V lidském životě jsou okamžiky, které se nesmazatelně vtisknou do paměti. Často na ně krátce vzpomeneme, jsou nám oporou, jsou nám takovou výhybkou v našem životě. To platí i o apoštolech, pro které byla takovým zážitkem událost „Proměnění Páně na hoře Tábor“. Budeme-li o tom přemýšlet, najdeme také ve svém životě okamžiky, které pro nás měly rozhodující význam. A právě to bude předmětem dnešní promluvy.
Bylo to několik měsíců před smrtí Krista. Pán Ježíš vyzval apoštoly, že půjdou na vycházku, na výlet. On s nimi častěji chodíval. Jednou šli k pramenům Jordánu v Cesareji Filipovy, jindy šli ke Středozemnímu moři, k Týru a Syrobu, kde bydleli pohané. Jindy vyšli za Jordán do Desetiměstí, kde také bydleli pohané a tentokrát se dívali na horu, která bylo Pánu Kristu drahá – na horu Tábor. Jsou 2 hodiny cesty vzdáleni od Nazareta a mladý Ježíš, když ještě s Josefem pracoval v dílně, tam jistě častokrát zašel. Hora vypadá jak obrovská kupka sena, jako naše hora Říp. Zvedá se do výše 600 metrů a nahoře je planina dlouhá asi 2km a široká asi 0,5 km. Přišli do vesničky pod horou Tábor, tam je ta vesnice Taberot (je tam dodnes) a Ježíš říká devíti apoštolům: „Zůstaňte tady a vy tři pojďte se mnou.“ Vybral si budoucího prvního papeže Petra, svého miláčka Jana a toho apoštola, který měl být první popraven, sv. Jakuba. Jistě měl na mysli předpis Bible, že na dosvědčení důležité události musejí být tři svědkové.
Stoupají vzhůru ve stínu dubů, moruší i oliv a jejich hovor rušilo jenom cukrování hrdliček, které tam dodnes hnízdí. O čem hovořili? Vytušíme to snad podle toho, že při Ježíšově proměnění učedníci hned poznali: „To je Mojžíš a to je Eliáš.“ Ježíš s nimi hovořil o své blízké smrti. Přišli na horu a sluníčko zapadalo… Ještě na západě viděli Středozemní moře, horu Karmel, na východě viděli Nazaret, Genezaretské jezero, úžinu řeky Jordánu, na severu zasněžený Libanon, Antilibanon – překrásný pohled. A Ježíš poklekl, aby se modlil. Už se setmělo, na nebi vyšly hvězdy a apoštolů, kteří se také modlili, se zmocnila ospalost. Bylo to v létě, tak se uložili a spali. Něco divného je probudilo - podivné světlo je šimralo do očí. A když se probrali, mysleli si, že je to jenom sen. Na temné obloze se odrážel obraz jejich mistra, ale to nebyl ten, kterého znali. Nebeská vznešenost, světlo, do kterého se nemohli dívat, jako slunce, šaty bělostné jako sníh a vedle něj se vznášeli Mojžíš a Eliáš. Hleděli a hleděli a bylo jim dobře. A v tu chvíli Petr promluvil „Pane je nám tady dobře, uděláme tady tři stany!“ Ty tři měli být pro ty pány, pro sluhy nic. Sluhové dříve spávali před prahem stanu svého pána. Oni si lehnou venku. A dále je psáno: „… snesl se světlý oblak.“ Bůh se častěji ukazoval v podobě oblaku a z tohoto oblaku se ozval hlas: „ To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Mohl to být hlas jako dunění hromu, protože učedníci padli celí užaslí na zem. Jak dlouho to trvalo evangelista nepíše. Potom Ježíš přistoupil, dotkl se jich, a když zvedli oči, viděli jej zas takového, jakého ho znali. Ta nebeská záře už zase byla pryč.
Sestupovali z hory a Ježíš jim říká: „O tomto vidění nemluvte!“ Napřed musí přijít moje smrt a potom přijde moje zmrtvýchvstání. A toto byl takový okamžik života, na který tito tři apoštolové nezapomněli. Když potom viděli Krista zkrvaveného, opuštěného, umučeného, neztratili víru! Připadali si, jako by se teď jejich víra zamlžila, jako se někdy zamlží vrcholky hor, zakryjí se mlhou hvězdy, ale oni ví, ty hory nezmizely, ty hvězdy se neztratily i když je nevidí.
Ta vzpomínka na tento zážitek, jim byla zárukou, oporou. A uplynulo 34 let a Petr se připravoval na smrt. Byl v Mamertinském žaláři, kolem dokola zeď a jediné okénko bylo ve stropě. Tím hleděl k nebi. A v tu chvíli, když psal svůj poslední dopis, vzpomíná na tento svůj životní zážitek a píše křesťanům – Vy můžete slyšet ve světě, že křesťanská víra je výmysl, že to jenom hezká pohádka, ale to, co já jsem Vám kázal, to je pravda. My jsme hleděli na Krista oslaveného, když se nám ukázal na hoře a my jsme slyšeli z nebe hlas, to je skutečnost. Podívejte se, ten zážitek na hoře Tábor trval nějaké minuty, snad hodinu a pro něj to byl zážitek, na který nezapomněl na všech svých cestách po celých těch 34 let, než ho ukřižovali také. Jsou takové zážitky v lidském životě – nejen tehdy ale i dnes!
Nedávno vyšla ve Francii kniha od André Frosára pod názvem „Bůh je - já jsem ho potkal!“ Kniha byla rozebrána okamžitě, třebas byla vydána ve 200 000 výtiscích. Už ten spisovatel byl nápadný: je to mlynář a jeho tatínek byl prvním tajemníkem ústředního výboru, řeknu raději dělnické strany Francie. Synáček byl vychován v ateismu, lehkomyslný floutek, řečník ateista. Jednou vešel do kostela. Neznal z náboženství nic! V kostele byla pobožnost, která končila požehnáním. A v tu chvíli kdy kněz zvedl Monstranci a lidem žehnal, jakoby v jeho duši zažehl někdo světlo. Byl to nezapomenutelný zážitek, bylo to jako volání, jako lákání, jako pozvání, jako prst, jako rozkaz - ty musíš věřit! To, co křesťané říkají, je pravda a on přišel na zkoušku a při zkoušce obstál, byl pokřtěn, žije.
.jpg "Hluboké mašůvky 02-2011")
Když byla jeho kniha přeložena do němčiny, vyšla během 10ti týdnů v 5ti vydáních! Mluvil opravdově o tom, co sám zažil. Ale to není zdaleka jediný případ! Pán Bůh mluví ke každému, jenom nesmíme ten okamžik propást, zanedbat! Jiný muž Akashi Nagali, už to jméno Vám říká, že to je z dálného orientu, ano, je to japonský vědec, badatel o atomových energiích, o jaderných otázkách. Jeho otec byl lékařem a on sám studoval lékařství taky. Dokončil medicínu a říkal každému – lidské tělo je sice mimořádně dokonalý stroj, všecko je tam účelné, ale rozpitval jsem stovky mrtvol a žádnou duši jsem tam nenašel. Já jsem ateista. A tu mu přišel telegram, maminka umírá. Jeho milovaná maminka. Přijel, matka byla raněná mrtvicí, nemohla se hýbat, nemohla mluvit, ale byla při vědomí. Akashi usedl u lůžka své maminky a ona se na něj dívala. V jejich očích cítil tolik lásky! Tolik by mu toho ještě byla chtěla říct! A pak se ty oči začaly kalit a najednou zhasly. Zatlačil víčka a v tu chvíli, bylo mu asi 25let, jím projela myšlenka: ale maminka celá neumřela. To jenom odumřela ta tělesná schránka, ale její duše žije. A sáhl po knížce, kterou měl v knihovně „Myšlenky Pascalovi“. Pascal – veliký učenec, matematik, fyzik a nevím kolik oborů z astronomie. Vynikající a přitom zbožný křesťan. Začal se zajímat o tuto víru, dal se pokřtít a v Japonsku to je vzácnost! Potom byl zasažen při výbuchu atomové bomby v Nagasaki. Měl velikou radost, když pak mohl na vypálenou, vyhořelou katedrálu pomáhat vytáhnout zvon a na Vánoce tímto zvonem zvonit. V květnu 1951 na následky atomového záření zemřel. Pohřební průvod, který šel k této katedrále, byl dlouhý pět kilometrů. Jeho knihy se rozlétly po celém světě a byly zfilmovány. Řetízek růžence, zvony Nagasaki a knížka jako odkaz pro jeho děti. Pro něj ten okamžik, kdy mu umírala maminka, byl prstem Božím do jeho všedního života. To bylo Boží pozvání „Pojď za mnou!“ A následovalo proměňování, postupné prosvětlování, zdokonalování, až se zněj stal muž, který klidně může být prohlášen za svatého.
Co kdybyste dneska večer, jestli budete přemýšlet o tom proměnění na hoře Tábor – zpytovali sami sebe!
Nepřihodil se takový zážitek někdy ve vašem životě? Třeba když jste byli na kázání a některá věta se vás dotkla? Všichni si toho nevšimli a vám se zdálo, že tato věta byla pronesena pro Vás? Četli jste knihu a ten příběh jako šitý na vás? Čekalo vás nějaké veliké trápení a vy jste se modlili a Pán Bůh Vás vyslyšel, tak nápadně, že na to nikdy nezapomenete? Mladý člověk, inženýr, mě jednou řekl: „V tomto týdnu jsem pocítil blízkost Boha. Měli jsme tak velikou starost. A Já jsem se tolik modlil a šel jsem tam a ono se to rozlouplo daleko lépe, než jsem Boha prosil. A myslím, že na ten zážitek ze svého života nezapomenu. Ovšem, jako se říká: náhoda miluje připraveného. Tak takovéhle volání miluje toho, kdo je ochoten je uslyšet. Bůh se nikomu nevnucuje, zaťuká, pozve a čeká. A když někdo je hluchý, Bůh už se podruhé nevnucuje a unikla ti krásná příležitost. Ujel ti autobus a tys promeškal dějinnou událost svého života. Jinak moji milí, ať prožijeme každý někdy ve svém životě, takové hodiny na hoře Tábor. Ať cítíme takové blaho, jako sv. Petr. Ať si tímto životním zážitkem dovedeme posunovat v každé temnotě a každé spletité situaci svého života. A těšíme se, že budeme také jednou vidět Krista v jeho slávě a budeme si šeptat „Je nám tady dobře“. Amen
Z kázání Mons. Aloise Pekárka, 3.3.1985
