Jezuitští mučedníci v 20. století

P. Anton Witwer SJ, generální postulátor jezuitů, měl 13. 1. 2011 ve Vídni přednášku o martyrologiu jezuitskýh mučedníků 20. století. Přinášíme text této přednášky.





Jezuitští mučedníci v 20. století

Hlubší a důkladnější zájem o mučedníky minulého století ale i podněty k jejich následování podnítil především Jan Pavel I. a ve svém apoštolském listu „Tertio millenio adveniente“ z 10. listopadu 1994; požadoval je také od celé církve jako část přípravy na jubilejní rok 2000. Svatému Otci šlo o to, aby se oživil smysl pro konkrétní působení a jednání Boha v dějinách církve až do dnešního dne. Chtěl, aby neupadlo do zapomenutí to, co nám bylo dáno skrze mučedníky, nýbrž aby v nás zůstávalo živé a přinášelo plody.
Rád bych krátce připomněl několik pro nás důležitých úryvků z apoštolského listu „Tertio Millenio adveniente“. Píše tam: „Církev prvního tisíciletí povstala z krve mučedníků: Sanguis martyrum – semen christianorum“. Dějinné události v souvislosti s postavou Konstantina Velikého by nikdy nemohly zaručit vývoj církve, jaký začal v prvním tisíciletí, kdyby nebylo oné setby mučedníků a onoho dědictví svatosti, jež vyznačují první generace křesťanů. Pronásledování křesťanů – kněží, řeholníků i laiků – přineslo v různých čáastech světa bohatou setbu mučedníků. Svědectví pro Krista až k prolití krve se stalo společným dědictvím katolíků, pravoslavných, anglikánů i protestantů... Na toto svědectví se nesmí zapomenout (...)
V našem století se mučedníci vrátili, často neznámí, jako neznámí vojíni velké Boží věci. Pokud je to možné, jejich svědectví nesmí být zapomenuta (...)
Úkolem Apoštolského stolce vzhledem k roku 2000 bude dovést martyrologia všeobecné církve až do posledního stavu a přitom zaměřit velkou pozornost na svatost těch, kteří také v naší době žili plnou Kristovu pravdu (...) Tovaryšstvo Ježíšovo se snažilo splnit toto přání Svatého Otce po „Martyrologiu 20. století“ a vytvořilo „Jezuitské martyrologium“ na základě zpráv z jednotlivých provincií. Tak vznikl seznam více než tří set jmen jezuitů, kteří zemřeli z lásky k Bohu a lidem. Většinou byli zavražděni, ale také ti, kteří zemřeli na následky nelidského zacházení a mučení v žalářích, nebo které totalitní režimy „zlikvidovaly“, takže zmizeli beze stop, patří do tohoto Jezuitského martyrologie 20. století“.
Tímto konstatováním jsem už nepřímo naznačil, že výrazem „jezuitský mučedník“ je míněno víc, než je „zavraždění jezuité“ tj. vzhledem k pojmu „mučedník“ šířeji a rozsáhleji, protože smrt následkem vytrpěných trýzní a mučení při výsleších nebo v žalářích může platit jako „mučednictví“(ex arumnis carceris). Na druhé straně to však znamená omezení, protože ne všichni „zavržadění jezuité“ jsou již považováni za „mučedníky“. Tak stojíme před otázkou: Co to je vlastně mučednictví?“ a „Co tím míní církev, když mluví o nějakém mučedníkovi.
Řecké slovo „martyrion“, znamená mučednictví, všeobecně se používá pro „svědectví“ nebo „svědectví krve“; uchovalo si během dějin tento základní význam dodnes, přesto se ale při církevních procesech blahořečení a svatořečení stále více upřesňují podmínky, aby někdo mohl být označen za „mučedníka“ ve smyslu církve. Tak říkal již ve 3. století teolog Origenes, že každého, kdo slovem nebo skutky vydává svědectví pravdě a nějakým způsobem se staví na její stranu, je třeba plným právem označovat za „svědky“. Zároveň však také konstatuje, že na společenství křesťanů udělala zvláštní dojem stálost oněch, kteří bojovali pro pravdu a ctnosti až ke smrti a že tedy je slovo „mučedník“ používáno v pravém a vlastním smyslu jen pro ty, kteří prolitím krve vydali svědectví víry o tajemstvích víry. To znamená, že již Origenes omezil užívání výrazu „mučedník“ na svědky krve.
Dnes pak církev mluví o „mučedníkovi“ jen tehdy, když jsou opravdu splněny tři podstatné podmínky: 1) „věřící“ musí být opravdu zavražděn nebo zemřít na následky mučení nebo záměrného týrání; 2) k pronásledování musí dojít z nenávisi k víře nabo proti podstatné ctnosti; a 3) „věřící“ musí jednat s vědomím, že ho může jeho chování stát život. Později se budu snažit význam těchto tří měřítek, které tvoří hlavní předmět procesu blahořečení, ilustrovat na základě některých příkladů ze života.
Tyto tři podmínky také sloužily a rozhodovaly při sestavování „Martyrologia 20. století“, kdo má být zařazen a kdo ne. Přísné použití těchto měřítek při sestavování „martyrologia“ měl za následek, že z této strany by bylo možné, pro každého z uvedených jezuitů zahájit proces blahořečení. Důvody, proč k tomu relativně zřídka dochází, nejsou ani tak tahle kriteria, nýbrž spíše aspekty, nad kterým je nutno se zamyslit při zahájení beatifikačního nebo kanonizačního procesu.
Dříve než se pokusím udělat první přehled tohoto seznamu jezuitských mučedníků v 20. století, zdá se mi dobré ještě jednou si položit otázku o mučednících všeobecněji, totiž proč je pro nás důležité se zabývat mučedníky a co se tím může nebo má ozřejmit.
Kdykoliv se hlouběji a vážně zabýváme životem a smrtí mučedníků, konfrontuje nás to se skutečností lidské zloby a podlosti. Staví nám před oči úděs a skandál hříchu, zavraždění spravedlivýcgh a nevinných lidí. Nechápeme-li tuto skutečnost jen jako cosi minulého, nýbrž spíše v tom poznáváme současnou skutečnost, stane se to pro nás otázkou a výzvou. Jak to vyjádřil Jan Pavel II. během své návštěvy Rakouska a to 14. června 1988 v koncentračním táboře Mauthausen v řeči k těm, kteří přežili hrůzy koncentráku. Otázky, které kladl těm, kteří přežili, jsou koneckonců otázky položené nám všem – anebo aspoň by měly být otázkami pro nás všechny.
Řekl tam: „Vy lidé, kteří jste zakusili úděsné útrapy, jež jsou hodny Jeremiášových žalozpěvů, které je vaše poslední slovo? Vaše slovo po tolika letech, které dělí naši generaci od utrpení v lágru Mauthausen a v mnoha jiných?
Člověče včerejška – i dneška, když systém vyhlazovacích táborů stále ještě existuje někde ve světě, řekni nám, co může naše století předat následujícím (generacím)? Řekni nám, nezapomněli jsme příliš rychle na tvé peklo: Nevytěsňujeme ze své paměti a z vědomí stopy starých zločinů? Ŕekni nám, jakým směrem se má Evropa a lidstvo vyvíjet „po Osvětimi... po Mauthausenu“? Jdeme správným směrem po tehdejších úděsných zkušenostech? Řekni nám, jaký by měl být člověk a jaká by měla být generace lidí, kteří zde žijí ze stop velké porážky lidstva? Jaký by musel být člověk? Kolik by musel požadovat po sobě? Řekni nám, jaké by musely být národy a jaké společnosti? Jakým životem by měla Evropa nadále žít?
Mluv, protože ty máš k tomu právo – ty člověk, který trpěl a ztratil život... a my musíme naslouchat tvému svědectví“
. Těmito slovy Petrův nástupce vyzýval k tomu, abychom naslouchali „svědectví“ mučedníků a tak znovu vzpomínali na „peklo“, jemuž byli oni vystaveni. Tímto způsobem nám nejen nově a živěji ozřejmují celou ošklivost a skandál hříchu, nýbrž i zároveň vydávají uprostřed všeho zla svědectví o lásce, která přesahuje hřích a přemáhá jej a vítězí nad ním. Život, utrpení a smrt mučedníků nejenže v různých dobách a okolnostech zpřítomňuje skutečnost života Ježíše Krista a je tak svědectvím křesťanské oddanosti, nýbrž i – kdo se tím zabývá – pro toho se stává otázkou, jako ji formuloval Jan Pavel II.: „Řekni nám, jakým by měl být člověk a jakou generace lidí, kteří žijí ze stop velké porážky lidstva? Jaký by musel být člověk? Kolik by toho musel od sebe vyžadovat?“

Přehled „Jezuitského Martyrologia v 20. století

Než se vás pokusím trochu blíže seznámit se svědectvím jednotlivých jezuitských mučedníků, rád bych vám předložil krátký sumární přehled o zmíněném „Jezuitském martyrologiu 20. století“.
Seznam mučedníků začíná obětmi rasové nenávisti a nepřátelství k cizincům hned na počátku století, jemuž padlo za oběť při vzbouření boxerů v Číně vedle více než 23.000 Číňanů také mnoho cizinců; mezi nimi byli také čtyři jezutiští misionáři P. Léon Ignace Mangin, P. Modeste Andlauer, P. Rémi Osoré a P. Paul Denn (19. 6. 1900 a 20. 7. 1901. Protože tito byli již v roce 1955 (17. 4.1955) blahořečeni a 1. října 2000 Janem Pavlem II., svatořečeni, tvoří zároveň rámec celého martyrologia 20. století: stojí jak na jeho počátku, tak také na jeho konci.
Při útoku jednotek režimu „mladí Turci“ na Arménce v době světové války (1915/16) byli také jako oběti rasové nenávisti likvidováni“ dva naši spolubratři, jeden kněz a druhý bratr laik. Připomínají nám tak genocidu, která byla spáchana na Arméncích.
Protináboženská pronásledování přinesla svou nejznámější oběť v mexickém jezuitovi P. Miguel Pro, který byl falešně obviněn z účasti na atentátu, ve skutečnosti předvším proto, že to byl kněz, zatčen a pak náramně rychle bez soudního procesu byl 23. listopadu v hlavním městě Mexiku zastřelen. K jeho blahořečení došlo v roce 1988 (25.9. 1988).
V následujících desetiletích mezi léty 1932 – 1946 nechal komunistický režim v Číně „zmizet“ zcela jistě 11-15 jezuitů. Ve Španělsku dosáhlo pronásledování rozměrů tragédie: v době mezi létem 1936 a jarem 1938 tam jen zemřelo 122 jezuitů a počet obětí by byl asi daleko vyšší, kdyby nebylo Tovaryšstvo Ježíšovo vypovězeno ze země už v roce 1932; tak především profesoři a scholastikové (jezuité ve formaci) pobývali v cizině. P. Tomáš Sitjar a 10 druhů bylo blahořečeno 11. března 2001 ve Valencii; pro dalších 44 španělských mučedníků byl zahájen proces blahořečení.
Nacisté „likvidovali“ 82 jezuitů: Poláky, Němce, Rakušany, Čechy, Slováky, Slovince, Francouze a Holanďany. Mezi nejznámější svědky víry v boji proti národnímu socialismu patří jistě P. Alfred Delp; z rakouského pohledu je třeba uvést P. Johanna Schwingshackla a P. Johanna Steinemyera, jakož i P. Aloise Grimma, který působil v koleji Stella Matutina ve Feldkirchu. Krev mnoha těchto mučedníků tekla v lágrech Dachau a Osvětim. Proces blahořeční byl zahájen pouze pro 17 spolubratří z Polska, největší skupinu nacistických mučedníků; chystá se další proces u slovenského novice Tomáše Munka. Japonci dokázali ve svých koncentračních lágrech zabít dalších 23 spolubratří: tři Kanaďany v Číně, třináct Holanďanů v Indonézii a sedm Španělů v Mikronesii.
Po druhé světové válce to byly komunistické režimy v Číně, Sovětském svazu a v zemích jejich spojenců za Železnou oponou, které zabily mnoho kněží a řeholníků nebo je nechaly „zmizet beze stop“. Bezpečně se ví o 44 jezuitech, z nich někteří byli zavražděni úděsným způsobem: 13 v Číně, deset v Polsku, pět v Albánii a sedm v Jugoslávii. Pro tři albánské jezuitské mučedníky: P. Giovanni Fausti, P. Daniel Dajani, a fr. Gjon Pantalija , kteří byli zavražděni v 1946/47, byl nedávno zahájen proces blahořečení.
Od poloviny šedesátých let rychle přibývalo ve světě, ale zvláště v Latinské Americe, totalitních režimů s protikomunistickou ideologií. Často pak vydávaly hlas katolíků usilujících o spravedlnost za marxistickou infiltraci do církve a zneužívaly tuto záminku, aby odstranili, tj. zabili četné řeholníky a laiky. Jeden jezuita byl zabit na Filipínách a 13 v Latinské Americe, sedm jen v El Salvadoru: P. Rutilio Grande García už v roce 1977 (12. 3. 1977) dalších šest pak bylo zasrtřeleno spolu s dvěma ženami 16. listopadu 1989: P. Ignacio Ellacuria, P. Amado Lopez, P. Joaquín Lopez, P. Ignacio Martin, P. Segundo Montes a P. Juan Ramón Moreno.
Poslední léta 20. století se vyznačovala rasistickým či nacionalistickým násilím. Sedmnáct jezuitů padlo za oběť těmto příčinám, sedm z nich v Zimbabwe a tři v Ruandě. Mezi zavražděnými v Zimbabwe jsou tři němečtí jezuitští misionáři: P. Gregor Richert a br. Bernhard Lisson, kteří byli zastřeleni 27. června 1978 a P. Gerhard Pieper po šesti měsících na svátek sv. Štěpána. Dalších dvanáct obětí připisuje Asie: čtyři zemřeli v Libanonu, pět v Indii, po jednom v Sri Lance a v Kambodži a na Východním Timoru. Posledním jezuitským mučedníkem 20. století byl P. Karl Albrecht z Allgäu: 40 let působil v misii v Indonézii a nakonec byl ředitelem Jezuitské služby pro uprchlíky z východního Timoru, když byl večer 11. září 1999 zastřelen v Dili.

Několik vybraných svědectví jednotlivých jezuitských mučedníků

Po souhrném přehledu o „Jezuitském martyrologiu 20. století“ bych rád závěrečnou část přednášky věnoval několika z těch 300 mučendíků, aby k vám mluvili svými texty nebo zprávami o jejich mučednictví napsanými očitými svědky. Snažil jsem se vybrat tyto texty, aby vám ozřejmily už zmíněná tři kriteria „mučednictví“. Proto je k lepšímu pochopení zde opakuji:1) „Věřící“ musí být zabit nebo zemřít na následky mučení nebo útrap ve vězeních; 2) pronásledování musí být z nenávisti k víře nebo k podstatné ctnosti; a 3) „věřící“ musel jednat s vědomím, že jeho chování ho může stát život. Ke druhé podmínce, že pronásledování musí být z nenávisti k víře nebo proti podstatné ctnosti, a že na to mučedník nebo jejich skupina nějak nemyslí, nýbrž spíše to vyplývá z chování pronásledovatelů, bych rád jako malou ilustraci této podmínky předeslal, co, Adolf Hitler řekl v důvěrném rozhovoru v třicátých letech: „Katolická církev je něco velikého, Herrgott, ihr Leut´!!!, to je instituce a to už je něco, že trvá dva tisíce let. Je v tom důvtip a poznání lidí. Ti znají své lidi! To vědí ti kněžouři. Jsou dost chytří, aby to prohlédli a nedali se zatáhnout do nějakého boje. Jesliže to přesto dělají, já z nich nebudu vyrábět žádné mučedníky. Budeme je pranýřovat jako sprosté zločince. Strhnu jim z tváře ctihodnou masku. A když to nebude stačit, zesměšním je a vystavím je obecnému pohrdání. Dám udělat filmy. Ukážeme dějiny černokábátníků ve filmu. Tam lze pak obdivovat celou změť nesmyslu, ziskuchtivosti, oblbování a podvodu, jak ze zemí vytahovali peníze. Jak o závod čachrovali s židy“
Tato slova jistě nepotřebují další doplňování, abychom měli představu o postoji pronásledovatelů v Třetí říši.: Dohlíželi především na ony církevní představitele, kteří prohlédli nacistické intriky, odhalili je a bojovali proti nim. Cílem bylo, učinit je hodné pohrdání a zničit je.
K první podmínce – „věřící“ musí být zavražděn nebo zemřít na následky mučení nebo útrap v lágrech či žalářích, bych vám rád uvedl dvě svědectví, která napsal P. Otto Pies o svých spoluvězních (Mithäftlinge) a P. Werner Barkholt a P. August Benninghaus, o jejich posledních dnech v KZ Dachau.
P. Werner Barkholt (nar. 25. 5. 1902 Hagenau/Elsasko, + 18.7 1942 v KZ Dachau) byl na mušce nacistů pro svá kázání, ale přesto vícekrát museli zastavit soudní řízení pro nedostatek důkazů. Po novém zatčení se 8. 8.1941 dostal do KZ Dachau, kde vynikal svými hlubokými kázáními a pastorací mezi spoluvězni. O jeho konci vypráví P. Otto Pies:
„ (...) Když se mnohem vážněji začaly u nás všech projevovat následky hladu, i on více trpěl svou srdeční slabostí a dělaly se mu opuchliny. Duchovně připraven na všechno. Nemohl se přirozeně ubránit pocitům strachu a slabosti, avšak nikdy si nenaříkal ani nereptal, vždy se odevzdával do Boží vůle a s chvějící duší a silným srdcem se vzchopil a posiloval jiné. Jednoho rána, ještě ho vidím před sebou – měli jsme své pryčny vedle sebe oddělené jen těsnou uličkou, stál po budíčku opřen o tříposchoďovou postel a říkal mi s úzkostným hlasem, jakoby tušil to nejhorší, že už nemůže stát na nohou. Nohy byly silně napuchlé a srdce velmi slabé. S velkou námahou se oblékl, musel bezpodmínečně napochodovat na apel – dokonce i mrtví museli tam být přivlečeni a někdy těžce nemocní nesení na ramenou nebo na rukou kamarádů zemřeli cestou na Apellplatz – až skončilo sčítání. Pak jsme ho chtěli zavést na revír a pokusit se, aby byl přijat. Na chodbě revíru nás potkal SS-Oberscharführer Fronappel, zeptal co se tu děje a několika kopanci nás zahnal. Později se nám přece jen podařilo dovést ho na revír a dosáhnout přijetí. To bylo rozloučení s lágrem i se světem. Ležel na revíru dva dny, viditelně slábl a 18. 7. 1942 tiše usnul. Nemohl jsem k němu zajít; jeden ošetřovatel a jeden přítel kněz, který u něho mohl být, mi pak sdělil, že měl na tváři tichý radostný úsměv. Příští ráno přivezl nákladní vůz 30 rakví, které pak byly v krematoriu vyprázdněny a dovezl je přes „Apellplatz“ zpátky na revír pro mrtvé příštího dne. A my věděli, že jeden z ubohých, svlečených mrtvých, kteří byli odvezeni ke spálení, je Werner, P. Werner Barkholt, S.J.
O P. Augustinovi Bennighausovi (nar 7. 11. 1880 Druchhor – Osnabrück; + 20. 7. 1942 KZ Dachau), který byl zatčen v červenci 1941 v Münsteru a přes policejní vězení v Bochumu a KZ Sachsenhausen přišel do KZ Dachau, vypráví P. Otto Pies:
„Pater Benninghaus byl dopraven z koncentračního tábora Sachsenhausen u Berlína do Dachau. Byl v zuboženém stavu, když dorazil transport do Dachau, byl naprosto vyhladovělý a vyzáblý, duševně otupělý a zmatený. V Sachsenhausen ho jeden esesák krátce po příjezdu do lágru tak zbil, že pater narazil hlavou na hranu stolu. Zůstal ležet s otřesem mozku. Následky tohoto „přivítání“nikdy nepřekonal. Stále trpěl bolestmi hlavy a otupělostí. K tomu přistupoval velký hlad a stoupající tělesná slabost, jež mu dělala velké starosti. Na bloku pro nově příchozí, ho masový provoz lidí všech stavů a všech druhů, bojujících a holou existenci, zavaloval pocitem naprosté ztracenosti. Bezohledné a brutální zacházení s příchozími, jak je prováděli esesáci a bloková kápa v jejich službě, ho muselo ještě více zastrašit. Co velitel KZ při dodání do lágru novým vězňům zdůrazňoval: „Německý národ vás vyvrhnul ze svého středu!“ - to musel co nekrutěji pocítit a zakusit. Bylo to otřesné vidět velkého muže, jak byl vyhladovělý, kost a kůže a zesláblý, zastrašený a bezmocný v té uřvané, bezohledné mase na přísunovém bloku, jak tápavě hledá s miskou v ruce cestu k nějakému tichému místečku. K němu jsme se my z bloku 26 nedostali. Snažili jsme se ním navázat styk přes posly. Avšak my sami jsme byli chudí, takže jsme mu také nemohli mnoho dát a pomoci. Po několika týdnech se ale dostavila těžká furunkoloza (vředy), v lágru časté onemocnění následkem podvýživy. Pater byl proto dopraven na revír, pokud vím ještě jednou se vrátil na přijímací blok, ale úpadek rychle pokračoval, takže zakrátko se ocitl opět na revíru, z něhož se už nevrátil. Při naprosto nedostatečné péči a výživě tam tiše ležel a čekal na smrt, která ho vysvobodila 20. 7. 1942. Podařilo se nám mu několikrát tajně dopravit svaté přijímání, jedinou posilu a útěchu, jíž se mu dostalo“.
Po těchto dvou svědectvích o smrti či umírání obou spolubratří na následky krutého až nelidského zacházení a vynuceného strádání v koncentračním táboře Dachau, bych vám rád přečetl texty, které mohou ozřejmit třetí podmínku: věřící musí jednat s vědomím, že jeho chování ho může stát život. Předešlá dvě svědectví byla vyprávěna jinými, protože nikdo nemůže vyprávět o své smrti, tak se nyní mučedníci mohou sami ujmout slova.
Rád bych začal krátkým textem snad nejznámějšího německého mučedníka z doby nacismu: P. Adolfa Delpa (n: 15. 9.1907, Mannheim, + 2. 2. 1945 Berlin-Plötzensee). Tři týdny před svou popravou naznačoval svou smrt v dopise z 11. ledna 1945 propašovaném z věznice Berlin-Tegel, následujícími slovy:
Chce-li Pán Bůh tuhle cestu – a všechno tomu nasvědčuje – tak jí musím jít dobrovolně a bez zahořklosti. Jednou budou moci jiní žít lépe a šťastněji, protože my jsme zemřeli. Prosím také přátele, aby nebyli smutní, nýbrž aby se za mne modlili, dokud budu potřebovat pomoc. A pak ať se spolehnou na to, že jsem byl obětován, a ne jen zabit.“
Ochota k obětování svého života se ukazuje v následujících krátkých poznámkách P. Aloise Grimma (n: 24.10.1886 Külsheim u Wertheim/Main, + 11.9. 1944 v žáláři Brandenburg-Görden – stětím gilotinou), který působil dlouhá léta jako profesor v koleji Stella Matutina ve Feldkirchu a v koleji St. Blasien.) Jeden špicl, který se na něho obrátil jako čerstvý konverita, ho udal a tak byl 14. října 1943 zatčen ve Feldkirchgu, dopraven do Innsbrucku a odtud po několika dnech dopraven přes Mnichov do Berlína. Byl obžalován z rozkladu armády a napomáhání nepříteli a proto bylo odsouzen k smrti stětím. V dopisech na rozloučenou na své sourozence a spolubratry P. Grimm takto vyjádřil smysl svého života i své smrti pro sebe i pro druhé: „Umírám pro Boží království, věrný Kristu a jeho církvi. Jdu vstříc smrti jako dítě katolické církve, jako člen Tovaryšstva Ježíšova (...). Dávám svůj život za Boží království, které nemá konce a za Tovaryšstvo Ježíšovo, za mládež, za náboženství v naší vlasti. Snažím se svou smrtí oslavit smrt Spasitele a být mu podobný. Nevěřte, že jsem nějaký zločinec.“
Po těchto svědectvích z doby nacismu bych vám rád ozřejmil a konfrontoval vás s jiným druhem ohrožení a pronásledování, co to znamená vydržet jako „dobrý pastýř ve svém poslání, i když se ví, že to může stát život. Bratr Berhard Lisson (nar. 21. 8. 1909 v hornoslezském Bowallno, okres Opolí) a P. Gregor Richert (nar. 10. 5. 1930 Tansee u Gdanska) našli oba svou smrt 27. 6. 1978 v Magondi v Rhodesii, v nynějším Zimbabwe. V jednom dopise líčil P. Gregor Richert svou zvláštní situaci ve Rhodesii těmito slovy:
„Jednou jsme byli nármaně hrdí na své měřitelné výkony, viditelná znamení, pomníky snad také naší hrdosti, které vyrůstaly ze země jako houby: školy, nemocnice, kostely atd. Přirozeně také v první řadě k užitku nám svěřených. Ale nyní, po násilném uzavření nebo svévolném zničení tolika našich zařízení, je to všechno určeno k tomu, aby to pustlo a zůstávalo v rozvalinách a aby to bylo zapomenuto.?!
(...) Myslím si, že nyní je na čase, aby po období více vnějšího růstu Kristovo poselství zapouštělo kořeny hlouběji než kdy předtím. Má-li toho být dosaženo, pak musí krvácet srdce toho, kdo se upsal tomuto úkolu! Vždyť naše práce se nedá srovnávat s jakýmkoliv „jobem“, který lze vypovědět, když se podle našeho názoru a s ohledem na zdraví nebo dokonce vlastní život nezdá, že by byl vhodný. Jediná zásada (maxima) všeho našeho myšlení a konání, jedinný princip života a jednání je a koneckonců zůstává sám, JEŽÍŠ KRISTUS, který dal svůj život za své ovce“, a to za mnohom beznadějnějších okolností, kdy ho všichni opustili a utekli, když ho celý národ odmítl a zavrhl. Stávat se mu stále více podobni, ba stejní jako on: právě v tom „být pohrdáni a odmítnuti lidem“ a přitom se s rozpřaženýma rukama modlit za nepřátele – to také zůstává pro nás povoláním a úkolem, po němž musím v modlitbě v touze i ve skutcích natahovat své ruce“
Jenom šest měsíců nato také v Rhodesii zavražděný P. Gerhard Pieper (nar.18. 6. 1940 Berlin-Treptow, +26.12.1978 Kangaire) napsal v dopise svým přátelům, jak dobře ví o svém ohrožení a o své mučednické smrti. Psal jej 8. prosince 1978; byl to poslední dopis před smrtí na svátek sv. Štěpána: „ Vánoce ve válce – je to protiřečení? Není to snadné být plný radosti a hlásat poselství andělů o pokoji na zemi, když se lidé v bezprostřední blízkosti zabíjejí, když téměř každá rodina v této zemi oplakává jednoho milovaného člověka. Pro miliony lidí dnes – bohužel jako před 2000 roky – stále ještě hořká skutečnost: navzdory všem našim „vymoženostem“ žádná vyhlídka na opravdový mír.
Proto ještě dnes „misie“, misie v západních zemích mezi novými pohany, misie ve „třetím světě“ mezi nekřesťany. Základ všech válek: hledání sebe. Kristovo poselství: Hledání druhého. Bohužel to dělá jen málo lidí, i když se mnozí nazývají křesťany. Než budeme my křesťané opravdu následovat Ježíšův příklad, bude zůstávat mír na zemi pouze utopií. Jako před 2000 roky jsme stále v menšině a budeme pronásledováni a zabíjeni.
Rhodesie není žádnou vyjímkou: od začátku války teroristé zavraždili 6 kněží, 4 řeholmí bratry a 6 řeholnic, 2 kněží byli uneseni a pravděpodobně jsou mrtví (...). Mluvím tu pouze o katolické církvi, neboť i jiná vyznání se mohou vykázat podobnými čísly. Holá čísla – ale kolik tragiky skrývají a kolik tisíc lidí je tím dotčeno. Průměrné číslo zabitých v této válce je asi 30 obětí denně – přitom se neříká kolik zraněných plní nemocnice a kolik je jich zmrzačeno na celý život. Na tomto pozadí bych rád postavil minulý rok v Kangaire (...).
Mnozí z vás se asi ptají: Stojí to vůbec za to? Neměli by se tito lidé ponechat sami sobě? Proč pomáhat, když přece všechno skončí v plamenech?? Proč investovat peníze a životní práci, jsou-li lidé tak nevděční? Věřte mi, kdybychom nyní odtud odešli, byli bychom jako pastýř, který opustí své ovce, protože je nádeník. Nemohli bychom nikdy zase číst toto podobenství s dobrým vsědomím. To respektují dokonce i zdejší členové guerilly. Prosím vás proto i nadále o vaše pochopení, o vaši modlitbu a o vaši pomoc“.

Poslední svědectví, které bych vám rád předložil, pochází z dopisů mexického P. Michaela Pro, který byl popraven v listopadu 1927 výstřely popravčí čety. Podnikavý a veselý apoštol v době pronásledování byl úřadům trnem v očích. Chtěly se zbavit tohoto kněze proniknutého vášnivou láskou ke Kristu Králi, který rozdával utlačovaným, nemocným a mladým lidem svou lásku. Mučedník P. Pro byl blahořečen Janem Pavlem II. 25. 9. 1988. P. Pro píše o své situaci: „(...) Pronásledování se zřetelně blíží. Mnozí jsou přesvědčeni, že se musí na násilí odpovídat násilím. Jako první jsou odstraňováni, kteří přiznají barvu ve věcech náboženství. K těmto patřím také já. Kdybych byl jedním z prvních... nebo abych to řekl skromněji, jeden z posledních, každopádně bych k nim rád patřil !...
Poslušnost je lepší než oběť... Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zůstat tam, kam jsem byl postaven. Rád bych k tomu řekl pár slov, aniž bych chtěl brblat nebo kritizovat. Zde se to hemží nebezpečími a já znám dobře zásadu Pána, že si musíme sami pomoci, když chceme, aby nám také on pomáhal. Avšak zde vládne krajní nouze duchovní pomoci; denně slyšíme o lidech, kteří umírají bez pomoci svátostí; nejsou tu kněží, kteří by pomohli v této nouzi, protože většina se z poslušnosti nebo ze strachu skrývá. Kdyby bylo na mně, rád bych šel do takových ohnisek nebezpečí. Avšak ne jako dříve, nýbrž opatrně a obezřetně, aby mi nikdo nemohl předhazovat šílenou smělost. Můj představený je bázlivec; když se diskutuje o takové možnosti, obává se hned toho nejhoršího. Myslím si, že existuje střední cesta mezi šílenou smělostí a strachem, jako je střední cesta mezi krajní chytrostí a opovážlivostí. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on říká, že je odpovědný za můj život. Ale co vůbec znanemná můj život? Získal bych jej s radostí tím, že bych jeji dal za své bratry. Jistě, člověk nesmí pošetile zahazovat svůj život. Ale jsme opravdoví synové sv. Ignáce, když při prvním nebezpečí už utíkáme pryč? Podle mého názoru to neplatí pro každého, neboť mnozí jsou důležití pro budoucnost a ti musí být uchováni. Ale kdo se bude po mně v pozdějších letech ptát nebo po mně toužit?
Nebezpečí, do nichž se pouštíme, už nyní rozmnožila počet katolíků, ale tak přinesla mučedníky... Kéž by bylo vítězství ještě na dlouho odsunuto!... Zdá se mi, jako bych už viděl na horizontu zář Zmrtvýchvstalého a to tím jasněji, čím temněji řádí pronásledování. Ze všech stran přinášejí zprávy o přepadeních, odvetných akcích a krutostech; už mnoho jich bylo zabito. Počet mučedníků roste den ze dne. Kéž bych i já směl patřit mezi ně!“
„...Kéž bych i já směl patřit mezi ně!“ Tato touha P. Pro je výzva a dotaz na nás na všechny, jak vidíme a žijeme to, že jsme křesťany. Vyzvání, jež se v něm skrývá, nás zve a dává nám, abychom se tak modlili, jak to vyjadřuje modlitba dnes již tohoto blahoslaveného: Bože, náš Otče, tys dal svému služebníkovi Michaelu Agustinovi milost, aby horlivě usilovali o tvou slávu a o spásu lidí. Uděl nám na jeho přímluvu, abychom vedeni jeho příkladem věrně a radostně plnili své všední povinosti, abychom účinně pomáhali svým bližním a horlivě ti sloužili, abychom jednou směli stále hledět na tvou velebnost. Prosíme o to skrze Ježíše Krista.“

Řím sv. Vincence, mučedníka 2011