On-line kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.:Pátý díl promluv svatého faráře z Arsu Jana Maria Vianneye povzbuzující k duchovnímu životu.
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice, v roce 2010
Pro církevní potřebu vytiskl A.M.I.M.S.
S církevním schválením Biskupství brněnského č.j. Ep/273/10 ze dne 25. 3. 2010.
Z myšlenek svatého Jana Marie Vianneye
S církevním schválením Biskupství brněnského č.j. Ep/273/10 ze dne 25. 3. 2010.
Název:Z myšlenek svatého Jana Marie Vianneye
Editor: Marek Dunda
Přepis textů: Jana Julinková
Korektura: Pavel Julinek
Ilustrace: Ludmila Vasilová
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice, v roce 2010
Pro církevní potřebu vytiskl A.M.I.M.S.
1. vydání
Kompletní texty většiny publikací vydávaných FATYMem najdete na www.fatym.com.
Myšlenky Jana Maria Vianneye
Jak moc jsme slabí sami ze sebe. Jak málo si můžeme být jisti svými vlastními postoji. Pokušení nás upevňují ve ctnosti pokory a chrání nás před pýchou.
Šťastný je takový člověk, který se nevyjadřuje o bližním zlostně, který přemýšlí jen nad sebou a nad svými chybami, který se snaží napravit ze svých hříchů.
Všechna neštěstí, jak duchovní, tak tělesná, mají svůj počátek v hříchu.
Hřešíme také touhami. Rozdíl mezi myšlenkou a touhou spočívá v tom, že touha směřuje k vykonání myšlenky.
Pokora je základem všech ctností.
Obecně charakterizuje pýchu to, že osoba, která jí podlehla, v sobě nepociťuje žádnou vinu.
Při jedné pouti slavnostní kazatel mluvil o faráři arském. Vyzdvihl mnohé, ale také na adresu tohoto světce dodal: ,,Jeho kázání nestálo za nic.“ Možná, že spíš narážel na známou skutečnost, že svatý Jan Maria Vianney měl v době svých studií velké problémy s tím, aby si zapamatoval potřebné znalosti. Když jsem před léty poprvé narazil na text Vianneyových kázání, byl jsem ohromen. Nedivím se jeho tehdejším posluchačům, že je tyto promluvy nenechávaly chladnými. Nemluví sice tak, jak bychom to řekli dnes, ale jeho úmysly jsou víc než průhledné. Jde mu o spásu duší a jako ten, kdo miluje Církev, je ochoten přinést jakoukoliv oběť. K tomu povzbuzuje i své posluchače.
Tento pátý díl Vianneyových promluv vydáváme jako příspěvek Tiskového apoštolátu A.M.I.M.S. k roku kněží. Setkali jsme se s nebývalým zájmem o předchozí čtyři díly Vianneyových promluv. Věříme, že i toto dílko přispěje k povzbuzení pro všechny, kterým se dostane do rukou.
Čtenářům pak přeji, aby nezůstali u povrchního zneklidnění nad některými detaily, které by se mohly zdát pro současné čtenáře problémem, ale ať se propracují k úžasu nad celkovým záměrem a životním postojem tohoto svatého kazatele.
Ve Vranově nad Dyjí, na svatého Jeronýma Emilianiho 8. 2. 2010
P. Marek Dunda
Ti, kdo slyšeli faráře Vianneye jen v jeho křesťanských promluvách, ho znají pouze z poloviny. Vědí, jaké vlité světlo, jaký nadpřirozený půvab, jaká opravdovost, průhlednost, jaká vznešenost, hloubka a originalita byla obsažena v jeho slovu. Neznají však, jaký život, jaký pohyb, jaké teplo a posvátné nadšení v sobě obsahovalo. V jeho nedělních homiliích se projevil misionář, světec, který byl sžírán žízní po spáse duší, ve své drobné a nenapodobitelné postavě, v celé síle a uchvacující moci své mohutné osobnosti. Jeho promluvy charakterizovala směs nadšení a citlivosti, živé a vřelé víry, bouřlivé horlivosti. To působilo u kazatele posvátné nadšení a u posluchače dojetí a nejvyšší stupeň zaujetí. Odsud tedy pocházely ony podivuhodné účinky, které měl možnost pozorovat každý v Arsu: proměna srdcí, poddajnost vůle, dojetí, slzy, hluboké působení v nitru člověka, které začalo pod kazatelnou a dovršilo se v důvěrných rozmluvách ve zpovědnici.
Výmluvnost hlasu byla ještě zvyšována výmluvností těla. Široké čelo ověnčené lesklým věncem stříbrných vlasů, silně řezané tahy obličeje, výraz blaženosti, který tvořil základní rys světcova obličeje a zvlášť neustále činný oheň jeho zraku okouzlovaly přímo nadpřirozeně, takže často bylo vidět, jak ti nejpyšnější byli získáni pro víru a jak pochyby byly přemoženy.
Způsob, který si vybral Vianney ve svých homiliích, se posluchačům zamlouval. Upoutával jejich pozornost a poučoval je, ať už to byl kdokoliv. Zároveň však nesmíme zamlčet, že světcova výmluvnost byla prosta všech okras, které přece tolik přispívají ke kazatelským výsledkům. Je to další důkaz o nadpřirozené síle a božském půvabu evangelia, které, je-li hlásáno ve vší své prostotě, vítězí nad chudobou toho, kdo je zvěstuje, a nad rozličnými a často přehnanými požadavky těch, kdo je poslouchají.
Láska k našemu Pánu je základem všech ctností. Podobně jako skutečný oheň tento nebeský oheň zahřívá duši a čistí ji. Nejjistějším prostředkem, jak roznítit oheň v srdcích věřících, však je vykládat jim evangelium. V této knize lásky se zjevuje Vykupitel v každém verši ve své přívětivosti a tichosti, ve své trpělivosti a pokoře. Je tu jako těšitel a přítel člověka, který mluví jen o lásce k němu a povzbuzuje ho, aby se zcela zasvětil lásce k němu.
Přinášíme zde jen neúplné ukázky. Mají však hodnotu v tom, že jsou věrohodné. Činí myšlenku a obraz opět živými. Stačí k tomu, aby podaly představu o tomto způsobu kázání.
O svátku obětování Panny Marie mluvil farář Vianney: Přemýšleli jste o lásce, jakou bylo sžíráno srdce starce Simeona při jeho posvátném vytržení? V jakém vytržení musel být, když choval Ježíše ve svých rukou! Prosil dobrého Boha, aby mu dal spatřit spasitele Izraele, a dobrý Bůh mu to slíbil. Strávil 50 let v tomto očekávání a celým svým srdcem volal ustavičně po tomto okamžiku a zmíral touhou po něm. Když vstoupila Panna Maria se svatým Josefem do chrámu, řekl mu Bůh: „Hle, to je on.“ Když pak vzal tento stařec dítě Ježíše do náručí a přitiskl je na své láskou překypující srdce, zvolal: „A nyní, Pane, nechej mě umřít!“ Pak vrátil Ježíše jeho matce. Jen chvilku je mohl pochovat. Cožpak nejsme šťastnější než Simeon? My ho můžeme chovat stále, pokud chceme. Přichází nejen do naší náruče, ale přichází i do našeho srdce.
Ach, člověče, jak jsi šťasten, ale jak málo si uvědomuješ své štěstí! Kdybys chápal, nemohl bys žít! Ach, zajisté, zcela jistě bys nemohl žít! Umřel bys láskou! Tento Bůh se dává tobě. Můžeš ho nést, pokud chceš… Kamkoli chceš jít, on vytváří jediný celek s tebou!
Další část kázání byla jen řada zvolání, která byla přerušována slzami a vzdechy. Stávalo se často, že světec byl tak dojat, že musel zastavit. Někdy byla jeho řeč pouhým výkřikem, vznešeným výkřikem lásky, radosti a bolesti. Když probíral evangelium druhé neděle postní, vzbudilo v něm vzrušení apoštolů na hoře Tábor obraz blaženosti duše, která je povolána prožívat svaté lidství našeho Pána jasným patřením na něj v nebi. Tehdy zvolal zcela bez sebe: Uvidíme ho, uvidíme ho! Ach, milí bratři, pomysleli jste na to, že uvidíme Boha? Uvidíme ho tváří v tvář, uvidíme ho tak, jak je. Ano tváří v tvář! A čtvrt hodiny plakal a opakoval bez přestání: Uvidíme ho, uvidíme ho!
Jindy si vybral jako téma své promluvy poslední soud. Náhle byl zasažen silným dojmem slov strašného výroku: „Odejděte, zlořečení!“ Propukl v pláč a vzlykot a nemohl nic jiného než jen opakovat: Zlořečení od Boha! Ach! Jaké je to nesmírné neštěstí! Chápete to, děti? Zlořečení od Boha!! Zlořečení od Boha, který chce jenom žehnat! Zlořečení od Boha, který je pouhá láska! Zlořečení od Boha, který je čistá dobrota! Zlořečení od Boha!! –
posluchači byli zdrceni.
Vianney se dával ve svých řečech často vést dojmem současných událostí a vyjadřoval v nich někdy radost, jindy zármutek své duše.
Roku 1849 řekl (v listopadu 1848 došlo v Církevním státě k nepokojům, při nichž byl papežský ministerský předseda zavražděn na schodech Cancellerie a papež sám musel prchnout do Gaety): Zdá se, že náš Pán v nepřítomnosti svého náměstka sám přichází na zem, bere opět na sebe své lidství, aby se lidem ukázal. Vždyť jistě znáte ten div, který se stal nedávno v Římě. Vystavili roušku, kterou svatá Veronika utřela svatý obličej našeho Pána, jehož otisk však na ní byl časem téměř setřen. Mezitím co kardinálové klečeli před tímto božským obrazem, bylo vidět, jak se celý svatý obličej znovu objevuje. Byl však smutný a ronil slzy. Mnozí tomu nebudou chtít věřit: Ale jak může někdo chtít, aby slepec rozeznával barvy!
Tímto zjevením a těmito slzami řekl náš Pán kardinálům toto: „Kde je, synu, můj a váš otec? Zahnali ho, kde je?“ Tak jako Maria řekla po Ježíšově smrti svatému Petrovi: „Kde je tvůj otec a můj syn? Už ho nevidím.“ Náš Pán plakal nad papežem jako otec, který ztratil svého syna stejně jako ženich svou nevěstu, a učinil tento zázrak pro papeže. Jak svatým tedy asi je! Která almužna může být Bohu milejší, než když se dávají dary papeži! Chudé budete mít vždycky kolem sebe, ale udělat něco pro svatého otce nebudete moci vždy. Budete mít podíl na jeho svatých modlitbách…
Náš Pán prokazoval vždy úctu svému zástupci na zemi: je to ochránce všech jeho pokladů. Nemůžeme tedy dělat nic, co by bylo Bohu milejší, než když se za svatého otce modlíme do doby, než se Kristus opět navrátí na zem. A právě to také žádá Ježíš svými slzami od nás.
Když roku 1830 Vianney uslyšel, že na některých místech ve Francii povalili kříže, byl zasažen svatým rozhorlením a zvolal uprostřed své promluvy: Ach, jen ať si dělají, co chtějí! Kříž je a zůstane silnější než oni. A to navždycky, nikdy ho nedokáží svrhnout! Až se jednou objeví náš Pán v oblacích nebeských, pak mu ho jistě z rukou nevezmou.
Za tři roky po tom přišla odplata Boží. Cholera zasáhla Paříž, Marseille a hrozila Lyonu. Svatý farář začal svou promluvu ráznými slovy: Milí bratři, Bůh je na světě, aby svět očistil!
Těchto několik slov a důraz, s jakým byla pronesena, učinilo tak hluboký dojem na jistého umělce, který byl mezi posluchači, že se okamžitě obrátil.
Dnes se, moji bratři, učíme z evangelia, že když Pán nasel na své pole do dobré půdy pšenici, přišel nepřítel a zatímco on spal, nasel mezi to koukol. To neznamená nic jiného, než že Bůh stvořil člověka dobrého a dokonalého a že přišel nepřítel a nasel do něho hřích. Ach! Adam klesl! Hrozný pád, který otevřel hříchu vstup do lidského srdce. A nyní jsou dobří a zlí vzájemně promícháni, mezi ctnostmi vidíme hřích.
„Má se vytrhat koukol?“ ptáte se. „Ne,“ odpovídá Pán. Aby spolu s koukolem nebyla vytrhána i dobrá pšenice. Čekejte proto až do žní. Lidské srdce má tedy až do konce zůstat směsicí dobrého a zlého, ctnosti i neřesti, světla i tmy, dobré pšenice i koukolu. Dobrý Bůh nechtěl zničit tuto směsici a nechtěl nám vnutit přirozenost, ve které by byla jen dobrá pšenice. Chce, abychom bojovali, abychom se všemožně přičinili, aby se koukol nerozšířil.
Ďábel přichází vždycky, zasévá do nás pokušení. Milostí Boží ho však můžeme přemoci, můžeme koukol udusit. Koukolem je především nečistota a pýcha. Svatý Augustin říká, že bez nečistoty a pýchy by nebylo moc záslužné odporovat pokušení.
Tři věci jsou nezbytné proti pokušení: modlitba, abychom byli osvíceni; svátosti, abychom byli posilněni; bdělost, abychom byli vytrvalí… Pokoušené duše je možno nazvat šťastnými. Protože když ďábel vidí, že duše usiluje o spojení s Bohem, zdvojnásobuje své zuřivé útoky. Ach, neocenitelné to spojení.
Potom následovaly výkřiky údivu a chvály na vnitřní život a spojení s Bohem.
V dnešním evangeliu se, milí bratři, vypráví o tom, že hospodář vyšel časně ráno, aby pozval dělníky na svou vinici. Ještě tedy nikdo nebyl na této vinici? Ach, ano, moji bratři, byla tam Nejsvětější Panna Maria. Vždyť se v této vinici narodila. Co je to za vinici? Je to milost Boží a v milosti Boží se zrodila svatá Panna, protože byla bez hříchu počata.
My všichni jsme na tu vinici povoláni. Hospodář nás hledal, svatá Panna tam však byla vždycky. Ach, ta krásná dělnice! Dobrý Bůh mohl stvořit krásnější svět než je tento nynější, ale nemohl dát život dokonalejšímu tvoru než je Maria. Ona je věží, která stojí uprostřed vinice Páně. Poslechněte si malý příklad, milé děti! Znáte vejce, která jsou v moři a z kterých vycházejí malé ryby, které pak velkou rychlostí proplouvají vodou. Právě tak má svatá Panna už od svého narození plnost života a chodí ve velkém oceánu milosti.
Po svaté Panně je tu někdo, kdo byl chvíli mimo vinici, kdo však do ní ihned vstoupil: je to svatý Jan Křtitel. Všichni ostatní přišli po svatém Janu Křtiteli a hospodář musel vyjít, aby je hledal.
Kdo jsou dělníci prvé hodiny? Jsou to svatý Alois z Gonzagy, svatý Stanislav Kostka, svatá Koleta… Jsou to všichni ti, kteří na vinici Páně vstoupili svatým křtem a nikdy odsud neodešli, protože si zachovali svou nevinnost. Ach, jak šťastné jsou duše, které mohou dobrému Bohu říci: „Pane, já vždy patřil tobě.“ Ach, jak je krásné, jak je důležité dát své mládí Bohu. Jakým pramenem radosti a štěstí to je.
Pak přijdou ti, kdo se Bohu odevzdávají v síle svého stáří. Ti se mohou ještě upřímně obrátit a zůstat dobrými dělníky na vinici Páně. Avšak ubozí zatvrzelí hříšníci, kteří tráví svůj život vzdáleni od Boha a chtějí na Boží vinici pracovat teprve tehdy, když už nemohou nic jiného dělat, a právě proto chtějí opustit hřích, až je hřích sám opustí. Ach, těch je nám velmi líto! Když byl člověk tolik let ponořen do zla, když se úplně pohroužil do bahna hříchu, pak je potřeba zázrak, aby mohl odsud vybřednout. Ach, bratři milí, prosme za ně o tento zázrak.
Nelze popřít, že zde nalézáme jednodušší a venkovským posluchačům co nejlépe přizpůsobenou formu podání starých otců, jejich jasný způsob výkladu evangelia, aby smysl mohl být zřejmý. Nezůstávají na liteře, ale vnikají do tajemství, která v sobě litera nese, vynáší je na světlo jako poklady moudrosti a lásky a dokazují shodu obou zákonů vyplněním proroctví, souvislost minulosti a budoucnosti, učení víry s přikázáním.
Jistě nikomu neujde krása přirovnání k malým rybám, které hned jak vyjdou z vejce, proplouvají mořskými stezkami se svatou Pannou, která se od svého narození nacházela v oceánu božských milostí.
Pokušení jsou užitečná do míry, do jaké nás poučují o naší nicotnosti a slabosti.
Dnešní evangelium nám vypravuje o tom, jak ubohý pocestný ležel oloupen a zraněn na cestě do Jericha. Snad ani jeho tělo, moji bratři, nebylo tolik poseto ranami, jako jeho duše byla poseta ranami hříchů. A kdo je oním dobrým Samaritánem, který nalil balzám a olej do jeho ran? Je to náš Pán Ježíš Kristus, který sestoupil z nebe. Kam ho donesl? Do hospody? Ano, ale do jaké? Do lůna církve. A komu ho svěřil? Knězi. A co mu řekl? „Příteli, jen se o něj řádně postarej. Při svém návratu ti všechno zaplatím.“ Co je to za návrat? Moji bratři, konec světa to je. Kdy přijde dobrý Bůh, který dobré odmění a zlé pak potrestá.
Tento dobrý Samaritán nepřišel pro jednotlivce, přišel pro všechny. My všichni jsme ve stavu toho ubohého pocestného, který byl lupiči přepaden a polomrtvý ponechán na cestě. Jen se nezdráhejme vejít do hospody svaté církve a přijmout pomoc a péči, kterou nám přichystal onen dobrý Samaritán!
Mějme se na pozoru, protože neznáme dne ani hodiny! Tisíckrát šťastný je ten, kdo je v každé chvíli připraven stanout před Bohem.
Vždy a všude, v každém utrpení a v každém pokušení se svým duchovním zrakem dívejme na Boha, který jde před námi a který nám pomůže zvítězit.
Utíkejme se v modlitbě k Bohu – obracejme se k němu rychle a s velkou důvěrou.
Náš Božský Vykupitel, který je naším vzorem ve všem, chtěl být pro nás vzorem i v pokušení. Proto se nechal vyvést na poušť.
Tak jako statečný voják nemá před bojem strach, tak nemá mít strach ani dobrý křesťan před pokušením. Všichni vojáci jsou udatní v kasárnách, ale teprve na bojišti se pozná rozdíl mezi statečnými a zbabělci.
Největším pokušením je, když žádné pokušení nemáme. Můžeme skoro říci, že jsme šťastní, když jsme pokoušeni. Pokušení je časem duchovní sklizně, kdy sklízíme pro nebe. Jako v období žní lidé vstávají časně z rána a hodně se namáhají, ale nikdo nenaříká, protože jsou právě žně.
Ďábel pokouší jen ty duše, které se chtějí zříci hříchu, a ty, které jsou ve stavu milosti. Ostatní mu patří, nemá potřebu je pokoušet.
Jistý světec šel jednou kolem jednoho kláštera. Spatřil tam mnoho ďáblů, kteří mnichy mučili, ale nepodařilo se jim je svést. Šel pak dál do jednoho města a viděl tam jediného ďábla, který se založenýma rukama nechával všechny obyvatele kolem sebe procházet. Světec se ptal: „Jak je možné, že je tu jen jeden pro veliké město, kdežto těch pár mnichů je trápeno tolika ďábly?“ Ďábel mu odpověděl, že na toto město stačí sám, protože ty, kdo jsou oddáni nenávisti, nečistotě, opilství, chytá právě na tyto vášně, takže prý jeho zaměstnání je snadné, zatímco mniši dají mnohem víc práce. Ti ďáblové, kteří se snažili pokoušet mnichy, naprázdno vynakládali čas i práci a nic nemohli získat. Čekali tedy, až na jejich místo přijdou další, kteří nebudou dodržovat pravidla řehole.
V jednom klášteře viděl jeden z bratří ďábly, kteří se plížili kolem tamních mnichů. Všiml si zvlášť jednoho, který si stoupl na hlavu jistého mnicha, zatímco jiný se hnal proti dalšímu mnichovi a potom couvnul. Po mši svaté se ten bratr otázal oněch dvou mnichů, čemu se věnovali během modlitby. První řekl, že myslel na podlahu, kterou chce v klášteře nechat udělat. Druhý si stěžoval, že ho ďábel chtěl stále napadat, ale vždy se mu ho podařilo odrazit. Tak jednají všichni dobří křesťané. Proto je také pro ně pokušení pramenem zásluh.
Nejběžnějšími pokušeními jsou pýcha a nečistota. Jeden z prostředků, jimiž nejjistěji klademe odpor, je pracovitý život ke cti a slávě Boží. Kolik lidí se oddává pýše a zahálce! Proto také není divu, že je má ďábel v hrsti.
Jeden mnich si stěžoval svému převorovi, že bývá velmi silně pokoušen. Převor poručil zahradníkovi a kuchaři, aby mu každou chvíli dávali nějaké úkoly. Po nějaké době se ho pak zeptal, jak se mu daří. „Ach, můj otče,“ pravil, „teď už nemám kdy, abych byl pokoušen.“
Kdybychom byli opravdově proniknuti svatou přítomností Boží, pak by pro nás bylo úplně snadné odrážet svého nepřítele. Při vzpomínce: Bůh tě vidí, bychom nikdy nehřešili.
Jednou byla jedna dobrá světice, mám za to, že to byla svatá Terezie, která si stěžovala našemu Pánu po pokušení: „Kde jsi byl, můj Ježíši, v té hrozné bouři?“ A náš Pán jí odpověděl: „Byl jsem uprostřed tvého srdce a s radostí jsem se díval, jak bojuješ.“
Ve chvíli pokušení musíme pevně obnovit křestní sliby. Ach, pamatujte si to dobře! Kdykoli býváte pokoušeni, obětujte dobrému Bohu zásluhy tohoto pokušení, abyste získali opačnou vlastnost – ctnost. Jste-li pokoušeni pýchou, obětujte pokušení, abyste získali pokoru. Jste-li pokoušeni nečistými myšlenkami, obětujete toto pokušení, abyste získali čistotu srdce. Jste-li pokoušeni proti bližnímu, obětujte toto pokušení, abyste získali bratrskou lásku. Obětujte také pokušení, abyste získali obrácení hříšníků. To zlobí ďábla nejvíce a žene ho to na útěk, protože se pokušení obrací proti němu. Jen tomu věřte. V takovém případě vás jistě nechá na pokoji.
Křesťan má být vždycky připraven k boji. Tak jako jsou v době války rozestavěny hlídky na různých místech, tak i my máme být ustavičně na stráži, abychom viděli, zda nám nepřítel nechystá léčku a zda se k nám už nepřiblížil, aby nás znenadání přepadl. Ze dvou věcí je vždy jen jedna: buď vládne křesťan svým náruživostem nebo náruživosti vládnou jemu, nic třetího tu není. Je to právě tak, jako když dva lidé spolu zápasí. Silnější vždy porazí slabšího k zemi a jeden bývá obyčejně silnější. Ten se pak stává vítězem. Také s našimi sklony bývá zřídka vyrovnaný boj. Buď ovládnou naše náklonnosti nás, nebo my ovládneme je.
Milí bratři, jak je to smutné nechat se ovládat svými náklonnostmi! Křesťan je šlechtic, má jako velký pán svým poddaným poroučet. Našimi poddanými jsou naše sklony. Ptali se jednou pastýře, kým je. Odpověděl: „Králem.“„A komupak vládneš?“ „Svým poddaným.“ „A kdopak jsou tvoji poddaní?“ „Moje náklonnosti.“ Tedy tento pastýř plným právem říká, že je král.
Jsme na tomto světě jako loď na moři. Proč jsou vysoké vlny? Kvůli bouři. Na tomto světě stále burácí bouře. Naše sklony rozpoutávají bouři v naší duši. Pak zde nastávají boje, kterými si můžeme zasloužit nebe.
Nesmíme si myslet, že snad je zde na zemi nějaké místo, kde bychom se mohli bojům vyhnout. Všude najdeme ďábla a všude se bude ďábel snažit, aby nám nebe sebral. Ale všude a vždy můžeme být vítězi. Zde tomu není tak jako v jiných bojích. Ti, kteří spolu bojují, si občas připisují vítězství, a to pro obě strany. Zde však můžeme, pokud chceme, vždy vítězit s pomocí milosti Boží, která nám nikdy nebývá odepřena. Pokud si myslíme, že je vše ztraceno, musíme jen volat: „Pane, pomoz nám, hyneme.“ Náš Pán je nám totiž vždy nablízku. Hledí na nás se zalíbením, pokud dobře bojujeme. Usmívá se na nás a říká: „Opravdu mě miluješ. Vidím, že mě miluješ.“ Ano zajisté, bojem proti peklu a proti pokušením dokazujeme Bohu svou lásku.
Kolik je ve světě neznámých duší, které jednou uvidíme jako bohaté kvůli vítězstvím, jež vybojovaly. Těmto dobrým duším řekne dobrý Bůh: „Pojďte, požehnaní mého Otce, vejděte do radosti svého Pána.“
Náš anděl strážný stojí stále po našem boku, drží v ruce pero, aby zapisoval naše vítězství. Máme vždy ráno říci: „Vzhůru, duše má, pracujme velmi usilovně, abychom si získali nebe!“ A večer, kdy náš boj bude završen, máme říci: „Zítra, duše moje, možná bude už veta po všech životních útrapách.“
Netrpěli jsme ještě jako mučedníci. Ptejme se jich, jestli je nemrzí, že tolik vytrpěli. Dobrý Bůh po nás tolik nežádá. Mnozí přijdou o svou rovnováhu pro jediné slovo. Malé pokoření způsobí, že se člun převrátí. Zmužilost, bratři moji, odvahu! Až přijde poslední den, pak řekneme: „Ach, vy vzácné boje! Vy jste mi získaly nebe.“ Bojujme tedy bez mrzutosti.
Když ďábel pozná, že s námi nic nezmůže, pak nás nechá na pokoji. Obyčejně si ďábel vůči hříšníkům vracejícím se k Bohu počíná takto: Nechá je zakusit sladkost prvních okamžiků obrácení, protože dobře ví, že by zde nic nepořídil. Tito lidé jsou totiž příliš opravdově zaměstnáni svým spasením. Ďábel čeká několik měsíců, až jejich horlivost poleví, a pak je vede k tomu, aby zanedbávali modlitbu, svaté svátosti, napadá je různým pokušením a poté následují boje. Tehdy člověk musí vroucně prosit o sílu, aby se snad nedal zlomit.
Někteří jsou tak slabí, že jakmile jsou jen trochu pokoušeni, hned se nechají ohnout jako list papíru. Kdyby jako dobří vojáci postupovali vždy zmužile v boji dál, kdykoli se blíží pokušení, pak by ve svém srdci cítili posilu od Boha. Ale často zůstáváme při zemi a říkáme: „Jen když se odsud dostanu bez velké škody, víc nechci, nechci být svatým.“ To je nesmyslné. Nejsi-li svatým, budeš zavrženým. Zde není žádná střední cesta. Každý musí být jedním nebo druhým, dobře si to rozvaž. Všichni, kdo se jednou dostanou do nebe, budou svatí. Duše v očistci již takové jsou, protože nemají smrtelné hříchy, ale potřebují se jen očistit, vždyť jsou dobrými přáteli Božími.
Snažme se ze všech sil a bez ustání, milé děti. Přijde den, kdy poznáme, že jsme neučinili příliš mnoho, abychom získali nebe.
Bože můj, odpusť nám, jako i my odpouštíme! Dobrý Bůh odpouští jenom těm, kdo odpustili. Tak je to v Zákoně. Kolik lidí nad ničím nepřemýšlí, když vyslovují tuto část Otčenáše: jako kdyby Bůh neviděl na dno srdce a jenom sledoval pohyb jazyka.
Svatí v sobě nemají nenávist, žádný hněv, všechno odpouštějí a uvědomují si, že by měli ještě daleko více odpouštět, když si vzpomenou, jak velmi urazili dobrého Boha. Zlí křesťané nechtějí odpustit nic, jsou pomstychtiví. Když nenávidíme svého bližního, obrací Bůh tuto nenávist proti nám. Je to jako šíp, který se obrátí proti nám. Jednou jsem komusi řekl: „Vy tedy nechcete přijít do nebe? Nechcete určitě toto člověka ani vidět?“ „Ach, ano, zajisté chci přijít do nebe. Copak ho tam snad musím vidět? Nemůžeme od sebe zůstat vzdáleni?“ Jak je to bláhové. Pro nenávist je a bude nebeská brána zavřená. V nebi nemůže být důvod k tomu, abychom zůstali vzdáleni jeden od druhého. Dobré a pokorné duše, které rády snášejí urážku a pomluvy, zakoušejí svůj ráj na tomto světě. Zatímco ti, kdo neodporují hněvu, jsou nešťastní zde i tam.
Mnozí se dělají neobyčejně zbožnými, rozzuří se však ve svém nitru pro nejmenší urážku, pro nejmenší pomluvu. Kdyby byl někdo tak svatý, že by konal zázraky, ale bez bratrské lásky, přece by nemohl přijít do nebe. Jeden mnich se cítil v hodině smrti úplně klidný, přestože vedl jen obyčejný život a neoddával se žádným velkým skutkům sebeumrtvování. Když se tomu podivil jiný mnich, řekl: „Vždycky jsem zapomenul na všechny urážky, kterých se mi dostalo. Vždycky jsem ze srdce rád odpouštěl. Proto pevně doufám, že mi dobrý Bůh také odpustí.“
Nejjistějším prostředkem, jak zmařit ďáblův úmysl, když v nás vzbuzuje myšlenky nenávisti proti těm, kdo nám ublížili, je co nejvroucněji se modlit za jejich obrácení. To je nejlepší způsob, jak přemáhat zlé dobrým. Tak je vždy přemáhali svatí. Ti křesťané, kteří jsou však svatými pouze ve své domýšlivosti, nechtějí nic snést, všechno je rozčiluje, se proto ostrými slovy staví proti ostrým slovům. Jsme-li naštvaní, tak chrlíme svou nenávist kolem sebe. Naše srdce je nádobou plnou žluče, kterou jsme vždy připraveni vylít na ty, kdo jsou nám nejblíže.
Sebeláska způsobuje to, že se vždy domníváme, že si zasloužíme jenom chválu, zatímco máme přiznat, že zasluhujeme pouze pohanu. „Ale já jsem nevinen,“ pravíš, „já si nezasloužím, aby se se mnou tak zacházelo.“ Možná že si to nezasloužíš za to, co jsi udělal dnes, ale přesto si to zasloužíš za to, co jsi udělal včera a také za své ostatní hříchy. Měl bys děkovat dobrému Bohu, že ti dává příležitost dělat za ně pokání. Špatné křesťany nechává ďábel rád v klidu, ani se jimi nezabývá, ale proti těm, kdo usilují o dobro, silně brojí, což je pro ně pramenem velkých zásluh.
Bratři, jen se neciťte uraženi, když vás někdo nazve zbožnými. Právě z tzv. bigotních lidí si Bůh vybírá své svaté.
V místě, kde jsem byl kaplanem, žila žena, která zaopatřovala chudá děvčata. Nezřídka jí to vyčítali. Tehdy se vždy pokořila, brala vše z té dobré stránky a omlouvala své hanobitele. Proto také o ní říkali, že je světice. Svatí se tak skutečné chovají. Hle, to je skutečná zbožnost! Svatý Jan z Boha se rád nechal pokládat za blázna. Když psali převorovi hospice, ve kterém přebýval svatý Jan, aby si dal pozor, že má v domě světce, který se nechává považovat za blázna, převor se mu omlouval, ale světce to velmi bolelo. Nyní byl rozpoznán a už nemusel snášet pokořování a bití, kterými osvědčil svou obrovskou poslušnost.
Jistá paní, jejíž syn byl zajat Turky, šla k jednomu knězi, aby se mu svěřila se svým zármutkem. Dobrému knězi bylo velmi líto, že neměl prostředky k vykoupení zajatce. Chvíli přemýšlel a pak řekl oné chudé matce: „Chci vstoupit na místo vašeho dítěte. Prodejte mě, abyste jej vykoupila.“ To ovšem nechtěla, ale světec naléhal, až to tak udělala. Dítě bylo matce vráceno a kněz se stal otrokem Turků, kteří ho neušetřili nejhoršího zacházení. Tento muž měl dokonalou lásku k bližnímu, dal přednost svému bližnímu před sebou samým. Jak daleko jsme proti tomu my vzdáleni od této lásky. Nás mrzí, když jiné vidíme šťastné.
Když někdo chválí někoho z našich přátel a neřekne nic o nás, mrzí nás to. Vidíme-li, že se hříšník upřímně obrací a rychle dělá pokrok ve ctnostech, takže se v krátké době dostává na vysoký stupeň dokonalosti, nevzbuzuje to v nás radost, ale zlost, protože nás v dokonalosti překonal. Když ho někdo chválí, nepřisvědčujeme tomu, ale radši říkáme, že vždycky takový nebýval, býval takový jak ti druzí, dopustil se té a té chyby. To všechno pochází z pýchy. Křesťanské lásce však nic nepřekáží víc než pýcha. Obě se k sobě mají jako oheň a voda.
Dobrý křesťan, milé děti, není takový. Přirovnávají ho k holubici, protože nemá zlost, miluje každého. Dobré, protože jsou dobří, a zlé ze soucitu, protože doufá v jejich polepšení a vidí v nich duše vykoupené krví Ježíše Krista. Modlí se za hříšníky a říká našemu Pánu: „Bože můj, nedopusť, aby tyto ubohé duše zahynuly.“ Tímto způsobem směřujeme k nebi. Ale ti, kdo se domnívají, že jsou někým, protože konají některé zbožné úkony, ale přitom jsou neustále plní žárlivosti a nenávisti, zjistí v den soudu, že nemají žádné zásluhy.
Jenom ďábla a hřích máme nenávidět.
Máme mít takovou lásku k bližnímu jako svatý Augustin, který se velmi těšil z toho, když poznal člověka opravdu zbožného. Řekl: „Tento dá Bohu náhradu za moji nepatrnou lásku.“
Jeden urozený muž šel lesem a potkal vraha svého příbuzného. Již dříve přísahal, že se mu pomstí. Hned jak ho spatřil, vytasil svou dýku. Druhý před ním hned padl na kolena a zvolal: „Odpusť mi z lásky k Bohu.“ Při jménu Božím nebyl onen muž schopen zasadit ránu, zastrčil dýku opět do pochvy a řekl: „Odpouštím ti.“ Druhý den byl v kostele a řekl dobrému Bohu: „Jistě mi odpustíš, když já jsem odpustil.“ Obraz Ukřižovaného, před nímž to pronesl, přisvědčil kývnutím hlavy.
Jistý člověk, který byl uvržen do vězení poté, co byl nespravedlivě obviněn, že ukradl stáda dobytka, začal propadat zoufalství. Zjevil se mu anděl a řekl: „Je to pravda, nejsi vinen krádeží, za kterou tě obviňují. Ale nevzpomínáš si už na to, že jsi mohl jednoho člověka vytáhnout z vody, ale tys to neudělal, a on se pak utopil? Hle, za to nyní trpíš.“
Svět pomíjí a my pomíjíme s ním. Králové, císařové, vše pomíjí. Směřujeme do věčnosti, odkud se nikdo nevrátí. Jde jen o jediné – o záchranu duše.
Svatí nepřilnuli ke statkům pozemským, mysleli jen na statky nebeské. Lidé tohoto světa však myslí jen na tento přítomný čas.
Dobrý křesťan jedná jako ti, kdo odchází do cizích zemí shromažďovat zlato: Nepomýšlejí na to, že tam zůstanou. O nic jiného jim nejde víc než o to, aby se opět vrátili do své vlasti, hned jak dosáhnou svého štěstí. Máme se chovat tak jako králové. Vidí-li, že přijdou o svůj trůn, posílají své poklady napřed a tyto poklady pak na ně čekají. Tak také dobrý křesťan posílá všechny své dobré skutky před sebou do nebe.
Dobrý Bůh nás poslal na tuto zem, aby viděl, jak si zde budeme počínat a zda ho budeme milovat. Ale nikdo na zemi nezůstane. Jeden člověk byl odsouzen na sto let na galeje a potom se zase vrátil. Při jeho návratu byli všichni, které znal dříve, pryč, sotva poznal domy.
Kdybychom to správně uvážili, obraceli bychom svůj pohled k nebi, ke své pravé vlasti. Svět, bohatství a smyslné požitky však vedou naše myšlenky ke všemu jinému víc než k tomu jedinému, čím bychom se měli zaobírat.
Jistý světec vyšel jednou na trh podívat se, zda v tom velikém množství lidi najde někoho, kdo myslí na spásu své duše. Nenalezl nikoho. Ubohý svět! Ubozí lidé světa!
Pohleďte na svaté, jak se oprostili od světa a smyslnosti! S jakým pohrdáním pohlíželi na všechno. Jeden mnich, který ztratil své rodiče, se stal majitelem velkých statků. Když mu to oznámili, řekl: „Kdy zemřeli moji rodiče?“ „Před třemi nedělemi,“ odpověděli mu. „Povězte mi, může dědit někdo, kdo je mrtev?“ „Ne, jistě nemůže.“ „Tak tedy dobře! Já nemohu dědit po těch, kdo zemřeli před třemi nedělemi, protože jsem již dvacet let mrtev.“ Byl to světec, jehož celý majetek byla kniha svatého evangelia. Prosili ho o ni. Řekl: „Vezměte si ji. Dávám vám to, co mě naučilo všechno dát.“ Ano, svatí poznali nicotu a marnost světa. A jak dobré je všechno opustit, abychom doufali jenom v nebe.
Jsou dva druhy lakomců. Lakomí po nebi a lakomí po zemi. Lakomí po zemi nemyslí na věčnost, nikdy nemají dost, hromadí ustavičně a stále a když přijde okamžik smrti, pak nemají nic. Shromažďujete příliš velké zásoby na zimu a až přijde další sklizeň, pak nevíte, kam nové zásoby uskladnit. Tím si přiděláváte problémy. Právě tak je to s pozemskými statky – když přijde smrt, jsou jenom na přítěž. Nic si s sebou nevezmeme, všechno tu necháme.
Co byste řekli o člověku, který ve svém domě shromáždil zásoby, které musel vyhodit, protože shnily, ale drahými kameny, zlatem a diamanty pohrdal, i když by si je mohl uschovat a vzít všude s sebou? Ať to tedy víte, milé děti, právě tak si počínáme i my. Lpíme na hmotě, na pomíjivých věcech a vůbec nemyslíme na to, abychom získali nebe, tento jediný opravdový poklad.
Dobrý křesťan, lakomec pro nebe, si dělá prachmálo z pozemských statků. Myslí jen na to, aby ozdobil svou duši, aby nashromáždil to, co ho má navěky upokojit, to, co má být k věčnému životu, co má trvat věčně. Představte si krále, císaře a mocné tohoto světa. Jsou bohatí? Jsou šťastní? Pokud milují dobrého Boha, tak ano, jinak však ne, nejsou spokojeni. Mám za to, že nikdo není tak politováníhodný jako boháči, kteří nemilují dobrého Boha. Svatí nelpěli na pozemských statcích jako my, lpěli na to tom, co je má naplňovat po celou věčnost.
Jdete od místa k místu, od říše k říši, od bohatství k bohatství, z rozkoše do rozkoše a nikde nenajdete svou blaženost. Bohatství celé země dovede jednu nesmrtelnou duši naplnit právě tak málo, jako může náprstek mouky nasytit hladového. Když apoštolové viděli Pána vystupovat na nebesa, zdála se jim země bez něho tak smutná, nicotná a opovrženíhodná, že toužili po mukách, které je měly potkat co nejdřív, aby byli spojeni se svým dobrým Mistrem. Makabejská matka viděla umírat svých sedm synů a spolu s nimi sedmkrát umírala. Když jim chtěla dodat odvahu, říkala jim: „Pohleďte vzhůru k nebi!“
Náš Pán odměnil víru svatých tím, že jim ukázal nebesa otevřená. Mnozí z nich žili zde na zemi jako v ráji. Svatý Štěpán, když ho kamenovali, byl už svým duchem v nebi. Svatý Pavel byl vytržen do nebe a prohlásil, že není schopen vyjádřit to, co viděl. Svatá Terezie viděla nebe a vše na zemi jí připadalo jako smetí.
My však, ach! My jsme jen hmota. Plazíme se po zemi a nemyslíme na to, že se máme pozvedat k nebi. Jsme příliš těžkopádní, příliš pozemští, příliš smyslní. Máme jít přes zemi do nebe tak, jak se chodí po mostě přes vodu. Špatný křesťan nechce znát nic o krásné naději na nebe, která těší dobrého křesťana a naplňuje ho statečností. Špatný křesťan považuje všechno, co vytváří blaženost svatých, za tvrdé, obtížné a těžké.
Zaobírejme se často, milé děti, hodně často těmito útěchyplnými myšlenkami. Budeme v nebi s Bohem, který je naším Otcem, budeme s Ježíšem Kristem, který je naším bratrem, budeme v nebi s Nejsvětější Pannou, která je naší matkou, budeme v nebi s anděly a svatými, kteří jsou našimi přáteli.
Jeden král zvolal v poslední chvíli plný bolesti: „Musím tedy skutečně opustit svou říši a jít do země, kde nikoho neznám!“ Hleďte, to je tedy důsledek toho, že někdo nemyslí na blaženost nebeskou. Musíme si už teď získávat přátele v nebi, abychom je opět našli. Pak nemáme pražádný důvod se strachovat jako onen král, že nikoho v nebi neznáme.
Velmi by se mýlil ten, kdo by si myslel, že zbožnost může škodit člověku ve vývoji jeho přirozených vlastností, že potlačuje a dusí myšlení. Kolikrát už jsme něco podobného slyšeli! Jak mnoho vlažných křesťanů už tomu uvěřilo.
Je zvláštní, že tak krásná slova jako nábožný, zbožnost, pobožný bývají užívána v jakémsi hanlivém významu a světští lidé se často shovívavě pousmívají. Zdá se, jako by mnozí byli přesvědčeni o tom, že nejlepší lidské vlastnosti a možnosti přicházejí nazmar, pokud jsou podrobeny křesťanskému názoru a pořádku. Opak je ale pravdou.
Spojení s Bohem skrze modlitbu a lásku je nejvýš prospěšné. Tyto nepopiratelné účinky můžeme vnímat i na nás samých. Tento stav je zdravým prostředím pro duši, která je tak vedena do plné krásy uvědomění si své velikosti a důstojnosti.
Někdo by namítl, že je tu ještě problém s obětí, která tvoří základ křesťanského učení. Tak tedy oběť je ve skutečnosti cestou k duševnímu a mravnímu pokroku, ke kterému člověk směřuje, pokud se stává svatým. Je to proměna duše, která se rozvíjí ke svým nejvzácnějším vlastnostem, duše, která se stává schopnou nejvyšších úkonů a která usiluje o vznešenou svobodu dítek Božích. Je to přechod ze smrti k životu, ze tmy ke světlu, z otroctví ke svobodě.
Pokud nejdeme cestou oběti a nezřekneme se ochotně všeho stvořeného, je pro nás svoboda jenom prázdným pojmem. Jsme svobodní jako pták, který je připoután provázkem: dokud se nepokusí vzlétnout, může si myslet, že je volný. Jakmile však chce odletět, vidí a cítí, že je v zajetí. To je „svoboda“, kterou nám dává přilnutí ke stvořenému. Opravdu svobodní budeme tehdy, až nás osvobodí láska k našemu Pánu Ježíši Kristu (Jan 8,36).
Touto láskou nebývá srdce zpustošeno tak jako různými vášněmi. Ona nepotlačuje nic z toho, co má právo v srdci žít. Pozorujte paprsek slunce, proniká sklem nádherných oken, prochází katedrálou: osvěcuje, zbarvuje a krášlí všechno, nic však neruší a ničím nehýbe. Láska Ježíše Krista v srdci člověka je takovým paprskem na svatém místě.
Svatost nepoškozuje to, čeho se dotkne. Povyšuje to a očišťuje. Krásně to bylo vidět právě u Vianneye. Nestydí se za to, že neměl žádné velké lidské vědomosti. A kde by k nim také přišel? Ale měl víru, a to vynahrazuje vzdělání i zkušenosti. Měl velkou praktickou moudrost, hluboké porozumění cestám Božím a lidské bídě, podivuhodný důvtip a přesný úsudek. Navíc byl obdařen nadpřirozenou pamětí, schopností pozorovat, a to až do té míry, že některým lidem to mohlo nahánět obavy. Ale zároveň měl velikou lásku k bližním, která všem jeho úsudkům vtiskovala pečeť shovívavosti.
Z nepatrného koutu neznámé krajiny, kam ho Prozřetelnost postavila, a bylo to více pod kbelík než na svícen, svítil daleko do světa neopakovatelným leskem. Sám na sobě ukazoval trojí podobu svého Pána. Přednášel duším s laskavostí, která dojímá, s ctností, jež vzdělává, a s pravdou, která osvěcuje.
Farář arský obdržel dar víry ve velmi dokonalé míře. Co my vnímáme neurčitě, zdaleka, nejasně a zamlženě, to on viděl sám v sobě pevným a bezprostředním pohledem.
Kdybychom milovali svého Pána, měli bychom před očima duše lidí, tyto příbytky dobrého Boha. Jsme-li na cestě a uvidíme-li na věž kostela, měl by tento pohled zrychlit tlukot našeho srdce jako ho urychluje pohled milujícího děvčete na střechu, pod kterou přebývá její ženich. Neměli bychom být schopni ani odtrhnout zrak.
Máme jen takovou víru, jako kdyby byl dobrý Bůh od nás vzdálen, kdesi až na druhém konci moře. Kdybychom měli živou a pronikavou víru jako svatí, viděli bychom svého Pána jako oni. Jsou to kněží, kteří ho denně při mši svaté vítají.
Duše těch, kdo nemají víru, je daleko víc slepá než ti, kdo nemají oči… Jsme na tomto světě jako v mlze. Víra je pak větrem, který ji rozptyluje a nechává v naší duši svítit krásné slunce. Pohleďte, jak je u protestantů vše smutné a chladné. Je to jako dlouhá zima. U nás je vše veselé radostné, veselé a oblažující.
Ať si mluví lidé světa! Ach, jak by mohli vidět, jsou slepí. Nás Pán Ježíš Kristus by dnes dělal všechny ty divy, které konal v Judsku, ale tito slepci by přece neuvěřili. Ten, kterému byla dána všechna moc, o ni ještě nepřišel. Minulý týden například přinesl chudý vinař na zádech svého 12letého chlapce, který byl na obě nohy chromý a nikdy nechodil. Tento dobrý muž konal devítidenní pobožnost ke svaté Filoméně a devátého dne byl chlapec uzdraven, poskakoval vesele před ním.
Kdysi vracel náš Pán chromým chůzi, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé. Mnozí z těch, kdo byli přítomni, viděli ty zázraky na vlastní oči, a přece nevěřili. Lidé jsou vždy a všude stejní. Dobrý Bůh je mocný, ale svou moc má také ďábel a ten ji používá k tomu, aby ubohý svět oslepil.
Buďme pokorní, pamatujme na to, že Boží láska nás může vždy podržet.
Bázeň před Božím soudem byla u Vianneye ústřední myšlenkou. A býval pokoušen k zoufalství. Přesto však toužil po smrti. Říkával: Smrt je spojení duše s nejvyšším dobrem. Často mluvíval o tom, že by rád psal knihu o rozkoších smrti. Zatímco jiní potřebují všechny své schopnosti k tomu, aby se smířili s myšlenkou, že musí zemřít, potřeboval Vianney všechny své síly na to, aby se smířil s tím, že musí žít. V různých rozhovorech často vyjadřoval touhu po nebi. Říkával: Srdce se kloní k tomu, co nejvíce miluje: pyšné srdce se kloní ke cti, lakotné k bohatství, mstivé myslí na svou pomstu, nečisté na své ohavné rozkoše. A na co myslí dobrý křesťan? Kam bude směřovat jeho srdce? K nebi, kde je dobrý Bůh, kde je jeho poklad.
Člověk byl stvořen pro nebe, ďábel ale zlomil žebřík, který tam vedl. Náš Pán svým umučením utvořil nový a otevřel bránu nebe. Nejsvětější Panna je nahoře na žebříku, drží ho oběma rukama a volá na nás: „Pojďte!“ Ach, jaké to krásné pozvání. Jak krásný cíl má člověk. Má patřit na Boha, milovat ho a velebit a věčně být s ním.
Když někdo myslí na nebe, jak mohou jeho pohledy ještě ulpívat na zemi?
Když svatá Terezie prošla nebem, už se nemohla dívat na věci zde na zemi. Když jí ukázali krásný předmět, říkala: „To není nic, to je jen smetí.“ Svatá Koleta vycházela někdy ze své cely, protože byla při vzpomínce na nebe radostí celá bez sebe, běhala po chodbách a volala: „V ráji, v ráji!“
V nebi bude naše srdce tak ponořeno do rozkoše milovat Boha, že se nebudeme zabývat sebou ani jinými, ale výhradně Bohem samotným.
Na hrob svatého Martina přivedli slepého od narození. Ihned obdržel zrak. To, co viděl, na něj působilo tak silně, že ho radost úplně přemohla. Ve věcech nebeských jsme jako tento slepec.
Dobrý křesťan považuje tento život ve světě za trápení. Je nemocen na zemi. Jako kdyby to bylo malé dítě, jehož matka stojí nahoře na schodech. Vztahovalo by k ní dítě své ručky a kdyby nemohlo po schodech vyběhnout samo, dalo by se vynést a nedalo by pokoj, dokud by nespočinulo v náručí své matky.
Říká se, že v nebi budeme sedět na trůnech, aby se tím naznačilo, že budeme velikými. Těmito trůny je láska Boží, která je vytváří. Jenom ta je v nebi… Láska Boží bude vše naplňovat a pronikat.
Když se ptali svaté Terezie, co viděla v nebi, zvolala: „Já jsem viděla! Já jsem viděla! Já jsem viděla!“ A u toho zůstalo. Nedostávalo se jí slov ani dechu, nemohla víc vypovědět.
Ach, krásné spojení církve na zemi s církví v nebi. Jak řekla svatá Terezie: „My všichni – vy, kteří jste již ve vítězné slávě, a my, kdo bojujeme – jen o jedno se snažíme, abychom Boha chválili.“
Svatý Augustin řekl: „Kdo se bojí smrti, ten Boha nemiluje.“ To je úplná pravda. Pokud jsi byl na dlouhý čas odloučen od svého otce, což se nebudeš pak těšit na to, až ho opět uvidíš?
Ach, jak krásný výdělek! Ale co je potřeba, abychom ho dosáhli? Čistota srdce, pohrdání světem a láska Boží. Po jednom úchvatném kázání o nebi se kdosi ptal faráře arského: „Co je zapotřebí, aby si člověk zasloužil odměnu, kterou jste nám teď tak skvěle vylíčil?“ „Milý příteli,“ odpověděl, „milosti a kříže.“
Velmi rád vyprávěl Vianney tento příběh: Byl jeden dobrý mnich, který si myslel, že by mu mohla být v nebi dlouhá chvíle. Dobrý Bůh ho však přesvědčil o něčem jiném. Když byl jednou v klášterní zahradě, zpozoroval tam malého ptáčka, který přeskakoval z větve na větev. Byl tím krásnější, čím déle ho pozoroval. Byl tak krásný, že mnich od něj nemohl odtrhnout oči, a začal ho chytat, protože by ho rád polapil. Když se mu zdálo, že už víc než půl hodiny loví ptáčka, nechal toho a vrátil se do kláštera. Byl však velmi překvapen: U brány kláštera našel bratra, kterého ještě nikdy neviděl, a onen bratr ho také neznal. Ještě víc ho udivilo, že v celém domě našel jen cizí tváře a nové postavy. I řekl: „A kdepak jsou naši otcové?“ Ostatní na něho hleděli a vůbec mu nerozuměli. Pak řekl své jméno. Hledali v klášterních zápisech a našli, že je tomu sto let, co odešel do klášterní zahrady… Dobrý Bůh mu tak ukázal, že v nebi není dlouhá chvíle.
S radostí v srdci poděkujme dobrému Spasiteli za to, že dovolil, aby byl pokoušen a tak nám ukázal, jak zvítězit v těžkých bojích a nástrahách ze strany pekla.
Všechny síly jeho duše, všechny vědomosti, rozumy, všechna jeho vůle byla ve službách lásky. Nemohl přestat na Ježíše Krista myslet, pro Ježíše se snažit a o Ježíši Kristu mluvit. A proto z jeho úst a srdce nevycházely pouze slova, ale přímo plameny. Ve svých řečech nejraději opakoval plamenná slova, kterými se projevovala láska svatých k jejich božskému Mistru. Například rád uváděl slova Pána Ježíše ke svaté Terezii: Čekám až na soudný den, abych ukázal lidem, jak velmi jsi mě milovala.
Nebo: Až nebudou lidé o mně chtít nic vědět, skryji se ve tvém srdci.
Rád připomínal slova svaté Kateřiny Sienské, která zvolala v žáru lásky: Ó, můj nejmilejší Pane, kdybych bývala byla skálou a zemí, na které byl vztyčen tvůj kříž, bylo by pro mě obrovskou útěchou zachytit krev z tvých ran!
S velkým pohnutím opakoval slova svaté Kolety k našemu Pánu: Můj dobrý Pane, jak ráda bych tě milovala, ale mé srdce je příliš malé. Hned pak spatřila sestupovat velké planoucí srdce a slyšela k sobě promlouvat hlas: „Miluj mě nyní natolik, nakolik chceš.“ A její srdce bylo naplněno láskou.
Se slzami v očích často zvolal: Ach, Ježíši. Tebe znát znamená tebe milovat. Kdybychom věděli, jak velice nás náš Pán miluje, umřeli bychom úžasem. Nevěřím, že by bylo tolik tak tvrdých srdcí, které by nemilovaly, když by viděly, jak moc jsou milovány. Tak krásná je láska! Je to proud ze srdce Ježíšova, které je celé láska. Jediným štěstím, které na světě máme, je milovat Boha a vědět, že Bůh nás miluje.
Kolikrát si myslím, že jen velmi málo dobrých skutků bude moci být odměněno, protože je děláme jen ze zvyku, bezmyšlenkovitě, z lásky k sobě a ne z lásky k Bohu… Jak je to smutné!
Všechno před očima Božíma, všechno s Bohem, abychom se Bohu zalíbili… Ach, jak je to krásné! Duše moje, sjednocuj se s Bohem, pracuj s ním, choď s ním, bojuj s ním a trp s ním. Budeš pracovat, ale on požehná tvým krokům. Budeš trpět, ale on požehná tvým slzám. Jak velké, vznešené a potěšující je konat vše v přítomnosti Boží! Myslet na to, že on vše vidí a vše zaznamenává! Říkejme proto každý den ráno: „Všechno, abych se ti zalíbil, Bože můj. Vše chci dělat s tebou!“ Jak sladká a potěšující je myšlenka na svatou přítomnost Boží. Nikdy se člověk neunaví. Hodiny plynou jako minuty. To je předtucha nebe.
Nebozí hříšníci. Když pomyslím, že mnozí umřou a ani na hodinu neokusí blaženost milovat Boha! Když máme nechuť k modlitbě a chvíle s Bohem se nám zdá dlouhá, pak se odeberme k bráně pekelné a pohleďme na ubohé zatracence, kteří už nemohou dobrého Boha milovat.
Křesťan, který by měl víru, umřel by láskou. Dobrý křesťan, který miluje Boha a bližního – a miluje-li kdo Boha, pak miluje i bližního – podívejte se, jak je šťastný! Jaký pokoj vládne v jeho srdci! Má nebe na zemi.
Často přemýšlím nad tím, že jazyk nebožtíků, kteří leží na zdejším hřbitově, se už nemůže modlit. Že jejich srdce už nemůže milovat.
Bohem být milován, s Bohem být spojen, v přítomnosti Boží žít, pro Boha žít! Ach, krásný život! A krásná smrt!
Jednoho dne poslouchal ptáky na svém dvoře a zvolal: Ubozí malí ptáčkové. Jste stvořeni ke zpěvu a zpíváte. Člověk je stvořen k milování Boha a nemiluje ho.
Příčinou, proč Boha nemilujeme, je to, že jsme ještě nedospěli k tomu stupni, kdy nám působí radost vše, co nám přináší obtíže. Pokud by měl být někdo zavržen, byla by určitá útěcha aspoň v tom, že by mohl říci: „Já jsem miloval dobrého Boha, alespoň na zemi…“ Někteří pláčí nad tím, že Boha nemilují. Právě ti ale Boha milují.
Farář arský často mluvil o radostech modlitby a vnitřního života. Vždy se jeho srdce přímo rozplývalo. Říkal: Být králem, to je smutný stav! On je králem pro lidi. Ale patřit Bohu, patřit mu zcela a naprosto! Bohu patřit cele, nerozděleně: tělo Bohu, duše Bohu! Čisté tělo, čistá duše. Ach, nic není tak krásného!
Modlitba, hleďte, to je přímo blaženost člověka na zemi. Ach, krásný život. Krásné spojení duše s naším Pánem. Věčnost nebude dost dlouhá, aby bylo možné pochopit toto štěstí. Vnitřní život je koupelí lásky, do které se duše noří. Ztrácí se úplně v lásce. Bůh duchovně drží člověka tak, jako matka drží v rukou své dítě, aby ho zulíbala…
Myslím často na radost apoštolů, když opět uviděli Pána. Odloučení bylo tak kruté! Náš Pán je tolik miloval! Byl k nim tak dobrý! Přímo je objímal, když jim říkal: „Pokoj vám.“ Zrovna tak objímá naši duši, když se modlíme. I nám doposud říká: „Pokoj vám.“
Člověk miluje něco podle ceny, kterou ho to stálo. Posuďte podle toho lásku, kterou má Pán k naší duši, která ho stála všechnu jeho krev. Má nejvyšší touhu být s ní ve spojení. Nemůže se dočkat, aby ji uviděl, aby ji uslyšel…
K tomu, abychom se mohli spojit se svým Pánem, je zapotřebí dvou věcí: modlitby a svátosti. Všichni, kdo se stali svatými, přijímali svátosti co nejčastěji a svou duši pozdvihovali v modlitbě k Bohu. Jakmile se ráno probudíme, máme své srdce, svého ducha, své myšlenky, svá slova, své skutky, celou svou osobnost nabídnout Bohu, aby všechno použil ke své cti. Máme obnovit křestní slib, děkovat svému andělu strážnému a zároveň ho prosit za ochranu, aby nás chránil tak, jako když jsme spali.
Jsou dobří křesťané, kteří mají ve zvyku říkat sami sobě: „Chci dnes vykonat co nejvíce úkonů lásky k Bohu, přinést pro něj co nejvíce obětí…“ Jak krásný je to zvyk!
Během dne máme hodně často prosit Ducha svatého za osvícení. Ach, jak velice to potřebujeme, abychom mohli poznat svou velikou ubohost. Máme se modlit Otče náš s Zdrávas za obrácení hříšníku a za duše v očistci. Máme velmi často opakovat: „Bože můj, smiluj se nade mnou!“ Tak jako dítě, když mluví ke své matce: „Dej mi kousek chleba, podej mi ruku, vezmi mě do náručí.“
Kdo se nemodlí, je jako kuře nebo jako krocan, kteří nemohou vzlétnout. Hned jak trochu vzlétnou, padají zpátky. Vrtají do země a zahrabávají se do ní, takže se zdá, jako by v tom nacházeli jedinou zábavu. Kdo se však modlí, je jako orel, který ve vzduchu krouží a chce se jako by víc přiblížit slunci. To je dobrý křesťan na perutích modlitby. Ach, jak krásná je modlitba! Člověk, který má milost Boží, nepotřebuje, aby ho někdo učil modlit se, zná modlitbu sám od sebe, protože zná své potřeby.
Spojení s Kristem Ježíšem, spojení s křížem, to je spása. Známkou vyvolených je láska, stejně jako známkou zavržených je nenávist. Žádný zavržený nemiluje zavržence. Bratr nenávidí bratra, syn otce, matka svoje děti a tato celková nenávist se obrací proti Bohu. To je peklo. Svatí milují každého a zvlášť milují své nepřátele. Jejich srdce je rozpálené láskou Boží, rozšiřuje se podle počtu duší, které jim Bůh posílá do cesty, podobně jako se rozšiřují křídla kvočny podle množství kuřátek.
Srdce svatých je stálé jako skála uprostřed moře. Lidé, kteří vedou zbožný život, chodí ke svaté zpovědi, často přijímají, a přesto nekonají skutky víry a lásky, se podobají kvetoucím stromům. Zdá se, že bude tolik ovoce, kolik je květů. Ale skutečnost je potom úplně jiná.
Ach, jak krásný bude den zmrtvýchvstání. Krásné duše budou vycházet z nebe jako slunce a budou se spojovat s těmi, které na zemi milovaly. Čím víc byla tato těla umrtvována, tím víc budou zářit jako diamanty.
Jen nešťastníci, špatní křesťané nechtějí vědět o modlitbě a svátostech a zůstávají ponořeni ve svých hříších. Jak úplně jinak jednají dobří křesťané. Mít Boha je vrchol blaženosti. Tato blaženost dává zapomenout na vše ostatní. Důkazem toho je životopis onoho dobrého světce, který jsem četl před několika dny. Setrvával ve vytržení od masopustu až do velikonočních svátků. Teprve při slavnosti vzkříšení přišel opět k sobě. Tato blaženost dává zapomenout i na utrpení.
Jednou odnesl vítr medvědí kůži, kterou byl přikryt svatý Simeon. Když ostatní viděli, že ztratil svou jedinou přikrývku, přišli za ním. Nalezli ho strnulého. Ponořili ho do teplé vody, aby ho tím přivedli k vědomí. „Proč jste mě vyrušili? Byl jsem tak blažený.“
Při dobré modlitbě není potřeba mnoho mluvit. Víme, že dobrý Bůh je zde ve svatostánku. Otevřeme-li mu své srdce, jsme-li rádi v jeho svaté přítomnosti, to je nejlepší modlitba.
Dobrý příklad nám dává pán z Vidaud. Vstával obyčejně brzo ráno a klaněl se velebné svátosti hned, jak byl kostel otevřen. Jednou, když byl v zámku, museli pro něj třikrát poslat, aby přišel ke snídani. Paní domácí už byla netrpělivá. Po třetím upozornění se vzdálil od svatostánku se slovy: „Můj Bože, člověk tady nemůže ani chvilku u tebe strávit.“ A farář arský dodal s pláčem: „Byl tam od čtyř hodin od rána. Jsou dobří křesťané, kteří by rádi tímto způsobem po celý svůj život setrvávali před Bohem. Ach, jak jsou šťastní.“
Jednoho dne se vrátil Vianney s překypujícím srdcem z obnovy slibů, které konají sestry svatého Josefa každý rok 2. července. Tuto obnovu vedl. Nemohl už zadržet svou radost a řekl: Jak krásné je náboženství! Jak veliké množství rozkoší máš, Bože, pro ty, kdo se tě bojí. Hned jsem si myslel, že mezi naším Pánem a těmi dobrými sestrami, které jsou jeho nevěstami, bude závod o to, kdo je připraven dát víc. Ale náš Pán má vždycky navrch. Sestry dávají své srdce, on dává své srdce i své tělo. Zatímco sestry říkaly: „Obnovuji své sliby chudoby, čistoty a poslušnosti,“ řekl jsem já při tom, co jsem jim podával svaté hostie: „Tělo našeho Pána ať zachová vaši duši k životu věčnému.“
Kdybychom mohli pochopit všechny poklady obsažené ve svatém přijímání, k naplnění lidského srdce by nebylo třeba nic víc. Lakomec by se už nesháněl po svých pokladech, ctižádostivý po slávě, každý by setřásl prach, odřekl se všeho pozemského a duchem se povznesl k nebi. Svaté přijímání! Ach, jakou čest prokazuje Bůh svému tvoru. Spočívá na jeho jazyku, vstupuje do jeho nitra a zůstává v jeho srdci jako na trůně. Ach, Bože můj! Bože můj!
Mnozí si přece dokázali vážit této cti. Jeden biskup sám zametal kostel a k tomuto úkonu si oblékl svou rochetu, přestože tato práce bývá považována za podřadnou. Ale on, který byl tak velký, si jí tolik vážil, že se kvůli tomu oblékl do oděvu, který vyjadřoval jeho důstojnost. Jeden král lisoval vlastníma rukama hrozny vinné révy pro konsekraci při mši svaté a sám připravoval mouku na hostie.
Dobře vykonané svaté přijímání působí, že je duše zapálena láskou k Bohu a už se nestará o zemi.
Mocný tohoto světa – není tomu dávno – vykonal zde svaté přijímání. Měl tři sta tisíc franků jmění, z toho dal sto tisíc na vystavění kostela, sto tisíc pro chudé, sto tisíc svým příbuzným a vstoupil do kláštera trapistů. Po něm přišel jiný, tentokrát velmi učený advokát. Vykonal dobré svaté přijímání a odešel pod vedením patera Lacordaira do kláštera. Ano, svaté přijímání samo dovede člověku znechutit zemi a dát mu předtuchu nebeské slasti.
Aby člověk mohl sloužit mši svatou tak, jak by měl, musel by být serafem… Svého Pána držím ve svých rukou. Nesu ho napravo, on zůstává napravo! Nesu ho nalevo, on zůstává nalevo! Kdyby člověk věděl, co je mše svatá, umřel by. Až v nebi poznáme, jaké je to vyznamenání moci sloužit mši svatou. Ach, Bože můj! Jak politováníhodný je kněz, koná-li to jako něco obyčejného.
Farář Vianney často říkal: Můj Bože, jak dlouhý je pro mě čas u hříšníků! Kdy už budu u svatých! Dobrý Bůh je na zemi tolik urážen a člověk je v pokušení prosit o konec světa. Kdyby nebylo několik krásných duší, které při tom množství zla, co člověk vidí a slyší, osvěžují srdce a potěšují oko, nebylo by možno v tomto životě vůbec vydržet. Když člověk pomyslí na nevděk lidí vůči dobrému Bohu, je v pokušení odejít za moře, aby je už nemusel vidět. Je to hrozné. Kdyby jenom dobrotivý Bůh nebyl tak dobrý! Ale on je tolik dobrý!
Můj Bože, jak moc se budeme stydět, až nám poslední soud ukáže všechnu naši nevděčnost. Pak přijdeme k poznání, že už není čas na nápravu. Náš Pán nám řekne: „Proč jsi měl urážel?“ A my nebudeme schopni dát mu odpověď!
Nikdo na tomto světě není tak nešťastný jako kněz. Čím tráví svůj život? Tím, že musí hledět na to, jak bývá urážen dobrý Bůh. Stále bývá zlehčováno jeho svaté jméno! Stále bývají přestupovány jeho přikázání. Stále bývá pohrdáno jeho láskou. Znovu a znovu to slyší kněz a jenom to slyší. Je jako svatý Petr v soudní síni u Piláta, má stále před očima našeho Pána, vidí, jak se mu rouhají, jak jím pohrdají, jak se mu posmívají, jakou potupou ho zasypávají. Jedni mu plivají do tváře, jiní ho políčkují, jiní mu dávají na hlavu trnovou korunu a jiní ho bijí ze všech sil. Postrkují ho, srážejí ho k zemi, nohama po něm šlapou, křižují ho, probodávají mu srdce… Ach! Kdybych býval věděl, kdo je kněz, byl bych býval místo do semináře co nejrychleji utekl do trapistického kláštera.
Jaká to škoda, že duše, které stály dobrého Boha tolik muk, jsou navěky zatraceny.
Nic nezarmucuje srdce Ježíšovo tolik, jako když vidí, že jeho utrpení je u tolika duší zmařeno. Modleme se tedy za obrácení hříšníku, to je nejkrásnější a nejužitečnější ze všech modliteb. Spravedliví jsou totiž na cestě k nebi. Duším v očistci je vstup do nebe zajištěn… Ale ubozí hříšníci, ubozí hříšníci! Osud některých ještě není rozhodnut. Jedním Otčenášem a Zdrávasem by mohli být zachráněni. Kolik duší můžeme obrátit svými modlitbami. Kdo obrátí duši, zachrání tuto duši a zachrání i svou vlastní duši. Všechny úkony zbožnosti jsou dobré, ale tento je nejlepší…
Svatý František z Assisi se jednou modlil v lese. Řekl: „Pane, měj soucit s ubohými hříšníky.“ Náš Pán se mu zjevil a řekl: „Františku, tvá vůle se shoduje s mou vůlí. Jsem ochoten udělat vše, o cos mě prosil.“
Svatá Klotilda prosila za obrácení tisíce hříšníků. Když o tom přemýšlela, ulekla se velkého množství těch lidí, za které prosí, a vyznávala svou opovážlivost. Nejsvětější Panna se jí zjevila a ukázala jí množství duší, které obrátila svými devítidenními pobožnostmi…
Je možné po osm až čtrnáct dnů přinášet sami sebe v oběť za obrácení hříšníků. Snášíme zimu, horko, odepřeme si navštívit osobu, kterou rádi vidíme, konáme devítidenní pobožnost, přicházíme každý den v týdnu na mši svatou na tento úmysl, a to zvláště ve městech, kde se to může snadno vykonat. Mnozí však nechtějí ujít ani sto kroků, aby přišli na mši svatou! Ti, kdo jsou šťastní, že mohou často přistupovat ke svatému přijímání, mohou ze svatých přijímání učinit devítidenní pobožnost. Tímto svatým cvičením přispíváme nejen k oslavě Boží, ale získáváme tím i velký poklad milosti.
Jednomu faráři, který si stěžoval, že nemůže obrátit srdce svých farníků, Vianney řekl: „Modlil jste se, plakal jste, vzdychal jste, ale jestlipak jste se také postil, bděl, lehal na tvrdé zemi, trestal sám sebe? Nemyslete si, že jste udělal všechno, pokud jste neudělal tohle!“ Jednou se ho zeptal jeho kaplan: „Pane faráři, kdyby vám dal dobrý Bůh na vybranou: buďto jít hned do nebe, nebo zůstat na zemi, abyste pracoval na obrácení hříšníku, co byste udělal?“ „Myslím, že bych zůstal.“ „Ach, pane faráři, jak je to možné? Svatí v nebi jsou tak blažení. Žádné pokušení, žádné těžkosti.“ Odpověděl s andělským úsměvem: „Pravda, ale... Svatí již nemohou oslavovat Boha tak jako my námahou, utrpením a obětováním se pro spásu duší.“ „Zůstal byste až do konce světa na zemi?“ „Ach, ano.“ „A kdybyste měl dost času, vstával byste také tak brzy ráno?“ „Ach, ano, milý příteli, o půlnoci. Nic by pro mě nebylo obtížné. Byl bych nejšťastnějším knězem, kdyby nebylo pomyšlení na to, že se musím objevit před soudnou stolicí Boží s bídným farářským životem.“
Jak jsme šťastní, říkával, že k nám chudí přichází požádat o nějaký dar. Kdyby nepřišli, museli bychom je sami vyhledávat, a na to nemáme vždy čas. Mnozí dávají almužnu jenom proto, aby je lidé viděli, chválili a obdivovali. Ti nejednají správně. Dáváte-li almužnu kvůli světu, pak máte právo si stěžovat. Dáváte-li almužnu kvůli dobrému Bohu, jakpak vám může záležet na tom, zda vám děkují nebo neděkují! Každému máme pomáhat natolik, nakolik můžeme. Odplatu však máme čekat jen od Boha.
Dáváme-li almužnu, máme mít na mysli, že ji nedáváme chudým, ale Pánu. Často máme za to, že pomáháme chudému, a ukáže se, že je to náš Pán. Pozorujte svatého Jana z Boha. Míval ve zvyku umývat chudým nohy dřív, než jim dal najíst. Když se jednoho dne sklonil k nohám chudého, spatřil, že tento chudý má probodené nohy. Byl hluboce dojat, pozdvihl hlavu a zvolal: „To jsi ty, Pane!“ Pán mu řekl: „Jane, rád vidím, když se staráš o mé chudé.“ A zmizel.
Pozorujme dobrého svatého Řehoře, který každý den u svého stolu živil dvanáct chudých. Jednoho dne jich bylo třináct a řekl tedy svému sluhovi: „Je tu třináct chudých.“ Sluha odpověděl: „Já jich vidím jen dvanáct.“ Světec zpozoroval, že barva třináctého se mění. Hned byl ohnivě červený, brzy byl bílý jako sníh. Po hostině vzal papež neznámého chudého za ruku, vedl ho stranou a řekl: „Kdo jsi?“ „Jsem anděl a náš Pán mě poslal, abych se dobře podíval, jak se staráš o jeho chudé. Já jsem ten, kdo přednáší tvoje modlitby i almužny Bohu.“ Po těch slovech zmizel. Stůl, za kterým seděl anděl, dodnes v Říme ukazují.
Některé myšlenky Jana Marie Vianneye na nás mohou působit mírně řečeno zvláštně. Dokonce, kdyby si je dnes někdo lenivý a vychytralý přečetl, možná by jej to mohlo podpořit v nicnedělání a záměru přiživovat se na úkor ostatních. Dlouho jsme zvažovali, zda i z tohoto soudku máme jeho názor zveřejnit. Nakonec jsme se rozhodli, že ano a to proto, abychom uměle nepřibarvovali obraz našeho světce a nedělali nepřiměřenou cenzuru. Posuďte sami. Je však třeba podotknout, že mu jistě nešlo o něco jiného než povzbudit velkorysost a dobročinnost svých posluchačů. Ani my tedy za následujícím úryvkem nehledejme nic jiného.
Mnozí říkají chudým, kteří vypadají dobře: „Vy jste lenoch! Mohl byste dobře pracovat. Jste mladý a máte silné ruce.“ Ale vždyť nevíte, jestli to není Boží vůle, aby tento chudý chodil žebrat o chléb. Jste tedy v nebezpečí reptat proti vůli Boží.
Pozorujte blahoslaveného Benedikta Labre. Každý ho odmítal. Nazývali ho lenochem. Děti po něm házeli kamení. Dobrý světec věděl, že koná vůli Boží a nikdy nic neodpovídal. Jednou přišel ke svému zpovědníkovi, který mu řekl: „Příteli, myslím, že byste udělal lépe, kdybyste se dal do práce. Urážíte dobrého Boha. Lidé říkají, že chodíte žebrat jenom z lenosti.“ Benedikt Labre odpověděl velmi pokorně: „Milý otče, je to vůle Boží, abych žebral. Odhrňte záclonu své zpovědnice a uvidíte…“ Kněz tak učinil a spatřil světlo, které osvěcovalo všechny kaple. Zpovědník se pak už chránil toho, aby ho stále sváděl z jeho cesty… Bratři moji, cožpak víme, zda doposud nejsou takoví žebráci? Proto nemáme chudé odmítat. Pokud jim nemůžeme nic dát, prosme Boha, aby dal vnuknutí někomu jinému, aby pomohl.
Mnozí říkají: „Vždyť oni toho zneužívají.“ Ať si to použijí jakkoli. Budou souzeni podle toho, jak vaši almužnu použili. Ale vy budete souzeni z almužny, kterou jste dát mohli, ale nedali. Chudými nesmíme nikdy pohrdat, protože toto pohrdání padá na Boha.
Čím víc je strom zatížen ovocem, tím více se jeho větve naklánějí k zemi. A tak i my, čím víc dobra konáme, tím více se ponižujme a pamatujme na to, že charakteristickým znakem dobrého křesťana je pokora.
Kdo neznal faráře arského a slyšel o neobyčejných věcech, které se děly kolem něho a které mu získaly obdiv, mohl se domnívat, že by Vianneye mohla pokoušet pýcha. Ale přesto všechno zůstal pokorným.
Jednou dostal dopis plný neomaleností. Brzy na to dostal jiný překypující úctou a důvěrou k němu. Sestrám Prozřetelnosti řekl: Hleďte, jak je nebezpečné, když někdo dbá na lidské mínění. Dnes ráno bych pozbyl duševního klidu, kdybych si povšiml urážek, které mi tu kdosi napsal. A dnes večer bych se býval ocitl ve velkém pokušení k pýše, kdybych důvěřoval všem těm poklonám. Ach, jak je moudré nebrat ohled na lidské mínění a lidské řeči.
Jindy mluvil o těchto dvou dopisech takto: Dostal jsem od jednoho posla dvě psaní. V jednom mi říkali, že jsem velikým světcem, a v druhém, že jsem pokrytec a bludař… První psaní mi nic nepřidalo a druhé mi nic neubralo. Člověk je tím, čím je před Bohem. Nic méně a nic více!
Jindy pravil: Dobrý Bůh mě vybral k tomu, abych byl nástrojem jeho milosti, kterou uděluje hříšníkům, protože jsem nejnevědomější a nejbídnější ze všech kněží. Kdyby bylo v diecézi nevědomějšího a bídnějšího kněze než jsem já, byl by mu dal přednost přede mnou.
Často říkal: Mluví o tobě špatně a mluví pravdu? Dělají ti poklony a mají tě za blázna? Co je ti milejší? Když tě někdo varuje, nebo když tě klame? Když to s tebou myslí vážně, nebo když si z tebe tropí posměch?
Také říkal: Jak dobrý je Bůh, že snáší mou nesmírnou ubohost. Bůh mi prokázal veliké milosrdenství, že mi nedal nic, na co bych se mohl spoléhat – ani talent, ani vědění, ani sílu, ani ctnosti… Když sám sebe pozoruji, vidím na sobě jen samé ubohé hříchy. A dobrý Bůh nedopouští, abych viděl všechny a abych sám sebe poznával úplně. Toto poznání by mě uvrhlo do zoufalství. Proti tomuto pokušení nemám žádný jiný prostředek než vrhnout se před svatostánek jako štěně před svým pánem.
Na otázku, jak je možno dobrého Boha správně milovat, odpověděl: Pokorou! Pokorou! Jenom naše pýcha nám brání stát se svatými. Pýcha je řetízkem na růženci všech nepravostí. Pokora je řetízkem na růženci všech ctností. Ach! Není možno pochopit, jak a nač může být pyšný tvor, který je nepatrný, tak jako jsme my. Jednou se ďábel zjevil svatému Makariovi a řekl mu: „Všechno, co děláš, dělám já také. Ty se postíš a já nejím nikdy. Ty bdíš a já nespím nikdy. Jenom jedno děláš, co já nemohu nikdy.“ „Copak?“ „Pokořit se,“ odpověděl ďábel a zmizel.“ Ach, příteli, jsou svatí, kteří ďábla od sebe odehnali tím, že řekli: „Jsem tak ubohý.“ Ti, kdo nás pokořují, jsou našimi přáteli, ne ti, kdo nás chválí.
Ptali se jednoho světce: „Která je první ctnost?“ „Pokora,“ odpověděl. „A druhá?“ „Pokora.“ „A třetí?“ „Pokora.“
Nikdy nepochopíme svou bídu. Jak hrozný pohled je na ni. Bůh nám z ní dává poznat jen velmi málo.
Kdybychom sami sebe znali tak důkladně, jak nás zná on, nemohli bychom žít, hrůzou bychom zemřeli.
Svatí znali lépe sebe samé než jiné, proto byli také pokornější. Cítili se v hloubi duše zahanbeni, když viděli, jak si je Bůh používá ke konání zázraků. Svatý Martin byl veliký světec, ale sám sebe považoval za velkého hříšníka. Svým hříchům přičítal všechno zlo, které se v jeho době objevilo.
Vianney říkával: Ve své moci máme jen svou vůli. To je to jediné, co můžeme Pánu Bohu nabídnout, abychom mu vzdali úctu. Proto je také jisté, že jediný úkon odřeknutí své vůle je mu milejší, než kdyby se člověk po třicet dní postil.
Kdykoli můžeme odpírat své vůli, abychom vykonali vůli jiných, pokud se to nepříčí Božímu zákonu, získáváme si tím veliké zásluhy, o kterých ví sám Bůh. Co dělá život v klášteře tak záslužný? To, že se člověk zříká v každé chvíli své vůle, že v sobě ustavičně umrtvuje to, co je nejvíc živé. Často jsem přemýšlel o tom, že život chudé děvečky, která nemá jinou vůli, než plnit vůli svých pánů, pokud dobře používá toto odříkání, je Bohu tak milý jako život řeholní sestry, která žije neustále podle řeholních pravidel.
I ve světě nacházíme každou chvíli příležitost ke zřeknutí se své vůle. Odřekneme si návštěvu, která nám působí potěšení, vykonáme skutek milosrdenství, který se nám zdá obtížný, ulehneme o dvě minuty později, vstaneme o dvě minuty dříve. Když máme vykonat dvě věci, dáme přednost té, která se nám líbí méně.
Ve světě jsem poznal krásné duše, které neměly žádnou vůli, protože sobě zcela odumřely. Právě to však vytváří svaté. Myslete na dobrého svatého Maura, který byl před Bohem tak mocný a tak milý svému převorovi pro svou prostotu a poslušnost. Ostatní mniši na něho reptali. Převor jim řekl: „Ukážu vám, proč si tohoto malého bratra tak vážím.“ Šel od cely k cele. Všichni ještě museli něco dokončit dřív, než otevřeli. Jenom svatý Maurus, který právě opisoval Písmo svaté, přestal okamžitě ve své práci, aby uposlechl volání svatého Benedikta.
Jen první krok na cestě sebezapírání jde těžko. Jakmile jsme ji však nastoupili, pak jde člověk zcela sám dál. A když má tuto ctnost, pak má všechno.
O kříži řekl farář Vianney: Vypocuje balzám a vypařuje ze sebe sladkost. Čím víc ho kdo tiskne do svých rukou a na své srdce, tím více z něj vytéká pomazání, jehož je plný. Je to nejúčinnější kniha, kterou je možno číst. Ti, kdo neznají tuto knihu, jsou nevědomí, i kdyby znali všechny ostatní knihy. Jenom ti jsou opravdu učení, kdo ho milují, s ním se radí a hodně zbožně v něm čtou. I Když je tato kniha trpká, není přesto člověk nikdy spokojenější, než když se ponoří do její hořkosti. Čím víc kdo chodí do jeho školy, tím raději by v ní zůstal. Čas zde ubíhá, aniž by se stával dlouhým. Všechno, co má člověk vědět, se tu dozví a nikdy se dost nemůže nasytit toho, co požívá. Dům, který stojí na kříži, se nemusí bát ani větru ani bouře ani deště. Zkoušky zřetelně ukazují, jak bohumilé je nějaké Boží dílo.
Když se Vianneye ptali, zda ho někdy nesnáze nerozčílily tak, že by pozbyl klid, odpověděl takto: Kříž že by nás měl připravovat o klid? Vždyť dává světu pokoj, vždyť ho má přinést do našich srdcí. Všechny ostatní naše trampoty pochází z toho, že ho nemilujeme. Právě strach před kříži množí kříže. Kříž, který je nesen ochotně a bez jakéhokoli vlivu sebelásky, není křížem. Utrpení, které nás nepřipravuje o pokoj, už není utrpením. Naříkáme si, že musíme trpět! Měli bychom spíše naříkat, že nesmíme trpět. Nic nás totiž nečiní podobnějšími Pánu, než když neseme jeho kříž. Ach, krásné spojení duše s naším Pánem Ježíšem Kristem skrze lásku a sílu jeho kříže… Nechápu, jak je možné, že křesťan nemiluje kříž a že se mu vyhýbá! Cožpak se tak zároveň nevyhýbáme i tomu, který se dal ke kříži připoutat a za nás na něm zemřel?
Byla doba, kdy Vianney prožíval tak velké těžkosti, že se rozhodl napsat svému biskupovi, aby byl zproštěn části svých povinností. Když mu byl dopis podán k zapečetění, roztrhal ho se slovy: Dnes je pátek, den, kdy náš Pán nesl svůj kříž. Já přece také musím nést svůj kříž. Dnes je kalich trpkosti méně hořký.
Vianney rád a často mluvil o svatých, a to vždy se slzami v očích. Mluvil o nich tak zbožně, obšírně a dojímavě, že si člověk mohl myslet, že on sám zná ty dobré světce osobně a žije s nimi v nejbližší důvěrnosti. Věděl o nich dokonce věci, které ještě nikde nebyly zapsány a které byly slyšet poprvé u něj. Zvlášť zázračné události v životě Božích služebníků uchvacovaly jeho srdce. Jeho víra byla tak veliká, že před ničím necouvla, dokonce ani před tím, co pobuřuje pýchu lidského rozumu a pobuřuje bezbožné. Říkal: Slunce se neskrývá, aby snad neobtěžovalo noční ptáky. Byl rozhodným odpůrcem těch, kdo se chtěli prosadit v omezování pohledu na moc Boží tím, že by vyloučili ze životopisu svatých téměř vše nadpřirozené. Právě nejméně pochopitelné události, které byly co nejvíc v rozporu s obyčejným řádem věcí, ho nejvíc uchvacovaly.
Mám za to, že bychom byli pány vůle Boží, kdybychom měli víru; drželi bychom ji v poutech a nic by nám Bůh nemohl odepřít.
Nemohl se dost nabažit vyprávění o Boží náklonnosti ke svatým. Znal tisíce příběhů, z nichž jeden byl krásnější a podivuhodnější než druhý.
Prosme Pána Boha při modlitbě, abychom mohli rozpoznat pokušení, která na nás dolehnou, a abychom se jim hned postavili na odpor. Následujme svaté, kteří tak účinně bojovali s pokušením.
To, že tak často naletíme na nástrahy ďábla, má svůj základ v tom, že si jsme příliš jisti ve svých postojích a předsevzetích.
Každý zodpovídá za své vlastní chyby.
Obsah
Úvod aneb než se pustíte do čtení
Farář arský ve svých homiliích
O koukoli na poli
Homilie na podobenství o dělnících
Homilie na podobenství o milosrdném Samaritánu
Homilie na první neděli postní
Homilie na 21. neděli po svatém Duchu
Homilie na poslední neděli v roce
Farář arský mezi lidmi
Víra faráře arského
Naděje faráře Vianneye
Křesťanská láska faráře Vianneye
Myšlenky faráře Vianneye o radostech vnitřního života
O horlivosti faráře Vianneye
Láska faráře Vianneye k chudým
Pokora faráře z Arsu
Myšlenky faráře Vianneye o sebezáporu a utrpení
Jak mluvil farář Vianney o svatých