Katecheze Benedikta XVI. při generální audienci 13. dubna 2011, zveřejněná v 17. čísle časopisu Světlo, velice srozumitelně vysvětluje povolání ke svatosti každého z nás.
Drazí bratři a sestry,
v generálních audiencích
posledních
dvou let nás provázely četné
postavy svatých a světic: učili
jsme se poznávat je více zblízka
a chápat, že celé dějiny církve
jsou poznamenány těmito
muži a ženami a že svou vírou,
svou láskou, svým svatým životem
se stali zářivým světlem pro
mnoho generací a jsou jím i pro
nás. Světci ukazují různé způsoby
mocné a přetvářející přítomnosti
Zmrtvýchvstalého; dovolili,
aby Kristus tak plně uchvátil
jejich život, že mohli říct se svatým
Pavlem „nežiji už já, ale žije
ve mně Kristus“ (Gal 2,20).
Následovat jejich příklad, ucházet
se o jejich přímluvu, vstoupit
s nimi do společenství „nás
spojuje s Kristem. Z něho – jako
ze zdroje a hlavy – pramení
všechny milosti a život Božího
lidu.“ (LG 50)
Na konci tohoto
cyklu bych chtěl nabídnout několik
myšlenek, co je to svatost.
Kristovi vyvolení
Co to znamená, být svatí?
Kdo je povolán být svatým? Často
jsme ještě vedeni ke smýšlení,
že svatost je cíl vyhrazený pro
málo vyvolených. Svatý Pavel
naopak hovoří o velkém Božím
záměru a říká: „V něm – Kristu
– si nás (Bůh) vyvolil , abychom
byli před ním svatí a neposkvrnění
v lásce.“ (Ef 1,4) A mluví
o nás všech. V centru tohoto Božího
záměru je Kristus, v němž
Bůh ukazuje svou Tvář: tajemství
ukryté po staletí se v plnosti
zjevilo ve vtělení Slova.
A Pavel pak říká: „Bůh totiž rozhodl,
aby v něm sídlila veškerá
plnost dokonalosti.“ (Kol 1,19)
V Kristu se živý Bůh stal blízkým,
viditelným, slyšitelným,
hmatatelným, aby každý mohl
dosáhnout jeho plnosti milosti
a pravdy (srov. Jan 1,14–16)
Proto celý křesťanský život zná
jediný svrchovaný zákon, který
svatý Pavel vyjadřuje výrazem,
který se objevuje ve všech jeho
spisech: v Kristu Ježíši. Svatost,
plnost křesťanského života nespočívá
v uskutečňování mimořádných
děl, nýbrž ve spojení
s Kristem, v prožívání jeho tajemství,
osvojení si jeho chování,
jeho smýšlení, jeho způsobů.
Míra svatosti je dána velikostí, jaké
Kristus dosáhne v nás, nakolik
v síle Ducha Svatého utváříme
svůj život podle jeho života.
Znamená to být ve shodě s Ježíšem,
jak říká svatý Pavel: „Ty,
které si vyhlédl, ty také předurčil,
aby byli ve shodě s obrazem
jeho Syna.“ (Řím 8,29) A svatý
Augustin zvolá: „Můj život bude
živý plný Tebe.“ (Vyznání 10,28)
II. vatikánský koncil v konstituci
o církvi hovoří jasně o všeobecném
povolání ke svatosti a tvrdí,
že nikdo není vyloučen: „V různých
způsobech života a povoláních
uskutečňují jedinou svatost
všichni lidé, kteří jsou vedeni Božím
Duchem … a následují Krista
chudého, pokorného, nesoucího
kříž, aby si zasloužili účast
na jeho slávě.“ (č. 41)
Dílo Boží milosti
Ale zůstává otázka: jak mohu
jít po cestě svatosti, odpovídat
na toto povolání? Mohu to
udělat svými silami? Odpověď
je jasná, svatý život není zásadně
plod našeho úsilí, našich akcí,
protože je to Bůh, třikrát Svatý
(srov. Iz 6,3), který nás činí
svatými, je to působení Ducha
Svatého, které nás zevnitř oživuje,
je to život samotného zmrtvýchvstalého
Krista, který sdílíme
a který nás přetváří. Abych
to řekl ještě jednou s II. vatikánským
koncilem: „Kristovi
následovníci, povolaní od Boha
ne na základě svých skutků,
ale z jeho rozhodnutí a milosti
a ospravedlnění v Pánu Ježíši,
se stali při křtu víry opravdu Božími
dětmi a účastníky Boží přirozenosti,
a proto skutečně svatými.
Mají tedy svým životem
toto přijaté Boží posvěcení s Boží
pomocí uchovávat a zdokonalovat.“
(tamt., 40)
Svatost má tedy
svůj poslední kořen v křestní
milosti, v tom, že jsme naroubováni
do Kristova velikonočního
tajemství, z něhož sdílíme jeho
Ducha, jeho život Zmrtvýchvstalého.
Svatý Pavel zdůrazňuje velmi
výrazně přetvoření, jaké působí
v člověku křestní milost,
a dospěje až k tomu, že vytváří
novou terminologii formovanou
příslovcem „spolu“: spolu-mrtvi,
spolu-pohřbeni, spolu-vzkříšeni,
spolu-oživeni v Kristu; náš osud
je nerozlučně spojen s jeho osudem.
Píše: „Křestním ponořením
do jeho smrti byli jsme spolu
s ním pohřbeni. A jako Kristus
byl vzkříšen z mrtvých Otcovou
slávou, tak i my teď musíme žít
novým životem.“ (Řím 6,4)
Bůh
však vždy respektuje naši svobodu
a žádá, abychom přijali tento
dar a žili podle požadavků, které
obsahuje. Abychom se nechali
přetvořit působením Ducha Svatého
tím, že naše vůle se shoduje
s vůlí Boží.
Miluj a dělej, co chceš
Jak se může stát, že náš způsob
myšlení a konání se stane
myšlením a konáním s Kristem
a podle Krista? Jaká je duše svatosti?
II. vatikánský koncil to
znovu upřesňuje; říká nám, že
křesťanská svatost není nic jiného
než plně prožívaná láska.
„Bůh je láska; kdo zůstává v lásce,
zůstává v Bohu a Bůh zůstává
v něm.“ (1 Jan 4,16)
Bůh však vlil lásku do našich srdcí
skrze Ducha Svatého, kterého
nám dal (srov. Řím 5,5); proto
první a nejpotřebnější dar je
láska, kterou milujeme Boha nade
všechno a bližního pro Boha.
Aby však láska v duši jako dobrá
setba rostla a vydávala plody,
musí každý věřící rád naslouchat
Božímu slovu, uskutečňovat vůli
Boha s pomocí jeho milosti, přijímat
často svátosti, zejména Eucharistii,
zúčastňovat se posvátných
obřadů; vytrvale se věnovat
modlitbě, sebezáporu, účinné
bratrské službě a cvičení všech
ctností. Láska totiž jakožto svazek
dokonalosti a naplnění zákona
(srov. Kol 3,14; Řím 13,10) řídí
všechny prostředky posvěcení,
je jejich duší a dovádí je k cíli.“
(LG 42)
Snad tato řeč II. vatikánského
koncilu je pro nás ještě trochu
slavnostní, snad musíme říct
tyto věci způsobem ještě prostším.
Co je tedy podstatné? Podstatné
je nenechat žádnou neděli
bez setkání se zmrtvýchvstalým
Kristem v Eucharistii; to není
dodatečné břemeno, ale světlo
pro celý týden. Nezačínat a nekončit
den bez třeba jen krátkého
setkání s Bohem. A na cestě
našeho života sledovat „silniční
směrovky“, které Bůh sdělil v Desateru
čteném s Kristem, což je
prostě vysvětlení, co znamená
láska v konkrétních situacích.
Zdá se mi, že toto je pravá prostota
a velikost života ve svatosti:
setkání se Zmrtvýchvstalým
v neděli; styk s Bohem na začátku
a na konci dne; sledovat při
rozhodování „silniční ukazatele“,
které nám Bůh dal a které jsou
jen formou lásky. „Proto se pravý
Kristův učedník vyznačuje láskou
k Bohu a k bližnímu.“ (LG 42)
Toto je pravá prostota, velikost
a hloubka křesťanského života,
jak být svatí.
To je důvod, proč Augustin
v komentáři k 1. listu svatého
Jana může říct odvážnou
věc: „Miluj, a dělej, co chceš.“
A pokračuje: „Ať už mlčíš, mlč
z lásky, ať už mluvíš, mluv z lásky,
jestliže napomínáš, napomínej
z lásky, jestliže odpouštíš,
odpouštěj z lásky; ať je v tobě
kořen lásky, protože z tohoto
kořene může vzcházet jen dobro.“
(7,8: PL 35) Koho vede láska,
kdo žije stálou láskou, toho
vede Bůh, protože Bůh je láska.
Tak platí toto velké heslo: „Dilige
et fac, quod vis,“ „Miluj, a dělej,
co chceš.“
Mohli bychom si položit
otázku: můžeme se svým omezením,
s naší slabostí směřovat
tak vysoko? Církev během liturgického
roku připomíná celou
řadu světců, totiž těch, kteří žili
plně láskou, uměli následovat
Krista ve svém každodenním
životě. Oni nám říkají, že
je možné pro každého, aby šel
po této cestě. V každém období
církevních dějin, ve všech geografických
šířkách země jsou
světci každého věku a všech životních
stavů, jsou to konkrétní
tváře v každém lidu, v každém
národě. A jsou to typy velmi rozdílné.
Opravdu musím říct, že
také pro moji osobní víru mnoho
světců, ne všichni, jsou skutečnými
hvězdami na obloze
dějin. A chtěl bych připojit, že
pro mne jsou nejen někteří velcí
světci, které miluji a dobře
znám, „ukazateli cesty“, ale
právě také světci prostí, to znamená
dobré osoby, které vidím
ve svém životě, které nebudou
kanonizovány. Jsou to normální
osoby, tak říkajíc bez viditelného
hrdinství, v jejichž každodenní
dobrotě vidím pravdu víry.
Tato dobrota, ke které dozráli
ve víře Církve, je pro mě nejjistější
apologií křesťanství a znamením,
kde je pravda.
Ve společenství svatých, kanonizovaných
i nekanonizovaných,
proto, že církev žije ve
všech svých členech, můžeme
se radovat z jejich přítomnosti
a jejich společnosti a živíme
pevnou naději, že můžeme napodobovat
jejich cestu a sdílet
s nimi jednoho dne stejný blažený
život, věčný život.
Drazí přátelé, jak velké a krásné
a také jednoduché je křesťanské
povolání v tomto světle!
Všichni jsme povoláni ke svatosti:
je to stejné měřítko křesťanského
života. Svatý Pavel to
ještě jednou vyjadřuje s velkým
důrazem, když píše: „Ale každému
z nás byly uděleny duchovní
dary v takové míře, v jaké je
chtěl Kristus dát...Tak určil jedny
za apoštoly, jiné za kazatele
mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné
za misionáře, jiné pak za pastýře
a učitele, aby připravili křesťany
k úkolům, které mají plnit,
aby Kristovo tělo dělalo pokroky,
dokud nedojdeme všichni k jednotě
ve víře a v poznání Božího
Syna, k mužné zralosti, k onomu
věku, kdy se na nás uskuteční
Kristova plnost.“ (Ef 4,7.11–13)
Chtěl bych pozvat všechny, aby
se otevřeli působení Ducha Svatého,
který přetváří náš život,
abychom i my byli jako průkazy
ve velké mozaice svatosti,
kterou Bůh vytváří v dějinách,
aby Kristova tvář zářila v plnosti
svého jasu. Nebojme se směřovat
vysoko, k Božím výškám;
nebojme se, že Bůh požaduje
mnoho, ale dejme se vést v každodenním
jednání jeho slovem,
i když se cítíme ubozí, nepřiměření
hříšníci: to On nás přetvoří
podle své lásky. Děkuji.
Bollettino Vaticano
13. dubna 2011
Mezititulky redakce Světla
Překlad -lš-
