V časopise Immaculata vyšel článek se zajímavým svědectvím o obrácení doktora, který se celý svůj život věnoval potratům a ještě chvíli před smrtí svoje činy obhajoval jako dobro.
"Pane faráři, pane faráři, doktor Kopřiva by rád s vámi mluvil...," volala sestra z chirurgického oddělení P. Ondřeje, který jako každý čtvrtek kráčel chodbou okresní nemocnice, aby navštívil její pacienty. Přinášel jim svátost nemocných nebo alespoň slova útěchy a povzbuzení. Byl mladý, teprve třicetiletý.
Zarazil se. Jméno dr. Kopřivy bylo široko daleko známé a taky obávané. Nastoupil do zdejší nemocnice počátkem 70. let za husákovské normalizace jako mladý doktor a současně nomenklaturní kádr komunistické strany. Na příkaz okresního sekretariátu ihned ustavil prověrkovou komisi, která vyhazovala ze špitálu staré zkušené lékaře a nahrazovala je mladými s rudou legitimací v kapse. Kopřiva, předseda tohoto politického tribunálu, věděl díky vazbám na sekretariát i na StB o každém něco: Ten chodí každou neděli do kostela, ta zase podepsala v osmašedesátém "protisocialistický pamflet", další se účastnil manifestace proti vstupu sovětských vojsk na naše území... a proto "nesplňuje požadavky kladené na socialistického lékaře". Jen pro tuto politickou aktivitu se stal dr. Kopřiva primářem gynekologicko-porodnického oddělení.
Za jeho dlouholeté éry získala zdejší gynekologie nechvalnou pověst. Kopřiva na její úroveň příliš nedbal, k nastávajícím maminkám se choval často hrubě, došlo i k několika úmrtím rodiček kvůli nedbalosti doktorů. Primář to ale díky svým politickým kontaktům dokázal všechno "vyžehlit". Předmětem jeho zájmu nebyly totiž porody, ale jejich pravý opak: potraty. Prováděl je většinou osobně sám. Díky nim se stal jedním z nejbohatších lidí okresu, o peníze si pokaždé řekl naprosto neomaleně, ať už šlo o legální nebo ilegální zákroky. Ty legální byly sice v rámci socialistického zdravotnictví ze zákona bezplatné, jenže která žena by se odvážila stěžovat si na prominenta vládnoucí strany!
"Samet" r. 1989 přežil Kopřiva bez úhony. Věděl totiž o každém "průšvihu" všech členů personálu oddělení, proto ho celá "gynda" podržela. Zůstal primářem a plánoval spolu s novými pány privatizaci celé nemocnice, v níž by měl potom významný finanční podíl. Potraty samozřejmě prováděl dál.
Jenže žádný strom neroste až do nebe. Před pár měsíci mu zjistili zhoubný nádor na střevech, nepomohla ani operace. Teď ležel na pokoji chirurgického oddělení úplně sám v očekávání smrti., jež mohla nastat každým okamžikem.
Návštěvy žádné. Svou první manželku a dvě děti již dávno opustil kvůli mladší atraktivnější ženě a od rozvodu je vůbec neviděl. Druhá manželka se mu nevrátila ze zájezdu do Jugoslávie, zůstala v zahraničí. Kopřiva se poté vrhal do chvilkových vztahů, které pokaždé končívaly ještě dříve, než vůbec začaly. Teď nebylo nikoho, kdo by jej, když měla "na kahánku", lidsky podržel a potěšil. Tak vypadal životní příběh muže, u jehož pokoje zaklepal na dveře P. Ondřej.
"Dobrý den, pane doktore, jsem zdejší katolický farář," zahájil kněz konverzaci. "Přál jste si se mnou mluvit, že ano?" Nemocný unaveně otevíral oči, předtím totiž spal. "Aha, to jste vy, dobře, že jdete, přisuňte si židli a posaďte se." Pak pokračoval: "Jistě víte, že jsem ateista. No spíše jsem jím byl až do teď. Rodiče mě sice pokřtili, přihlásili do výuky náboženství a k prvnímu přijímání, ale mé cesty se hned od puberty ubíraly jiným směrem. Brzy umřu a chtěl bych proto slyšet váš názor jako kněze. Kdyby Bůh existoval, šel bych po smrti do pekla, nebo zbývá pro mne ještě nějaká naděje, i když jsem celý život Boha odmítal?"
Pater, třebas ještě mladý, byl na podobné otázky zvyklý. Odpověď mu nečinila obtíže: "Bůh nechce nikoho uvrhnout do pekla, ani ateistu, který ho urážel a rouhal se mu. Musí se ale svého ateismu zřeknout a Boha za to odprosit."
"A mohu to právě teď udělat?" zeptal se dr. Kopřiva.
"Jistěže, a já jsem tady od toho, abych vám s tím pomohl. Ale nestačí jenom zřeknout se ateismu. Musíte se taky přede mnou vyznat ze všech závažných špatných skutků života a litovat jich. Já vám pak udělím tak zvané rozhřešení, což znamená, že jednám ve jménu Boha, který všechny vaše hříchy odpustil."
"Myslíte jako zpověď?"
"Ano, přesně tak."
Nemocný se podíval na kněze jako hladový do prázdné ledničky. Bylo zřejmé, že do zpovědi se mu příliš nechce. "Prosím vás, to si mám vzpomínat na všechno, co jsem kdy udělal špatně? To snad nemyslíte vážně?"
"Není to tak těžké, jak si myslíte. Pojďte, probereme spolu Desatero Božích přikázání, ta jsou naprosto srozumitelná a vy si při každém z nich uvědomíte, jakým způsobem jste je porušoval."
Otec Ondřej se dal ihned do toho. Všechno šlo docela dobře, u každého přikázání se rozvinula pěkná filozofická debata končící doktorovým vyznáním viny a lítostí. Právě se dostali k pátému. Kopřiva hlásil: "Tím se snad zabývat nemusíme. Já jsem přece nikdy nikoho nezabil."
"To bych na vašem místě tak rozhodně netvrdil, pane doktore. Prováděl jste přece potraty."
"Toho tedy litovat rozhodně nebudu, za to mne přece nemůže Bůh odsoudit. Šlo o součást mé lékařské profese, sloužil jsem tím druhým lidem, bylo to pro jejich dobro."
"Pro jejich dobro?" Pater téměř vyskočil ze židle. Uklidnil se ale a pokračoval: "Dovolte, abych vám vyprávěl příběh jednoho lékaře a jedné ženy, který se skutečně stal. Bylo to ještě hluboko za komunistů. Venkovská matka tří dětí byla ve třetím měsíci těhotenství, když otce, živitele rodiny srazilo auto. Na místě zemřel. Žena se octla ve svízelné situaci, v zofalství si proto zažádala o potrat. Jak dobře víte, povolení vystavovaly tenkrát tak zvané interrupční komise. Žena je bez problémů dostala a šla s tím do nemocnice.
Lékař se k ní choval drsně. Spustil na ni: ,Tak, paničko, ať jsou tady tři tisíce a sestra vás odvede a připraví. Honem, nezdržujte to!´ Paní ale propukla v usedavý pláč. Doktor se vztekl: ,Jestli mi tady chcete hrát komedii, tak tam jsou dveře! To jste si měla rozmyslet dřív, myslíte, že mám čas jenom pro vás?´ Žena ale pořád plakala. ,Ven!´zařval doktor. Paní odešla. Dítě donosila a v téže porodnici přivedla na svět chlapečka, bohužel s těžkou srdeční vadou.
Lékař, o němž mluvím, jí při vizitě řekl: ,Tak vidíte, paničko, na potrat jste nechtěla, a teď se vám narodil fagan mrzák. Pamatujte si, že už s vámi ani s ním nechci vůbec nic mít.´"
Dr. Kopřiva dával při vyprávění kněze najevo čím dál tím větší neklid. Nakonec do toho vstoupil zvýšeným hlasem: "Ale to se přece stalo mně! Odkud o tom víte?"
"Protože ten fagan mrzák, jak jste ho nazval, sedí teď vedle vás," odvětil s laskavým výrazem tváře otec Ondřej.
V pokoji zavládlo hrobové ticho. Kopřiva bezmocně zíral na kněze, živou připomínku jeho dávného chování a jednání, které mu tenkrát připadalo jako čisté jezero - a dnes najednou odhaluje své strašlivé tajemství špinavého zapáchajícího močálu.
Pater Ondřej se odvážil přerušit mlčení jako první. Vyprávěl nemocnému primáři o svém životě. Jak mu jako nemluvněti dávali naději nejdéle dva roky života, matka se ale obrátila o pomoc k Panně Marii. Malý Ondřej přežil, srdeční vada se upravila natolik, že mohl chodit do školy a prospíval s vyznamenáním. Máma, do té doby pouze formální katolička, po vyslyšení proseb za uzdravení nejmladšího dítěte se stala praktikující a zbožnou věřící osobou. V tomto duchu vychovávala své děti. Ondřej v sobě objevil povolání ke kněžství, jehož realizaci pochopil mimo jiné i jako projev vděčnosti Bohu a Panně Marii za své uzdravení. Matka ho také seznámila s okolnostmi jeho narození. To dalo otci Ondřejovi signál, aby svou pastoraci zaměřil přednostně na ochranu nenarozeného života a boj proti potratům.
"Ale jednomu nerozumím," ozval se dr. Kopřiva, když pater skončil svůj životopis. "Jak to, že mi věnujete tolik starostlivé péče, mně, který vás chtěl přece zabít a vaší matce tolik ublížil?"
"To je ta Boží dialektika, na tu si musíte zvyknout," usmál se kněz. "Vy jste mé matce tenkrát řekl, že s tím faganem mrzákem nechcete nic mít, on ale teď chce mít něco s vámi, a to v okamžiku, kdy to nejvíc potřebujete. Tak jedná Kristus. Lidé s ním často nechtějí nic mít, on ale chce mít něco s nimi. A nejen něco, on chce mít s nimi všechno, aby nezahynuli v pekle. Proto za ně obětoval na kalvárském kříži svůj život, aby mohli sdílet spolu s ním celou věčnost ve stavu nadpřirozené blaženosti. Já jsem knězem Kristovým a při svém svěcení jsem slíbil, že budu ,druhým Kristem´, to znamená, že budu jednat jako on."
Kopřiva s napětím poslouchal. Nakonec ze sebe vykoktal: "J..j..jak zvláštní! Kdyby mne vaše matka tenkrát poslechla, neseděl byste teď tady. Teď věřím, že to všechno řídil Bůh. Jiný kněz by mi nedokázal tak perfektně odhalit, jaké zlo je potrat, protože na rozdíl od vás by to nesouviselo bezprostředně s otázkou jeho života a smrti."
"Takže teď už si, doufám, nemyslíte, že umělým potratem jste prokazoval druhým dobro," pokračoval otec Ondřej. "Správně jste řekl, že kdyby moje máma vám tenkrát podlehla, neseděl bych tady teď s vámi. Ale uvažte, pane doktore, o kolik potencionálních lékařů, pedagogů, učenců, vzorných otců a matek rodin, nebo i kněží, jste náš národ připravil těmi stovkami umělých potratů, které jste vykonal. To přece byste nechtěl nazvat dobrem."
"Přesvědčil jste mne. Vyznávám, že jsem páchal zlo. Lituji toho z celého srdce a prosím Boha za odpuštění. A vyřiďte všem, se kterými budete mluvit, aby nezabíjeli své nenarozené děti, že jim to vzkazuji já, starý potratář na smrtelném loži."
Otec Ondřej probral s dr. Kopřivou další Boží přikázání. Když mu uděloval rozhřešení, v očích doktorových se objevily slzy. Přijal Tělo Páně a svátost nemocných. Kněz mu při odchodu něžně stiskl ruku, jako by patřil do jeho nejbližší rodiny. Byl jediným člověkem, který ho nenechal v nejdůležitějším okamžiku života samotného.
V noci téhož dne starý potratář a exbolševik skonal. Už ale nebyl sám. U úmrtního lože stály zástupy andělů a svatých, aby jeho duši představily Kristu, u něhož měl najít po odpykání zajisté nemalých, ale nevyhnutelných očistcových trestů svoji novou existenci, a to na věčné věky.
R. Malý
