Mučedník katolické víry ve Vietnamu

Svědectví biskupa F. X. Nguyen Van Thuana, který byl v letech 1975–1988 vězněn v komunistických táborech a vězeních, je velmi zajímavé.





„Během třináctiletého pobytu ve vězení, v situaci zdánlivě zcela zoufalé, byla pro kardinála Nguyen Van Thuana skutečnost, že mohl naslouchat Bohu a hovořit s Ním, stále větší silou a nadějí, která mu po vysvobození umožnila, aby se stal pro lidi na celém světě svědkem naděje, velké naděje, která nikdy nezanikne ani v nocích osamocenosti.“ (Spe salvi 32) Těmito slovy popisuje papež Benedikt XVI. základní rysy života kardinála Františka Xavera Nguyena Van Thuana.

František Xaver Nguyen Van Thuan se narodil 17. dubna 1928 v blízkosti bývalého hlavního města Annamu Huê. Rodiny jeho otce a jeho matky nebyly na stejné sociální úrovni. Z otcovy strany to byli podnikatelé a obchodníci, z matčiny strany mandaríni. Oba rody se však již dlouho vyznačovaly katolickou vírou a velkou láskou k vlasti. V té bylo mnoho mučedníků. Mezi léty 1644 a 1888 při krutých pronásledováních zemřelo mučednickou smrtí více než 150 000 katolíků. Jejich památka byla v mysli obou rodin velmi živá a byla oporou jejich víry. Thuanův obdiv směřoval především směrem k matce. Ngo Dinh Kha, jeho dědeček, byl z mála katolíků, kteří zastávali významnou pozici u vietnamského císaře. Měl šest synů a tři dcery, kterým předal vášeň svého života: „Nezávislost Vietnamu je Boží vůle.“ Pod vlivem jeho dcery Hiep (v překladu Alžběty, *1903, byla to Thuanova matka) byla rodina Ngo Duinha sjednocena nejen ve víře, ale také v odhodlání hájit nezávislost Vietnamu. Diem, třetí syn Khaův, se stal prezidentem Vietnamské republiky. Když Nguyen Van Am a paní Hiep uzavřeli sňatek, poznamenala je záhy zkouška v podobě smrti nejstaršího syna Xuana. Hiep však porodila druhého syna, po němž mělo následovat ještě sedm dalších dětí. Dala mu jméno Thuan („Boží vůle“). Měl šťastné dětství a velmi ho milovali jeho strýci Thuc a Diem. Obdivoval je a byl na nich velmi závislý.
Ve 13 letech požádal rodiče o dovolení vstoupit do malého semináře v An Ninh, kde získal vzdělání také strýc Thuc, který se stal knězem a biskupem. V An Nonh, středisku odporu katolíků, se portrét Ngo Dinha Khaa těšil velké úctě. Malý seminář vedli otcové misionáři z Paříže, k nimž se připojili někteří vietnamští kněží. Tito profesoři zaseli do duše Van Thuana semeno hluboké mariánské úcty a dali mu bezpečné vzory: svatého faráře arského, svatou Terezii z Lisieux a jeho křestního patrona Františka Xaverského.

Hrůzy války
Začala druhá světová válka; došlo k porážce Francie a dočasnému vítězství Japonska. Thuan měl 15 let a jeho strýc Diem ho uváděl do politické strategie. František však raději četl životopisy svatých, zvláště Theophana Venarda, a modlil se růženec. Každé ráno se účastnil mše svaté a svatého přijímání. Když se vrátil ze semináře, pokračoval s velkou lehkostí ve studiu latiny a čínské literatury, kterou Vietnam podporoval. V březnu 1945 obsadili Vietnam Japonci. Ale již několik dnů po tomto násilném činu viděli obyvatelé v Huê v celém městě rudé vlajky Vietnamské fronty osvobození. Ngo Dinh Khoi, Thuanův nejstarší strýc a vyhlášený nepřítel komunistů, byl 31. srpna zatčen a za několik týdnů spolu se svým synem komunisty popraven. Thuan hořel hněvem: odpuštění se mu zdálo nemožné. Stejnou úzkost prožil v letech 1963–1964, kdy vraždy a popravy takřka vyhubily jeho rodinu, a podobně tomu bylo v roce 1974, v době prvního zatčení. Byla to pro něho dlouhá a obtížná cesta k ovládnutí svého hněvu. V rozjímání Ježíšova života pochopil, že to není pro nás něco dobrovolného, milovat i ty, kteří nás krutě zraňují, ale jeho srdce ještě zůstávalo uzavřené před aktem odpuštění. (…) Pak mu Boží Prozřetelnost představila příklad P. Pro, mexického jezuity, který byl uvězněn komunistickou vládou své země v roce 1927 a pak popraven. Když umíral, odpouštěl svým katanům... Na podzim 1947 vstoupil Thuan do semináře v Phu Xuang. Jeho duchovní stravou byla Teologická summa svatého Tomáše Akvinského a hlavní dílo P. Garigue- Lagrange Tři období vnitřního života. Zamiloval si také Následování Krista a Malé hodinky k Panně Marii, díla, kterým zůstal věrný po celý život.





Pastýř proti vlkům
11. června 1953 ho biskup Urrutia v Huê vysvětil na kněze. Tři měsíce nato zjistil u něho lékař pokročilou tuberkulózu. Ambulance ho převezla do ústřední nemocnice v Huê. Jeho rodiče strávili u lůžka svého syna mnoho hodin a modlili se spolu s ním růženec. Byl přeložen do Saigonu a tam umístěn do francouzské vojenské nemocnice. Lékaři se rozhodli, že mu vyoperují jednu polovinu plic. Ráno před operací pořídili poslední rentgenový snímek, ještě než byl přiveden do hluboké narkózy. Ale na snímku nebylo ani stopy po tuberkulóze. „To je zázrak!“ volal Thuan radostně. Za čtyři dny se v nejlepším zdravotním stavu vrátil do Huê. Ve stejnou dobu oznámilo rádio pád Diên Biên Phu. V červnu přes protesty Ngo Dinh Diema podepsal předseda nové vlády ženevské dohody, podle kterých byl Vietnam rozdělen na dvě části. Severní převzali komunisté. V říjnu 1955 byla provolána republika Jižní Vietnam a prvním prezidentem byl Diem. Téměř milion Vietnamců, mezi nimi mnoho katolíků, emigroval ze severu na jih. (…)
V tu dobu poslal biskup Thuana do Říma. Strávil tam čtyři roky jako student v Collegio di Propaganda Fide. Během prázdnin cestoval po celé Evropě. Když byl v srpnu 1957 v lurdské jeskyni, modlil se, aniž přesně věděl, co říká: „Ó Maria, ve jménu tvého Syna a v tvém jménu přijímám zkoušky a utrpení...“ Roku 1959 se vrátil do Vietnamu. Rok nato vytvořil Jan XXIII. ve Vietnamu církevní hierarchii. Thuan byl jmenován ředitelem chlapeckého semináře. Tři roky později, 1. listopadu 1963, provedla skupina generálů státní převrat. Diem odmítl nasadit svou prezidentskou gardu a pokusil se vyjednávat. Neúspěšně. 2. listopadu bezprostředně po svaté zpovědi a mši svaté byl spolu se svým bratrem zavražděn… Za půl roku padl do rukou rebelů Can, další Diemův bratr. Byl popraven 8. května 1964. Thuan byl jako v hrůzném snu: čtyři strýci byli zavražděni, další dva žili v exilu. Zdravotní stav rodičů byl velmi vážný a nezávislost Vietnamu ohrožena. (...) Boží Prozřetelnost mu přišla na pomoc. Byl jmenován generálním vikářem a nové úkoly odvedly jeho starosti jinam. V dubnu 1967 ho Pavel VI. jmenoval biskupem v Nha Trang.
Diecéze Nha Trang, která měla tehdy 1 600 000 obyvatel, z nichž bylo 130 000 katolíků, leží na pobřeží, 400 km od Saigonu. 24. června přijal Thuan v Huê biskupské svěcení. R. 1968 se dalo tušit, že ofenziva, kterou zahájili komunisté, si i přes americkou přítomnost podrobí celý Vietnam. Biskup Thuan se rozhodl, že zintenzivní nejen vzdělávání laiků ve farnostech, ale i pastoraci nových povolání. V průběhu osmi let vzrostl počet seminaristů ze 42 na 147 a studentů v malém semináři z 200 na 500. Krátce předtím než komunisté převzali kontrolu nad Nha Trangem, vysvětil biskup velkou skupinu seminaristů na kněze. Diecéze mohla čelit restriktivním opatřením. Vietkong okupoval jedno důležité město za druhým. Tisíce lidí prchaly na jih; brali s sebou i nemocné a staré. Biskup používal letadla, aby těmto potřebným zajistil tuny léků a potravin. To vyvolalo nepřátelství komunistů. Věděl to, ale nepřestal konat, co pokládal za svou povinnost. 23. dubna se dověděl, že ho Pavel VI. jmenoval koadjutorem (pomocným biskupem s právem nástupnictví) saigonského arcibiskupa. Aniž by se zabýval dramatickými důsledky tohoto rozhodnutí, vydal se biskup Thuan počátkem května do hlavního města Jižního Vietnamu.





Jen Bůh a nikoliv jeho díla!
Tam ho vybízeli vlivní katolíci, kteří se spojili s komunisty, aby se vrátil do Nha Trang, protože nechtěli, aby se arcibiskupem v Saigonu stal člen rodiny Ngo Dinh. 13. srpna dostal biskup příkaz, aby se dostavil do bývalého prezidentského paláce. Tam ho nutili, aby se přiznal, že je agentem vatikánského komplotu. Protože to odmítal, strčili ho do auta, které ho odvezlo do jedné vesnice u Nha Trang. Tak ho vsadili do domácího vězení, kde ho hlídal farář. Bylo mu pod hrozbou represáliemi zakázáno podávat zprávy diecézi. Nemožnost pracovat pro Boha a pro duše velmi trápila jeho biskupské srdce. Za bezesných nocí ho přepadaly návaly zlosti proti jeho nepřátelům. Zdálo se, že modlitba je zcela neúčinná. Když přemýšlel o věznění svatého Pavla, dostal nápad psát listy věřícím. Tak vznikla knížečka Na cestě k naději. Knížečka se objevila beze jména vydavatele a brzy se dostala do rukou všech věřících. Dostala se dokonce až do Francie a Spojených států. Vrchnost ho ze zlosti umístila do tábora v Phu Khanhu. Bylo to 19. března 1976, na svátek svatého Josefa. Byl umístěn v malé cele bez okna, která byla vlhká a plesnivá. Tam setrval devět měsíců, aniž místnost jedinkrát opustil, a celou dobu se nesetkal s jediným spoluvězněm. Izolace vykonala své dílo: „V hlavě mi kroužilo mnoho zmatených myšlenek,“ napsal, „smutek, úzkost, nervózní napětí. Moje srdce bylo drceno nepřítomností mého lidu. (…) Nemohl jsem vůbec spát; představy, že tolik děl, která jsem začal pro Pána, se hroutí, mě trápily a celá moje bytost se vzpouzela. Jedné noci mi řekl hlas v hloubi srdce: ‚Proč se tak trápíš? Musíš rozlišovat mezi svým dílem a Božím dílem. Všechno, co jsi podnikl a co bys rád dále dělal, je výborné: Jsou to Boží díla, ale nikoliv Bůh. Když Bůh chce, aby ses toho všeho vzdal, udělej to ihned a slož všechnu důvěru v Něho. On udělá všechno nekonečně lépe než ty. (…) Zvolil sis jen Boha a nikoliv jeho díla!‘ Toto světlo mi dalo nový mír, který mi pomohl přestát ty okamžiky, které byly fyzicky na hranici únosnosti.“

Milovat, dokonce i ve vězení
Tak se změnil jeho pohled na vězení. S pohledem na Krista a kříž mu bylo jasné, že Ježíš v okamžiku, ve kterém byl nejslabší, nejvíce pohrdaný a lidmi opuštěný (Iz 53,3), konal své největší dílo, vykoupení světa. On sám, Thuan, nemohl dělat pro Boha nic, ale žádné vězení a žádný žalářník mu nemohli bránit v tom, aby miloval. 29. listopadu 1976 ho dali do pracovního tábora v horách Severního Vietnamu. Tak se mu podařilo, že mu křesťané poslali trochu vína jako „lék proti žaludečním bolestem“ a několik kousků chleba, které byly ukryty v pouzdře kapesní svítilny. Začal tajně sloužit mši svatou; od té doby prožíval ustavičně křesťanskou radost. Podával katolickým spoluvězňům svaté přijímání. Svou otevřeností a mírností si učinil z dozorců své přátele. Proto byl 5. února 1978 přemístěn do Hanoje a 13. května 1978 do zchátralé fary ve vesnici Giang Xa, jejíž věřící již chovali protikatolické city. Biskup Thuan dostal povolení sloužit mši svatou, ale jen zcela sám. Nesměl s nikým mluvit. Při náhodném setkání se zjistilo, že někteří obyvatelé byli jeho vzdálení příbuzní.
Tak se farníci dověděli, že jim byly navykládány lži, a změnili svůj postoj k biskupu Thuanovi. Komunisté pracovali celá léta na tom, aby si vytvořili na farách síť donašečů. Měli je i v Giang Xa. Byl to manželský pár, kterému farníci říkali „svatí“. Biskupu Thuanovi se je podařilo svou mírností a dobrotou přivést k obrácení. Se zjevnou lítostí prosili, aby se u něho mohli vyzpovídat. Se souhlasem saigonského biskupa z nich sňal exkomunikaci.
Jejich příklad byl nakažlivý. Řada těchto vesnických špiclů přicházela za ním a chtěli se opět smířit s Bohem. Vládě začal být podezřelý klid, který ve farnostech zavládl, a dovtípili se, že její síť už není funkční. 5. listopadu 1982 časně ráno biskup zmizel. Policejním autem ho zavezli tam, kde by ho nikdo nehledal: do rezidence agentů veřejné bezpečnosti. Tam nesměl opustit svůj pokoj, s nikým nesměl mluvit ani se dívat z okna. Tak tomu mělo být dalších šest let. On se však sblížil s Bohem. Samota už ho netížila. Podařilo se mu svým přátelstvím získat své strážce a dávat se s nimi do řeči. Odzbrojena touto „korupcí“, rozhodla se vrchnost umístit ho do věznice v Hanoji. Tam opět začal sloužit mši. Eucharistie byla jeho síla.
Od jednoho bezpečnostního důstojníka se dověděl, že Jan Pavel II. vyhověl žádosti vietnamských biskupů: šlo o svatořečení mučedníků této země. Tento krok znemožnil jeho již připravované propuštění. Později se dověděl, že rozhodnutí papeže svatořečit 117 vietnamských mučedníků na vládu tak zapůsobilo, že dovolila organizovat několik veřejných slavností. Thuan zpíval ve své cele Te Deum. Vědomí, že sdílí osud těchto mučedníků, mu dávalo odvahu a sílu.
Obětoval se Bohu s cílem, že vydrží toto věznění třeba až do své smrti, bude-li to Boží vůle.





„Tys uvolnil moje pouta“(Ž 116,16)
Na svátek Představení Panny Marie v chrámě 21. listopadu 1988 zazvonil na chodbě telefon. Biskup Thuan vyslovil tuto modlitbu: „Matko, jestliže můj pobyt v tomto vězení je pro církev užitečný, daruj mi milost, abych zde mohl zemřít. Jestliže mohu církvi ještě jinde sloužit jinak, učiň, abych získal svobodu.“ Právě skončil svůj skromný oběd, když se rázně otevřely dveře jeho cely: „Připrav se. Jedeme k vysoce postavené vládní osobě!“ „Jsem připraven.“ Během jízdy se dověděl, že ho přijme ministr vnitra Mai Chi Tho. Setkal se s ním v luxusním salonu. Ministr ho dal obsloužit šálkem čaje, aniž pronesl jediné slovo. Pak se k němu obrátil: „Jaké je vaše spojení s Ngo Dinh Diemem?“ „Jsem jeho synovec.“ Po chvíli ticha: „Víte, že Diem byl v době války ztotožňován se Spojenými státy. Dnes už to není problém. Nechceme se už dívat na minulost. Musíme hledat každého, kdo chce pro naši vlast něco vykonat.“ Podíval se na Thuana a usmál se. „Co byste si dnes přál?“ „Chtěl bych být svoboden.“ „No dobře, a kdy byste chtěl být propuštěn?“ „Dnes!“ Tho strnul. „Tři papežské pontifikáty a čtyři generální tajemníci KSSS, to už je mnoho!“ Tho propukl v hlasitý smích: „To souhlasí!“ Dal potřebné pokyny a stiskl Thuanovi ruku. Cestou z věznice na biskupství, kde mohl nadále pobývat, zachvátil Thuana pocit vděčnosti a řekl nebeské Matce: „Svatá Maria, ty jsi mi chtěla dát svobodu. Řekni mi, co mám nyní dělat.“
Po několika týdnech požádal Thuan o vízum, aby směl navštívit své příbuzné v Austrálii a papeže v Římě. Obdivuhodně mu bylo vyhověno. Během audience u Jana Pavla II. konstatoval, že papež pozorně sledoval tato léta jeho věznění. To ho dojalo. Cestou Věčným městem si položil otázku: „Proč jsem zde? Bůh zachránil můj život. Co ode mne nyní chce?“ Když se vrátil do Vietnamu, mohl požívat dále neomezené svobody. Vzhledem k vysokému věku arcibiskupa v Saigonu, jehož koadjutorem stále byl, mohl se Thuan stát každou chvíli nejvyšším církevním hodnostářem ve Vietnamu. To však vláda v žádném případě nechtěla. Na druhé straně chtěla vytvářet obraz „národního obrození“, který by byla ráda představila světu... V prosinci 1989 po pádu berlínské zdi dala vláda biskupům na vědomí, že by neakceptovala, kdyby měl být Thuan pověřen nějakým odpovědným místem v zemi. „V takovém případě bychom se vrátili k minulosti,“ a proto navrhli biskupovi, aby strávil nějaký čas v Římě. Jinými slovy, má si koupit letenku pouze tam... Biskup Thuan byl ochoten přijmout tuto nabídku teprve po rozhovoru a souhlasu Svatého stolce. Opustil Vietnam v prosinci 1992 a v březnu se dověděl, že jeho žádost o povolení návratu by byla rozhodně zamítnuta.

Uklidňující jistota
V prvních dvou letech svého exilu věnoval biskup Thuan svůj čas a své služby vietnamské diaspoře. Jeho knihy jsou stále čteny a překládány do mnoha řečí. Je zván k přednáškám na exerciciích do mnoha evropských zemí. V dubnu 1994 ho papež jmenoval viceprezidentem Rady pro spravedlnost a mír. Její hlavní úkol spočívá v tom, šířit po celém světě sociální nauku církve a podporovat respektování práv lidské osoby. Biskup Thuan 2. února 1997 dopsal svou knihu Pět chlebů a dvě ryby, ve které poprvé zveřejnil své vzpomínky na léta věznění. V prosinci 1999 si ho papež vybral za exercitátora při duchovních cvičeních pro římskou kurii, která se měla konat v březnu 2000. Vyzval ho, aby referoval o svých osobních zkušenostech. Po těchto exerciciích prohlásil Jan Pavel II.: „Posílil v nás uklidňující jistotu, že Kristus zůstává pro nás neotřesitelnou oporou, i když se zdá, že se kolem nás i v nás všechno hroutí.“ Rok nato přijal biskup Thuan kardinálskou hodnost. O několik dní později slavil nový kardinál v Bostonu velkopáteční a velikonoční liturgii a musel se podrobit chirurgickému zákroku. Onemocněl rakovinou a žil ze dne na den, aniž by se staral o své přesně vymezené dědictví. Jednu ze svých posledních promluv, která byla věnována památce jistého italského politika, zakončil těmito slovy: „Blahoslavený politik, který se nebojí ani médií, ani pravdy, protože v den soudu musí odpovídat jen Bohu a nikoliv lidu nebo médiím.“
Kardinál zemřel 16. září 2002. „Poslední dny, když nemohl mluvit, měl pohled upřený na Ukřižovaného, kterého měl pověšeného před sebou,“ řekl Jan Pavel II. „Modlil se tiše, když přinášel svou poslední oběť... Nyní můžeme říct, že jeho naděje byla plná nesmrtelnosti (Md 3,4). To znamená, že byla zcela naplněna Kristem, který je život a zmrtvýchvstání pro ty, kteří v Něho věří. Svatá Naděje, buď kotvou naší duše (Žid 6,19).“

Eucharistiev komunistickém vězení
„Mohl jste ve vězení sloužit mši svatou?“ To byla otázka, kterou mi položilo mnoho lidí. A měli pravdu: Eucharistie je nejkrásnější modlitba; je to vrchol Ježíšova života. A když odpovím souhlasně, následuje hned další otázka: „Jak jste si obstaral chléb a víno?“ Když jsem byl zatčen, musel jsem okamžitě odejít a nemohl jsem si s sebou nic vzít. Druhý den jsem mohl psát a poprosit o nejnutnější věci: oděv, zubní pastu... Napsal jsem adresátům: „Můžete mi, prosím, poslat trochu vína jako lék proti žaludečním bolestem?“ Moji věřící pochopili, a to znamenalo, že mi poslali malou láhev s etiketou: Lék proti žaludečním bolestem. V pevně zavřeném flakónu mi poslali hostie. Policie se mě zeptala: „Vy máte žaludeční potíže?“ „Ano.“ „Zde je pro vás lék.“ Nedokážu říct, jak velká byla moje radost. Každý den jsem se třemi kapkami vína a jednou kapkou vody v dlani slavil mši svatou. Člověk se musí přizpůsobit situaci. Na člunu, ve kterém nás vezli na sever, jsem v noci rozdával svaté přijímání zajatcům, kteří byli se mnou. Někdy jsem musel celebrovat, když ostatní konali rozcvičku. V táboře na převýchovu jsme byli rozděleni do skupin po padesáti. Spali jsem na velké společné posteli, každý měl 50 cm místa. Rozdělili jsme se tak, aby kolem mě spalo pět katolíků. Ve 22.30 jsme museli zhasnout světlo a spát. Skrčil jsem se na posteli a sloužil jsem zpaměti mši svatou. Přijímání jsem rozděloval tak, že jsem strčil ruku pod síť proti moskytům. Vyráběli jsme si malé sáčky z cigaretových obalů a v těch jsme přechovávali hostie. Měl jsem Ježíše v hostii vždy u sebe v kapse košile.
Jak jsem napsal v knize Na cestách naděje: Věř v jedinou sílu: v Eucharistii, Kristovo Tělo a Krev, které ti darují život: Přišel jsem, aby měli život, a měli ho v hojnosti. (Jan 10,10) Mana živila židy na cestě do zaslíbené země. Eucharistie nás živila na cestě naděje. (srov. Jan 6,50)
Každý týden byla lekce převýchovy, které se musel účastnit celý tábor. Přestávky jsme využívali k tomu, abychom si ve skupinkách po čtyřech předávali malé balíčky. Oni věděli, že v těch balíčcích je Ježíš, ten, který léčí nemoci duše i těla. V noci konali vězni střídavě adoraci; svou tichou přítomností nám Ježíš v hostii nepopsatelně pomáhal. Mnoho křesťanů se vrátilo k náboženské horlivosti. Obraceli se buddhisté i nekřesťané. Síla Ježíšovy lásky je nepřekonatelná. Temnota vězení se mění ve světlo, pšeničné zrno klíčí pod zemí i během bouře. Obětuji mši spolu s Pánem. Když rozdávám svaté přijímání, rozdávám sám sebe spolu s Pánem a činím se stravou pro všechny. To znamená, že se dávám zcela do služeb těm druhým. Pokaždé, když jsem slavil mši svatou, měl jsem příležitost mít rozpjaté ruce a dát se s Ježíšem přibít na kříž a pít s ním trpký kalich. Když jsem vyslovoval slova proměnění, zdůrazňoval jsem každý den znovu z celého srdce a z celé duše novou smlouvu, věčnou smlouvu mezi Ježíšem a mnou skrze Krev, která se směšovala s mou krví. Na kříži zahájil Ježíš revoluci. Vaše revoluce musí vycházet od eucharistického stolu a odtud se šířit. Tak budete moci obnovit lidstvo.
Vrátím se zpět k devíti letům izolace. Sloužil jsem mši svatou denně kolem třetí hodiny, v době, kdy Ježíš trpěl na kříži smrtelná muka. Byl jsem sám, mohl jsem slavit mši latinsky, francouzsky nebo vietnamsky. Měl jsem u sebe vždy sáčky s Nejsvětější svátostí: „Ty ve mně a já v Tobě.“ To byly ty nejintenzivnější mše.
Večer v 21 hodin jsem konal adoraci až do půlnoci. Zpíval jsem Pange lingua, Lauda Sion, Adoro te devote, Te Deum a vietnamské písně, a to přes rámus, který od 5 hodin ráno do 23.30 vysílal reproduktor. Pociťoval jsem v duši a v srdci neobyčejný pokoj, cítil jsem radost a štěstí, které daruje mír ve společnosti s Ježíšem, Marií a svatým Josefem. Zpíval jsem Salve Regina, Salve, Mater, Alma Redemptoris Mater a Regina coeli ve společenství s celou církví. Přes nadávky a urážky proti církvi jsem zpíval Tu es Petrus, Oremus pro Pontifice nostro, Christus vincit; Ježíš nasytil lidi, kteří ho následovali na poušť, a tak je Eucharistie i nadále pokrmem věčného života.
V Eucharistii zvěstujeme Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání. Jsou okamžiky nevýslovného smutku; co máme dělat? Rozjímat o ukřižovaném a opuštěném Ježíši na kříži. V očích lidí byl Ježíšův život neúspěchem, byl k ničemu, byl to zmařený život, ale v Božích očích vykonal Ježíš na kříži ten nejdůležitější čin, protože prolil krev, aby zachránil lidstvo. Jak velice byl Ježíš spojen s Bohem, když na kříži nemohl kázat ani uzdravovat nemocné, navštěvovat lidi nebo konat zázraky, nýbrž pněl absolutně bez pohybu!
Ježíš je můj první obraz dokonalé lásky k Otci a k duším.
Ježíš dal všechno: Miloval je až do krajnosti (Jan 13,1), až k dokonáno jest (Jan 19,30). A Otec tak miloval svět, že dal svého jediného Syna (Jan 3,6). Musíme se zcela darovat jako chléb a být stráveni za život světa (Jan 6,51). Rozmnožení chleba je hlásání, je to znamení Eucharistie, kterou Ježíš brzy nato ustanovil.
Mladí přátelé, poslouchejte Svatého otce: „Ježíš je v Eucharistii uprostřed nás..., povzbuzuje učedníky na cestě do Emauz, uprostřed nejistot a trmácení každodenního života... Volejte Ježíše, aby byl vždy u vás na cestách do různých Emauz naší doby. On je vaše síla, váš vztažný bod. On je vaše věčná naděje.“

Z Maria heute 12/2010
přeložil -lš-