Osobní a živý vztah ke Kristu je jeden z nejistějších projevů pravé zbožnosti, která se vyskytuje jen u křesťanů. Touha po osobním vztahu ke Kristu si našla různé formy vyjádření v modlitbách. Jednou z nich je i úcta k Ježíšovu Srdci, která vyplývá z úcty k trpícímu Ježíšovi na kříži a z úcty k Eucharistii, v které Pán zpřítomňuje svoji oběť a zároveň je v ní přítomný i s oslavenými ranami svého umučení. Základy této úcty pramení z Písma Svatého.
Jeden z vojáku mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.(Jan 19,34).
Úcta k Ježíšovu Srdci vznikla jako reakce proti abstraktnímu, přehnanému, studenému chápání Boha, které se šířilo mezi evropskými vzdělanci v 17. století. Náznaky této úcty nachází však již u středověkých mystiků. Osobní úcta k Ježíšovu Srdci začala ve 12. století. V pravém slova smyslu se však začíná až zjevením sv. Markétě Marii Alacoque (1648-1690), řeholnici v Paaray-le-Monial.
V červnu roku 1675 se ji zjevil Ježíš, ukázal ji svoje srdce se slovy:
“Podívej se na to srdce, které lidi tak milovalo, které nevynechalo nic, vyčerpalo se a zničilo, aby tím dosvědčilo svoji lásku. Dostávám však místo uznání jen nevděčnost, neúctu, svatokrádež, chlad, pohrdání. Tak se chovají ke mně v této svátosti lásky. Víc mě trápí ale to, že se tak chovají i osoby, které se mi zasvětily. Proto žádám, aby se zasvětil první pátek v měsíci po oktávě Nejsvětější svátosti a stal se zvláštním svátkem na počest mého Srdce, aby se smiřujícím svatým příjímáním podala náhrada za všechny urážky, kterých se mi dostalo v Oltářní svátosti.“
Úcta k Ježíšovu Srdci se zpočátku setkávala s těžkostmi. Nedovedli ji pochopit už spolusestry sv. Markéty, které jí odporovaly a vyhrožovaly. I proto byla velmi dlouhá, těžká a trnitá cesta od prvních veřejných, velmi skromných projevů úcty k Ježíšovu Srdci po dnešní rozšíření. Později se však rozšířila do celého světa. Církev ji přijala za svoji a doporučila ji i v několika encyklikách. Bylo však třeba vysvětlit celistvý výraz
Božského Srdce. Teologové proto přidávají několik objasnění.
Srdce je na prvním místě tělesný orgán, který se všeobecně považuje za hlavní zdroj tělesného života. Probodnutí Kristova srdce na kříži mělo úředně dosvědčit, že se definitivně skončil Spasitelům pobyt na zemi a jeho činnost; že se dokončila oběť. V Kristově Srdci tedy vzdáváme úctu jeho tělu, které se stalo zdrojem posvěcení. Proto je úcta k Božskému Srdci spojena s Eucharistii, adorací, návštěvami svatostánku a zvláště s tzv. smiřujícím přijímáním v první pátek v měsíci.
Ježíšovo Srdce však není mrtvá relikvie, ale živý nástroj Bohočlověka, střed celé jeho osobnosti. Sv. Markéta Marie často říkala: „ Božské Srdce mi povídalo…“ Je to stejné, jako kdyby povídala: „Pověděl mi to Ježíš…“ Úcta k Božskému Srdci je tedy úctou k osobě vtěleného Božího Syna, který je
bránou k Otci, jediný prostředník mezi Bohem a lidmi (1 Tim 2,5).
Bijící srdce je symbolem života a činnosti. V Ježíšovu Srdci tedy obdivujeme všechnu práci, všechny námahy, které vykonal a podstoupil za nás. Nechceme patřit k těm, kteří se mu za to odplácejí jen nevšímavostí a nevděkem.
V Písmu svatém je srdce symbolem vnitřního života, toho, který možná na venek zůstat bez povšimnutí. Bůh zkoumá srdce člověka. V Písmě srdce „rozvažuje“,“myslí“, „rozhoduje se“, shrnuje se tu to, o čem dnes hovoříme jako „duchovní život“. V srdci spravedlivého potom přebývá Bůh, srdce je chrámem Ducha Svatého; srdce je tedy středem duchovního úsilí. Úcta k Božskému Srdci proto klade důraz na vnitřní Ježíšův život, do kterého se toužíme vžít. Přejeme si pochopit jeho smýšlení, sklony, city, rozhodnutí, ctnosti, milost. Bohočlověk měl totiž plný lidský život i z psychologické stránky. Vnitřní život je pochopitelně důležitější než vnější viditelné skutky.
V úctě k Božskému Srdci je tedy několik cenných prvků. Myšlenka smíření za hříchy jiných nás přivádí k tématu kolektivní viny, která je dnes tak časová. Vřelý poměr ke Kristu nám pomáhá k tomu, abychom se povznesli nad mrtvý legalismus předpisů a nařízení, abychom dali přikázáním ten smysl, který mají: být výrazem lásky a cestou k Otci. Dnešní člověk se cítí silný a mocný při organizování vnějšího světa, ale za to si víc uvědomujeme svoji vnitřní, psychologickou a mravní slabost. Nemáme už pocit humanitního ideálu silného a dokonalého jedince, obdivovaného všemi. V úctě k Božskému Srdci se klade důraz na svátostný prvek našeho posvěcení a na sílu Božího milosrdenství, které vždy a za každých okolností pomůže tomu, kdo na svoji úlohu nestačí.
Podle zjevení sv. Markétě Marii Alacoque se vypočítává dvanáct přislíbení Ježíšova Srdce, které dal Ježíš těm, kteří uctívají jeho Srdce.
1)Dám jim všechny milosti potřebné jejich stavu
2)Udělím pokoj jejich rodinám.
3)Potěším je v utrpení
4)Budu jim útěchou v životě zvlášť ve smrti
5)Vyleji hojné požehnání na jejich práci
6)Hříšníci najdou v mém srdci pramen, nesmírný oceán milosrdenství
7)Vlažní se stanou horlivými
8)Horlivý dospějí k velké dokonalosti
9)Požehnám všechny místa, kde bude vystavený a uctívaný obraz mého srdce
10)Kněžím dám milost pohnout i nejzatvrzelejším srdcem
11)Jména těch, kteří budou rozšiřovat tuto pobožnost, budou zapsány v mém srdci a nikdy se z něho nevymažou.
12)Z hojnosti milosrdenství mého srdce uštědří moje všemohoucí láska milost pokání na konci života těm, kteří přistoupí ke svatému přijímání v první pátek v měsíci a po devět dalších měsíců. Nezemřou v moji nemilosti bez přijetí svatých svátostí.
Moje Srdce jim bude záštitou a pevným útočištěm v poslední hodině.
Dvanácté přislíbení pro milost, kterou slibuji se nazývá Velké přislíbení. Vztahuje se na konání devíti prvních pátků. Hlavní úkon, který vyžaduje velké přislíbení, je svaté přijímání. Kontext zjevení sv. Markétě říká, i když nepřímo:
“Přijímání na první pátek mají být přijímané jako úkon úcty k Ježíšovu Srdci, v tom stejném duchu úmyslu a zadostiučinění, jakým se slaví i samotný svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. „ Takto je v duchu zjevení v Paray-le-Moniale každý první pátek jakoby malým svátkem Ježíšova Srdce. Podmínky, které se vysloveně žádají pro uskutečnění velkého přislíbení jsou:
Devět přijímání v devíti prvních pátcích, které musí být nepřerušené.
Podle dnešních směrnic o svaté liturgii je jasné, že pokud je to možné, třeba svaté přijímání přijmout v čase sv. liturgie. Počet devět není nějakou magií, ale umožňuje, aby se někdo naučil věrně přistupovat k svatému přijímání v delším období a tak se stal lépe disponovaným příjmout větší milosti a duchovní dary. Nejlepší zárukou jsou tu Ježíšova slova:
“Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den… Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“(Jan 6,54;58)…
Podstata a cíl pobožnosti k Ježíšovu Srdci znamená úplně se dát k dispozici lásce Ježíšově, dovolit, aby si nás získala a přes nás působila, abychom se i mi samy stali plamenem v jeho ohni. Podle Matky Lujzy-Margity
Ježíšovo Srdce je tím místem, ve kterém se střetneme s láskou. Tato mystická duše, kterou tak mocně unášela nesmírná láska k Božskému srdci, napsala:
“ Ježíšovo Srdce kopím otevřené na kříži, je brána,kterou můžeme přijít k pochopení věčné a nesmírné Boží lásky, kterou je sám Bůh, a kterou lidstvo strašně málo zná“. Správné pochopená úcta k Ježíšovu Srdci není překážkou, ale nejlepší cestou k osobnímu setkání s Ježíšem Kristem. Aby úcta k Božskému Srdci byla účinná, ve svých knihách zdůrazňuje, že pobožnost k Ježíšovu Srdci má neomylně vést k Eucharistii.
“Pobožnost k Božskému Srdci neomylně vede k Eucharistii…pobožnost k Eucharistii nevyhnutelně zjevuje duším tajemství nekonečné lásky, kterou je Ježíšovo Srdce orgánem a symbolem“. „Samotná úcta k Ježíšovu Srdci je stará, jako křesťanství samo. Její základy se nacházejí v Písmě svatém, jako i ve spisech svatých otců a nejstarších světců a mystiků.“
Úcta k Nejsvětějšímu Srdci nabízí skomírajícímu světu to, co je nejpotřebnější: zjevuje mu milosrdného Boha.“Proto “nezbývá nám jiné, než abychom jsme si tato zjevení obnovili ve své paměti a oživili ve svém srdci. Každé lidské vysvětlení tu selhává.“
