"Je zapotřebí, aby se každá místní církev stávala stále vnímavější a pozornější k pastoraci povolání..."
Téma: Podporovat povolání v místní církvi
Drazí bratři a sestry!
XLVIII. světový den modliteb za duchovní povolání, který budeme slavit 15. května 2011, o 4. velikonoční neděli, je výzvou k tomu, abychom se zamysleli nad tématem: „Podporovat povolání v místní církvi”. Před sedmdesáti lety ustanovil ctihodný Pius XII. Papežské dílo pro kněžská povolání. Následně byla biskupy mnoha diecézí založena podobná díla, na nichž mají účast kněží i laici a která jsou odpovědí na výzvu Dobrého Pastýře, který „když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře, a řekl: »Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!«“ (srov. Mt 9,36–38).
Schopnost podporovat povolání a pečovat o ně nachází jasnou oporu ve stránkách evangelia, kde Ježíš volá své učedníky k následování a vychovává je s láskou a péčí. Zvláštním předmětem naší pozornosti je způsob, jakým Ježíš povolával své nejbližší spolupracovníky ke hlásání Božího království (srov. Lk 10,9). Především je jasné, že prvním počinem byla modlitba za ně. Dříve než je povolal, strávil Ježíš noc v samotě, v modlitbě a v naslouchání Otcově vůli (srov. Lk 6,12) a ve vnitřním povznesení nad každodenní skutečnosti. Povolání učedníků se rodí z důvěrného rozhovoru Ježíše s Otcem. Povolání ke kněžské službě a k zasvěcenému životu jsou především plodem stálého kontaktu s živým Bohem a vytrvalé modlitby, která k Pánu žně stoupá jak ve farních společenstvích, tak v křesťanských rodinách, tak také ve společenstvích, jež se věnují péči o povolání.
Pán na začátku svého veřejného působení povolal několik rybářů, zaujatých prací na břehu Galilejského jezera: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19) Ukázal jim své mesiášské poslání mnoha „znameními“, která vyjadřovala jeho lásku k lidem a dar Otcova milosrdenství. Slovem i životem je vychovával k tomu, aby byli připraveni stát se pokračovateli v jeho díle spásy. A nakonec, když „věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci“ (Jan 13,1), svěřil jim památku své smrti a zmrtvýchvstání a před svým nanebevstoupením je poslal do celého světa s příkazem: „Jděte a získejte za učedníky všechny národy…“ (srov. Mt 28,19).
Toto je zavazující a povznášející nabídka, s níž se Ježíš obrací na ty, kterým říká: „Následuj mě!“: zve je k přátelství, k naslouchání jeho Slovu a ke společnému životu. Učí je naprosté odevzdanosti Bohu a šíření jeho království podle zákona evangelia: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek.“ (Jan 12,24) Zve je, aby vystoupili ze své vůle uzavřené do sebe, ze své myšlenky na seberealizaci a ponořili se do jiné vůle – do vůle Boží, a nechali se jí vést. Dává jim zakusit bratrství, které se rodí z této naprosté odevzdanosti Bohu (srov. Mt 12,49–50) a které se stává charakteristickým rysem Ježíšova společenství: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ (Jan 13,35)
Také dnes je následování Krista náročné. Znamená, že člověk se učí upírat pohled na Ježíše, důvěrně ho poznává, naslouchá mu ve Slově a setkává se s ním ve svátostech. Znamená, že se učí svou vůli přizpůsobovat jeho vůli. Jde o opravdovou školu formace pro ty, kdo se připravují na kněžskou službu a na zasvěcený život pod vedením kompetentních církevních autorit. Pán nepřestává povolávat lidi všech životních období, aby sdíleli jeho poslání a sloužili církvi v služebném kněžství a v zasvěceném životě. „Církev je také povolána chránit tento dar, vážit si ho a milovat jej. Je zodpovědná za vznik a růst kněžských povolání.“ (Jan Pavel II.: postsynodální apoštolská adhortace Pastores dabo vobis, 41) Zvláště v této naší době, kdy se zdá, že Pánův hlas je přehlušen „jinými hlasy” a kdy se nabídka následovat ho v darování svého vlastního života může jevit jako příliš těžká, by každé křesťanské společenství a všichni věřící měli vědomě přijmout závazek podporovat duchovní povolání. Je důležité, abychom povzbuzovali a podporovali ty, kteří projevují jasná znamení povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu, aby cítili vřelé přijetí celého společenství, když řeknou své „ano“ Bohu a církvi. Já sám je povzbuzuji, jak jsem to učinil vůči těm, kteří se rozhodli vstoupit do semináře, a jimž jsem napsal: „Udělali jste dobře. Lidé totiž budou vždycky potřebovat Boha i v době, kdy světu vládně technika a globalizace; Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu a který nás shromažďuje ve všeobecné církvi, abychom se s ním a skrze něho učili pravému životu také tím, že budeme zachovávat a uplatňovat kritéria opravdového lidství.“ (List seminaristům, 18. října 2010)
Je zapotřebí, aby se každá místní církev stávala stále vnímavější a pozornější k pastoraci povolání a aby na různých úrovních – v rámci rodiny, farnosti i společenství – vedla mladé lidi, chlapce i dívky, jak Ježíš vedl své učedníky, tedy k dozrávání v opravdovém a vřelém přátelství s Pánem, které se bude rozvíjet prostřednictvím osobní i liturgické modlitby. Ať se tito lidé učí pozornému a plodnému naslouchání Božímu Slovu, ať rostou v poznání Písma a ať stále více chápou, že ztotožnění se s Boží vůlí nepopírá a neničí lidskou osobu, ale umožňuje jí, aby objevila a následovala tu nejhlubší pravdu o sobě. Ať prožívají nezištné a bratrské vztahy s druhými, protože pouze v otevřenosti Boží lásce člověk nalezne pravou radost a plné uskutečnění svých tužeb. „Podporovat povolání v místní církvi“ znamená mít odvahu ukazovat skrze pozornou a přiměřenou pastoraci povolání tuto náročnou cestu následování Krista, která je svým významem velmi bohatá a je tak schopna obsáhnout celý život.
Obracím se zvláště na vás, drazí spolubratři v biskupské službě. K tomu, aby vaše poslání spásy v Kristu mohlo pokračovat a šířit se, je důležité „co nejvíce podporovat, jak to bude možné, kněžská a řeholní povolání, a zvláště pak povolání misijní“ (Dekret Christus Dominus, 15). Pán potřebuje vaši spolupráci, aby jeho volání dolehlo k srdcím těch, které si vyvolil. Pečlivě vybírejte ty, kdo budou pracovat v Diecézních centrech pro pastoraci povolání. Tato centra jsou vzácným nástrojem podpory a organizace pastorace povolání i modlitby, která ji živí a zaručuje její účinnost. Chtěl bych vám také připomenout, drazí spolubratři biskupové, starost univerzální církve o rovnoměrné rozdělení kněží ve světě. Vaše vstřícnost vůči diecézím, které trpí nedostatkem povolání, se stane Božím požehnáním pro vaše společenství a je pro věřící svědectvím o kněžské službě, která se štědře otvírá potřebám celé církve.
Druhý vatikánský koncil výslovně připomněl, že „celé křesťanské společenství má povinnost starat se růst kněžských povolání, a to se uskutečňuje hlavně tam, kde se žije plným křesťanským životem“ (Dekret Optatam totius, 2). Chci se tedy se zvláštním bratrským pozdravem a povzbuzením obrátit na ty, kdo různým způsobem spolupracují s kněžími ve farnostech. Zvláště se obracím na ty, kteří mohou svou pomocí přispět k pastoraci povolání: na kněze, rodiny, katechety, animátory. Kněžím připomínám, aby byli schopni vydávat svědectví společenství s biskupem a s ostatními spolubratry, aby tak vytvářeli „živnou půdu“ pro nové zárodky kněžských povolání. Rodiny ať „žijí duchem víry, lásky a zbožnosti” (tamtéž) a ať jsou schopny pomáhat svým synům a dcerám, aby s velkodušností odpovídali na povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Katecheté a animátoři katolických sdružení a církevních hnutí ať se v přesvědčení o svém výchovném poslání snaží „mladé lidi, kteří jsou jim svěřeni, formovat tak, aby byli schopni objevit Boží povolání a ochotně ho následovat“ (tamtéž).
Drazí bratří a sestry, vaše úsilí v podpoře povolání a v péči o ně nabývá plného smyslu a pastorační účinnosti tehdy, když se uskutečňuje v jednotě s církví a když je zaměřeno ke službě společenství. Proto je každý okamžik života církevního společenství – katecheze, formační setkání, liturgická modlitba či návštěva poutních míst – cennou příležitostí k tomu, aby v Božím lidu a zvláště v těch nejmenších a v mladých lidech vzrůstalo vědomí sounáležitosti s církví a zodpovědnost za odpověď na povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu, které má být svobodným a vědomým rozhodnutím.
Schopnost pěstovat povolání je charakteristickým znakem vitality místní církve. S důvěrou a s naléhavostí prosme o pomoc Pannu Marii, ať se podle jejího příkladu oddanosti Božímu plánu spásy a na její mocnou přímluvu v každém společenství prohlubuje připravenost říci „ano“ Pánu, který stále povolává nové dělníky na svou žeň. S tímto přáním ze srdce uděluji všem své apoštolské požehnání.
www.hledampovolani.cz
Ve Vatikánu, 15. listopadu 2010
