V časopisu Světlo byl ve 46. čísle roku 2010 uveřejněn článek, ve kterém se srozumitelně píše o svátosti nemocných.
Když vstoupí náhle
do lidského života
vážná nemoc,
všechno vypadá jinak. Dosavadní
životní plány se hroutí.
Nastoupí pocit bezmocnosti,
netrpělivosti, strachu z budoucnosti,
vnitřní vzpoura proti osudu.
Režisér a umělec Christoph
Schlingensief, který onemocněl
rakovinou plic, napsal v deníku
o své nemoci (byla mu vyoperována
pravá plíce): „Propuknutí
mé nemoci je jako »úplný krach
mé umělecké tvorby«, jako »zemětřesení
«, které otřáslo celým
mým dosavadním životem, nikoliv
nějakým otřesem, při kterém
spadne z regálu jedna knížka.“
Ano, jsou krizová období,
která mohou otřást celou rovnováhou.
Takovou situací je propuknutí
těžké nemoci, stav před
vážnou operací nebo dlouhodobá
bezmocnost, jakou může
představovat stáří. V takové situaci
potřebuje člověk pomoc.
Církev ho nenechává samotného,
i když ne každý vyhledává
v nemoci cestu k Bohu. Křesťané
byli od počátku nablízku
svým nemocným skrze svátost
pomazání nemocných.
Setkání s Kristem
V pomazání nemocných přichází
nemocný do styku s jinými
skutečnostmi. Za svého
pozemského života se Ježíš setkával
s nemocnými, ujímal
se jich s velkou láskou a mnohé
z nich uzdravil. Své církvi
zanechal úkol: „Uzdravujte nemocné!“
Výrazem této péče je pomazání
nemocných. V této svátosti
přichází k nemocnému
sám Kristus, aby ho posílil nebo
uzdravil. Nemusí to být jen
tělesné uzdravení. Jde o vnitřní
uzdravení jiného druhu. Kristus
se chce s nemocným v této svátosti
vnitřně spojit. Posiluje ho
a nemocný je přitom povolán,
aby vstoupil s Pánem do osobního
styku.
Během své několikaleté služby
v klinické pastoraci jsem
často zažil, jak se po pomazání
nemocných pacient viditelně
změnil. Jednou mi řekl otec
jednoho mladšího pacienta, který
se několik let předtím vzdálil
od Boha, a na otcovo přání
jsem mu posloužil svátostí pokání
a pomazání nemocných:
„Můj syn je po pomazání nemocných
změněný a tak to zůstalo
i v dalším průběhu jeho bolestné
nemoci.“ Není sice opět
zdravý, ale velmi dobře snáší
svou nemoc. Nakonec zemřel
smířený s Bohem i se svými bližními.
Bylo možno vidět i „navenek“,
že v něm působila zvláštní
vnitřní síla.
V čem spočívá
vnitřní svátostná milost?
Nemocný se setkává ve svém
utrpení s Kristem, a tím s jeho
smýšlením a jeho láskou. Nemocný
už netrpí sám. Kristova přítomnost prolamuje izolaci,
do které může nemoc člověka
uzavřít. Otevírá před nemocným
široký horizont především
pro skutečnost Boží a pro Kristovo
tělo, jehož údy jsme. Jsme
v tomto těle tajemně spojeni
s ním i spolu navzájem.
To vyjadřuje také vkládání
kněžských rukou. Vyjadřuje, že
Bůh je s nemocným, naplňuje
ho svým Duchem a že je mu nablízku
celé společenství věřících.
Nemocný se neocitá na okraji
společenství, nýbrž
v jeho středu
a je s ním intenzivně
spojen. Vkládání
rukou je viditelným
znamením tohoto
spojení: Při pomazání
čela a rukou
nemocného kněz říká:
Skrze toto svaté
pomazání ať tě Pán
pro své milosrdenství posílí milostí
Ducha Svatého, ať tě vysvobodí
z hříchů, ať tě zachrání a posilní.
Pomazání vyjadřuje, že
nemocný byl posílen ve své důvěře
v Boha a bude moci snáze
překonávat pokušení v nemoci
jako úzkost, skleslost a pochybnosti
o víře. Je tak posílena vůle
k uzdravení a k boji proti nemoci,
a pokud uzdravení už není
možné, síla ke statečnému snášení
všech obtíží. Nemocný se snaží
spolu s Boží milostí odevzdat
se zcela do vůle Boží. Má před
očima slova svatého Pavla: Doplňuji
na svém těle, co schází do plnosti
Kristových útrap (Kol 1,24).
Není to vynález církve
Církev nezavedla pomazání
sama od sebe, jeho původ je
ve vůli samotného Pána, vyjádřené
slovy apoštola
Jakuba: Je někdo
z vás nemocný?
Ať zavolá představené
církevní obce a ti
ať se nad ním modlí
a mažou ho olejem
ve jménu Páně; modlitba
spojená s vírou
zachrání nemocného,
Pán ho pozdvihne,
a jestliže se dopustil hříchů,
bude mu odpuštěno (Jak 5,14n).
Doba nové orientace
Nemoc může člověku darovat
hlubokou novou orientaci.
Teprve v nemoci člověk vidí, jak
velký dar je život a jak je krásné,
když jsme zdraví. Zdravý člověk
na to často zapomíná. Nevšímá
si, že nic nemá pevně ve svých
rukou, že celý život i čas, který
má k dispozici, je Božím darem.
Máme tento dar v rukou jen tak
dlouho, dokud nám ho Pán dopřává.
A tak může vést nemoc
k pokornému poznání naší lidské
omezenosti a k spásnému přehodnocení
hodnot. Ani znovunabytí
zdraví nemůžeme vyžadovat,
ale musíme je chápat jako Boží
dar. Můžeme si je však vyprosit:
„Pane, prosím tě o dar uzdravení
a zdraví. Uděl mi je vzhledem
k mým blízkým a všem,
kteří mě potřebují. Ne však má,
ale tvá vůle ať se stane. Vím, že
zdraví je velké bohatství, nikoliv
však největší. Největším darem
v životě je plnit tvou vůli.
Chci přijímat všechno, co mi
opět daruješ.“
Bettendes Gottes Volk 1/2010
Překlad -lš-
