Ráda bych se s vámi rozdělila o slova svatého otce Benedikta XVI., která pronesl ve své homilii při slavností mši svaté,kterou sloužil v Římě na náměstí sv.Petra a při niž byl blahořečen jeho předchůdce
Jan Pavel II.
Drazí bratři a sestry,
Uplynulo pět let od chvíle, kdy se na tomto náměstí konal pohřeb Jana Pavla II.
Víra jeho pravdy byla tak hluboká a ještě větší byl pocit nezměrné milosti, která prostoupila Řím i celý svět. Milostí, která byla určitým důvodem celého života mého milovaného předchůdce, ale především jeho svědectvím v utrpení. Už tehdy jsme pocítili, jak mocně se rozšířila vůně jeho svatosti a Bůh mnoha způsoby prokázal svoji úctu k němu. Proto jsem chtěl, aby při náležitém respektu k církevním normám mohl jeho beatifikační proces probíhat diskrétně a hbitě. A očekávaný den nadešel, nadešel rychle, protože tak se to zalíbilo Pánu.
Jan Pavel II. je blahoslavený! Rád bych srdečně pozdravil všechny vás, kteří jste při této šťastné příležitosti v tak hojném počtu přišli do Říma ze všech částí světa. Kardinály, patriarchy, spolubratry v biskupské a kněžské službě. Oficiální delegace, velvyslance a státní představitele, zasvěcené osoby a věřící laiky a zdravím také všechny, co jsou s námi spojeni prostřednictvím rádia a televize.
Tato neděle je druhou nedělí velikonoční a blahoslavený Jan Pavel II. ji připsal titul „Božího milosrdenství“. Toto datum dnešní slavnosti bylo zvoleno, protože můj předchůdce úradkem prozřetelnosti odevzdal ducha Bohu právě o vigilii této neděle. A svatý otec připomíná, že na tento den připadá i památka svatého Josefa –dělníka. A tyto prvky obohacují naši modlitbu, pomáhají nám, kteří jsme dosud poutníky v čase a prostoru. V nebi mezi anděli a svatými probíhá také slavnost, zcela je jiná a přece je jen jeden Bůh a jeden je Kristus, Pán, který jako moc spojuje zemi a nebe. A my se nyní cítíme bližními více než kdy jindy. Jako bychom se samy účastnili nebeské liturgie.
Blahoslavení co neviděli a uvěřili. V dnešním evangeliu představuje Ježíš toto blahoslavenství, blahoslavenství víry. Dotýká se nás zvláštním způsobem, protože jsme se shromáždili právě na beatifikaci a ještě víc, protože dnes byl za blahoslaveného vyhlášený papež, Petrův nástupce, který byl poslaný utvrzovat bratry ve víře.
Jan Pavel II. je blahoslavený pro svoji silnou, velkodušnou, apoštolskou víru. A hned nám přichází na mysl další blahoslavenství. „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo ani tělo ani krev, ale můj Otec, který je na nebesích. A co zjevil nebeský Otec, Šimonovi? Že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha. Pro tuto víru se Šimon stal Petrem, skálou, na které Ježíš mohl vybudovat svou církev. Věčná blaženost Jana Pavla II., kterou dnes církev s radostí potvrdila, zcela spočívá v těchto Kristových slovech: „Blahoslavený jsi Šimon a blahoslavený kdo uvěřili“. Toto blahoslavenství víry dostal jako dar i blahoslavený Jan Pavel II., jako dar Boha Otce, aby budoval Kristovu církev.
Naše myšlenky však zalétají k dalšímu blahoslavenství, které evangeliu předcházeli. Je to blahoslavenství Panny Marie, Matky Vykupitele, která ve svém lůně právě počala Ježíše. Říká svatá Alžběta: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“ Blahoslavenství víry má svůj vzor v Marii. A všichni se těšíme z toho, že beatifikace Jana Pavla II. připadla na první den Mariánského měsíce. Probíhá pod mateřským pohledem té, která svou vírou podporovala víru apoštolů, a nepřetržitě podporuje i víru jejich zástupců, zejména těch, kteří jsou povolání usednout na Petrův stolec. Zmínka o Marii se vyskytuje v podání o Kristově zmrtvýchvstání a její přítomnost je skrytá všude. Ona je Matkou, Matkou, které Ježíš svěřil každého z učedníků i celé jejich společenství. Účinná a mateřská přítomnost Marie, jak je zaznamenávána sv. Janem a sv. Lukášem v kontextu, který předchází dnešnímu evangeliu a prvnímu čtení ve vyprávění o Ježíšově zmrtvýchvstání. Tam se Maria objevuje pod křížem a na začátku Skutků apoštolských, které líčí, jak je přítomna uprostřed apoštolů shromážděných v modlitbě ve večeřadle.
I dnešní druhé čtení hovoří o víře. A je to sám svatý Petr, který plný duchovního nadšení píše nově pokřtěným a poukazuje na důvody jejich naděje a radosti. Rád bych tady poznamenal, že v tomto úryvku na začátku svého prvního listu Petr nevyjadřuje povzbuzení, ale konstatuje. Píše totiž: „Budete jásat“, a dodává, „nevýslovnou radostí plnou slávy, že dosahujete cíl své víry.“ Je tu nov skutečnost, která je dána Ježíšovým zmrtvýchvstání. Skutečnost, která je přístupná vírou. To se stalo na pokyn Pána, věc v našich očích obdivuhodná.
Bratři a sestry, dnes se s našimi duchovními pohledy plné v duchovním světle Zmrtvýchvstalého Krista zazářila postava milovaného a ctěného Jana Pavla II., jeho jméno je tak připočteno do zástupu svatých a blahoslavených, které během 27 let svého pontifikátu kanonizoval a beatifikoval. A mocně tak podtrhnul všeobecné povolání k vysokému měřítku křesťanského života – ke svatosti. Jak to potvrzuje koncilní konstituce o církvi – Lumen Gentium. Všichni členové Božího lidu, biskupové, kněží, jáhni, věřící, laici, řeholníci a řeholnice, všichni jsme na cestě k nebeské vlasti, kam nás předešla Panna Maria přidružená jedinečným a dokonalým způsobem k tajemství Krista a církve. Karol Wojtyla nejprve jako pomocný biskup a potom jako arcibiskup Krakowa byl účastníkem 2. vatikánského koncilu a dobře si uvědomoval, že byla-li věnována Marii poslední kapitola dokumentu o církvi, znamená to, že Matka Vykupitele byla dána za vzor a obraz svatosti každému křesťanovi a celé církvi. Tuto teologickou vizi objevil Jan Pavel II. už jako mladý a potom ji po celý svůj život uchovával a prohluboval. Tato vize je shrnuta v biblickém obrazu Krista na kříži, pod nimž stojí Jeho Matka. Tento obraz se nachází v Janově evangeliu a potom se ocitl i na biskupském a papežském erbu Karola Wojtyli zlatý kříž, písmo M vpravo dole a motto: Totus Tus, které odpovídá známému výrazu svatého Ludvíka…, ve kterém Karol W. nalezl základní princip svého života.
Jsem celý Tvůj a všechno mé je Tvé i veškeré mé dobro, dej mi své srdce Maria! Ve své závěti napsal: když 16. října 1978 konkláve kardinálů zvolilo Jana Pavla II. polský primas – kardinál Štefan Wišinsky mi… tehdy řekl: „Úlohou nového papeže bude přivést církev do třetího tisíciletí“ a dodal: „chci ještě jednou vyjádřit vděčnost Duchu Svatému za veliký dar 2. vatikánského koncilu, kterého dlužníkem se cítím spolu s celou církví, především s celým episkopátem. Jsem přesvědčený o tom, že nové generace budou ještě dlouho čerpat z bohatství, které nám dal tento koncil 20. století. Jako biskup, který se zúčastnil celého koncilu od prvního do posledního dne chci svěřit toto velké bohatství všem, kteří jsou a budou v budoucnosti povolaní, aby ho uskutečňovali. Sám za sebe děkuji věčnému pastýři, že mi dovolil sloužit této velké věci v čase všech roků mého pontifikátu. A co je však tou velkou věcí? Je to to stejné, co Jan Pavel II. ohlásil v čase své první pontifikační mše na náměstí sv. Petra
„Nebojte se, otevřete! Otevřete dokořán brány Kristu!“
To co tehdy nově zvolený papež vyžadoval od všech, on sám začal jako první. Otevřel Kristovi společnost, kulturu, politické ekonomické systémy a gigantickou silou, kterou dostal od Boha, obrátil tendenci, která se mohla jevit jako nezvratná.
Svým svědectvím víry, lásky a apoštolské odvahy, plným lidské vnímavosti tento znamenitý syn polského národa pomohl křesťanům na celém světě, aby se nebáli být křesťany, patřit do církve, hlásat evangelium. Jedním slovem – pomáhal nám, nelekat se pravdy, protože pravda je zárukou svobody. Svým svědectvím víry, lásky, apoštolské odvahy. Tento příkladný syn polského národa pomohl všem křesťanům na světě, aby se nebáli být křesťany, aby se nebáli patřit do církve, aby hlásali evangelium. Zkrátka pomáhal nám nelekat se pravdy, neboť pravda je zárukou svobody. Svatý otec v polštině a v italštině zopakoval velmi silný text a pokračuje ještě syntetičtěji, dal nám opět sílu věřit v Krista, protože Kristus je Vykupitel člověka. Což bylo první téma jeho první encykliky, která je vůdčí linií všech ostatních. Karol Wojtyla … na petrovu stolici a přinesl si sebou hlubokou reflektovanou konfrontaci marxismu a křesťanství zaměřenou na člověka.
Jeho poselství bylo toto: „člověk je cesta v církvi a Kristus je cesta pro člověka.“ tímto poselstvím, které je velkým odkazem 2. vatikánského koncilu a jeho kormidelníka Božího služebníka Pavla VI., vedl Jan Pavel II. Boží lid, aby překročil práh třetího tisíciletí, který mohl právě zásluhou Krista nazvat prahem naděje. Ano, dlouhou přípravou velkého jubilea, poskytl křesťanství nový směr do budoucnosti. Do budoucnosti Boha, který dějiny přesahuje, ale do nich zasahuje. Tento náboj naděje, který do jisté míry převzal marxismus a ideologie pokroku, právem vyžadoval od křesťanství, kterému tak vrátil opravdovou fyzionomiu naděje jakou je třeba žít v dějinách, skutečném adventním duchu a ť už v osobním nebo komunitním životě zaměřeném na Krista, který je plností člověka a završení jeho touhy po spravedlnosti a pokoji. Chtěl bych nakonec poděkovat Bohu za jím darovanou osobní zkušenost dlouholeté spolupráce s blahoslaveným Janem Pavlem II. Měl jsem možnost jej poznat a vážit si jej ještě předtím. Ale od roku 1982, kdy mě povolal do Říma, jako prefekta kongregace pro nauku víry mohl jsem mu 23 let stát na blízku a stále více jeho osobu ctít. Moje služba byla podporována jeho duchovní hloubkou a bohatstvím jeho intuicí. Přiklad jeho modlitby mě vždy oslovoval a povzbuzoval, hroužil se do setkání s Bohem i uprostřed mnoha naléhavých povinností svého úřadu a potom jeho svědectví v utrpení. Pán jej postupně svléknul ze všeho, ale on zůstal stále skálou, jak to chtěl Kristus. Jeho hluboká pokora zakořeněná v niterném sjednocení se s Kristem mu umožnila pokračovat ve vedení církve a vydávat světu ještě výmluvnější svědectví, právě v době, kdy jej opouštěly fyzické síly. Tak uskutečnil mimořádným způsobem povolání každého kněze a každého biskupa a byl zcela za jedno s Ježíšem, kterého denně přijímal v Eucharistii a nabízel jej církvi.
Amen.
