Před 400 lety byly založeny jezuitské redukce.
Nabízely víru v Krista a ochranu před vykořisťováním.
Před 400 lety začalo v srdci Jižní Ameriky největší misijní dílo katolické církve, které
vedlo ke christianizaci celého kontinentu. V „Jezuitském státě v Paraguayi“ svedli jezuité
dosud jako nomádi žijící Indiány do pevných sídlišť, do tzv. redukcí, ve kterých společně žili
a společně pracovali. 150 let vedlo toto dílo sta tisíce Indiánů ke Kristu a zajišťovalo jim
ochranu před vykořisťováním kolonizátorů. Když je v roce 1767 zničila lidská ruka, mluvilo
se nostalgicky o „ztraceném ráji“.
Prvotní křesťanské společenství
a moderní technika
16. prosince 1609 poslal generál
jezuitů do Paraguaye skupinu
pod vedením P. De Lorenzana
a Indiána Guaraní
Arapizandu, aby založili chráněná
sídliště pro Indiány. 226 kilometrů
jižně od Asunciónu zřídili
v roce 1610 první chráněnou
vesnici pro Indiány zvanou San
Ignazio Guazú. Když přišli jezuité
1549 do Jižní Ameriky, byla
misie u obyvatel s vysokou mexickou
kulturou v základní formě
již prakticky ukončena a bylo
třeba splnit náročný úkol přenést
misii do nížinných kultur
v rozlehlých, dosud nedotčených
místech, která byla těžce
přístupná pro hradbu And,
do povodí Amazonky v pánvi
La Plata a Pampa. V těchto oblastech
založili jezuité chráněná
sídliště pro Indiány, první
z nich bylo na rozhraní dnešní
Brazílie, Argentiny a Paraguaye.
200 000 Indiánů ve 33
velkých vesnicích pod vedením
60 jezuitů vybudovalo kvetoucí
sociální systém. Bylo to největší
kompaktní jezuitské chráněné
území, které později dostalo
název „Jezuitský stát Paraguay“.
V této španělsky hovořící redukci
(reducir = svést dohromady)
se spojily prvky prvotních křesťanských
obcí s tehdejší nejnovější
evropskou hospodářskou
a řemeslnou technikou i uměleckou
tvorbou ve spojení se sociálními
strukturami Indiánů z předkolumbijské
doby. K ústupkům,
na které museli Indiáni přistoupit,
patřil usedlý domácí způsob
života, monogamie a vyloučení
kouzelnictví.
„Redukce“ byly misijní sídliště,
ve kterých byli Indiáni chráněni
před evropskými kolonizátory
a kde měli být uvedeni
do křesťansky vedeného evropského
způsobu života. Podle názorů
kolonizátorů, které převzali
i jezuité, nebyli Indiáni ještě
zralí používat plně svou svobodu.
Avšak na rozdíl od kolonizátorů
zastávali jezuité názor,
že Indiáni, „děti, které potřebují
ochranu“, musí být chráněni
před vykořisťováním a mají být
podrobeni trpělivé výchovné práci,
která je přivede k vyšší civilizaci.
První chráněná sídliště
založili roku 1550 dominikáni
a františkáni. Tato sídliště však
ztroskotala, protože jim scházel
ekonomický základ. Teprve
jezuitům se podařilo spojit misijní
obrácení s novým hospodářským
začátkem. Redukce
nebyly státem s vlastní suverenitou,
spočívaly na koncesích
a privilegiích patronátní moci,
byly však uzavřeným teritoriem
a pro jiné Evropany nepřístupným.
Pro Indiány byla příslušnost
k určité redukci zcela dobrovolná,
jen když se rozhodli
opustit pralesní sídliště. Stávali
se z nich úspěšní usedlí malozemědělci,
soustavnou prací
dosahovali nadprodukce, která
umožňovala zajistit sociální služby,
bezpečnost a vzdělání a rozvíjet
také osobní talenty.
Z hliněných chatrčí vznikaly
postupně kamenné stavby a barokní
kostely, které si v ničem
nezadaly se svými evropskými
vzory. Během několika let se podařilo
uskutečnit skok z doby
kamenné do barokní doby. Byly
zde dlážděné cesty obklopené
poli, zahradami, stájemi, řemeslnými
dílnami. Vznikly tak
v Americe první průmyslové oblasti,
kde se odlévaly zvony, vyráběly
hudební nástroje, chrámový
inventář a hodiny velké dokonalosti.
Misionáři ve dvojicích
vedli skupiny 1000–5000 Indiánů,
které vybrali jejich náčelníci.
V těchto velkých komunách
neexistovaly peníze a uplatňoval
se jen výměnný obchod. Vyrostli
zde řemeslníci jako tkalci, koželuhové,
mlynáři, zámečníci,
zdravotníci, varhanáři a sochaři.
Stejně pokrokové jako technika
bylo v těchto sídlištích i sociální
zákonodárství. Všichni mužští
dospělí příslušníci v redukci museli
polovinu své šestihodinové
pracovní doby pracovat pro společenství,
druhou polovinu měli
pro soukromé použití. Vysoký
podíl pracovního nasazení pro
společné blaho byl prvek, který
vyplýval z indiánské kultury a nikoliv
ze socialismu. Dobrovolné
zapojení do společenství bylo
silným stabilizujícím prvkem
sociálního systému v redukcích.
Zatímco jezuitské redukce byly
hospodářsky plně soběstačné
a obchodovaly mezi sebou, koloniální
hospodářství bylo zcela
závislé na mateřských zemích.
Z těchto důvodů je zcela pochopitelné,
že blahobyt v redukcích
byl mnohem vyšší než v sídlištích
Evropanů. Hospodářský
úspěch redukcí se stal později
jezuitům svým způsobem osudným,
protože vyvolával závist
u koloniálních mocností a obyvatel
jejich sídlišť.
Jezuité organizovali náboženský,
politický a hospodářský
život a při prvním kontaktu
s Indiány používali často hudebních
nástrojů. Hudba stimulovala
pracovitost Indiánů. Doznala
v redukcích velkého rozkvětu.
Velkým skladatelem v redukcích
byl italský jezuita Domenico
Zipoli (1688–1726). Ale již
před ním uvedli jezuité do redukcí
evropskou barokní hudbu
a vytvořili z velmi hudebně nadaných
Guaraní–Indiánů sbory
a orchestry. Hudba byla v každodenním
životě silně zakořeněna.
Indiáni v krátké době pochopili
evropskou hudbu a mistrně ji
provozovali. Jejich sbory a orchestry
provozovaly obtížné
a náročné osmihlasé nešpory,
mše, a dokonce i opery.
Právní systém
s náskokem 200 let
Centrum umění bylo v barokním
městečku Santa María
de Fé. V průběhu 160 let přišlo
sem asi 2 500 italských řeholníků, kteří zde zastávali světské
úřady. Mezi roky 1609–1767 přišlo
112 kněží také z německé oblasti.
Nejvýznamnější z nich byl
Anton Sepp (1655–1732) z jižního
Tyrolska, který působil jako
sochař, stavitel varhan a budovatel
chrámů. Jeho reliéfy jsou
dodnes na zříceninách k vidění.
Také právní systém v redukcích
byl autonomní a podle názoru
pozdějších autorů měl
na tehdejší dobu náskok 200
let. Montesquieu napsal o jezuitské
teokracii s indiánskou
samosprávou: „Když napravila
zpustošení po španělských kolonizátorech,
začala léčit nejtěžší
rány, jaké lidstvo utrpělo.“ To, co
jezuité vykonali, nazval později
Voltaire „triumf lidskosti“. Že
redukce byly svou koncepcí utopie,
dokládaly četné útoky, jimž
byly vystaveny ze strany světské
vrchnosti, která se obávala vlivu
na své domorodé pracovní síly,
ale také ze strany biskupů, jejichž
práva vůči redukcím byla
omezena, protože redukce podléhaly
přímo papeži.
Nenávist kolonizátorů vůči
misionářům nalezla podporu
u konkurenčních církevních
autorit ve Španělsku a také u evropských
osvícenců, kteří pokládali
jezuity za představitele panovačného
katolicismu. Roku
1767 namluvili intrikáni slabému
monarchovi Karlu III., že jezuité
ho chtějí svrhnout z trůnu.
Dne 3. července 1767 vydal král
dekret o deportaci jezuitů. Španělští
vojáci deportovali z Latinské
Ameriky 2 617 misionářů,
200 starších deportaci nepřežilo,
mnozí zemřeli později ve vězeních
v Lisabonu a v Madridu.
Indiáni se vrátili do lesů, ze kterých
přišli. Kolonizátoři vtrhli
do redukcí, kam dříve neměli
přístup, a zmocnili se všech statků.
Kostely se zhroutily. Barokní
umění upadlo do zapomenutí.
V redukcích byl pěstován také
sport. Nezachovala se sice
pravidla, ale jak referují dva jezuité
z 18. století: „Ti barbaři hrají
s míčem jen nohama místo rukou,
ale jak mistrně!“
Sociální teoretici vidí v jezuitském
státě rysy „Utopie“ Tomáše
Mora. Pozemkoví reformátoři
chválí spravedlivé rozdělení
půdy, socialisté kolektivní vlastnictví
a produkční prostředky
v redukcích. Otcové ovšem vytvořili
redukce nikoliv podle předem
zpracovaného plánu nebo
ideologie. Bylo to pragmatické
přizpůsobení, se kterým hledali
a tvořili kulturní a společenský
řád, který spočíval na rovnosti
a který předčil hospodářství
kolonizátorů. Paternalismus jezuitů
naučil Indiány samosprávě,
na výchovu k samostatnosti
už nezbyl čas. Jezuitské dědictví
v této zemi dodnes připomíná
jazyk guaraní, což byla řeč jezuitů,
a národní nápoj matetee,
produkt někdejšího státu jezuitů.
Prezident Paraguaye a bývalý
biskup Fernando Lugo, který
sám pochází z území redukce,
prohlásil: „Redukce byly zlatou
dobou Paraguaye, tam byla praktikována
teologie osvobození ještě
dříve, než se zrodila.“
Stavba houslí
a barokní hudba
Jezuité přinesli v 17. století
umění stavby houslí a barokní
hudbu také do San José de
Chiquitos v Bolívii, v blízkosti
města Santa Cruz. Po vyhnání
jezuitů založili františkánští
mniši v této oblasti místo
Ascension de Guarayos, v jehož
blízkosti je indiánské sídlo Urubichá.
Františkánský kněz Walter
Neuwirth spolu s terciářkou
Ludmilou Wolfovou z Tyrolska
zde vede hudební školu pro barokní
hudbu v tradici jezuitských
redukcí. Od roku 1996
se v Urubichá pořádají mezinárodní
festivaly barokní a renesanční
americké hudby. Urubichá
je dnes v Bolívii střediskem
hudby na klasické nástroje. Je
zde sedm houslařů, kteří vyrábějí
housle podle starých jezuitských
plánů. V Urubichá žije
450 praktikujících mladých hudebníků
a 250 z nich navštěvuje
hudební školu, kde získávají perfektní
hudební vzdělání. Františkáni
se zde snaží navázat na dědictví
jezuitských redukcí.
Z Die Tagespost 4/2011
přeložil -lš-
