.jpg "RMS Titanic 4.jpg, volné dílo, wikimedia.org")
V 13. kapitole Lukášova evangelia čteme, jak Ježíš reagoval
na zprávu o neštěstí, které potkalo Galilejce, pobité římskými
vojáky ve chvíli, kdy přinášeli oběť. Ježíš vzpomněl ještě dalšího neštěstí, které způsobilo zřícení věže u rybníku Siloe, a obou těchto případů využívá jako znamení, která nás mají
varovat a přivést k obrácení.
Zprávy o nehodách a katastrofách nám už dávno zevšedněly. Jsou dnes takřka na denním pořádku. Jsou však mezi nimi některé, které obzvláště výmluvně připomínají a zdůrazňují Ježíšovaslova: Nebudete-li činit pokání,
všichni podobně zahynete... Bděte a modlete se...
Patří k nim nesporně případ "nepotopitelné" lodi, tehdy největšího plavidla, jaké člověk do
té doby sestrojil.
Příští rok v dubnu tomu bude 100 let, co se luxusní parník Titanic vydal na svou první plavbu. Na lince z anglického Southamptonu do
New Yorku chtěl získat tzv. "modrou stuhu", symbolické vyznamenání za nejrychlejší
plavbu z Evropy do Ameriky.
Bylo by se mu to podařilo; za čtyři dni a 15 hodin by dorazil do místa vzdáleného jen 570 km jihovýchodně od New Foutlandu, kdyby... Stalo se právě to, co jak majitel lodi, společnost White Star Line, tak posádka pokládala za vyloučené: tehdejší největší loď světa, která brázdila vody oceánu rychlostí 22 uzlů (41 km) za hodinu, přibližně stejnou rychlostí klesla za 10 minut do hloubky 3700 m, kde rozlomena na půl spočinula natrvalo
na mořském dně.
Loď nesla hrdé jméno Titanic. Pokřtili ji jménem bájných gigantů, kteří se pustili do zápasu s nejvyšším božstvem. Snad již v tomto názvu byla vyjádřena prapříčina její tragédie: společným jmenovatelem osudných omylů, které vedly k tragédii, byla lidská domýšlivost a pyšné sebevědomí, které dokáže přivést člověka až k neuvěřitelné zaslepenosti.
Jeden z členů posádky parníku, když nastupoval v Stuthamptonu na jeho palubu, prohlásil sebevědomě: "Tuto loď by nepotopil ani sám Bůh." Snad jej k tomu výroku přiměl pohled na neuvěřitelný kolos, který měl před sebou. Titanic by zaplnil zcela Václavské náměstí, ovšem čněl by nad věží Národního muzea, protože měl výšku budovy o jedenácti podlažích.
Nebyl to ovšem jen tento ohromující dojem, bylo to všeobecné přesvědčení, že tato loď je nepotopitelná. Z tohoto hrdého sebevědomí se odvíjela celá šňůra osudných omylů a nedbalostí, které vedly ke ztroskotání lodi a zmaření 1600 lidských životů.
K první a poslední plavbě Titanicu nastoupilo na jeho palubu 891 členů posádky a 1316 cestujících. Pro těchto 2207 osob bylo na lodi k dispozici jen 1178 míst v záchranných člunech. Společnost měla za to, že tím splnila tehdejší platný předpis, který vyžadoval,
aby na osobní lodi byly čluny pro 962 osoby. Tento předpis ovšem se stavbou tak velikého parníku vůbec nepočítal. Mimo to nebyly ani všechny čluny vybaveny signálními raketami, pitnou vodou, potravinami a záchrannými vestami.
Protože se na možnou katastrofu vůbec nemyslelo, nebyl pro Titanic vypracován ani evakuační plán.
Teprve když se loď před potopením povážlivě naklonila, vybíhaly na palubu z kajut nižších cenových tříd stovky cestujících, na které se úplně zapomnělo a kteří neměli potuchy, co se vlastně děje. Bylo mezi nimi mnoho matek s malými dětmi.
Vlastní příčinou katastrofy byla srážka Titanicu s ledovou krou. Posádka ji za tiché bezměsíční noci pod oblohou posetou hvězdami zpozorovala tak pozdě, že kolos jedoucí plnou parou svých dvaceti devíti kotlů už nebylo možno včas ani zpomalit, ba ani otočit. Posádka na můstku a věžích nebyla ovšem vůbec vybavena ani dalekohledy.
Nejmarkantněji se však zaslepenost pyšné domýšlivosti projevila v tom, jak posádka lodi zcela i
gnorovala všehny varovné signály, které upozorňovaly na hrozící nebezpečí. Více než dvanáct hodin před katastrofou přijal telegrafista Titanicu varovnou depeši: Ledové hory a četné ledové kry na 41o 51´ severní šířky a 49o 52´ západní délky. Byla to právě oblast, kam Titanic směřoval. Když telegrafista Philips předal depeši kapitánu Smithovi, kapitán ji postoupil generálnímu řediteli plavební společnosti
J. B. Ismayovi.
Ten ji složil a beze slova strčil do kapsy, aniž by se učinilo jediné opatření.
Další dvě varující depeše vyslal parník Californian. Když přišla z tohoto parníku večer druhá depeše, že loď uvázla mezi ledy, Philips svému kolegovi z Californianu vynadal slovy:
Vypni to a zmlkni. Rušíš mi spojení. Hovořím s mysem Race. Obsahem jeho hovoru byly novinářské zprávy pro bulvární listy o senzační první plavbě nepotopitelného Titanicu a zprávy pro různé prominenty, kteří se účastnili této plavby. Telegrafista
Californianu po této reakci Titanicu vypnul přístroj a šel spát, protože měl za sebou patnáctihodinovou službu. Když za několik hodin vysílal Titanic zoufalé S.O.S., byl radiopřijímač lodi, kteá se nacházela nejblíže místa katastrofy, beznadějně hluchý a němý.
Ještě v 21.40 přišla z lodi Mesaba zpráva o množství ledových hor, plovoucích ker a ledových polích. Na rychlosti plavby ani kurzu Titanicu se však nic nezměnilo.
Nestalo se tak
ani po posledním varování, které učinila sama příroda: teplota vody náhle klesla ze 7 stupňů na bod mrazu, což je neklamným svědectvím o blízkosti ledovců. Posádka lodi si byla tak jista sama sebou, že nepokládala za potřebné dělat nějaká opatření.
Když se Titanic setkal s první ledovou horou, rozpárala mu bok v délce 90 m. Zatímco do nitra trupu se už valily proudy ledové vody, nic netušící smetánka přeru přerušilaila svou zábavu v salonech a hernách, kde vyhrával luxusní lodní orchestr, a šla se podívat na
senzační ledovou horu, která se objevila na pravoboku. Srážku zaznamenali jako
nepatrné drcnutí, při kterém se ozvalo něco, jako když praská plátno.
Za necelé dvě hodiny se však Titanic naklonil, vztyčil, záď se zvedla vysoko nad hladinu, zůstala chvíli nehybně stát. Cestující, kteří nezůstali v jejích útrobách, popadali za zoufalých výkřiků do ledových vod. Při styku s ledovou vodou vybuchly kotle, prorazily poslední přepážky a pyšná
nepotopitelná loď se vydala na svou závěrečnou
cestu - ke dnu. Leží tam v temné hlubině i se svými honosnými schodišti a salony, lustry a množstvím křišťálových a porcelánových servisů a zásobami šampaňského.
Loď, která vytlačovala 66 000 tun vody, se plavila 6660 minut.
Dvě hodiny na to dorazil na místo neštěstí parník Carpathia, který našel a vzal na palubu jen těch 705 zimou zkřehlých a vyděšených pasažérů, kteří se dostali do záchranných člunů. Některé z nich byly spuštěny ve zmatku na moře jen částečně obsazené, několik člunů už nestačili ani použít.
Nepřipravení cestující totiž dlouho odmítali přestoupit do vratkých člunů a pokládali to nejdříve za nepodařený vtip. Domnívali se, že na palubě
Titanicu jsou mnohem bezpečnější. Z ostatních 1600 pasažérů vylovila za týden loď McKay Bennet z moře už jen 306 mrtvol.
Byla to hrůzná podívaná: "Na rozsáhlé ploše kolem místa katastrofy plavaly ve vlnách obličeji vzhůru stovky mrtvých těl, většinou zohavených k nepoznání. Jednomu svědkovi katastrofy připadaly jako hejno mořských racků, kteří se kolébali na vlnách. Mnoho žen
mezi nimi k sobě i po smrti křečovitě tisklo mrtvé nemluvně." (1)
Otevírá se tu před naším zrakem varovná analogie mezi Titanicem a současným sebejistým světem, která je tak evidentní a tak výmluvná, že nevidět ji znamená
být stejně hluchý a slepý, jako byli oni lidé kolem nepotopitelné velelodi, která nedokončila ani svou první plavbu.
-lš-
(1) Citace převzata z knihy Velké záhady minulosti
Článek vyšel 25.6. 1996 v časopise
SVĚTLO 25/96, tj necelých 85 let po potopení Titanicu jako příspěvek k 15. výročí prvního poselství Matky Boží v Medjugorje
Zajímavé stránky o "nepotopitelné" lodi jsou např:
R. M. S. TITANIC, pýcha a pád.
.jpg "RMS Titanic 4.jpg, volné dílo, wikimedia.org")
