14.5.20011 časně ráno vyšlo ze Znojma asi 30 odvážných poutníků na zhruba čtyřicetikilometrovou pouť do Maria Dreieichen, nebo, jak my z Moravy říkáme, k Panně Marii Třídubské.
Toto poutní místo leží již na území Rakouska, nedaleko města Pulkau. Poutě k Bolestné Panně Marii Třídubské u nás mají dlouhou tradici – více o nich a o tomto poutním místě najdete pod tímto odkazem: http://www.maria-dreieichen.at/cz/print.asp?id=86266 (Nebojte se, tyto stránky jsou v češtině.)
Sama jsem pro směnu v práci putovat nemohla, a tak jsem s radostí přijala pozvání Markéty a Slávka, abych s nimi navečer jela na zmíněné místo autem, abychom se zúčastnili mše svaté a jednoho z poutníků pak dopravili domů.
Jen krátce zmíním, že jsme se cestou zastavili v městečku Pulkau, které též stojí za zhlédnutí. Zde je z něj několik fotografií:
Farní kostel Božího Těla.
Hřbitovní kostel.
Hřbitovní kaple sv. Bartoloměje.
Když jsme do Maria Dreieichen kolem 18:30 dojeli, poutníci už tam byli. Všichni dorazili v pořádku. Vyčkali jsme, až skončí poutní bohoslužba jiné, rakouské skupiny poutníků (Opravdu to tam žije!) a pak se též odebrali do poutního chrámu na mši, jejímž hlavním celebrantem byl znojemský děkan Mons. Jindřich Bartoš.
Dorazivší občerstvující se poutníci.
Rakouští poutníci, vycházející z chrámu čelem k oltáři.
Čeští poutníci, vstupující do kostela.
Čeští poutníci přede mší svatou.
Protože na ten den připadal též svátek apoštola Matěje, v kázání hovořil otec Jindřich i o něm. Zde několik slov z jeho promluvy:
“Apoštolové nechtěli vybírat toho dvanáctého sami. Přáli si, aby ho vyvolil Bůh. Losování, kterým výběr proběhl a které bylo spíše starozákonním způsobem volby (např. též před narozením Jana Křtitele na Zachariáše padl los, aby Bohu obětoval kadidlo), se zřejmě uskutečnilo před sesláním Ducha svatého naposledy. Pak se již spíše hlasovalo.
Možná nás napadá otázka, co potom s Josefem, zvaným Barsabáš, když los padl na Matěje. O něm už se dále nepíše. Určitě pro něj musela být hodně těžká skutečnost, že si ho Bůh nevybral. Co to může znamenat pro nás? Že člověk občas musí umět přijmout i to, že ho Bůh k něčemu nevolá, což je někdy ještě těžší, než na nějakou Boží výzvu odpovědět.”
Otec Jindřich pokračoval o Panně Marii: “Bolestná Matka je znázorněna, jak drží na klíně mrtvé Ježíšovo tělo. Obrazně řečeno, má na svém klíně též “mrtvou církev”, tedy ty, kteří se od Krista vzdálili. Maria však žije s vírou, že to není konec, ať už chová na svém klíně Ježíšovo tělo nebo tyto zbloudilé. Věří v jejich zmrtvýchvstání. Pro tuto její víru je sobota, tak jako byla sobota před dnem Ježíšova vzkříšení, mariánským dnem.
I nás často bolí, že se někdo z církve vzdálil. Obrazně ho neseme též na svém klíně – předkládáme ho v modlitbách Ježíši a Marii s vírou v milost pro ně. Nesme tyto lidi do svátostí a bohoslužeb, ačkoli se někdy zdá, že je potřeba tak velkého zázraku, jakým bylo Ježíšovo Zmrtvýchvstání.”
Při cestě domů jsem se s několika otázkami obrátila na jednoho z poutníků, Petra Kříže:
“Petře, byl jsi již dříve na této pouti? S jakými úmysly jsi vycházel?”
“Šel jsem letos poprvé. Váhal jsem, zda vyrazit, avšak okolnosti nakonec přispěly k rozhodnutí jít. Takovou osobní motivací bylo i letošní stoleté výročí velké povodně v Blížkovicích. U mého pradědečka, který při ní byl zachráněn, našli v kapse nepoškozený obrázek Panny Marie Třídubské. Z vděčnosti za záchranu jeho života byla na stráni nad Blížkovicemi vystavěna kaplička právě ke cti Panny Marie Třídubské. Na pouť jsem šel ovšem i s mnoha dalšími úmysly.”
“Řekni nám více, jak samotné putování probíhalo?”
“V minulých letech byla postupně snaha objevovat původní trasu, neabsolvovat tedy celou cestu po silnicích. Tak jsme se občas i prodírali zarostlými pěšinami, ale cesta českou i rakouskou přírodou, při níž nám báječně přálo počasí, byla krásná. Nejkrásnější, co jsme viděli, byly pasoucí se ovce, a pak samozřejmě nedaleko cíle otevřené údolí s výhledem na mariánský chrám. Cestou jsme se přemodlili čtyři růžence a též si dodávali odvahu zpěvem mariánských písní. Obdivoval jsem zejména statečnost našich nejmladších poutníků.”
Na závěr hádanka: Které nohy absolvovaly těch 40 kilometrů pěšky a které autem?
