Budu vám vyprávět příběh, který se stal koncem srpna letošního roku. Snad se pro některé může stát inspirací k tomu, aby navštívil adoptovanou farnost Farního týmu Vranov nad Dyjí -
„Jeníkov“.
Někdy během srpna jsem dala na web fatymu článek s prosbou o pomoc v Jeníkově při opravě fary. Čekala jsem, jestli se někdo ozve, že by jel, ale nikdo se neozval a navíc reakce v komentáři na tento článek byla poněkud negativní. Jak se blížil termín odjezdu do Jeníkova, zvažovala jsem, a řešila jsem sama v sobě, jestli tam vůbec jet a jestli by nebylo lepší zůstat doma a něco doma udělat. A nebo taky, jestli bych už konečně nemohla mít skutečně týden dovolené jen sama pro sebe. I přes všechny tyto svoje pocity nejet do Jeníkova, jsem někde uvnitř svého srdce toužila tam jet. Jenže co tam sama budu dělat? Tato otázka se mi stále v myšlenkách vracela. Od otce Marka jsem byla povzbuzována, abych do Jeníkova jela, a to i přesto, že budu sama.
Pomalu se blížil čas plánovaného odjezdu. Jak už to tak v době dovolených bývá, bylo toho v práci hrozně moc a já se cítila vyčerpána za hranice svých možností. Jen silou vůle jsem zvládala pracovní povinnosti, ale doma mi všechno ostatní stálo. Sled událostí, který byl, jsem vnímala jako impuls, že nikam nemám jet, ale nebylo to 100%. Někde v koutku duše, jsem odjet chtěla. Stále jsem taky doufala, že se třeba někdo na plánovanou brigádu přihlásí a tím se mě celá věc vyřeší, že odjedu. Nic se nestalo a nikdo se nepřihlásil.
Nastala sobota, den mého odjezdu, ale místo balení a odjezdu do Jeníkova, jsem zůstala ležet v posteli a užívala jsem si to, že nikam nemusím a že ani nic dělat nemusím. Přesto všechno jsem ale nebyla úplně v pohodě. Pořád mě cosi táhlo do Jeníkova. Rozhodla jsem se, že posunu tedy jen termín odjezdu na nedělní odpoledne. Po tomto rozhodnutí jsem vstala z postele a začala dělat věci, které bylo třeba udělat. Najednou přišlo odpoledne a já jsem zjistila, že zase nestíhám. Ještě tolik věcí jsem si měla připravit na svůj odjezd to Jeníkova.
V neděli ráno jsem šla na mši svatou a potom kolem 14:00hodiny jsem sedla do auta a vyrazila směr severní Čechy – Jeníkov. Jelo se mi nějak těžko. Cesta byla dlouhá a únavná. Zastavovala jsem víc, než kdykoliv předtím. Když jsem projížděla kolem Lovosic, chtěla jsem se zastavit na jedné přírodní památce, ale najednou začalo pršet. Moje nálada ještě nějak více poklesla. Jela jsem tedy dál a do Jeníkova jsem dorazila někdy kolem 18:00hod. Klíče jsem si šla vyzvednout k Salačům. Hned jsem dostala večeři a ještě jsme pak chvíli povídali. Pak jsem se šla na faru vybalit. Protože na faře nikdo nebyl a byl tam poněkud nezvyklý klid, chvíli jsem si četla a pak jsem šla spát. Musím přiznat, že jsem se na faře bála a snažila jsem se modlit růženec, ale nějak jsem se nedokázala soustředit. Myšlenky mi stále někam utíkaly. Nakonec se mi podařilo usnout.
V pondělí ráno mi pak zvonil telefon a pani Salačová mě pozvala na snídani. Po snídani jsem šla na chvíli do kostela a pak jsem si začala pomalu chystat věci na natírání dveří. Moc se mi však do práce nechtělo, ale říkala jsem si, že být na faře jen tak a nic nedělat, je zbytečná ztráta času, že to jsem mohla sedět i doma a nemusel jsem jezdit nikam 300 km. Jak jsem tak začala natírat ty dveře, napadlo mě, že bych jeden den mohla vyrazit někam na výlet. Vždyť vlastně za celou dobu co do Jeníkova jezdím, neznám nic než jen faru a práci na ní. Přemýšlela jsem tedy kam zajít, zajet. A v tom mě napadl ještě další nápad. Což takto vyrazit někam na kole. Je to rychlejší a zvládnu toho více. Zavolala jsem proto Olči do Teplic, jestli by mě půjčila kolo a ona řekla, že ano. A tak to bylo. Namyslela jsem si jet na hraniční přechod Moldava a odtud na kole přes hraniční přechod Cínovec až na Komáří výšku k Teplicím. A to vše po hřebenu krásných Krušných hor. Délka celodenního výletu byla něco kolem 30 km. Bylo to tak akorát. Když jsem svůj plán na zítřejší den oznámila Simoně a pani Salačové, tak se jen začali podivovat, že si troufnu na takový výlet. Snad jsem skutečně neměla představu co mě čeká, ale měla jsem na to celý den, takže jsem to brala tak nějak v pohodě.
V úterý ráno jsem si sbalila nejnutnější věci a brzo ráno vyrazila na autobusovou zastávku, abych se kousek popovezla autobusem. Když jsem se pana řidiče ptala, jestli mě vezme s kolem, řekl mi: „Kolo je od toho, aby se na něm jezdilo“. Já jsem mu řekla, že to vím, ale že jedu až na Moldavu, tak jestli by mě popovezl na vlak. Při vyslovení názvu „Moldava“ si mě řidič změřil svým pohledem a řekl: „Vy jedete až na Moldavu?“ a prodal mi lístek i na kolo. Cestou v autobuse jsem si pak začala říkat, jestli jsem to přeci jen nepřehnala, když se i pan řidič tomu tak podivoval a jednou m napadla myšlenka, že to někde vzdám a vrátím se zpět, ale naštěstí jsem to neudělala. Když jsem pak v Hrobě přestoupila na vlak a po asi 30 minutách pak vystoupila na Moldavě, začalo mi být trochu těžko, protože tu skoro nikdo z lidí nebyl, směrovky mi také moc nenapověděli, kam mám jet. Chvíli jsem tam bloudila, ale díky informačnímu centru a ochotným ženám v něm, jsem chytla správný směr a vyrazila jsem na„Cínovec“. Cesta vedla lesem a byla dosti krkolomná. Byla jsem ráda, že mi Olča půjčila horské kolo. Chvílemi jsem musela zastavovat, protože na horské kopečky moje plíce nejsou zvyklé. Nicméně jsem si to vždy odůvodnila tím, že je třeba se chvíli zastavit a jen tak žasnout nad tou krásou, která byla všude kolem mě. Mnohokrát jsem neodolala a vytáhla jsem i foťák. Počasí bylo krásné, příroda úchvatná a lidi tu nebyli téměř žádní. Vychutnávala jsem si tuto cestu a děkovala jsem Bohu, že mám zdravé oči, nohy, že tu můžu být!
Kolem poledne jsem dojela na Cínovec. Místo, kolem kterého jsem musela projet, byl i místní kostel. Dala jsem si u něj chvíli pauzu, neboť zde byla lavička. Když jsem se po chvíli zvedla, uviděla jsem tam sekat trávu nějakého pána, tak jsem šla a zeptala jsem se, jestli je možné si někde půjčit klíče od kostela. Měla jsem však smůlu. Pán totiž nevěděl, kam by mě pro klíče měl poslat. Mše svaté se tu nekonají snad jen 1 nebo 2x do roka. Docela bída, pomyslela jsem si. Při důkladnější prohlídce kostela z venku, jsem objevila u dveří nápis „kulturní památka“ – v první chvíli mě napadlo, že to s tou naší kulturou v české zemi nebude nějak slavné, když kostel vypadá tak, jak vypadá. No podívejte se samy.
Po modlitbě Anděl Páně jsem pak pokračovala v cestě dál. A jak si tak jedu a koukám se kolem sebe, vidím najednou pěkný rybníček, jen do něj skočit. Voda krásně čistá, ale to co jsem uviděla v zápětí ve mně vyvolalo vlnu „hnusu“. U krásného čisté rybníčku se to hemžilo samými nudisti. Bylo to odporné. Chuť skočit do vody mě přešla na to ta ta. Byla jsem ráda, že jsem mohla jet dál.
Další kus cesty vedl lesní cestou, kdy po jedné straně byl les a z druhé strany výhled na okolní krajinu. Fakt nádhera. Bohu díky! Takto jsem jela asi 10 km, než jsem dojela do cíle dnešního dne, na „Komáří vížku.“
A zde první díl mého vyprávění končí. Pokud vás zajímá, jak to z Komáří vížky pokračovalo dál a co vše jsem ještě mohla prožít a zažít, pak si určitě nenechejte ujít druhý díl mého vyprávění. Myslím, že i on bude stát za to.
