Na téma Vina, trest a odpuštění, které se týká každého z nás, kázal 17.3.1985 Mons. Alois Pekárek. I po více než 25 letech mohou být jeho slova pro nás povzbuzením i výzvou.
Jeden problém vždycky zajímal a bude zajímat všechny lidi, a sice „Jak ze sebe odstranit vinu?“
Každý člověk někdy v životě pochybí, ale co pak s vinou? Je jako kámen na srdci. To zůstane celý život? Je možno vinu nějak odčinit? Můžeme vůbec dosáhnout odpuštění? O tom jedná Písmo svaté i celá světová literatura, máme doklady i v součastné době. Pojďme se nad touto otázkou „ Vina a Trest“ a „Vina a Odpuštění“ chviličku zamyslet.
Četli jsme Knihy kronik, což je kniha Písma svatého. V ní je popsáno, jak to vypadalo v Judsku, dříve než země byla podrobena a lidé odvlečeni do zajetí. Zhřešili páni i prostý lid, proroci marně napomínali. Míra nepravosti přetekla a Boží hněv vzplál. Město bylo zničeno, zapáleno, chrám rozbořen a lidé, kteří nezahynuli jako dobytek, byli odvlečeni do zajetí, do otroctví, kde je čekala tvrdá práce. Při práci, si zpívali žalm, který jsme se modlili. Ten překrásný žalm, který zhudebnil u nás Antonín Dvořák: Při řekách Babylonských tam jsme sedávali a plakávali a vzpomínali na Sión a přiznali si upřímně: „Toto je prst za naši vinu“! Teď trpíme. Co bylo předcházelo? Naše hříchy. A nesli tento trest odevzdaně 70 let. Dovedeme si to představit? Ti, kteří tam byli odvlečeni jako 10tiletí chlapci, byli už starci 80tiletí, když vyšel edikt perského krále Kýra, který jim umožnil se vrátit a postavit znovu chrám. Hleďte, jak někdy dlouho trvá čištění spáchané viny, ta skvrna na svědomí. Jak dlouho se musí čistit a nakonec se Pán Bůh smiluje. Podobných dokladů bychom našli v Písmu svatém nesčetně, ale podívejme se do literatury, jak tuto otázku řeší spisovatelé.
Jistě znáte román Dostojovského „Zločin a trest“. Univerzitní student Raz Kolnikov žije v hrozné bídě a rozhodne se, že zabije starou lichvářku. Vejde k Míře se sekerou a rozsekne jí hlavu. Zapomněl ale za sebou zamknout a najednou tam vejde její sestra. Vidí to tak, že mu nezbývá nic jiného, než aby ji zabil taky. Po té uteče a policie ho nedopadne. Vláčí se s tou svou vinou a to je nesnesitelné! Potřebuje se svěřit, proto zajde za svou milou Soňou a řekne jí, co udělal. Ta se zhrozí a pak se zeptá: „To chceš s takovou vinou kráčet celý zbytek života? Vždyť to budeš mít v sobě peklo!“ „Tak co mám dělat?“ ptá se Raz. „Běž na náměstí, tam klekni, pokloň se do čtyřech světových stran a volej ,Já, Raz Kolnikov, jsem zabil sekyrou tu stařenu a její sestru.‘ “ „A pak půjdu do káznice?“ „Ano, zasloužíš trest!“ Raz ovšem neposlechl, půldruhého roku kličkoval před policií, které unikl, ale hlasu svého svědomí NE! Nakonec se přece jen jde přiznat. Poslali ho na Sibiř, kde čekal na soud. Jako polehčující okolnost mu bylo to, že se přiznal, že byl v bídě, že pomáhal jiným studentům a dostal jenom 8 let. Ostříhanou hlavu, staré trestanecké šaty, okovy na rukou, chudou stravu a tvrdou práci, to měl každý den. Ale horší bylo, že v sobě necítil lítost. Soňa se odstěhovala za ním, našla si tam práci a nosila mu něco na přilepšenou. Ale ani pohled na ni, ho nemohl přimět k lítosti. Jednoho dne se Soňa roznemohla. Tolik postrádal, že ji neviděl, a poprvé sáhl po knize, kterou mu Soňa darovala – Evangelium. Otevřel a co tam čte! „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, svého jediného, aby nikdo nezahynul.“ Rozplakal se… a začíná nový život. Když mu vyprší trest, bude mu něco přes 30 let a on může žít jinak – čistě - baven pocitu viny.
Jiný doklad, jak člověk cítí vinu a sám se jí nezbaví, najdete v Čapkově povídce „Závrať“. Továrník Jírek byl nóbl a bohatý pán. Bylo mu přes 40 let a vzal si mladou 17tiletou slečnu. Brzy po svatbě začal onemocněl. Dostával závratě, nemohl se podívat z okna, museli okna zavřít. Později si přál aby byla zamřížovaná, nemohl sám sejít ze schodů, svalil se. Zůstával už jen v lenošce a bolestně skučel. Všechny lékařské kapacity se u něj vystřídaly, ale nic na něm nemohly najít. Až se do toho vložil psychoanalytik a chtěl vyzvědět, co v té jeho duši je? Co tam dělá tu rutiku? Ale Girk ho vyhodil. A tak si doktor Špic sjednal dva detektivy, pátral a jednoho dne se objevil u továrníka. „Nemusíte odpovídat nic, já budu mluvit sám. Před lety jste byl ženatý, žena Vám zahynula v Alpách a Vy jste po ní dědil. Když jste tehdy lezli po cestě vzhůru, nedostala závrať, ale Vy jste ji do propasti srazil! Teď se bojíte podívat se dolů. Je to pravda?“ Továrník zavyl jako zvíře: „Co mám dělat?“ Následuje krásná věta: „Co máte dělat? Stoupněte si!“ Vstal. „Podívejte se z okna!“ Podíval se. „Podívejte se ze schodů! Můžete se dívat, máte závratě?“ „Ne.“ „Tak vidíte, jaké zázraky dělá věda. Lékařsky jste uzdraven!“ On se ale zeptal: „Co mám dělat, mě to ve svědomí tlačí?“ „Jo, to je jiná věc. Kdyby jste věřil, tak si běžte ke zpovědi, ale to si už musíte udělat sám. Zatím jste uzdraven.“ Továrník ho doprovázel ke schodům, doktor odchází, zapadly dveře a najednou slyší těžkou ránu. Vrátil se a pod schody ležel továrník Jírek s polámanými údy. Byl mrtev. Na ohledací list napsal sebevražda. Psychiatr, psychoanalytik dovede vytáhnout z člověka to, co tam není v pořádku, ale nedovede mu už říct „Je ti odpuštěno.“ Nezbaví výčitek svědomí. Každý cítí, že za hřích musí přijít trest! A teprve potom odpuštění.
Ráno jsem vypravoval tu známou baladu Wolkerovu „O námořníkovi“. Námořník Mikuláš opouští svou mladou paní a jede na moře. A při všech těch cestách mu jako hvězdička svítí vzpomínka na jeho ženu. Slíbila mu věrnost a věrný pes ji hlídá. Konečně skončily jeho cesty a on se vrací. Zastaví se v Marseeillské hospodě, kde se k němu hlásí mladá žena: „Mikuláši, vzpomínáš si na mě? Sliboval jsi mi lásku, sliboval jsi mě věrnost, nosil jsi mě dary, květiny a já jsem na tebe 7 roků čekala.“ A Mikuláš praví lehkomyslně „Kolik Já jsem měl takových děvčat, jako jsi ty! A ty jsi věrně čekala? Já se těšil na jinou, na svoji ženu.“ A tato dívka – zklamaná a překvapená jeho slovy - skočila do moře a před tím mu předpověděla: „Ty jsi zradil lásku mou, ty jsi zradil věrnost mou, teď budeš mít bolest velikou!“ Večer se vypravil do svého domu: ještě se svítí, pes ho vítá a lísá se k němu. Nahlédne oknem a vidí, jak se jeho žena miluje s jiným. Vzal nůž, který mu dala na památku, probodl psa a říká: „Ty jsi špatně hlídal“ Pes mu ještě krvavým jazykem olizuje ruku, dívá se něj věrnýma očima a on najednou v těch očích vidí oči toho děvčete, které na něj v Marseei čekalo. Kterou on zradil, která kvůli němu skočila do moře. A teprve teď pochopil, jakou udělal strašnou věc, co na něm leží a co ho tíží: „Věrnou lásku jsem zabil, tu nevěrnou, tu zabíjet nebudu!“ Šel na moře, ale neměl klid. Jednou plula loď kolem majáku na skalách a tam visel černý prapor. Kapitán vysvětluje: „V tom majáku je vždycky jeden strážce, jen jednou za rok tam přijede loď, doveze mu zásoby, může promluvit s lidmi a jinak tam je sám. Než umře, musí si vyvěsit černý prapor. Hlídač tam být musí! Muži je vás tu 50, kdo tam půjde?“ Nehlásí se nikdo. A kapitán mluví dál: „Každý jste měl ve světě ideály světla, hvězdy a někomu se to všechno zhroutilo, nemáte teď v sobě nic! Teď běžte a dělejte světlo pro ohrožené lodi!“ A opět se nehlásí nikdo. A tu naposled říká kapitán: „Snad někoho hryže svědomí, tak jako krysa! A tady má příležitost v té samotě dělat pokání!“ Nyní vystupuje námořník Mikuláš a říká: „Já se hlásím!“ Teď je v majáku sám, je s ním jenom Bůh. Pokáním, které si uložil, nastává pocit uvolnění, odpuštění, smíření. Hleďte, vina se nedá v sobě potlačit! Vina musí ven! Je možno za ni trpět, ale my křesťané víme, že většinu trestu za naše viny, vzal na sebe náš Spasitel. Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna. On za nás otroky, trpěl! Ale přiznat vinu musí! A kdo v sobě cítí vinu velkou, ať se nespokojí s tím pokáním, které mu uložil kněz. Ať si dobrovolně bere kající skutky, aby to zahladil ještě za svého života.
Nedávno jste slyšeli, jak jeden zločinec z války, důstojník SS, nechal postřílet v jižní Itálii mnoho lidí. Po válce byl odsouzen na doživotí. 40 roků si odpykal v žaláři, pak ho propustili. Cítil, že ani těch 40 let vězení mu nestačilo na to, aby smazal ten pocit viny. A proto požádal v přísném klášteře o přijetí, kde v mlčení, hladu a tvrdé práci, bude za své zločiny dělat pokání dál. Milí drazí, toto je doba velikonoční, doba kdy máme své svědomí znovu prozkoumat. Co nás ještě trápí, na sebe povědět a za to dělat pokání. A Pán Ježíš nám slibuje, že nalezneme pokoj a klid své duše. Amen
