Křesťané hledí na Marii, první osobu, kterou Kristus vykoupil a jíž se dostalo výsady, že ani
na okamžik nebyla podrobena moci zla a hříchu, jako na dokonalý vzor, jak na obraz oné svatosti (sr. LG, 65), k níž jsou povoláni a kterou mají ve svém
životě dosáhnout s pomocí milosti našeho Pána.
Čtení: Řím, 5,15.17
1.
Učení o Mariině dokonalé svatosti od prvního okamžiku jejího
početí narazilo na Západě na odpor, a to vzhledem k tvrzením svatého Pavla o dědičném
hříchu, která přejal a zvlášť pádně vysvětloval svatý Augustin.
Velký církevní učitel si dobře uvědomoval, že Mariino postavení Matky zcela svatého Syna vyžaduje naprostou čistotu a mimořádnou svatost. Proto ve sporech s Pelagiem zdůrazňoval, že
Mariina svatost je mimořádným darem milosti a tvrdil: "U svaté Panny Marie udělejme výjimku, z úcty k Pánu nechci, aby se o ní mluvilo, když se jedná o hříších:
což snad nevíme, že jí byla udělena větší milost, aby zcela zvítězila
nad hříchem, když si zasloužila počít a porodit Toho, který
zřejmě neměl žádný hřích?" (De
natura et gratia, 42).
Augustin zdůraznil Mariinu dokonalou svatost a že neměla vůbec žádný osobní hřích kvůli svrchované důstojnosti Matky Pána. Přesto ale nedokázal pochopit, jak se může tvrzení, že byla uchráněna hříchu od okamžiku početí, spojit s učením o univerzalitě dědičného hříchu (že všichni lidé jsou postiženi dědičným hříchem) a o nutnosti vykoupení pro všechny Adamovy potomky.
K tomuto závěru později dospělo stále hlubší pochopení víry církve, které objasnilo, jak
Maria měla prospěch z výkupné milosti Krista už od svého početí.
2.
V IX. století byl i na Západě zaveden svátek Mariina početí, nejprve v jižní Itálii, v Neapoli, a pak i v Anglii.
Kolem roku 1128 canterburský mnich Eadmer psal první traktát o Neposkvrněném početí a stěžoval si v něm, že příslušná liturgická oslava, milá především těm,"kteří mají ryzí prostotu a pokornější úctu k Bohu" (Tract. de
conc. M.B.V., 1-2), byla dána stranou nebo zrušena. Protože chce podporovat obnovení svátku, zbožný mnich
odmítá námitku svatého Augustina vůči výsadě Neposkvrněného početí, založenou na učení o předávání dědičného hříchu v lidském pokolení. Vhodně používá obrazu kaštanu, "který je počat, živen a utváří se pod trny, avšak jejich hroty se ho nedotknou" (Tract.10). I pod trny pokolení, které by samo o sobě mělo předávat dědičný hřích, argumentuje Eadmer,
Maria zůstala uchráněna jakékoliv skvrny z výslovné vůle Boha, který "to zřejmě mohl
a chtěl. Když to tedy chtěl, tak to i mohl" (tt).
Navzdory Eadmerovi velcí teologové XIII. století vzali za své obtíže svatého Augustina a argumentovali takto: vykoupení, které vykonal Kristus, by nebylo všeobecné, kdyby situace hříchu nebyla společná všem lidským bytostem. A kdyby Maria neměla
dědičný hřích, nemohla by být vykoupena. Vykoupení totiž spočívá v tom, že osvobozuje člověka, který je ve stavu hříchu.
3.
Dons Scotus, ve šlépějích některých teologů XII. století, poskytl klíč k překonání těchto námitek proti učení o Mariině neposkvrněném početí. Zastává, že Kristus, dokonalý prostředník, vykonal právě na Marii úkon svrchovaného prostřednictví tím, že ji uchránil dědičného hříchu.
Tak zavedl do teologie pojem "redemptio preservatrix" (uchovávající vykoupení), podle něhož byla Maria vykoupena ještě úchvatnějším způsobem: ne cestou vysvobození z hříchu, nýbrž cestou uchránění před hříchem.
Intuice blahoslaveného Dons Scota, který pak byl nazýván "učitelem Neposkvrněné", byla
již od počátku XIV. století stále více přijímána částí teologů, především františkánských. Když pak Sixtus IV. v roce 1447 schválil formulář mše svaté o Neposkvrněné, teologické školy stále více přijímaly toto učení.
Tento prozřetelnostní rozvoj liturgie i učení připravil definování mariánské výsady ze strany
nejvyššího učitelského úřadu. Došlo k tomu teprve po mnoha staletích z podnětu jedné intuice základní víry:
Kristova Matka musela být dokonale svatá již od počátku svého života.
4.
Nikomu neunikne, jak tvrzení o mimořádné výsadě udělené Marii ozřejmuje, že
Kristova výkupná činnost nejenže osvobozuje od hříchu, ale i před ním
uchovává. Tento rozměr uchovávání, který je u Marie naprostý v každém výkupném zásahu, kterým
Kristus osvobozuje od hříchu a dává člověku také milost a sílu přemáhat jeho vliv v jeho životě.
Tímto způsobem
pravda víry o Mariině neposkvrněném početí nezastiňuje, nýbrž úchvatně osvětluje účinky Kristovy výkupné milosti v lidské přirozenosti.
Křesťané hledí na Marii, první osobu, kterou Kristus vykoupil a jíž se dostalo výsady, že ani
na okamžik nebyla podrobena moci zla a hříchu, jako na dokonalý vzor, jak na obraz oné svatosti (sr. LG, 65), k níž jsou povoláni a kterou mají ve svém
životě dosáhnout s pomocí milosti našeho Pána.
(Podle Vatikánského rozhlasu)
Převzato z časopisu Světlo č. 25 z 23.6.1996
