Jan Pavel II. o čtvrtém přikázání Desatera

Zvlášť v této době, kdy se chystáme na blahořečení Jana Pavla II. je dobré si pročíst a snad i prorozjímat některé z jeho myšlenek. Zvláštní místo mezi jeho promluvami zaujímá téma Desatero.

Jan Pavel II. o čtvrtém přikázání Desatera

SPOLEČNOST POTŘEBUJE ZRALOU SVOBODU, A NIKOLIV FIKCI SVOBODY,
KTERÁ ČLOVĚKA ZOTROČUJE

(Čtvrté přikázání Desatera)

(Homilie během mše sv. na letišti v Maslově (Masłowo),
3. června 1991)

1. Hle, tvá matka a tvoji bratři (Mt 12,47).

Slova, která vyřkne kdosi ze zástupu naslouchajícího učení Kristovu, ho upomínají na rodinu. Přišel na svět jako každý člověk – on, Syn člověka: počala ho Matka a ona ho také porodila na svět. Její panenské mateřství bylo zacloněno sestoupením Ducha Svatého – pro lidi zůstávalo nepoznané. Věděl o něm jen Josef, který v očích všech platil za otce Ježíše z Nazareta.

Příbuzní Marie a Josefa, pocházející rovněž z rodu Davidova, byli ve shodě s tehdejší zvyklostí nazýváni bratry a sestrami Ježíše.

A tak vykoupení světa se uskutečňuje nejprve prostřednictvím rodiny. Nová smlouva se spojuje se starou na základě přikázání, které zdůrazňuje posvátnost rodiny a tomu odpovídající povinnosti: Cti otce svého i matku svou. V Božím zákoně, v Desateru, následuje toto přikázání bezprostředně po třech prvních, která definují vztah člověka k Bohu. Je to první přikázání z těch, která spojují vztah k Bohu se vztahem k člověku, přikázání na první desce a přikázání na druhé desce – od čtvrtého do desátého.

2. Už jenom to samo o sobě poukazuje na klíčový význam rodiny. Přikázání zavazující člověka k úctě k rodičům, k otci a matce, zajišťuje základní dobro lidské pospolitosti. Protože rodina je základem všech lidských pospolitostí, všech, všech společenství a společností. Bůh jako nejvyšší zákonodárce to vyjadřuje v Sinajské smlouvě a evangelium morální pravdu Desatera o rodině potvrzuje a prohlubuje.

Neboť rodina je z hlediska mezilidských svazků nejnaplněnější pospolitostí. Neexistuje svazek, který by lidi těsněji spojoval, než svazek manželský a rodinný. Neexistuje žádný jiný, který by bylo možno v tak úplném souladu označit jako „přijímání“. A není ani žádný jiný, v němž by vzájemné povinnosti byly stejně hluboké a komplexní a jejichž narušení by bolestněji útočilo na citlivost člověka: ženy, muže, dětí, rodičů.

Slova čtvrtého přikázání jsou namířena k dětem, k synům a dcerám. Říkají: „Cti otce a matku“. Se stejnou intenzitou se však vztahují k rodičům: „Pamatuj, aby sis opravdu zasloužil tu poctu“. Buď hoden jména otec! Buď hodna jména matka!

3. Příznačná je Kristova odpověď na to volání z davu, které mu připomíná jeho matku, jeho rodinu. Ježíš v té chvíli klade otázku: Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? (Mt 12,48). Ta otázka mohla naslouchající dokonce zaskočit. Kristus ji však klade proto, aby s tím větší silou zazněla odpověď, kterou zamýšlí sám dát. Ta odpověď zní: Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. (Mt 12,50).

Odpověď neobvyklá a současně naprosto jednoznačná. Tak jako je neobvyklé a přitom jednoznačné gesto ukazující na učedníky, kteří ho obklopují, a slova, která pronese: Hle, moje matka a moji bratři.

4. Nalézáme se v samém středu evangelia. Ježíš z Nazareta, Syn člověka narozený z Marie Panny, přišel na svět, aby lidem ukázal Boží otcovství. Přišel ukázat otcovství, jež zná pouze on sám jako Syn, který je jedné podstaty s Otcem. Přišel proto, aby lidi seznámil s odvěkým Božím plánem veškerého otcovství a rodičovství ve stvořeném světě. A také veškerého řádu a harmonie, jejichž rodinná dimenze je podstatná a základní.

Ukázat – znamená to snad jen připomenout? Víc. Ukázat – to znamená: navrátit. Kristus přišel, aby vrátil lidem, celé nesmírné lidské rodině, Boží otcovství. Jedině on sám to mohl učinit cele a úplně. Aby opět lidem navrátil Boží otcovství, musel Kristus navrátit lidi Bohu jako Otci. Také to bylo jeho důležitým posláním. Toto poslání nenaplnil pouze učením. Naplnil ho až do konce teprve skrze kříž: v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži (Flp 2,8).

5. Bylo potřeba vracet lidem Boží otcovství? Pronikavou odpověď na tuto otázku dává apoštol Pavel v listě Římanům: Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými (Řím 5,19).

Apoštol vysvětluje tajemství prvotního hříchu, onoho zavržení Božího otcovství, které od počátku zatížilo člověka v celé jeho historii. Postačí pozorně si přečíst a uvážit záznam v knize Genesis, abychom pochopili, že ona Pavlova prvotní „neposlušnost“ je vlastně zavržením Božího otcovství. A to, co dokonal Kristus, jeho vykupitelský čin na hoře ukřižování, jeho „poslušnost až k smrti“, zasahuje samotný kořen hříchu a zla v dějinách člověka. Tento mesiášský čin, vykupitelský čin Syna, který je stejné podstaty s Otcem, navrací lidem Boží otcovství. A v jeho jednorozeném Synu, vykupiteli světa, navrací lidi také zpět do Božího otcovství.

Koncil učí: Člověk byl od Boha stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku dějin však zneužil z návodu Zlého své svobody, povstal proti Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha. 'Neboť ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ale jejich pošetilé srdce se zatemnilo, a sloužili spíše tvoru než Tvůrci (srovnej Řím 1,21-25).' (Gaudium et spes, 13).

6. Když Ježíš říká zástupu: „Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka“, stvrzuje navýsost klíčový význam toho přikázání Desatera, které přikazuje ctít pozemské rodiče, otce a matku. Stvrzuje navýsost klíčový význam rodiny pro celý morální řád – v osobních i společenských dimenzích.

Víme ze zkušenosti rodin, zvlášť ze zkušenosti minulého období, že prvotní zlo, které dřímá v duši každého člověka a které je ve svých základech spojeno s odmítnutím Božího otcovství, dává o sobě vědět zvlášť často a zvlášť snadno skrze narušení morálního řádu manželství a rodiny. Jsou to oblasti jakoby obzvlášť ohrožené, obzvlášť ohrožené. V těchto oblastech, kde tak mnohé závisí na lásce, na pravé lásce, člověk zvlášť snadno podléhá egoismu a ze svých nejbližších činí oběti tohoto egoismu.

7. Tato krize se nevyhnula rodině, nevyhnula se, bohužel, ani polské rodině! Působí tolik urážek Boha, je příčinou mnohých neštěstí a zla. Proto je předmětem obzvláštní pozornosti a obzvláštní péče církve. Vždyť za čísly, za analýzami a popisy stojí vždy živý člověk, tragédie jeho srdce, jeho života, tragédie jeho povolání. Rozvody… vysoký počet rozvodů. Trvalá nepřátelství a konflikty v mnoha rodinách a také dlouhé odloučení kvůli odjezdu jednoho z manželů za hranice. Naproti tomu dochází stále častěji k uzavírání se rodiny do vlastních záležitostí, k jakési neschopnosti otevřít se pro jiné, pro záležitosti druhého člověka nebo jiné rodiny. Co víc, časem zaniká i opravdové spojení uvnitř samotné rodiny: někdy se nedostává hlubší lásky dokonce mezi rodiči a dětmi, nebo i mezi manželi. A kolik rodin churaví a trpí v důsledku zneužívání alkoholu některým z členů rodiny!

V papežské adhortaci Familiaris consortio jsem citoval slova slavnostního poselství VI. synodu biskupů ke křesťanským rodinám: Vám – říkají biskupové církve – náleží formování lidí v lásce a praktické naplňování lásky ve všech vztazích k bližním tak, aby láska zahrnovala celé společenství, aby byla prostoupena pocitem spravedlnosti a úcty vůči druhým, vědoma si své odpovědnosti vůči celé společnosti (64n.)

Starší si vzpomenou, jak ohromné úsilí vyvinula církev v čase příprav na velké milénium pokřtění naší vlasti, jak moc jsme se tehdy modlili, aby rodina, polská rodina, byla silná v Bohu.

Milovaní… láska je z Boha, píše sv. Jan (1J, 4,7). Rozrušené rodinné svazky nebudou obnoveny a rány vznikající z lidské slabosti a hříchu nebudou vyléčeny bez návratu ke Kristu, ke svátosti. A proto tě vybízím, píše svatý Pavel biskupovi Timoteovi, kterého sám vysvětil: oživ znovu plamen onoho Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou (2 Tm 1,6).

Také já k vám volám, bratři a sestry, abyste znovu oživili plamen Božího charizmatu manželů a rodičů, který je ve vás přítomen prostřednictvím svátosti manželské. Jen s podporou této svátostné milosti je možné plné odpuštění, usmíření a začátek nové společné cesty. Skrze ni se obnovuje a oživuje lidská láska i identita a pravdivost lidských slibů. Charizma manželské svátosti je současně charizma, milost i dar života.

„Cti otce svého i matku svou,“ říká čtvrté přikázání. Ale aby děti mohly ctít své rodiče, musí být považovány za dar od Boha a tak musí být i přijímány. Někdy je přijetí tohoto daru obtížné, ale vždy je to dar drahocenný a vzácný.

Nejprve je třeba změnit vztah k počatému dítěti. I kdyby se objevilo neočekávaně – ano, říká se „neočekávaně“ –, nikdy není vetřelcem nebo agresorem. Je lidskou bytostí, proto má právo na to, aby mu rodiče neodpírali dar sebe samých, i kdyby to od nich vyžadovalo zvláštní oběť.

Svět by se proměnil v hrůzný sen, kdyby manželé nalézající se v materiálních obtížích viděli ve svém počatém dítěti jen břemeno a ohrožení své stabilizace; kdyby naproti tomu dobře situovaní manželé viděli v dítěti nepotřebný a nákladný životní doplněk. Protože to by znamenalo, že s láskou se v lidském životě už nepočítá. Znamenalo by to, že byla úplně zapomenuta lidská důstojnost člověka, jeho pravé povolání a konečný smysl jeho životního poslání.

Základem pravé a skutečné lásky k dítěti je autentická láska mezi manželi a základem lásky manželské stejně jako rodičovské je pak opora v Bohu – právě to je ono Boží otcovství.

Když manželé usilují o to, aby sebe samé přinášeli sobě navzájem jako dar, formují v sobě tímto způsobem správné rodičovské postoje. Ve výchově dítěte přece nejde jen o to obětovat se mu. Jde o to obětovat se moudře – tak, aby dítě bylo vychováno k pravé lásce. K pravé lásce vychováváme i tím, že máme požadavky, ale jen milujíce můžeme mít požadavky. Můžeme mít požadavky, máme-li je na sebe. S ohledem na dobro příští generace je proto důležité, aby manželé upevňovali, zušlechťovali a prohlubovali svoji vzájemnou lásku. Pak budou i jejich děti schopny založit jednou pravé křesťanské rodiny a budou umět milovat své rodiče.

8. Tato moje pouť do vlasti – čtvrtá v řadě – jde po stopách Desatera. Rozjímání o Božích slovech, určujících nenarušitelný řád lidské morálky, nás v každé části vede k hlubšímu porozumění tajemství Ježíš Krista – čili podstatné skutečnosti křesťanství, naší víry a života z víry, čili naší morálky.

Chtěl bych se tady zeptat všech těch, kdo mají za tuto manželskou a rodinnou morálku odpovědnost, všech těch: je dovoleno lehkomyslně vystavovat polské rodiny riziku dalšího poškození?

Není zde možno mluvit o svobodě člověka, protože to je svoboda, která zotročuje. Ano, je zapotřebí výchovy ke svobodě, je zapotřebí zralé svobody. Jen o ni se může opírat společnost, národ, všechny oblasti jeho života, ale není možné vytvářet fikci svobody, která údajně člověka osvobozuje, ale ve skutečnosti ho zotročuje a kazí. Zde je třeba na prahu třetí Polské Rzeczypospolité vystavit účet svědomí!

Hle, moje matka a moji bratři.

Možná proto mluvím tak, jak mluvím, protože tato země je moje matka! To je má Matka, tato Vlast! To jsou moji Bratři a mé Sestry! A pochopte, vy všichni, kdo k těmto věcem přistupujete lehkomyslně, pochopte, že tyto věci mě nemohou nezajímat, nemohou mě nebolet. Vás mají také bolet! Je snadné zničit, těžší je znovu postavit. Příliš dlouho se ničí! Je zapotřebí intenzivně stavět znovu. Není možné dál lehkomyslně ničit!

„Hle, moje matka a moji bratři.“

Ano. Polsko je zvláštním způsobem poznamenáno přítomností Kristovy Matky. Ona je první mezi těmi, kdo plní vůli Otce – právě jako Matka Božího Syna.

Ať tedy její mateřská přítomnost obnoví mezi námi vědomí Božího otcovství. Ať se obrodí pokolení bratrů a sester Božího Syna – Syna Mariina.

„Blahoslavení jsou, kdo slyší Boží slovo a věrně ho zachovávají“ (zpěv před evangeliem).

Ať se v Bohu obrodí lidské otcovství í a lidské mateřství, ať se obrodí rodina, polská rodina, zvláštní místo smlouvy Boha s lidmi. Jeho jméno je: domácí církev.

Přeložil prof. dr. Václav Cejpek

Promluvy o přikázáních Desatera

Jan Pavel II. o prvním přikázání Desatera
Jan Pavel II. o druhém přikázání Desatera
Jan Pavel II. o třetím přikázání Desatera
Jan Pavel II. o pátém přikázání Desatera
Jan Pavel II. o šestém přikázání Desatera
Jan Pavel II. o sedmém přikázání Desatera
Jan Pavel II. o osmém přikázání Desatera
Jan Pavel II. o devátém přikázání Desatera
Jan Pavel II. o desátém přikázání Desatera
Jan Pavel II. tentokrát o příkázáních lásky

Sdílet

| Zdroj: www.sklenenykostel.net/j15/

Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:

www.TV-MIS.cz

::	Prof. Dr. Jiří Skoblík - Promluvy 2016 část 12. ()
::	P. Josef Jahoda - Promluvy 6 (1996) (záznam promluv)
::	Kázání z Vranova nad Dyjí 15.12.2024 (3. neděle adventní)
::	Prof. Dr. Jiří Skoblík - Promluvy 2016 část 11. ()
::	P. Josef Jahoda - Promluvy 5 (1996) (záznam promluv)