Přinášíme ještě malé prázdninové ohlédnutí za FATYMským táborem v Hlubokých Mašůvkách, a to prostřednictvím zápisu do táborové kroniky, který tentokrát sepsal jeden z oddílových vedoucích Pepa.
Kteří z vás toužili zažít dobrodružství středověkého rytíře, ti věděli, kam se mají vydat… Byly to právě Hluboké Mašůvky, kde od neděle 24. do pátku 29. července 2011 probíhal dětský tábor.
Na programu bylo plno her, zábavy a všelijakých zpestření, ale hlavní náplní bylo proniknout středověku přímo pod kůži. Tak se nám dařilo bojovat ve jménu Djuriho, syna Djuriho Chrabrého… Tento stačený mladý hoch nejenže oplýval svou silou a udatností, ale všem ostatním ukázal především svou ušlechtilost. Proto měli rytíři za zkoušku vytrvat v kapli v tiché adoraci. Kdo by však kapli přes noc opustil, toho minou ostruhy rytířské. Ale to ještě nikdo z nás netušil, že se dostaneme do stejného děje, kdy do klidného kostela vchází muž, zahalený v hnědém splývajícím rouchu, ruce samá modřina a krev, prosící o slitování a pomoc. Jak by jste se zachovali právě vy?
Byli tací, co nepovolili stůj, co stůj… Jen aby dosáhli slavnostní ceremonie. Naštěstí se však pomocná ruka mladých zbrojnošů projevila. Nelehká zkouška… Ale tohle byl teprve začátek, po tom, kdy se měl Djurij vydat za poustevníkem Minarem, daleko do hor.
Také my jsme vážili náročnou cestu a museli plnit nelehké úkoly, abychom nevpadli do spáru rudých jezdců. Slipor, pán těchto temných rytířů nás pronásledoval každým krokem, proto bylo zapotřebí obrany. Každý oddíl si vyrobil své brnění, helmice i štíty. Jen tak jsme se mohli stát silným protivníkem. A to mluvíme pouze o síle. Daleko potřebnější byla lidská paměť. Bylo potřeba si zapamatovat dopis krále do Inanunu nazpaměť, jakmile hrozilo nebezpečí. Každý skupina zbrojnošů obstála a doručila obsah dopisu včas a k povolanému člověku – přímo panu králi.
Ovšem, aby celá hra byla ještě napínavější, o nejlepší místo sebou zápolila čtyři družstva. Byli to červení, modří, žlutí a zelení. Každá skupina si zvolila svůj pokřik, aby i v nejvzdálenějších lesích bylo slyšet, kdo projíždí krajem. Žlutí měli: „Zaltí rytíři jsou nej, nej, nej. S námi si hrej a dováděj. Červení si zvolili heslo: „ Jeden za všechny, všichni za jednoho, to jsme my, Rudí mušketýři. Modří zůstali u tradičního a svižného pokřiku: „Oštěpy, meče, dýky, opečem si štiky. A vítězné družstvo zelených, Řád hraběte Vodníkovce navazovali v duchu víry: „My jsme z řádu Vodníkovce, s požehnáním Boha Otce.
Závěrem jsme se všichni dočkali slavnostního pasování na rytíře, na ještě slavnostnějším místě. Meč k pasování majestátně pozvedl otec Marek, a to přímo v „Lurdské jeskyni“. Všichni si tak jistě zapamatovali, že rytíř je jen opravdu ten, který dá svůj život i titul za druhé.
