NEPOKRADEŠ! Toto přikázání požaduje správný postoj
k „moje“ a k „tvoje“. Abychom si ujasnili
obsah: Nejdřív budeme hovořit o vlastnictví,
pak o penězích a nakonec o praktických
otázkách.
I. Základní principy týkající se vlastnictví
Jak jsou rozděleny pozemské statky? –
Jaká je ideální forma vlastnictví?
1. Jak dalece je možno považovat člověka
za vlastníka?
Bůh, stvořitel celého vesmíru, je vlastníkem
všech hor, zemí a moří, protože všechno
stvořil. Z toho plyne, že žádný člověk ani
žádný stát nemůže být absolutním a neomezeným
vlastníkem žádné věci. Země a všechna
její dobra a statky jsou dány člověku jen
za toho předpokladu, že je bude používat
a spravovat podle Boží vůle.
2. Jak je vlastnictví rozděleno?
Velkým problémem je a zůstává spravedlivé
rozdělení všech statků. O co je třeba usilovat
a čeho je třeba se vystříhat?
Je třeba usilovat o takové usměrnění vlastnictví,
aby pokud možno každý člověk měl zajištěné
důstojné životní podmínky. Každý by
měl vlastnit na zemi nejméně tolik, aby se svěřeným
majetkem byl schopen žít. Zde se vyskytují
různé extrémy podle národů a zemí:
a) popírání soukromého vlastnictví;
b) obsazení země a jejích statků jen několika
málo lidmi;
soustředění veškerého majetku
v tak málo rukách, že to působí proti
veřejnému blahu, stejně jako rozdělení majetku
na tak malé díly, že z toho v podstatě
nikdo nic nemá.
c) Opakované pokusy převést všechen
majetek do vlastnictví státu.
Všechny tyto formy je třeba odmítnout
a pokud možno jim zabránit.
3. Jaká je ideální forma vlastnictví?
Nejideálnějším řešením zůstává soukromé
vlastnictví. Je nesporné, že právo na soukromé
vlastnictví je založeno v povaze člověka
a ve vůli Stvořitele; teprve vyhlídka, že
je možno získat soukromé vlastnictví, dává
jednotlivým lidem možnost plně rozvinout
a svobodně uplatnit všechny své schopnosti
– píli, šetrnost, osobní nadání. Pokrok
a kultura jsou bez soukromého vlastnictví
nemožné.
II. Slovo o penězích
Dějiny peněz – moc peněz – správné
použití peněz
1. Dějiny peněz jako prostředku nákupu
a placení
Abychom správně pochopili, co jsou peníze,
je třeba poukázat na různé formy hospodářské
směny:
a) Původní formou hospodaření byla výměna
zboží. Lidé vyměňovali potřebné a žádoucí
statky za hovězí dobytek, ovce, koně,
nářadí, zbraně, kožešiny, výrobky a produkty
zemědělství, sušené ryby, zlatá zrna apod.
Peníze původně nebyly.
b) Protože taková směna byla v mnoha
případech velmi zdlouhavá a nepohodlná,
upřednostňovaly se nejdříve různé směnné
předměty, které bylo možno snadněji podržet,
dělit, byly trvalé a převážně oblíbené
a vyhledávané. Tak se začaly razit mince.
Prvním, kdo dal razit mince z kovu, byl
král Dareios I. (500 let před Kr.). Odtud je
převzali Římané a Řekové a vytvořili systém
mincí jako státem uznávaného platidla.
c) Obecně existoval výměnný obchod
a peněžní hospodářství vedle sebe. Za peníze
bylo možno koupit všechno, ale k životu
potřebné věci bylo možno obdržet také
bez peněz. Tak tomu bylo v době svatého
Františka z Assisi.
Dnes jsou peníze jediným státem uznaným
prostředkem směny a placení.
2. Moc peněz
Peníze mají v dnešní společnosti větší význam
než dříve. „Peníze hýbou světem“: skrze
pobídku, která je dobrá a správná, ale také
skrze pobídku, která je politováníhodná.
a) Pobídka, která je dobrá a správná:
Člověk se cítí podněcován vydělávat peníze,
aby mohl žít, aby mohl řešit vlastní
starosti, aby mohl zlepšit svou existenci.
Velké majetky umožňují, že je možno
zahájit i pionýrská a riskantní díla a práce.
Vysoké majetky podněcují také k vojenskému
využití, což je chvályhodné, pokud
jde o obranu země.
b) Chtivost peněz je politováníhodná:
Kdo dychtí po penězích, upadá do hříchu.
Kvůli penězům již mnozí ztroskotali, slepě
se zřítili do záhuby. (Sir 31,5–6)
3. Správné používání peněz
Žít uprostřed světa podle evangelia, i pokud
se týká peněz, není lehké: jako křesťané
máme být nikoliv z tohoto světa, tedy nesmíme
propadat chamtivosti po penězích – ale
také nesmíme zapomínat, že žijeme ve světě;
a podle Boží vůle máme usilovat i ve světě
o takové společné dobro, které by bez peněz
nebylo možné.
Platí zde tyto zásady:
a) Při úsilí o časné statky a jejich používání
vyvarovat se každého hříchu.
b) Používat věci tohoto světa v bázni Boží.
c) Osvědčovat se jako správní křesťané
tím, že platíme to, co dlužíme, za zboží platíme
přiměřenou cenu a za provedenou práci
přijímáme a platíme přiměřenou mzdu.
d) Dbáme na šetrnost.
e) Poskytujeme bližním pomoc ze svého
majetku s vědomím, že Bůh rozděluje pozemská
dobra a soukromé vlastnictví nejen
k osobnímu prospěchu, nýbrž také k správnému
spravování a pokrytí sociálních potřeb.
f) Můžeme pečovat o současné a i budoucí
potřeby v moudré prozíravosti, ale musíme
se snažit vysvobodit naše srdce od svázanosti
s věcmi tohoto světa.
g) Při zachování spravedlnosti a lásky
včas učinit závěť.
III. Praktické otázky
1. Jakým způsobem je možno spravedlivě
získat majetek?
Skrze: práci – koupi – darování – dědictví
2. Jak máme nakládat s tím, co nám náleží?
S vědomím, že budeme muset Bohu skládat
účty z používání svěřeného majetku, musíme
ho rozvážně spravovat: být přitom šetrní,
pečliví a vynakládat ho podle Boží vůle
(máme otevřené oči pro nouzi bližních a potřeby
společnosti).
Láska k bližním vyžaduje, abychom také
dbali na majetek druhých a neprovinili
se proti němu.
3. Jak máme dbát o cizí majetek?
Ze zásady: „Co nechceš, aby druzí činili
tobě, ani ty jim nedělej“, vyplývají tyto
důsledky:
a) Kdo spravuje nebo používá cizí věc,
měl by s ní zacházet tak, jak by zacházel
se svou vlastní.
b) Vypůjčené věci vracet a přesně platit
dluhy.
c) Nalezenou věc pokud možno vrátit
původnímu majiteli.
4. Proti majetku bližního se prohřešuje:
a) kdo si nespravedlivým způsobem přivlastňuje
cizí věc (krádeží, loupeží, nátlakem,
podvodem);
b) kdo dělá lehkomyslně dluhy, které pravděpodobně
nebude schopen včas zaplatit;
c) kdo zadržuje zaslouženou mzdu; kdo
přijímá, prodává nebo skrývá ukradenou věc;
d) kdo používá špatné míry a váhy, odvádí
špatnou práci a prodává špatné zboží;
e) kdo si účtuje více, než vykonal nebo
dodal;
f) kdo zneužívá cizí nouzi ve svůj prospěch;
g) kdo vlastní vinou poškodí cizí majetek
nebo ho nechá zkazit;
h) kdo poškodil vlastní vinou bližního
nebo jeho majetek, musí škodu, jak jen může,
nahradit;
i) není-li původní majitel k nalezení, pak
je třeba danou věc použít k dobrým účelům;
j) mírněji se posuzuje škoda nebo neoprávněné
přivlastnění, pokud někdo takto
jednal v krajní nouzi.
5. Sedmé přikázání chrání nejen majetek
jednotlivce, ale také společný majetek
a majetek státu
Není tomu tak, že vlastnictví státu může
každý podle svým možností zneužívat
a ničit, protože škodu nakonec utrpí konkrétní
lidé.
6. Co musí mít majitel stále před očima?
Že při vší radosti z vlastnictví má mít
i srdce pro nouzi bližních – a za určitých
okolností také pochopení pro společné
blaho.
a) Mít srdce pro nouzi bližního:
Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho
bratr je v nouzi, ale zavře před ním své srdce –
jak v něm může zůstávat láska? (1 Jan 3,17)
Štědrého dárce miluje Bůh. (2 Kor 9,7)
Buďte jeden k druhému pohostinní bez
reptání. (1 Petr 4,9)
b) Pochopení pro společné blaho je
zvláštní formou otevřenosti vůči bližním.
Také společenost však musí dbát o ochranu
soukromého vlastnictví.
Dienst am glauben 2/2011
Překlad -lš-
