Svědectví biskupa F. X. Nguyen Van Thuana, který byl v letech 1975–1988 vězněn v komunistických táborech a vězeních, je velmi zajímavé.
„Během třináctiletého pobytu ve vězení, v situaci zdánlivě zcela zoufalé, byla pro kardinála
Nguyen Van Thuana skutečnost, že mohl naslouchat Bohu a hovořit s Ním, stále větší
silou a nadějí, která mu po vysvobození umožnila, aby se stal pro lidi na celém světě svědkem
naděje, velké naděje, která nikdy nezanikne ani v nocích osamocenosti.“ (Spe salvi 32)
Těmito slovy popisuje papež Benedikt XVI. základní rysy života kardinála Františka Xavera
Nguyena Van Thuana.
František Xaver Nguyen Van
Thuan se narodil 17. dubna 1928
v blízkosti bývalého hlavního
města Annamu Huê. Rodiny
jeho otce a jeho matky nebyly
na stejné sociální úrovni. Z otcovy
strany to byli podnikatelé
a obchodníci, z matčiny strany
mandaríni. Oba rody se však
již dlouho vyznačovaly katolickou
vírou a velkou láskou k vlasti.
V té bylo mnoho mučedníků.
Mezi léty 1644 a 1888 při krutých
pronásledováních zemřelo
mučednickou smrtí více než
150 000 katolíků. Jejich památka
byla v mysli obou rodin velmi
živá a byla oporou jejich víry.
Thuanův obdiv směřoval především
směrem k matce. Ngo
Dinh Kha, jeho dědeček, byl
z mála katolíků, kteří zastávali
významnou pozici u vietnamského
císaře. Měl šest synů a tři dcery,
kterým předal vášeň svého
života: „Nezávislost Vietnamu
je Boží vůle.“ Pod vlivem jeho
dcery Hiep (v překladu Alžběty,
*1903, byla to Thuanova matka)
byla rodina Ngo Duinha sjednocena
nejen ve víře, ale také v odhodlání
hájit nezávislost Vietnamu.
Diem, třetí syn Khaův,
se stal prezidentem Vietnamské
republiky. Když Nguyen Van Am
a paní Hiep uzavřeli sňatek, poznamenala
je záhy zkouška v podobě
smrti nejstaršího syna Xuana.
Hiep však porodila druhého
syna, po němž mělo následovat
ještě sedm dalších dětí. Dala mu
jméno Thuan („Boží vůle“). Měl
šťastné dětství a velmi ho milovali
jeho strýci Thuc a Diem. Obdivoval
je a byl na nich velmi
závislý.
Ve 13 letech požádal rodiče
o dovolení vstoupit do malého
semináře v An Ninh, kde
získal vzdělání také strýc Thuc,
který se stal knězem a biskupem.
V An Nonh, středisku odporu
katolíků, se portrét Ngo Dinha
Khaa těšil velké úctě. Malý seminář
vedli otcové misionáři z Paříže,
k nimž se připojili někteří
vietnamští kněží. Tito profesoři
zaseli do duše Van Thuana semeno
hluboké mariánské úcty
a dali mu bezpečné vzory: svatého
faráře arského, svatou Terezii
z Lisieux a jeho křestního
patrona Františka Xaverského.
Hrůzy války
Začala druhá světová válka;
došlo k porážce Francie a dočasnému
vítězství Japonska. Thuan
měl 15 let a jeho strýc Diem
ho uváděl do politické strategie.
František však raději četl životopisy
svatých, zvláště Theophana
Venarda, a modlil se růženec.
Každé ráno se účastnil mše
svaté a svatého přijímání. Když
se vrátil ze semináře, pokračoval
s velkou lehkostí ve studiu latiny
a čínské literatury, kterou Vietnam
podporoval. V březnu 1945
obsadili Vietnam Japonci. Ale již
několik dnů po tomto násilném
činu viděli obyvatelé v Huê v celém
městě rudé vlajky Vietnamské
fronty osvobození. Ngo Dinh
Khoi, Thuanův nejstarší strýc
a vyhlášený nepřítel komunistů,
byl 31. srpna zatčen a za několik
týdnů spolu se svým synem komunisty
popraven. Thuan hořel
hněvem: odpuštění se mu zdálo
nemožné. Stejnou úzkost prožil
v letech 1963–1964, kdy vraždy
a popravy takřka vyhubily jeho
rodinu, a podobně tomu bylo
v roce 1974, v době prvního zatčení.
Byla to pro něho dlouhá
a obtížná cesta k ovládnutí svého
hněvu. V rozjímání Ježíšova
života pochopil, že to není pro
nás něco dobrovolného, milovat
i ty, kteří nás krutě zraňují, ale jeho
srdce ještě zůstávalo uzavřené
před aktem odpuštění. (…) Pak
mu Boží Prozřetelnost představila
příklad P. Pro, mexického jezuity,
který byl uvězněn komunistickou
vládou své země v roce
1927 a pak popraven. Když umíral,
odpouštěl svým katanům...
Na podzim 1947 vstoupil Thuan
do semináře v Phu Xuang.
Jeho duchovní stravou byla Teologická
summa svatého Tomáše
Akvinského a hlavní dílo P. Garigue-
Lagrange Tři období vnitřního
života. Zamiloval si také Následování
Krista a Malé hodinky
k Panně Marii, díla, kterým zůstal
věrný po celý život.
Pastýř proti vlkům
11. června 1953 ho biskup
Urrutia v Huê vysvětil na kněze.
Tři měsíce nato zjistil u něho
lékař pokročilou tuberkulózu.
Ambulance ho převezla
do ústřední nemocnice v Huê.
Jeho rodiče strávili u lůžka svého
syna mnoho hodin a modlili
se spolu s ním růženec. Byl přeložen
do Saigonu a tam umístěn
do francouzské vojenské nemocnice.
Lékaři se rozhodli, že mu
vyoperují jednu polovinu plic.
Ráno před operací pořídili poslední
rentgenový snímek, ještě
než byl přiveden do hluboké
narkózy. Ale na snímku nebylo
ani stopy po tuberkulóze. „To
je zázrak!“ volal Thuan radostně.
Za čtyři dny se v nejlepším
zdravotním stavu vrátil do Huê.
Ve stejnou dobu oznámilo rádio
pád Diên Biên Phu. V červnu
přes protesty Ngo Dinh Diema
podepsal předseda nové
vlády ženevské dohody, podle
kterých byl Vietnam rozdělen
na dvě části. Severní převzali
komunisté. V říjnu 1955 byla
provolána republika Jižní Vietnam
a prvním prezidentem byl
Diem. Téměř milion Vietnamců,
mezi nimi mnoho katolíků,
emigroval ze severu na jih. (…)
V tu dobu poslal biskup Thuana
do Říma. Strávil tam čtyři
roky jako student v Collegio di
Propaganda Fide. Během prázdnin
cestoval po celé Evropě.
Když byl v srpnu 1957 v lurdské
jeskyni, modlil se, aniž přesně věděl,
co říká: „Ó Maria, ve jménu
tvého Syna a v tvém jménu přijímám
zkoušky a utrpení...“ Roku
1959 se vrátil do Vietnamu.
Rok nato vytvořil Jan XXIII.
ve Vietnamu církevní hierarchii.
Thuan byl jmenován ředitelem
chlapeckého semináře. Tři roky
později, 1. listopadu 1963, provedla
skupina generálů státní převrat.
Diem odmítl nasadit svou
prezidentskou gardu a pokusil
se vyjednávat. Neúspěšně. 2. listopadu
bezprostředně po svaté
zpovědi a mši svaté byl spolu
se svým bratrem zavražděn…
Za půl roku padl do rukou rebelů
Can, další Diemův bratr. Byl
popraven 8. května 1964. Thuan
byl jako v hrůzném snu: čtyři
strýci byli zavražděni, další dva
žili v exilu. Zdravotní stav rodičů
byl velmi vážný a nezávislost
Vietnamu ohrožena. (...) Boží
Prozřetelnost mu přišla na pomoc.
Byl jmenován generálním
vikářem a nové úkoly odvedly jeho
starosti jinam. V dubnu 1967
ho Pavel VI. jmenoval biskupem
v Nha Trang.
Diecéze Nha Trang, která
měla tehdy 1 600 000 obyvatel,
z nichž bylo 130 000 katolíků,
leží na pobřeží, 400 km
od Saigonu. 24. června přijal
Thuan v Huê biskupské svěcení.
R. 1968 se dalo tušit, že ofenziva,
kterou zahájili komunisté,
si i přes americkou přítomnost
podrobí celý Vietnam. Biskup
Thuan se rozhodl, že zintenzivní
nejen vzdělávání laiků ve farnostech,
ale i pastoraci nových
povolání. V průběhu osmi let
vzrostl počet seminaristů ze 42
na 147 a studentů v malém semináři
z 200 na 500. Krátce
předtím než komunisté převzali
kontrolu nad Nha Trangem,
vysvětil biskup velkou skupinu
seminaristů na kněze. Diecéze
mohla čelit restriktivním opatřením.
Vietkong okupoval jedno
důležité město za druhým. Tisíce
lidí prchaly na jih; brali s sebou
i nemocné a staré. Biskup
používal letadla, aby těmto potřebným
zajistil tuny léků a potravin.
To vyvolalo nepřátelství
komunistů. Věděl to, ale nepřestal
konat, co pokládal za svou
povinnost. 23. dubna se dověděl,
že ho Pavel VI. jmenoval koadjutorem
(pomocným biskupem
s právem nástupnictví) saigonského
arcibiskupa.
Aniž by se zabýval dramatickými
důsledky tohoto rozhodnutí,
vydal se biskup Thuan počátkem
května do hlavního města
Jižního Vietnamu.
Jen Bůh a nikoliv jeho díla!
Tam ho vybízeli vlivní katolíci,
kteří se spojili s komunisty,
aby se vrátil do Nha Trang, protože
nechtěli, aby se arcibiskupem
v Saigonu stal člen rodiny
Ngo Dinh. 13. srpna dostal biskup
příkaz, aby se dostavil do bývalého
prezidentského paláce.
Tam ho nutili, aby se přiznal, že
je agentem vatikánského komplotu.
Protože to odmítal, strčili
ho do auta, které ho odvezlo
do jedné vesnice u Nha Trang.
Tak ho vsadili do domácího vězení,
kde ho hlídal farář. Bylo
mu pod hrozbou represáliemi
zakázáno podávat zprávy diecézi.
Nemožnost pracovat pro Boha
a pro duše velmi trápila jeho
biskupské srdce. Za bezesných
nocí ho přepadaly návaly zlosti
proti jeho nepřátelům. Zdálo se,
že modlitba je zcela neúčinná.
Když přemýšlel o věznění svatého
Pavla, dostal nápad psát listy
věřícím. Tak vznikla knížečka
Na cestě k naději. Knížečka
se objevila beze jména vydavatele
a brzy se dostala do rukou
všech věřících. Dostala se dokonce
až do Francie a Spojených
států. Vrchnost ho ze zlosti umístila
do tábora v Phu Khanhu. Bylo
to 19. března 1976, na svátek
svatého Josefa. Byl umístěn v malé
cele bez okna, která byla vlhká
a plesnivá. Tam setrval devět
měsíců, aniž místnost jedinkrát
opustil, a celou dobu se nesetkal
s jediným spoluvězněm. Izolace
vykonala své dílo: „V hlavě mi
kroužilo mnoho zmatených myšlenek,“
napsal, „smutek, úzkost,
nervózní napětí. Moje srdce bylo
drceno nepřítomností mého lidu.
(…) Nemohl jsem vůbec spát;
představy, že tolik děl, která jsem
začal pro Pána, se hroutí, mě trápily
a celá moje bytost se vzpouzela.
Jedné noci mi řekl hlas
v hloubi srdce: ‚Proč se tak trápíš?
Musíš rozlišovat mezi svým
dílem a Božím dílem. Všechno,
co jsi podnikl a co bys rád dále
dělal, je výborné: Jsou to Boží
díla, ale nikoliv Bůh. Když Bůh
chce, aby ses toho všeho vzdal,
udělej to ihned a slož všechnu
důvěru v Něho. On udělá všechno
nekonečně lépe než ty. (…)
Zvolil sis jen Boha a nikoliv jeho
díla!‘ Toto světlo mi dalo nový
mír, který mi pomohl přestát
ty okamžiky, které byly fyzicky
na hranici únosnosti.“
Milovat,
dokonce i ve vězení
Tak se změnil jeho pohled
na vězení. S pohledem na Krista
a kříž mu bylo jasné, že Ježíš
v okamžiku, ve kterém byl nejslabší,
nejvíce pohrdaný a lidmi
opuštěný (Iz 53,3), konal své největší
dílo, vykoupení světa. On
sám, Thuan, nemohl dělat pro
Boha nic, ale žádné vězení a žádný
žalářník mu nemohli bránit
v tom, aby miloval. 29. listopadu
1976 ho dali do pracovního
tábora v horách Severního
Vietnamu. Tak se mu podařilo,
že mu křesťané poslali trochu
vína jako „lék proti žaludečním
bolestem“ a několik kousků
chleba, které byly ukryty v pouzdře
kapesní svítilny. Začal tajně
sloužit mši svatou; od té doby
prožíval ustavičně křesťanskou
radost. Podával katolickým spoluvězňům
svaté přijímání. Svou
otevřeností a mírností si učinil
z dozorců své přátele. Proto byl
5. února 1978 přemístěn do Hanoje
a 13. května 1978 do zchátralé
fary ve vesnici Giang Xa,
jejíž věřící již chovali protikatolické
city. Biskup Thuan dostal
povolení sloužit mši svatou, ale
jen zcela sám. Nesměl s nikým
mluvit. Při náhodném setkání
se zjistilo, že někteří obyvatelé
byli jeho vzdálení příbuzní.
Tak se farníci dověděli, že jim
byly navykládány lži, a změnili
svůj postoj k biskupu Thuanovi.
Komunisté pracovali celá léta
na tom, aby si vytvořili na farách
síť donašečů. Měli je i v Giang
Xa. Byl to manželský pár, kterému
farníci říkali „svatí“. Biskupu
Thuanovi se je podařilo svou
mírností a dobrotou přivést k obrácení.
Se zjevnou lítostí prosili,
aby se u něho mohli vyzpovídat.
Se souhlasem saigonského biskupa
z nich sňal exkomunikaci.
Jejich příklad byl nakažlivý. Řada
těchto vesnických špiclů přicházela
za ním a chtěli se opět
smířit s Bohem. Vládě začal být
podezřelý klid, který ve farnostech
zavládl, a dovtípili se, že
její síť už není funkční. 5. listopadu
1982 časně ráno biskup
zmizel. Policejním autem ho zavezli
tam, kde by ho nikdo nehledal:
do rezidence agentů veřejné
bezpečnosti. Tam nesměl
opustit svůj pokoj, s nikým nesměl
mluvit ani se dívat z okna.
Tak tomu mělo být dalších šest
let. On se však sblížil s Bohem.
Samota už ho netížila. Podařilo
se mu svým přátelstvím získat
své strážce a dávat se s nimi
do řeči. Odzbrojena touto
„korupcí“, rozhodla se vrchnost
umístit ho do věznice v Hanoji.
Tam opět začal sloužit mši. Eucharistie
byla jeho síla.
Od jednoho bezpečnostního
důstojníka se dověděl, že Jan Pavel
II. vyhověl žádosti vietnamských
biskupů: šlo o svatořečení
mučedníků této země. Tento
krok znemožnil jeho již připravované
propuštění. Později se dověděl,
že rozhodnutí papeže
svatořečit 117 vietnamských mučedníků
na vládu tak zapůsobilo,
že dovolila organizovat několik
veřejných slavností. Thuan zpíval
ve své cele Te Deum. Vědomí,
že sdílí osud těchto mučedníků,
mu dávalo odvahu a sílu.
Obětoval se Bohu s cílem, že vydrží
toto věznění třeba až do své
smrti, bude-li to Boží vůle.
„Tys uvolnil moje pouta“(Ž 116,16)
Na svátek Představení Panny
Marie v chrámě 21. listopadu
1988 zazvonil na chodbě telefon.
Biskup Thuan vyslovil tuto
modlitbu: „Matko, jestliže můj
pobyt v tomto vězení je pro církev
užitečný, daruj mi milost,
abych zde mohl zemřít. Jestliže
mohu církvi ještě jinde sloužit
jinak, učiň, abych získal svobodu.“
Právě skončil svůj skromný
oběd, když se rázně otevřely
dveře jeho cely: „Připrav se. Jedeme
k vysoce postavené vládní
osobě!“ „Jsem připraven.“
Během jízdy se dověděl, že ho
přijme ministr vnitra Mai Chi
Tho. Setkal se s ním v luxusním
salonu. Ministr ho dal obsloužit
šálkem čaje, aniž pronesl jediné
slovo. Pak se k němu obrátil:
„Jaké je vaše spojení s Ngo
Dinh Diemem?“ „Jsem jeho synovec.“
Po chvíli ticha: „Víte, že
Diem byl v době války ztotožňován
se Spojenými státy. Dnes
už to není problém. Nechceme
se už dívat na minulost. Musíme
hledat každého, kdo chce
pro naši vlast něco vykonat.“ Podíval
se na Thuana a usmál se.
„Co byste si dnes přál?“ „Chtěl
bych být svoboden.“ „No dobře,
a kdy byste chtěl být propuštěn?“
„Dnes!“ Tho strnul. „Tři
papežské pontifikáty a čtyři generální
tajemníci KSSS, to už
je mnoho!“ Tho propukl v hlasitý
smích: „To souhlasí!“ Dal
potřebné pokyny a stiskl Thuanovi
ruku. Cestou z věznice
na biskupství, kde mohl nadále
pobývat, zachvátil Thuana
pocit vděčnosti a řekl nebeské
Matce: „Svatá Maria, ty jsi mi
chtěla dát svobodu. Řekni mi,
co mám nyní dělat.“
Po několika týdnech požádal
Thuan o vízum, aby směl navštívit
své příbuzné v Austrálii a papeže
v Římě. Obdivuhodně mu
bylo vyhověno. Během audience
u Jana Pavla II. konstatoval,
že papež pozorně sledoval tato
léta jeho věznění. To ho dojalo.
Cestou Věčným městem si položil
otázku: „Proč jsem zde?
Bůh zachránil můj život. Co ode
mne nyní chce?“ Když se vrátil
do Vietnamu, mohl požívat dále
neomezené svobody. Vzhledem
k vysokému věku arcibiskupa
v Saigonu, jehož koadjutorem
stále byl, mohl se Thuan stát
každou chvíli nejvyšším církevním
hodnostářem ve Vietnamu.
To však vláda v žádném případě
nechtěla. Na druhé straně chtěla
vytvářet obraz „národního obrození“,
který by byla ráda představila
světu... V prosinci 1989
po pádu berlínské zdi dala vláda
biskupům na vědomí, že by neakceptovala,
kdyby měl být Thuan
pověřen nějakým odpovědným
místem v zemi. „V takovém případě
bychom se vrátili k minulosti,“
a proto navrhli biskupovi,
aby strávil nějaký čas v Římě. Jinými
slovy, má si koupit letenku
pouze tam... Biskup Thuan byl
ochoten přijmout tuto nabídku
teprve po rozhovoru a souhlasu
Svatého stolce. Opustil Vietnam
v prosinci 1992 a v březnu
se dověděl, že jeho žádost o povolení
návratu by byla rozhodně
zamítnuta.
Uklidňující jistota
V prvních dvou letech svého
exilu věnoval biskup Thuan svůj
čas a své služby vietnamské diaspoře.
Jeho knihy jsou stále čteny
a překládány do mnoha řečí.
Je zván k přednáškám na exerciciích
do mnoha evropských zemí.
V dubnu 1994 ho papež jmenoval
viceprezidentem Rady pro
spravedlnost a mír. Její hlavní
úkol spočívá v tom, šířit po celém
světě sociální nauku církve
a podporovat respektování
práv lidské osoby. Biskup Thuan
2. února 1997 dopsal svou knihu
Pět chlebů a dvě ryby, ve které
poprvé zveřejnil své vzpomínky
na léta věznění. V prosinci 1999
si ho papež vybral za exercitátora
při duchovních cvičeních pro
římskou kurii, která se měla konat
v březnu 2000. Vyzval ho,
aby referoval o svých osobních
zkušenostech. Po těchto exerciciích
prohlásil Jan Pavel II.:
„Posílil v nás uklidňující jistotu,
že Kristus zůstává pro nás
neotřesitelnou oporou, i když
se zdá, že se kolem nás i v nás
všechno hroutí.“ Rok nato přijal
biskup Thuan kardinálskou
hodnost. O několik dní později
slavil nový kardinál v Bostonu
velkopáteční a velikonoční
liturgii a musel se podrobit
chirurgickému zákroku. Onemocněl
rakovinou a žil ze dne
na den, aniž by se staral o své
přesně vymezené dědictví. Jednu
ze svých posledních promluv,
která byla věnována památce jistého
italského politika, zakončil
těmito slovy: „Blahoslavený politik,
který se nebojí ani médií,
ani pravdy, protože v den soudu
musí odpovídat jen Bohu a nikoliv
lidu nebo médiím.“
Kardinál zemřel 16. září
2002. „Poslední dny, když nemohl
mluvit, měl pohled upřený
na Ukřižovaného, kterého
měl pověšeného před sebou,“
řekl Jan Pavel II. „Modlil se tiše,
když přinášel svou poslední
oběť... Nyní můžeme říct, že jeho
naděje byla plná nesmrtelnosti
(Md 3,4). To znamená, že byla
zcela naplněna Kristem, který
je život a zmrtvýchvstání pro ty,
kteří v Něho věří. Svatá Naděje,
buď kotvou naší duše (Žid 6,19).“
Eucharistiev komunistickém vězení
„Mohl jste ve vězení sloužit
mši svatou?“ To byla otázka,
kterou mi položilo mnoho
lidí. A měli pravdu: Eucharistie
je nejkrásnější modlitba; je
to vrchol Ježíšova života. A když
odpovím souhlasně, následuje
hned další otázka: „Jak jste si
obstaral chléb a víno?“
Když jsem byl zatčen, musel
jsem okamžitě odejít a nemohl
jsem si s sebou nic vzít. Druhý
den jsem mohl psát a poprosit
o nejnutnější věci: oděv, zubní
pastu... Napsal jsem adresátům:
„Můžete mi, prosím, poslat
trochu vína jako lék proti žaludečním bolestem?“ Moji věřící
pochopili, a to znamenalo, že
mi poslali malou láhev s etiketou:
Lék proti žaludečním bolestem.
V pevně zavřeném flakónu
mi poslali hostie. Policie
se mě zeptala: „Vy máte žaludeční
potíže?“ „Ano.“ „Zde je
pro vás lék.“ Nedokážu říct, jak
velká byla moje radost. Každý
den jsem se třemi kapkami vína
a jednou kapkou vody v dlani
slavil mši svatou.
Člověk se musí přizpůsobit
situaci. Na člunu, ve kterém nás
vezli na sever, jsem v noci rozdával
svaté přijímání zajatcům,
kteří byli se mnou. Někdy jsem
musel celebrovat, když ostatní
konali rozcvičku. V táboře
na převýchovu jsme byli rozděleni
do skupin po padesáti. Spali
jsem na velké společné posteli,
každý měl 50 cm místa. Rozdělili
jsme se tak, aby kolem mě spalo
pět katolíků. Ve 22.30 jsme museli
zhasnout světlo a spát. Skrčil
jsem se na posteli a sloužil jsem
zpaměti mši svatou. Přijímání
jsem rozděloval tak, že jsem
strčil ruku pod síť proti moskytům.
Vyráběli jsme si malé sáčky
z cigaretových obalů a v těch
jsme přechovávali hostie. Měl
jsem Ježíše v hostii vždy u sebe
v kapse košile.
Jak jsem napsal v knize Na
cestách naděje: Věř v jedinou sílu:
v Eucharistii, Kristovo Tělo
a Krev, které ti darují život: Přišel
jsem, aby měli život, a měli
ho v hojnosti. (Jan 10,10) Mana
živila židy na cestě do zaslíbené
země. Eucharistie nás živila
na cestě naděje. (srov. Jan 6,50)
Každý týden byla lekce převýchovy,
které se musel účastnit
celý tábor. Přestávky jsme
využívali k tomu, abychom si
ve skupinkách po čtyřech předávali
malé balíčky. Oni věděli, že
v těch balíčcích je Ježíš, ten, který
léčí nemoci duše i těla. V noci
konali vězni střídavě adoraci;
svou tichou přítomností nám Ježíš
v hostii nepopsatelně pomáhal.
Mnoho křesťanů se vrátilo
k náboženské horlivosti. Obraceli
se buddhisté i nekřesťané.
Síla Ježíšovy lásky je nepřekonatelná.
Temnota vězení se mění
ve světlo, pšeničné zrno klíčí
pod zemí i během bouře.
Obětuji mši spolu s Pánem.
Když rozdávám svaté přijímání,
rozdávám sám sebe spolu
s Pánem a činím se stravou pro
všechny. To znamená, že se dávám
zcela do služeb těm druhým.
Pokaždé, když jsem slavil
mši svatou, měl jsem příležitost
mít rozpjaté ruce a dát se s Ježíšem
přibít na kříž a pít s ním
trpký kalich. Když jsem vyslovoval
slova proměnění, zdůrazňoval
jsem každý den znovu z celého
srdce a z celé duše novou
smlouvu, věčnou smlouvu mezi
Ježíšem a mnou skrze Krev,
která se směšovala s mou krví.
Na kříži zahájil Ježíš revoluci.
Vaše revoluce musí vycházet
od eucharistického stolu a odtud
se šířit. Tak budete moci obnovit
lidstvo.
Vrátím se zpět k devíti letům
izolace. Sloužil jsem mši svatou
denně kolem třetí hodiny, v době,
kdy Ježíš trpěl na kříži smrtelná
muka. Byl jsem sám, mohl
jsem slavit mši latinsky, francouzsky
nebo vietnamsky. Měl
jsem u sebe vždy sáčky s Nejsvětější
svátostí: „Ty ve mně a já
v Tobě.“ To byly ty nejintenzivnější
mše.
Večer v 21 hodin jsem konal
adoraci až do půlnoci. Zpíval
jsem Pange lingua, Lauda Sion,
Adoro te devote, Te Deum a vietnamské
písně, a to přes rámus,
který od 5 hodin ráno do 23.30
vysílal reproduktor. Pociťoval
jsem v duši a v srdci neobyčejný
pokoj, cítil jsem radost a štěstí,
které daruje mír ve společnosti
s Ježíšem, Marií a svatým Josefem.
Zpíval jsem Salve Regina,
Salve, Mater, Alma Redemptoris
Mater a Regina coeli ve společenství
s celou církví. Přes nadávky
a urážky proti církvi jsem
zpíval Tu es Petrus, Oremus pro
Pontifice nostro, Christus vincit;
Ježíš nasytil lidi, kteří ho následovali
na poušť, a tak je Eucharistie
i nadále pokrmem věčného
života.
V Eucharistii zvěstujeme Ježíšovu
smrt a zmrtvýchvstání.
Jsou okamžiky nevýslovného
smutku; co máme dělat? Rozjímat
o ukřižovaném a opuštěném
Ježíši na kříži. V očích lidí
byl Ježíšův život neúspěchem,
byl k ničemu, byl to zmařený život,
ale v Božích očích vykonal
Ježíš na kříži ten nejdůležitější
čin, protože prolil krev, aby zachránil
lidstvo. Jak velice byl Ježíš
spojen s Bohem, když na kříži
nemohl kázat ani uzdravovat
nemocné, navštěvovat lidi nebo
konat zázraky, nýbrž pněl absolutně
bez pohybu!
Ježíš je můj první obraz dokonalé
lásky k Otci a k duším.
Ježíš dal všechno: Miloval je až
do krajnosti (Jan 13,1), až k dokonáno
jest (Jan 19,30). A Otec
tak miloval svět, že dal svého jediného
Syna (Jan 3,6). Musíme
se zcela darovat jako chléb a být
stráveni za život světa (Jan 6,51).
Rozmnožení chleba je hlásání,
je to znamení Eucharistie, kterou
Ježíš brzy nato ustanovil.
Mladí přátelé, poslouchejte
Svatého otce: „Ježíš je v Eucharistii
uprostřed nás..., povzbuzuje
učedníky na cestě do Emauz,
uprostřed nejistot a trmácení
každodenního života... Volejte
Ježíše, aby byl vždy u vás
na cestách do různých Emauz
naší doby. On je vaše síla, váš
vztažný bod. On je vaše věčná
naděje.“
Z Maria heute 12/2010
přeložil -lš-