Může náš život ovlivňovat nějaké duchovní zlo pocházející
z minulosti? A lze je odstranit pomocí tzv. uzdravení rodových
kořenů? V časopise RS Monitor na toto téma odpovídá fr. Benedikt Mohelník OP, provinciál České dominikánské provincie.
Před nedávnem vydala Česká biskupská
konference dokument „Uzdravování
rodových kořenů“, který je překladem
doktrinální instrukce teologické komise
Francouzské biskupské konference. Co
vedlo francouzské biskupy, že se touto
otázkou tak vážně a obšírně zabývali?
Ve Francii měla velký ohlas kniha amerického
klaretiána P. Johna Hampsche
Uzdravení rodových kořenů skrze eucharistii.
Tento katolický kněz se inspiroval
zkušeností anglického psychiatra čínského
původu Kennetha McAlla. Mezi
věřícími i duchovními vyvolala praxe
uzdravování rodových kořenů nejen
zájem, ale také pochybnosti a zmatek.
Francouzští biskupové nejsou jediní, kdo
zbystřili. Jedná se o živou problematiku
i v jiných evropských zemích a dokonce
i na dalších kontinentech. Episkopát
Francie proto pověřil svou teologickou
komisi, kterou tehdy vedl dominikán
Mons. Jean‑Louis
Bruguès, aby se otázkou
zabývala a připravila stanovisko.
Panoval v komisi jednotný náhled
na tuto záležitost?
Měl jsem možnost mluvit na toto téma
právě s Mons. Bruguèsem, který mi prozradil,
že v samotné komisi se projevovaly
dva přístupy. Jeden zaujímal spíše
vstřícný postoj a snažil se o jisté pochopení
nového fenoménu a druhý chtěl
poskytnou jasná kritéria pro rozlišování
a posouzení. Podle všeho převládl spíše
druhý přístup. Francouzští biskupové
oceňují dobrý úmysl, ale zřetelně ukazují
na nezanedbatelná rizika.
Co je obsahem tohoto dokumentu?
Dokument je rozdělen na dvě části.
První pojednává o problému z hlediska
psychologie, druhá se zaobírá toutéž
otázkou z pohledu teologie. Prvním přínosem
této doktrinální instrukce tedy
je, že přesně rozlišuje mezi přirozenou
a nadpřirozenou rovinou. Francouzští
biskupové varují před zaměňováním
obou rovin. Jistě, přirozené i nadpřirozené
se spojuje a prolíná v jednom člověku,
ale je nutné oběma řádům přiznat
jejich vlastní působnost. Zvláště škodlivé
může totiž být, když někdo pod rouškou
duchovní pomoci pracuje s psychologickými
postupy, s nimiž pracovat neumí; ty
pak v člověku snadno otevírají ještě hlubší
problémy, s nimiž si neví rady a v důsledku
člověka poškodí jak po psychické
stránce, tak po duchovní.
Znamená to tedy, že když si tuto knihu
přečte např. nějaký kněz a stane se zastáncem
„uzdravování rodových kořenů“
a použije tyto metody, může lidem
ublížit?
Ano. Může skutečně velmi ublížit. Protože
k němu přichází člověk nějak zraněný,
křehký, nemocný a potřebuje pomoc,
a kněz mu, jakožto kněz, pomoci neumí.
Praxe „uzdravování rodových kořenů“ se
v Církvi značně rozšířila, nejen u nás či
jinde v Evropě, ale také na dalších kontinentech.
Neukazuje to, že je v ní něco
autentického?
Instrukce francouzských biskupů upozorňuje
na jednu nesmírně důležitou věc,
totiž na „nedostatek eschatologie v kultuře
víry současných křesťanů“. Smysl
pro nadpřirozený rozměr křesťanského
života a zacílení k věčnosti je opravdu
v obecném povědomí oslabený. Témata
jako nebe, očistec, peklo, poslední soud
rozhovor
téměř vymizela z kázání většiny kněží.
Autor u nás vydané knihy o této problematice
vykazuje značnou neznalost teologie
posledních věcí člověka. Nelze než
upřímně říci, že je po teologické stránce
zmatená. A protože mnozí věřící nemají
oporu v dobré znalosti alespoň katechismu,
nechají se příběhy ze života snadno
ohromit, zvláště když to nějak rezonuje
s jejich vlastní zkušeností.
Co lze ovšem namítat proti vlastní duchovní
zkušenosti? Nemůžete přece někoho
přesvědčovat o tom, že jeho zážitek
není skutečný.
Osobní zkušenosti opravdu zpochybňovat
nelze. Je však možné o své zkušenosti
přemýšlet a snažit se ji hlouběji
pochopit. Především v duchovní oblasti
se nelze spokojit s argumentem, že „to
funguje“. Velcí mystici se stavěli kriticky
k vlastním duchovním prožitkům,
i když se zdály být od Boha. Byli si vědomi
toho, že Zlý může působit i v rouše
anděla. Jako příklad bych uvedl svátosti.
Svátosti vždycky „fungovaly“, tzn. působily
duchovní účinky, ale ne všechno, co
kdy bylo v průběhu staletí řečeno o svátostech,
nebo jak byly interpretovány,
bylo vždycky správně. Že něco „funguje“,
neznamená, že jsme to správně pochopili.
U svátostí máme jistotu, pokud jde
o jejich vlastní nadpřirozené účinky, že se
nemůžeme stát obětí omylu, protože jsou
garantovány Kristovým ustanovením.
U ostatních duchovní prostředků, stejně
jako u působení svátostí v časném oboru,
takovou jistotu nikdy nemáme. Tím spíš
se musíme poctivě ptát, kdo, jak a co působí
v našem duchovním světě. Kauzalita
v této oblasti není jednoduše viditelná.
A co byste řekl lidem, když přijdou do sakristie
a chtějí nechat sloužit mši svatou
za uzdravení rodových kořenů?
Ptal bych se, o co jim skutečně jde. Vysvětlil
bych, že mši svatou sloužíme za zemřelé,
naše předky, za spásu jejich duší.
Vybavují se mi „klasické“ formulace mešních
úmyslů, kde se za konkrétní jméno
přidává: „… a za duše v očistci“; „…
a celý náš rod“; „… a za zemřelé z obou
stran“ apod. Katolická tradice velmi dobře
zná užitečnost modlitby za zemřelé předky.
Jen se na to možná trochu zapomnělo
a teď si to lidé uvědomují. Abychom
oživili praxi mší za zemřelé, mohli bychom
mít v sakristii předtištěné kartičky
s vhodným obrázkem a na rubu by byla
modlitba za zemřelé a místo na poznamenání
termínu, kdy bude mše sloužena.
Nedávno proběhla ve vašem pražském
klášteře debata na toto téma. Byla podle
vás přínosná?
Už při přípravě této debaty jsme věděli,
že je to téma emocionálně silně nabité
a vytváří dva protilehlé tábory. To bylo,
alespoň ze začátku, cítit i v sále. Přesto
jsme chtěli debatu uskutečnit. A to byl její
první přínos: zahájila se otevřená diskuze.
Debata nedospěla k nějakým konkrétním
závěrům, jak bychom si možná přáli. Zazněly
tam však, podle mého názoru, důležité
věci. A sice, že kniha McAlla není
zrovna nejlepším, a určitě ne jediným,
zdrojem inspirace pro duchovní postoj
a praxi vůči zemřelým předkům, a dále že
samotné označení „uzdravení rodových
kořenů“ není nejšťastnější. A hlavně bylo,
myslím, patrné, že katolická tradice nabízí
jak vyvážený pohled na danou problematiku,
tak také osvědčené duchovní prostředky.
Jejich konkrétní podobu ovšem
máme neustále hledat, aby byla přístupná
lidem naší doby.
Otázky kladla redakce RC Monitoru.
Z hlediska katolické nauky je nepřijatelné předpokládat nějaké duchovní zlo
pocházející z minulosti už nežijících, ale nám blízkých osob a odstranitelné
nějakou modlitbou druhé osoby. Z minulosti může pocházet nějaké zlo, i duchovní,
jako je například zlý příklad a pohoršení, nevhodná výchova, špatné
návyky…, to má hlubší kořeny a s tím je třeba dlouhodobě pracovat, usilovat
o změnu své mentality některými i asketickými cvičeními, často se modlit
a přistupovat ke svátostem. Je třeba dobře si to uvědomit a nepřenášet své
hříchy a hříšné náklonnosti jenom na druhé, a pak očekávat osvobození opět
jenom od druhých. To by popíralo naši svobodnou vůli a naši vlastní zodpovědnost
za spásu! Osvobodí nás jenom Bůh, jeho milost, ale ne bez naší aktivní
spolupráce! Nepodléhejme iluzím rychlého a jednoduchého řešení svých někdy
i velmi závažných problémů, ale s pomocí Boží milosti se snažme dělat vše,
abychom to – pokud je to vůle Boží – změnili.
Komise ČBK pro nauku víry
