Kostel sv. Petra a Pavla v Jeníkově má bohatou a zajímavou historii.
Existence kostela sv. Petra a Pavla v Jeníkově, který po většinu času býval tzv. inkorporovanou farností nedalekého cisterciáckého kláštera v Oseku, je doložena již od roku 1352. V souvislosti s šířením utrakvismu v období po husitských válkách bylo brevem papeže Sixta IV. z 10. června 1482 přeneseno sídlo farní správy z Jeníkova do nedalekého Hrobu, údajně do doby, než se katolictví v obci opět upevní. Propojení obou katolických farností však dle dochovaných kostelních účtů trvalo hluboko do 17. století (tehdy již sídlo fary však bylo v Jeníkově).
Roku 1551 byl údajně zbudován nový farní kostel, o němž však není nic podrobnějšího známo a který vyhořel roku 1756. Jeho pozůstatkem je volně stojící dnešní kaple sv. Anny v parčíku na místě bývalého hřbitova pod dnešním kostelem, která je v podstatě polygonálním kněžištěm - presbyteriem bývalého kostela se zaklenutím pozdně gotickou síťovou klenbou. Dnešní vstup do této kaple tvoří druhotně osazený, snad původní vstupní renesanční portál z jemnozrnného pískovce s delikátně tesanou, byť značně poškozenou reliéfní výzdobou. V podobném stylu je řešeno ostění bývalého renesančního sanktuaria v interiéru po severní straně s reliéfním motivem muzicírijících andělíčků.
V letech 1648 - 50 působil jako duchovní správce v Jeníkově budoucí významný osecký opat Vavřinec Scipio, který pozdvihl skomírající osecký klášter z letitého úpadku. Návrat intenzivně prožívané katolické víry v Jeníkově potvrzují vedle oprav kostela pravidelné oslavy svátku Božího Těla od r. 1642 i procesí z Hrobu do Jeníkova o Křížových dnech od r. 1656.
Tento starý jeníkovský kostel se však také stal svědkem zrodu barokního poutního místa a mariánského kultu, který se vztahoval k dnes již zmizelé plastice Bolestné Panny Marie, jejíž původ můžeme vysledovat dle dochovalé knihy zázračných vyslyšení až k roku 1673. Tohoto roku, 25. března, byla socha zhotovená oseckým sochařem Martinem Wildtemzakoupena a převzata Bedřichem Františkem Haarem, školním sluhou v Jeníkově. Když dotyčný nasedal na rozjíždějící se povoz se zmíněnou soškou, sklouzla mu noha a dostala se mezi loukotě kola, takže snadno mohlo dojít k jejímu zlomení či přejetí. V nejvyšší nouzi nešťastník zavolal: Ježíši, Bolestná Matko Boží Maria, přijďte mi na pomoc a smilujte se nade mnou.
. A hle, v ten okamžik dobytek ve spřežení se zastavil a couvl zpět, dokud dotyčný svou nohu z kola nevypletl a dokud mu kočí z povzdálí nepřispěchal na pomoc. Následkem této události zachráněný tuto sochu věnoval jeníkovskému kostelu, kde ji zbožně uctíval.
Po jeho smrti tehdejší jeníkovský duchovní, duchcovský rodák a horlivý podporovatel mariánské úcty, cisterciák Bedřich Mibes (k roku 1685 je zmíněno jeho zázračné zachránění na přímluvu P. M. Kájovské, r. 1697 dal již jako duchovní správce v Mariánských Radčicích podnět k vytvoření zbožného Bratrstva Bolestné Matky Boží s černým škapulířem), umístil sochu pod krucifix v jeníkovském kostele, kde se jí dostávalo narůstající úcty od zbožných obyvatel okolí.
Od roku 1701 až do druhého desetiletí 18. stol. se objevují první, zatím nepříliš četná svědectví o zázračných uzdraveních (většinou šlo o bolesti končetin, otoky, bolesti zubů), která podaly ženy z Jeníkova a několika obcí v bezprostředním okolí. Postupně se zvětšoval počet i územní rádius původu svědků. Vyslyšení zpravidla vykonali pouť do Jeníkova (v některých případech, kdy charakter onemocnění toto neumožňoval, se nechali zastoupit jinými rodinnými příslušníky či přáteli), kde po obětování mše svaté a často i odevzdání obětního daru (voskové či stříbrné obětiny, svíce, květinové dary) bylo dosaženo zpravidla náhlého zlepšení zdravotního stavu, respektive naplnění požadované prosby jiného charakteru (jen ojedinělé nespecifikované případy), na jehož základě učinili oznámení o zázračném vyslyšení.
Počet zázračných uzdravení a vyslyšení prudce vzrostl od roku 1720 a kulminoval kroku 1722, kdy bylo nahlášeno 143 uzdravení, přičemž mezi evidovanými byli vyslyšení až z významného poutního místa Bohosudov a dokonce i přes 40 km vzdálené Škrle (inkorporovaná farnost a letní rezidence cisterciáckého kláštera v Oseku). Toho roku se svorně uchýlili pod ochranu P. Marie jeníkovské obyvatelé Verneřic u Jeníkova, kde horká nemoc zahubila na 11 jejich sousedů. Přibývat začali také vyslyšení z obcí na hřebenech Krušných Hor (Fláje, Moldava - zde dříve působili osečtí cisterciáci v duchovní správě do r. 1670, Nové Město aj.). Svědectví z roku 1723, že jeníkovská P. Maria Bolestná pomohla po delší době smrtelně nemocnému dítěti z Libkovic poté, co pouť matky s dítětem na významná poutní místa v Bohosudově a Mariánských Radčicích byla neúspěšná (i z těchto míst jsou v následujících letech hlášena vyslyšení) vyvolává dojem jisté konkurence vůči věhlasným okolním poutním místům.
Do Jeníkova poutníky někdy zavedl návodný sen - tak např. roku 1724 jistá Anna Kateřina z Břežánek dostala horečku, léky jí nepomáhaly a tak již myslela, že umře. Tu jedné noci spatřila P. Marii s děťátkem na ruce, která jí pravila, aby šla do Jeníkova poručit se pod její ochranu s obětním darem a že se vyzdraví. Když dotyčná přes den na pokyn rezignovala, zjevila sejí P. Maria jako Matka Bolestná následující noci a pravila, aby vstala a šla do Jeníkova, aby se uzdravila, že jí cestu ukáže a že půjde před ní. Žena sice nevěděla, kde je Jeníkov, ale následujícího dne se skutečně na cestu vydala, do Jeníkova šťastně došla a následovně byla uzdravena.
K roku 1725 byl na přímluvu P. Marie Bolestné z Jeníkova uzdraven i kamenický tovaryš zdržující se v Uhrách, který o tom podal zprávu svému bratru do Hudcova. Frekvence zázračných uzdravení po kulminaci roku 1722 kolísala ve dvacátých a třicátých letech v rozpětí mezi 15 -56 (rok 1727) ročně. Téměř výhradně se jednalo o horečky, neduhy očí, bolesti a neduhy kloubů a končetin, zubů, břicha, revmatismus a dětské nemoci. Vážná onemocnění (růže, neštovice) a úrazy byly v menšině - tak roku 1730 byl uzdraven jistý Jan Bedřich Mattheus z Jenišova Újezda, poté, co na něj padl plný vůz sudů. Poměrně vzácný byl výskyt díkůvzdání za šťastný porod dítěte po komplikovaném těhotenství.
Ve dvou případech je zmíněn akt obcházení oltáře s uctívanou sochou, který měl za následek zlepšení stavu, nebo byl přímým důsledkem náhlého uzdravení (např. roku 1735 jistý Jan Jiří Preiss z Hostomic přivezl na vozíku svého chromého syna Matěje se zkřivenýma nohama a položil jej k oltáři, načež syn se postavil na obě nohy, obešel oltář a byl zcela zdravý). Tato skutečnost svědčí o tom, že uctívané soše byl vyhrazen zvláštní oltář, který bylo možno obcházet, podobně, jako u oficiálně uctívaných zázračných mariánských soch.
Jestliže tedy roku 1717 píše Augustin Sartorius ve svém překladu Gumppenbergova Mariánského atlasu v souvislosti s úctou k P. Marii Bolestné z Mariánských Radčic o téměř „mariánském šílení“, kdy okolní obyvatelé hledali u radčické Thaumaturgy pomoc snad v jakékoliv potřebě, pak zřejmě totéž platí o fenoménu jeníkovské Panny Marie Bolestné. Naprostá většina vyslyšených pocházela z obcí nacházejících se v okolí Jeníkova - tento územní rádius lze přibližně vymezit pomyslnou elipsou vedoucí po linii od Cínovce při saské hranici na Bohosudov, Žalany, Bílinu, Mariánské Radčice, Horní Jiřetín a přes Fláje v Krušných Horách opět na hranici. Jednotlivé další případy vyslyšení však dosvědčují, že kult P. Marie Jeníkovské měl dosah i na Žatecko a Chomutovsko prostřednictvím tamějších inkorporovaných farností oseckého kláštera a na severovýchodní straně zasahoval na Ústecko, sporadicky i Děčínsko a Šluknovsko.
Od čtyřicátých let se však počet zázračných uzdravení rychle ztenčuje na pouhých několik do roka, roku 1757 dokonce žádné zázračné uzdravení nahlášeno nebylo. Svůj vliv na tento proces nepochybně měly vpády pruských vojsk, která přechodně obsazovala osecký klášter již v průběhu obou slezských válek v letech 1741 - 42 a 1744 a opakovaně též v období sedmileté války 1756 - 59 za současného vymáhání výkupného při souběžném plenění širokého okolí, které se tak stalo pro poutníky málo bezpečným, jakož i požár původního kostela za nezjištěných okolností roku 1756. O věhlasu Jeníkova však svědčí uzdravení až v Drážďanech usazeného malíře Norberta Richtera roku 1760. Poslední případ zázračného vyslyšení je uveden k roku 1762, kdy zápisy knihy zázraků (dosahující souhrnného počtu 764 vyslyšených osob nepočítaje v to několik díkůvzdání bez udání důvodu) končí.
Končí paradoxně v době, kdy byl v Jeníkově dokončen oseckým opatem Kajetánem Březinou z Birkenfeldu po víceletém úsilí nový rozlehlý kostel s farou dle projektu stavitele Jakuba Schwarze z Ústí nad Labem (bývalého políra Oktaviána Broggia), který dodnes shlíží z nízkého návrší nad obcí na okolní rovinatou podkrušnohorskou pánev. Jeho architektonické řešení vychází z rozměrově i koncepčně téměř shodných kostelních novostaveb, realizovaných krátce předtím v inkorporovaných farnostech oseckého kláštera ve Vtelně a zejména na Starém Oseku, s nimiž se shoduje mělkým rizalitem zdůrazněnou střední částí lodi, větší dynamičnost však naznačují konkávně projmuté boční osy průčelí s nikami obsahujícími sochy sv. Petra a Pavla a segmentově vystupující půdorys závěru.
Interiér s minimem vnitřního vybavení naznačuje prostřednictvím malované iluzivní architektury hlavního oltáře a vzdutých plackových kleneb se štukovými zrcadly a medailony barokní iluzi rozpínání vnitřního prostoru, která se snaží smazat pomyslnou hranici mezi sférou pozemskou a nebeskou a navodit společně s působivými situováním celého kostela na návrší dojem většího prostoru, než jakým ve skutečnosti je.
Z dochovaných pramenů ke stavbě kostela a pozdějším úpravám vyplývá, že i v tomto kostele se nalézal v lodi boční oltář P. Marie Bolestné pod křížem - jednalo se o nástěnnou malovanou iluzivní oltářní architekturu, kterou společně s protějškovým oltářem sv. Václava a iluzivní architekturou hlavního oltáře namaloval malíř a historiograf umění Jan Quirin Jahn. Centrální část architektury oltáře sv. Václava byla doplněna dodnes zachovalým oltářním obrazem světce, výtvarné řešení centrální části protějškového oltáře není známo, je však pravděpodobné, že její součástí se mohla stát uctívaná soška P. Marie Bolestné přemístěná ze starého kostela pod malovaný nebo plastický krucifix. Nelze však vyloučit ani variantu, že zmíněná plastika zanikla či těžce utrpěla v důsledku požáru starého kostela a byla nahrazena na novém oltáři malířským zobrazením na plátně, což by náhlý epilog zdejšího mariánského kultu vysvětlovalo. Je však zřejmé, že ze strany cisterciáckého kláštera v Oseku, spravujícího významné poutní místo v Mariánských Radčicích, nebyl po polovině 18. století o rozvoj této oficiálně církevně neuznané úcty (dostupné archivní materiály neposkytují žádný doklad o jejím oficiálním církevním schválení), příliš zájem a byla jen mlčky tolerována. Hustota poutních míst v tomto kraji již dosáhla takové míry, že v některých případech činila vzdálenost mezi nimi jen několik kilometrů.
Na vybavení kostela se podíleli další umělci činní již dříve pro cisterciácké opatství v Oseku - roku 1760 na kůr kostela postavil loketský varhanář Josef Pleyer nové jednomanuálové varhany s pedálem a 7 rejstříky za 230 zl., bratr slavnějšího drážďanského dvorního malíře Antonína Kerna, Benedikt, namaloval za 210 zl. obraz hlavního oltáře představující Krista, předávajícího klíč sv. Petru s postavou sv. Pavla u nohou. Ozdoby k rámu obrazu zhotovil duchcovský sochař E. Khünel.
Věžní hodiny zhotovil Martin Fischer z Duchcova. Tabernákl před hlavním oltářem a dodnes zachovalou kazatelnu završenou plastikou Krista - Dobrého Pastýře zhotovil sochař František Rotter z Loun.
Roku 1763 byl kostel vysvěcen za účasti sboru zpěváků z budoucího spolku sv. Cecilie, který krátce předtím založil zdejší duchovní P. Florian Burian (spolek fungoval až do druhé světové války).
Celý areál uzavřelo vybudování nové jeníkovské fary. Její návrh vyhotovil již v roce 1754 rovněž Jakub Schwarz, vybudována však byla v lehce pozměněné podobě (s jinou orientací vnitřního schodiště) až vletech 1770 - 71. Kostel byl původně opatřen vedle hlavního vchodu v průčelí ještě dvěma bočními vstupy a ke každému z nich byla později zřízena přístupová schodiště.
Na návsi pod kostelem při dnešní autobusové zastávce již dříve byla postavena pískovcová socha Spasitele.
Roku 1859 provedl novou výmalbu interiéru kostela včetně architektury hlavního oltáře, dvou bočních oltářů (které se pro špatný stav musely nově namalovat) a restaurování obrazů malíř J.V. Hellich. V této souvislosti je zajímavá zmínka o existenci malby Nanebevzetí Panny Marie nad hlavním oltářem (která se nalézala patrně v dnes již zabíleném štukovém zrcadle na klenbě presbytáře). Další výraznou změnu interiéru přinesly úpravy v závěru 19. století, při nichž došlo k pořízení nových věžních hodin a náhradě stávajících malovaných oltářních architektur bočních oltářů dřevěnými novorenesančními, pořízení nového tabernáklu a nových varhan od firmy H. Schiffnera.
Z této doby také zřejmě pocházejí silně poškozené drobné plastiky sv. Petra a Pavla po stranách vyvrcholení přístupového schodiště před hlavním průčelím. Ještě dříve, roku 1883 byl na protějškovém školním náměstí opodál fary postaven pískovcový kříž s reliéfem P. Marie Bolestné.
Během obou světových válek došlo k rekvizici zvonů z kostelní věže. Po druhé světové válce kostel v důsledku vzniklé situace postupně chátral a byla z něj odcizena také část vybavení včetně uctívaného mariánského vyobrazení, jež bylo stále předmětem lidového kultu.
Opraven byl až v období uvolněné politické atmosféry závěru šedesátých let, kdy došlo i k obsazení zdejší farnosti duchovním správcem.
V důsledku válečných rekvizic a poválečných přesunů zachovaných zvonů však byla věž kostela obohacena o jednu cennou památku - z neznámé lokality pocházející pozdně gotický zvon ulitý Jiljím Kovářem roku 1496, který patří k nejstarším kampanologickým památkám v regionu. Zbylé dva zvony zavěšené ve věži pocházejí od chomutovské dílny Heroldů z dvacátých let 20. století.
Prostor mezi farou a kostelem obohatila v 70. letech 20. století kvalitní barokní pískovcová plastika sv. Jana Nepomuckého z r. 1733, přemístěná sem v důsledku zániku okolních obcí povrchovou těžbou hnědého uhlí.(ta jakoby symbolicky vyplnila mezeru vzniklou krátce předtím zničením plastiky sv. Jana Nepomuckého na hraničním mostě směrem k Oldřichovu).
Areál kostela sv. Petra a Pavla s farou, kaplí sv. Anny a barokními plastikami v bezprostředním okolí uplatňující se jako výrazný krajinotvorný prvek z mnoha okolních pohledů patří k mimořádně působivým architektonickým seskupením, jakých v okolních obcích již mnoho nenajdeme.
V posledních letech se donedávna téměř nevyužívaný kostel i zaniklou mariánskou poutní tradici snaží misijní formou zachránit a oživovat sdružení FATYM z Vranova nad Dyjí.O to více je v dnešní době, namáhavě hledající svou zanikající kulturní identitu, potřebné hodnoty tohoto areálu chránit a zachovat i pro budoucí pokolení.
S využitím dostupné literatury a archivních pramenů z fondů Státního oblastního archivu Litoměřice, Státního okresního archivu Teplice a Archivu Národního muzea sestavil V. Honys
