Z časopisu Světlo přinášíme svědectví o cestě protestanta do katolické církve.
Věřící jsem byl vlastně
vždy, ale teprve poté,
co jsem byl před čtyřmi
lety přijat do katolické církve,
mám skutečně pocit, že jsem
„doma“. Cesta domů ovšem nebyla
lehká...
Narodil jsem se a vyrostl
v Holandsku v protestantském
prostředí. Moje rodina patřila
k reformované církvi, jedné ze
tří, které před několika lety splynuly
do větší „protestantské církve“
v Holandsku.
Chodil jsem do protestantské
školky, do protestantské základní
školy a do protestantského
gymnázia. Moji rodiče a já jsme
do kostela moc často nechodili,
ale ve víře jsme byli přece jen zakořeněni.
V základní škole jsem
měl jednu katolickou spolužačku,
ale ta pak odešla na katolickou
školu, protože se připravovala
na první svaté přijímání. Ale
co to mělo do sebe, to jsem tehdy
nevěděl. „Katolíci se modlí
k sochám a k Marii,“ to byl můj
hlavní na nevědomosti založený
předsudek. Ale jakási zvědavost
ve mně zůstala. Na dovolené
v Rakousku a v Bavorsku na mě
velice zapůsobily krásné katolické
kostely, zcela jiné než ty naše
protestantské, které byly stejně
otevřené jen k nedělní bohoslužbě.
A proč by měly být také
otevřené, když v nich stejně nic
ani k vidění nebylo. Ani slavnost
večeře Páně mě nijak neoslovovala.
Samo slovo „slavnost“ mi
připadalo nepřiměřené.
Jednou při návštěvě Rakouska
spolu s rodiči jsem byl poprvé
na mši svaté. Bylo to při pohřbu
někoho, koho jsem vůbec
neznal. Ale to, co jsem přitom
zažil, na mne silně zapůsobilo.
Lidé při evangeliu uctivě stáli,
při proměňování klečeli, poklekali
před Nejsvětějším a žehnali
se svěcenou vodou. Úcta, která
vycházela z těchto symbolů
a gest, mě fascinovala a bylo
mi jasné: zde se děje něco podstatného,
zcela jinak než v naší
církvi, kde lidé celou dobu jen
mlčky sedí.
Protože v katolických kostelích
byly k dispozici kancionály,
hledal jsem v nich poučení
o průběhu mše svaté. Začal
jsem číst texty modliteb a písní
a pochopil jsem, že při mši svaté
má být přítomen sám Spasitel.
To ve mně vyvolalo pocity,
které jsem při protestantské večeři
nikdy neměl. Jednou jsem
váhavě večer před modlitbou
udělal znamení kříže. Nejdříve
nejistě, ani jsem nevěděl, zda je
to tak správně. Ale trvalo to ještě
několik let, než jsem našel cestu
do katolické církve.
Bylo to také proto, že jsem
měl stále určité těžkosti. Jak je
to vlastně s papežem a s Marií?
Neubírá něco Bohu, kdo se k ní
modlí? Byly to různé otázky, které
mě zajímaly a na které nebylo
snadné najít odpověď. Snad také
proto, že jsem ve svém okolí neměl
žádné katolíky, kteří by mi
na ně mohli odpovědět. Ale nakonec
se našla pomoc. Na internetu
jsem našel stránky www.kath.net,
které se staly pro mě úplným dolem,
a tam jsem pochopil, že nejsem
sám, kdo je konfrontován
s takovými otázkami. Také knihy
mi pomohly, např. kniha konvertitů
Hahnových a také někteří
lidé, které jsem poznal prostřednictvím
internetu. Tak jsem se
naučil modlit růženec a objevil
jsem eucharistickou adoraci jako
významný impuls pro víru a došel
jsem k poznání, že papežství
vůbec není tak nebiblické, jak
jsem se dříve domníval.
Než jsem mohl být opravdu
přijat do katolické církve, uplynul
ještě nějaký čas. Úřední církev
v Holandsku měla se mnou
nějaké těžkosti (např. otázka:
Chcete to opravdu udělat? Není
to vlastně všechno stejné?),
ale byly zde i určité zdroje naděje,
především společenství Emanuel
v jednom z nejstarších holandských
měst.
7. července 2007 se moje konverze
po určitých oklikách stala
skutečností, a to v kapli Svatého
kříže u cisterciáků v Heiligenkreutzu
v Rakousku. První zpověď,
první svaté přijímání a biřmování
v jednom dnu, který mi
do konce života zůstane v paměti
a za který jsem nesmírně
vděčný všem, kteří mě k němu
provázeli, ale především jsem
vděčný Bohu, který mě k sobě
přivedl.
Z Betendes Gottes Volk 2/2008
přeložil -lš-
