Svědectví z blogu teprve 16tileté Miriam, ve kterém popisuje svou pouť do Medžugorje a to, co jí předcházelo. Otevřeně popisuje, že se do Medžu zprvu ani netěšila, přiznává svou nejistotu, obavy, strach i zklamání. Popisuje své zážitky na pouti, setkání i to, jak postupně nalezla odpovědi na spoustu otázek a setkala se s Bohem, i když jinak, než původně čekala. Věřím, že toto její svědectví může oslovit mnohé z Vás.
Možná začnu trochu jinde, než byste čekali.
Když jsem před třemi lety na setkání české a slovenské mládeže ActIv8 zjistila, že příští světové setkání mládeže s papežem bude v Madridu, už tehdy jsem se rozhodla, že tam chci jet a pojedu. Vymýšlela jsem všechny možné způsoby, jak si na to vydělat: psala jsem povídky do soutěží, pracovala na brigádě u mého kmotra ve včelách a možná i trochu šetřila peníze z narozenin a podobných událostí. Ale tři roky je dlouhá doba a po prvních neúspěších v soutěžích a po pár žihadlech, která způsobila odhalení silné alergie, jsem na Madrid pozapomněla.
Přiblížil se rok 2011 a já si zase vzpomněla na Madrid. A když jsem zjistila, že by účastníkům WYD přispěl i pan farář a že sestřina učitelka je ochotná zajistit sponzorský dar, začala jsem opět o cestu do Madridu usilovat. Mamka nebyla vyloženě proti, což vždycky znamená plus, ale brzy se ukázalo, že Madrid není jediné místo letního setkání s Bohem ve společenství mladých a že to nebude tak jednoduché.
Náš kmotr se po dobrých zkušenostech s jinými zájezdy rozhodl organizovat zájezd na Mladifest do Medžugorje. Mamka se o tom dozvěděla a navrhla nám tuto možnost. Někdo si možná myslí, že v té chvíli nebylo co řešit, ale já prožívala dilema. Medžugorje mi vždycky připadala vzdálená a snad i nezajímavá a velikost toho, že se tam zjevuje Panna Maria, jsem si neuvědomovala. Prostě mě to tam nijak netáhlo. Já chtěla přece do Madridu s kamarády a mladými lidmi. Ovšem mamka se rozhodla, že mi cestu do Madridu neumožní. Několik důvodů: 1, je to jednou tak drahé jako Medžugorje; 2, tři dny cesty a velká vedra, která někdy špatně snáším; 3, nízký věk (nejnižší možný, protože je mi čerstvě 16); a možná bych mohla jmenovat i dál. Já jsem se nechtěla s mamkou přít a všechny důvody byly pravdivé. Nakonec mi to bylo přece jen jedno. Pan farář řekl, že přispěje i na Medžugorji, a tak se stalo, že jsem ani nevěděla jak, ale byla jsem do Medžugorje přihlášená.
Přiznám se, že jsem vždycky měla k místům zjevení Panny Marie respekt. Stačilo mi pobýt chvíli na Turzovce (slovenské místo zjevení) a už mi srdce divoce bilo a měla jsem pocit, že musím utéct, nebo se něco stane. Neutekla jsem, ani se nic nestalo. Ale já jsem se tam bála, bála Boha. Jinak to pojmenovat neumím. Ale o Medžu jsem hlouběji nikdy nepřemýšlela a vůbec mi nedocházelo, že se tam Panna Maria, Královna míru zjevuje každý den už třicet let. Že každý den Země prožívá přímé spojení s nebem. A když jsem si to uvědomila, zatočila se mi hlava a do srdce se dral ten strach, který se ozval i na Turzovce. Snad to byl i on, kdo mi zabránil se do Medžu s čistým srdcem a láskou těšit. Nějak jsem tu myšlenku prostě neřešila ani neprožívala. Spíš jsem všechny ty zbývající měsíce, týdny a dny přežívala. Nepřemýšlela jsem nad tím a šlo to všechno mimo mě.
Shodou okolností jsem v červnu navštívila poprvé spolčo v den, kdy se slavilo přesně třicet let od začátku zjevení. Při té příležitosti se pustil film Gospa, který byl pro mě možná prvním životabudičem. A já zase o Medžu začala přemýšlet. Co víc, snad jsem se začínala i těšit.
Když vypukly prázdniny a termín Mladifestu se blížil, mamka nám při občasné večerní modlitbě začala číst o Medžugorji, o začátku zjevení, abychom trochu věděli, do čeho jedeme. Mně se to stále více líbilo, i když utlumený strach v srdci zůstával.
V pátek, 29.7. 2011, jsem do Medžugorje odjížděla s nejistotou. Ale po svědectví v autobuse od jedné slečny, která při adoraci dokázala otevřít srdce a vnitřně spatřit Krista, jsem toužila dokázat totéž. Ale nedařilo se mi. Pořád ve mně zůstávala jakási netečnost a lhostejnost.
Abych se dostala k tomu, co chci říct, přeskočím pár dnů a tím se přesuneme k 2.8. 2011, kdy měla zjevení Mirjana. Víte, já jsem nechtěla být nevěřící Tomáš, protože jsem přesvědčena, že zjevení jsou pravá, ale snad každý ve skrytu duše doufá, že by mohl zahlédnout něco nadpřirozeného. V úterý ráno jsme se s kamarády protlačili celkem blízko Modrého kříže, takže byla naděje, že uvidím Mirjanu. Ale odcházela jsem zklamaná. Nejen že jsem ji neviděla a všechny nadpřirozené jevy se mi vyhly oklikou, ale nerozuměla jsem ani poselství, které Panna Maria Mirjaně dala, protože chorvatštině a angličtině jsem pořádně nerozuměla, natož italštině. Snažila jsem si opakovat, že přece není důležité vidět, ale být přítomen, zvláště potom, co po zjevení začal nějaký člověk vzrušeně ukazovat na nebe a křičet: "Vidi, vidi, vidi!" Byla jsem smutná a naštvaná zároveň. Co jsem čekala? Ale nelitovala jsem, nejde litovat toho, že jste šli za Pannou Marií.
Ten den jsem se postupným odhodláním rozhodla jít ke generální svaté zpovědi. Měla jsem strach, jaký kněz bude, jak všechno vezme a co mi řekne. Ale když jsem po dvou hodinách přišla na řadu, byla jsem překvapená. Kněz mě neodsuzoval, nevyčítal mi nic, navíc řekl úplný opak všeho, co jsem si myslela. Řekl mi také jednu věc. Totiž že se nemám trápit, když něco hned nechápu. Měla jsem v té době zmatek v srdci. Tolik jsem se chtěla otevřít pro Pána, pozvat ho do srdce, zbavit se lhostejnosti, pochybování a smutku. Nechápala jsem, proč všechno nedokážu prožít jako ostatní. Kněz mi také řekl, že se mám dívat do tváří lidí na Mladifestu shromážděných, protože v nich můžu uvidět Krista. Knězova slova jsem přijala. Hlavně tu první větu. A snad... možná... po svaté zpovědi mi bylo líp. Už vím, proč se Medžugorji říká "zpovědnice světa".
Bylo mi líp a už jsem nebyla tak smutná, alespoň ne navenek. Chtěla jsem Pána pustit do svého srdce, ale to jakoby spalo a mé přání nevnímalo.
V pátek jsem se chystala jít v noci na Križevac, ale když jsem se dozvěděla, že má být zjevení v 23h na Podbrdu, váhala jsem. Kam? Chtěla jsem na obojí, ale zvládnu to? A Panna Maria říká: "Kdybyste si měli vybrat mezi mnou a Eucharistií, běžte za mým Synem!" Nakonec jsem se rozhodla jít na Podbrdo, vrátit se a pak se uvidí. Třeba si i na chvíli zdřímnout a na ranní mši v pět na Križevaci vyjít ve tři.
Po večerní mši jsme se sestrou a kamarádem vyrazili na Podbrdo. A bylo to krásné. Noc má své kouzlo. Lidé byli ztišeni, klidní, a my jsme na Podbrdo vyběhli tak, že jsme si našli dobrá místa, kde bylo na nasvícenou sochu Panny Marie pěkně vidět. Při zjevení strach vymizel a v duši se rozhostil pokoj. Byla jsem šťastná, hleděla jsem na tu sochu Panny Marie a snad jsem zahlédla i rozjasněnou tvář vizionáře. I části poselství jsem rozuměla. Doopravdy jsem byla šťastná, že jsem tam mohla být.
Po zjevení jsme se vraceli s kamarády na ubytovnu kolem venkovního oltáře u kostela a všimli jsme si tam několika přátel, kteří po skončení adorace a závěrečného rozloučení (na kterých jsme kvůli zjevení chyběli) ještě zpívali a tancovali. Přidali jsme se k nim a jejich kamarádům Portugalcům. Jen sestra odešla spát. Zpívali jsme a pak nás Portugalci pozvali na čaj. Všechny. Připadala jsem si trochu trapně, ale nic nebyla náhoda. Seznámili jsme se s českými i portugalskými přáteli a pak jsme asi kolem půl třetí šli společně na Križevac. Cestou jsme se modlili růženec prokládaný písněmi střídavě česky a portugalsky. Líbilo se mi to a cesta rychle utíkala. Ještě jsme ani nestáli u úpatí Križevace, a bylo po růženci. Tak jsme společně zpívali, zastavovali se a obdivovali krásu hvězd a modlili se.
Cestou se se mnou začal bavit nový kamarád Vašek, kterého jsem ještě předešlý den neznala. Přiznám se, ze začátku se mi nechtělo moc si povídat, chtěla jsem zpívat s ostatními. Ale pak jsem děkovala Bohu, že mi ho poslal do cesty. Skrze něj jsem totiž poznala odpovědi na své otázky. Poznala jsem je dřív, než jsem si myslela.
Už dole u oltáře se zajímal o poselství, které Panna Maria dala na Podbrdu (přišla radostná a vyzývala k modlitbě, hlavně k modlitbě v rodinách, vyzývala, abychom se zapojili do nové evangelizace a rozloučila se slovy: jděte v míru! to je to, co jsem z toho poselství pochytila). A nyní cestou na Križevac mi vysvětlil důležitost Mariiných zjevení a spoustu souvislostí.
Panna Maria dala lidem pět kamenů na boj proti ďáblu: modlitbu růžence - modlitba srdcem, četbu Písma svatého, půst, slavení Eucharistie a svatou zpověď. Skrze tyto kameny můžeme získat na boj proti zlu sílu a milosti. A je to potřeba. Nám kartička s těmito pěti kameny visí snad desetiletí v kuchyni na stěně, od té doby, co byla mamka naposledy v Medžugorji, ale nikdy jsem jí nevěnovala větší pozornost nebo pozastavení či zamyšlení. Ale Vaškova slova mě probudila ze spánku. Věděli jste, že tři vizionáři mají už svých deset tajemství a je jen otázkou času, kdy i ostatním třem, kteří mají tajemství devět, skončí denní zjevení? Všimli jste si, že Panna Maria až zoufale opakuje ve svých poslestvích důležitost modlitby, hlavně v rodinách, a míru?
"Modlete se, modlete se, modlete se!" Modlete se srdcem, modlete se v rodinách! "Drahé děti! Dnes vás vyzývám, abyste se znovu zrodily v modlitbě a skrze Ducha Svatého se s mým Synem novým lidem staly. Lidem, který ví, že když ztratí Boha, ztratil sebe. Lidem, který ví, že přes všechno trápení a zkoušky, je s Bohem jistý a spasený. Volám vás, abyste se shromáždily do Boží rodiny a Otcovou silou abyste sílily. Jako jednotlivci, děti moje, nemůžete zastavit zlo, které chce ovládnout svět a zničit ho. Ale podle vůle Boží, všichni společně s mým Synem můžete vše proměnit a uzdravit svět. Vyzývám vás, abyste se celým srdcem modlily za své pastýře, protože můj Syn je vyvolil. Děkuji vám." (poselství Panny Marie předané vizionářkou Mirjanou, 2. srpna 2011)
Teď už vím, proč jsem prvně tomu poselství neměla rozumět, protože po slovech, která mi řekl Vašek, chápu význam Mariiného poselství.
Mnoho lidí věří, ale spí. Jako já jsem spala. Musíme probudit svou duši. Ale jako jednotlivci neuspějeme. Nýbrž spolu s Duchem Svatým, Boží pomocí a Mariinou přímluvou ve společenství lidí v Boží rodině porazíme zlo. Je to síla, protože já jsem si nikdy neuvědomila naléhavost Mariiných posleství. Lidi, tohle už není sranda, tohle je "čas zodpovědnosti". Jen na nás záleží spása lidstva. A Maria nám chce pomáhat, ale nemůže, jak sama řekla, když jí to nedovolíme. V době zla ať přijde, co přijde, musíme vědět, čemu věříme a být ochotni udělat cokoli. A sílu k odhodlání dostaneme jen skrze modlitbu a pět kamenů Panny Marie. Velká a nezanedbatelná je také síla duchovního společenství, duchovní rodiny, kde otcem je Bůh, matkou Panna Maria a všichni jsme bratři a sestry. Proti zlu se musíme spojit a nenechat se zviklat strachem.
V Bibli je 365x různými způsoby řečeno "Nebojte se!", jakoby Bůh chtěl, abychom ani jediný den nedovolili naší mysli pochybovat a strachu vstoupit do našeho srdce (myšlenka z přednášek).
Víte, když mi to tenhle ani ne sedmnáctiletý Vašek předkládal a vysvětloval, moje srdce zahořelo. Já to neumím tak podat a sama bych potřebovala někoho, kdo mi bude důležitost pěti kamenů denně připomínat, ale v té chvíli to bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Z toho chlapce mluvil Duch Svatý. A nebyla to náhoda. Jak Vašek řekl, nic není náhoda. Byla to Boží prozřetelnost. Byla to přesně ta jediná a prostá, ta jednoduchá odpověď na tisíce otázek v mé mysli. Pět kamenů, spojení s Bohem a Pannou Marií. Až se naučím správně těch pět kamenů používat, pak pochopím Boží lásku a budu ochotná pro něj podstoupit cokoli.
Je to strašně silné. Víte, já jsem chtěla vidět rotující slunce, hostii na nebi nebo blesk z jasného nebe. Chtěla jsem vidět nadpřirozenou záři,
chtěla jsem vidět zjevení Panny Marie, ale Pán mi poslal jiné zjevení. Pán mi poslal zjevení, kterého jsem se mohla dotknout, se kterým jsem si mohla povídat, zjevení, které mi otevřelo oči, zjevení tak obyčejné a přesto tak silné, zjevení, které mi dalo odpovědi, zjevení, ve kterém jsem poznala velikost Boha, lásku Panny Marie a sílu Ducha Svatého. Tak velké zjevení, a přece jsem se ho mohla dotknout, přece bylo opravdové, skutečné. Tehdy se naplnila slova zpovědníka, protože ve Vaškově tváři jsem skutečně uviděla Krista.
Víte, není to jen tak, opustit staré koleje, ale já to chci dokázat. Vím, že mě bude ďábel stále postrkovat zpět, ale je snad mocnější než Bůh? Než Neposkvrněné srdce Panny Marie? A když klesneme, je tu vždy jeden z pěti kamenů - svatá zpověď, která nás vrátí na správnou cestu.
Nic není náhoda. A já stále budu věřit, že tohoto člověka mi poslal do cesty Bůh, aby mi s jeho pomocí otevřel srdce, jak jsem si to přála a o to prosila.
A můžete si být všichni jistojistě jistí, i Ty, i Ty a i on, že nikdy nezapomenu, že mám ve světě jednoho duchovního bratra.
A všímejme si také lidí kolem sebe, naslouchejme jim. Protože i skrze ně nám Pán může každý den dávat zjevení..
BOHU DÍKY!
PS: Úryvek z Písma, který stojí za uvážení: Probíhejte ulicemi Jeruzaléma, jen se dívejte, poptejte se, hledejte na náměstích, najdete-li muže, někoho, kdo žije podle práva, kdo vyhledává pravdu: pak tomu městu odpustím, říká Jahve. (Jeremiáš 5,1) Našel by se v našich městech, alespoň jeden takový člověk, kvůli kterému by Bůh odpustil všem ostatním hříšníkům? Doporučuji dočíst tento odstavec v Bibli (Jeremiáš 5,1-17) celý, protože je víc než aktuální.
Miriam Kudrnová
http://mikina.signaly.cz/1108/zjeveni-ktereho-se-muzes-dotknout
Vydáno 12. 8. 2011.
