On-line kniha tiskového apoštolátu A.M.I.M.S.:
P. Martin Sedloň OMI
DOPROVÁZENÍ krátké reflexe k duchovnímu vedení
Vydal A.M.I.M.S. Vranov nad Dyjí-Přímětice-Bítov v roce 2010.
S církevním schválením Biskupství brněnského č.j. Ep/632/10 ze dne 8.9.2010.
Možno objednat i v papírové podobě jen za příspěvek na tisk a poštovné na
www.amims.net.
O autorovi a knize
P. Martin Sedloň OMI (nar. 1965) začal poznávat hodnotu daru víry teprve ve svých osmnácti letech. Říká: „Do té doby jsem o víře nevěděl prakticky vůbec nic – ve škole jsem slyšel, že věřící je ten, kdo si neumí vysvětlit bouřku...“
V katolické církvi byl pokřtěn ve dvaceti třech letech.
V roce 1995 složil řeholní sliby v kongregaci Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné, kterou po Velké francouzské revoluci založil mladý kněz, svatý Evžen de Mazenod, když se s několika přáteli rozhodl odpovědět na naléhavou potřebu obnovy života z víry ve Francii.
Absolvoval licenciátní studium v oboru spirituální teologie na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě.
Vede řadu exercicií, duchovních obnov a rekolekcí pro nejrůznější skupiny: od zasvěcených osob, přes farní společenství, rodiny, až po skupinu pražských bezdomovců...
O vzniku této knihy říká: „Tento spisek vznikl zaznamenáním myšlenek, které se mi zdálo užitečné předat těm, kdo mne pořádali o duchovní, zpovědní, nebo exerciční doprovázení. Z počátku šlo o Bohu zasvěcené ženy. Samozřejmě však budu mít radost, když zde – i přes oslovení v ženském rodě – budou nacházet inspiraci také ostatní.“
Kontakt na P. Martina Sedloně OMI najdete na
www.oblati.cz.
P. Pavel Zahradníček OMI
Doprovázení – krása
Tvým povoláním je být krásnou. Krásnou podle Božích měřítek. Neboj se. Viděl jsem mnoho lidí znetvořených nemocí, osudem, mnoho těch, co po svých rodičích nepobrali příliš povrchního půvabu... a byli tak krásní.
Až tě napadne otázka, proč bych se měla modlit (vždyť Bůh nejlépe ví, co potřebujeme), řekni si: „Mým povoláním je být krásnou.“ Až v modlitbě poznáš, co znamená být krásnou. Až modlitba tě naučí toužit po opravdové kráse. K čemu jinému je vlastně modlitba, než aby udělala nás, svět i nebe krásnějšími?
Až nebudeš vědět jak se modlit, řekni: „Bože, učiň mě krásnou Svou krásou.“
Duchovní život je umění. Ne že by byl tak těžký, ale že má za úkol být krásný a tvořit krásné... – věci i lidi.
Duchovní život je umění, protože nás má vrátit k tomu, k čemu jsme byli stvoření. Má v nás obnovit Boží obraz.
Některé obrazy jsou víc slavné než krásné. O co víc na ně hledí lidé, o to míň na ně hledí Bůh. Nechtěj být takovým obrazem.
Obraz vytvořený z laciných tahů snad ani není obraz.
Jeden člověk (dost zajímavě maluje), kterému se příliš nepovedl život (a tak ho teď většinu tráví v hospodě), když mluví o dobrých lidech, mluví o nich jako o krásných. Tuhle mi řekl: „Ten člověk je tak krásný, on se zajímal, jak to vypadá s mým nemocným tátou.“ Buď taky tak krásná.
Doprovázení – vděčnost
Sebelítostí otvíráš dveře do svého srdce ďáblu. Vděčností Bohu a celému nebi.
Jestli máš pocit, že nemáš být za co vděčná, pros úpěnlivě Krista, aby tvé oči prohlédly: „Pane, ať vidím!“
Přál bych ti radost jedné staré paní, které zářily oči vděčností. Chodil jsem tehdy na Nový rok po nemocných v nemocnici. „Pane faráři,“ řekla, „já jsem tak šťastná a celý den děkuji Bohu. Dnes mám tak velký den. Po několika měsících jsem si poprvé došla na záchod sama.“
Když nebudeš vděčná, nikdy se nebudeš pořádně modlit.
Bůh nedopustil utrpení Svého Syna proto, aby ti to mohl vyčítat. Dopustil ho, protože doufá, že tě zachrání skrze vděčnost, která se probudí v tvém srdci.
Kříž má být pramenem vděčnosti, a ne výčitek.
Kříž je zjevením Boží lásky, ne Boží spravedlnosti.
Když se budeš chtít modlit, nejdřív přemýšlej o tom, co všechno pro tebe Bůh v tvém životě učinil – tak to dělali Izraelité – a uvidíš, jak i ten nejtěžší dech tvého srdce bude s lehkostí stoupat k nebesům.
Děkuj Bohu, že toužíš plnit jeho vůli, a neparalyzuj se strachem, že ji nenajdeš, nesplníš anebo splníš špatně.
Boží vůlí je, abys měla co nejvíc jeho víry, jeho naděje, jeho lásky... – i na rozdávání.
Doprovázení – Boží synovství
Jsi zvláštním způsobem Boží dítě. Ať chceš nebo nechceš. Ať to víš nebo nevíš. Křest ti vtiskl tuto pečeť a Bůh tě miluje tou stejnou láskou, kterou miluje svého Syna.
Jestli ve své pokoře zapomeneš, že jsi Boží dcera, že máš hodnost Božího dítěte, tvá pokora není ani za mák křesťanská.
Jestli si začneš připadat, že jsi k ničemu, okamžitě si uvědom, že tvým prvním posláním je být Božím dítětem. Třeba i nemocným, neschopným, neužitečným... Možná právě na tobě chce Bůh lidem ukázat, že máme přijmout a milovat každé dítě, jako to dělá On.
Jestli při modlitbě Páně zůstaneš hned u prvních dvou slov a něco tě zastaví, aby sis to vychutnala (jak to dělávala svatá Zdislava), nechvátej dál, vždyť tím ses pomodlila to nejpodstatnější.
Vyslovit od srdce „Otče náš“ znamená vyznat tu pravou víru v Boha i sebe.
První otázka nebeského Otce směrem k člověku nezní: „Jaký jsi?“ ale „Chceš být mým synem?“
Jestli tě napadne: „Bože, nejsem hodna, abych se nazývala tvou dcerou,“ raduj se, protože v ten samý okamžik ses jí stala v plné parádě.
Modlitba „Otče náš“ není modlitbou všech modliteb proto, že jsou v ní obsaženy ty nejdůležitější prosby. Je modlitbou všech modliteb proto, že nás staví do pozice, pro kterou jsme stvořeni, do pozice Božího dítěte. To je to nejdůležitější.
Jednou mne jeden starší jezuita vzal o přestávce do vestibulu Gregoriány a ukazoval mi obrazy jednoho muslimského umělce. Geometrické obrazce na způsob pyramid vyjadřovaly vždy 99 jmen Alláhových. „Víš, které jméno chybí do téstovky?“ zeptal se mě. A sám hned odpověděl: „Jméno Otec.“ Ano, jen křesťané znají Boha jako Otce, jako tatínka.
Doprovázení – hřích
Boj se zhřešit, ale neboj se hříchu. Boží milosrdenství je silnější.
Až budeš mít zase ta pokušení proti svaté čistotě, řekni si: „Přece nezahodím tu královskou hodnost Božího dítěte pro misku čočky, která stejně bude za chvilku prázdná.“
Pokušitel je nejsilnější, když se ho bojíš.
Je zcestné si myslet, že svatý Bůh nechce o hříchu ani slyšet. Vždyť proto přišel Syn, vždyť proto byl poslán Duch Svatý, aby nám pomohl přemoci hřích.
Hřích je to největší zlo, protože znamená odmítnutí Boha.
Před Bohem je nebojovat horší než porážka.
Svým hříchem vyživuješ celé „mystické tělo“ zla.
Jediný hřích, který nelze odpustit, je odmítání Božího odpuštění.
Důvodů, proč lidé nechtějí nebo nemohou přijmout Boží odpuštění, je mnoho. Všechny ale mají společného jmenovatele: zaslepenost.
Doprovázení – radost
Vím, že máš někdy obavu, jestli tě tvá přirozená radost, kterou způsobují věci a události tohoto světa, neodvádí od Boha. Řekni mi, co tě vlastně nemůže přivést k Bohu? Jen to, co je proti němu. Vždyť každou radost, která nepramení z hříchu, jde proměnit v radost duchovní. „Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všechno dělejte k Boží oslavě.“ To nejsou moje slova, to jsou slova svatého Pavla (1 Kor 10,31).
Možná se zeptáš, jak je možné mít radost uprostřed všech těch hrůz tohoto světa? Když Ježíš na kříži vydechl naposled, nebe se naplnilo radostí. Nepřeceňuj náš lidský pohled na věci a skrze naději, která je nám vlita do srdce, se spoj s nebem, s tím nekonečným vítězstvím lásky, spravedlnosti a pravdy.
Radost a milost spolu souvisí tak úzce, jako slova, která používá k vyjádření těchto dvou skutečností svatý Pavel: chára (radost) a cháris (milost).
Víra je důležitá k tomu, abychom správně viděli. Láska je k tomu, abychom mohli správně jednat skrze Boží přebývání v nás. Nadpřirozená naděje je k tomu, aby v nás mohl Bůh přebývat i navzdor naší malé víře. Neztrácej naději a radost tě neopustí, i když budeš zrovna duchovně slepá jako krtek.
Mít radost je tvým nejhlubším určením. Neboj se ji hledat. Neboj se po ní toužit. Ale nezaměň ji za lesk toho pomíjivého potěšení, které nesouvisí s Bohem.
„Radujte se. Radujte se stále v Pánu.“ Píše svatý Pavel Filipanům (Flp 4,4) a taky tobě. Jak to dělat? No, to ví přece Bůh. On nikdy nežádá nemožné. On vnukl svatému Pavlu také toto „přikázání“. On je jeho původcem. On nejlépe ví, jaká cesta k tomu vede. On tě po ní s radostí povede.
Svatý Augustin říká: „Duše se živí tím, z čeho se raduje.“ Z toho vyplývají dvě věci: za prvé – když se člověk neraduje, jeho duše chřadne. Za druhé – duše člověka vypadá podle toho, čím se živí, tedy vypadá podle toho, z čeho se raduje.
Snad se zeptáš: „Jak poznám radost, která je znamením spojení s Bohem?“ Vždycky zkoumej, jestli jsi vnitřně svobodná pro Boha. Zkoumej, jestli tato tvá svoboda od představ, snů, věcí i lidí díky této radosti narůstá. Právě tato vnitřní svoboda je základem a východiskem pro spojení s Bohem.
Člověk naplňuje své určení, když se raduje v Pánu navzdor všemu, co se snaží umenšit Boží slávu.
Doprovázení – Církev
Zkus najít jediného světce nebo světici, kteří neměli hlubokou náklonnost k Církvi. Jsem si jistý, že takového světce nenajdeš.
Ta tajemná náklonnost k Církvi, kterou prožíváme navzdor všemu tomu, co zaznamenává povrchní pohled, je jeden z největších darů Ducha svatého.
Jestli ti někdo řekne, že Kristus nechtěl založit Církev s jejím institucionálním rozměrem, odpověz mu otázkou: „Proč se na sebe a svět stále díváš buď růžovými, nebo zase černými brýlemi?“
Zranění, slabost a neschopnost Církve je totožná se zraněním, slabostí a neschopností Ježíše na kříži. Zůstaneš s tou hrstkou pod křížem, a nebo taky utečeš?
Nedistancuj se od Církve, i když budeš mít tisíc přirozených důvodů (i oprávněných) to udělat. Ztratíš tak napojení na ohromný duchovní zdroj, který zprostředkovávají ty tisíce modlících se a trpících křesťanů, kteří už poznali, o co opravdu v životě jde.
Jestli chceš svou víru a apoštolát žít na vlastní pěst, nediv se, když přijde jednou den, kdy se ti tvá víra bude zdát snem a slova Krista ti nevýrazně splynou s hlukem tohoto světa.
Jsem si jistý, že člověk vrávorající na své cestě víry, často padající a podléhající nevěře, ale stále se pokorně držící společenství Církve, nakonec zvítězí. Zatímco sebevětší duchovní velikán vyrovnaný silou svého intelektu a životní kázně, ovšem bez potřeby Církve, se postupně, dříve či později, postaví proti všemu... a to i proti Bohu.
Bojím se, že kdo nemiluje Církev, nemiluje skutečně Krista. Je zamilován pouze do své představy o Kristu. S rozplynutím této představy se rozplyne i láska k Bohu.
Vím, že je někdy opravdu těžké vidět v Církvi Kristovo mystické tělo a Jeho působení. Ostatně, kolik bylo těch, kteří v Ježíši z Nazareta byli schopni vidět zjevení Boha, zvlášť když jeho vítězné tažení skončilo na Golgotě? Pros o Ducha Svatého.
Doprovázení – Eucharistie
Drž se Eucharistie. Drž se Eucharistie, co nejvíce to jde. Vždyť to je ta největší koncentrace Boží lásky na zemi. To je ta největší sytost pravdy na zemi. To je ta nejmocnější přítomnost Boží síly i slabosti na zemi.
Až začne tvoje srdce rozumět Eucharistii, klidně se začni opírat i o svůj rozum.
Až se naladíš na vlnu Eucharistie, začneš vnímat Boží přítomnost ve všech věcech, všech lidech, všech událostech.
Proč se ti Kristus sděluje až do krajnosti pod způsobami chleba a vína? Chce se dostat do tvého nejhlubšího nitra. Chce ti dát sílu. Chce ti dát život. Chce ti dát sám sebe.
Slovo eucharistie znamená díkůvzdání. Jen ten, kdo je vděčný, může poodhalit roušku tohoto obrovského tajemství.
Eucharistie vyrůstá z oběti. Bez ochoty k oběti ti mše svatá nebo adorace budou připadat jen jako neškodné divadlo pro uspokojení náboženského citu.
Často zpytuj svůj vztah k Eucharistii. Podle něho poznáš, jak na tom jsi s hladinou milosti ve svém srdci.
Doprovázení – Maria
Při učení latiny jsem objevil jméno Maria ve tvaru první osoby plurálu od slova mare – moře. Tvar „maria“ tedy znamená mnoho moří. Ano, Maria je mnoho moří Božích milostí. Vnímej ji tak a neprohloupíš. Nabírej z této zásobárny Boží lásky.
Určitě nejsem první, kdo řekl, že Maria je zjevením Božího mateřství. Bůh je i dokonalá matka. A to můžeš zakusit v Marii.
Jestli se ptáš, jak vypadá ten Kristův pokoj, který „svět dát nemůže“, dívej se na Marii.
V jakémsi filmu o Ježíšově životě prý Maria křičí v slzách pochopitelnou bolestí pod křížem. Její srdcervoucí pláč připomínající zoufalství dokresluje strašlivost scény ukřižování. Neviděl jsem ten film, ale myslím, že autor této scény nepochopil vnitřní sílu a hloubku pohledu Ježíšovy matky. Myslím, že Maria velmi trpěla, ale zůstala plná víry, naděje a lásky. Zůstala plná silného pokoje v duši. Stála pod křížem v tom nejmocnějším mlčení lásky, které je vůbec možné.
Přiznám se ti, že se mi taky často nechce modlit růženec. Nenápadně ho odkládám až do pozdních hodin dne. Asi si dovedeš představit, jak to pak dopadne. Důvodů k tomu je asi víc, ale na jeden nezapomeň. Tahle modlitba vadí peklu, a tak vynaloží ty nejsilnější síly a strategie, jen abychom se ji nepomodlili.
Jednou z hlavních vlastností mateřské lásky je schopnost vidět dobro i tam, kde je ho už opravdu málo. Matka dokáže vidět i ten mikroskopický zbytek dobra a krásy ve svém dítěti, které se už opravdu zvrhlo do maxima. My všichni křesťané jsme povoláni být přeplněni touto mateřskou láskou, aby mohla být naše existence přímluvou za tento svět u Boha. To je přece naše hlavní poslání ve světě. Uč se to od Marie.
Děti ve Fatimě volávaly z kopce na kopec, z údolí do údolí to krásné „Ave Maria“ a čekaly na ozvěnu. Čekaly na ni na způsob hry. Vesele. Radostně. Prostě dětsky. Ani stopa po nějaké naléhavé křeči. A ozvěna jednoho dne přišla tak silná, že zaznívá ve světě dodnes.
Proč potřebuješ Marii? Protože ji potřeboval i Ježíš.
Doprovázení – smrt
Co se ti vybaví, když se řekne smrt? Už první pocit a první myšlenka ti mohou prozradit, jak vážně bereš Ježíšova slova.
Samozřejmě, smrt je věc bolestivá. Zvláště pro blízké, kteří milují. Ale to ještě neznamená, že nemůže být zdrojem velkého požehnání. Naopak, vždyť kříž také rozdrásal nejen Ježíše, ale i srdce mnoha jeho blízkých, a jak ohromným se stal požehnáním. Dodnes jsou skrze tuto událost zachraňovány pro věčnost milióny lidí.
Neodmítej bolest, kterou způsobuje dotek smrti. Dej jí volný průchod. Ale nech ji také naplnit Boží přítomností, Boží láskou, Boží nadějí – vším tím, co je věčně krásné.
Kdosi řekl: „Od prvních Velikonoc už smrt nezabíjí.“ Každý rok máš možnost prožít Velikonoce, jako kdyby to byly ty první. Opírej se o ně, aby strach ze smrti neovlivňoval tvá rozhodnutí.
„...a smrt je pro mne zisk“, píše sv. Pavel (Flp 1,21). Zní ti to ještě trochu zvláštně? To je přirozené. Ale pamatuj na to, že jsi povolána žít i myslet také nadpřirozeně. Otevři se Duchu Svatému.
Smrt je v pravém smyslu slova „sourozenec“ – spolurodí se už spolu s naším životem. Proto je tak důležité naplňovat lidský život Božím životem už tady na zemi. Podvědomá prázdnota a pocit, že život je bez hlubšího smyslu, je právě důsledkem nedostatku Božího života v člověku.
Doprovázení - manželství
Manželství není snadná cesta. Podívej se, kolik je těch, kteří z ní utíkají. Dokonce to vzdávají i ti, kteří na ni vstupovali ve víře, naději a lásce před oltářem. Ale je vůbec něco opravdu hodnotné, co by bylo snadné?
Manželství ustanovil sám Bůh. Na to nikdy nezapomeň, jinak s ním budeš vždycky zacházet jen ke svému prospěchu. A tím ho brzy zničíš. A tím zničíš všechny, kterých se týká. Včetně sebe.
Nevstupuj do manželství ze soucitu. To je opravdu podvodná podoba manželské lásky.
Chceš vědět, jak se budeš mít v manželství s tím, koho teď miluješ a kdo se teď k tobě chová tak hezky? Dívej se na to, jak se chová k těm, kdo mu ublížili, ukřivdili, kdo mu takzvaně nesednou a je na ně alergický. Jako manžel(ka) budeš často v jejich kůži.
Říkám ti na rovinu. Člověka, který se povýšeně dívá na slabé, postižené a různým způsobem hendikepované, bych možná vystřelil na měsíc, ale nikdy bych s ním nevstupoval na společnou životní cestu. A to, i kdybych ho viděl třeba denně modlícího se v kostele.
Manželství není zařízení pro dva sobce, kteří si pasují.
Dovedu si představit, že tato dívka by byla matkou mých dětí? Případně, dovedu si představit, že by tento muž byl otcem mých dětí? Tuto otázku si polož s velkou vážností. V mnoha manželstvích to začalo skřípat právě v otázkách týkajících se dětí.
Manželství je svátost. Co to vlastně znamená? Vzniklé manželství, může být mimořádným zdrojem požehnání a spásy, i když má podobu křížové cesty. Zvláštním způsobem o něm platí slova svatého Pavla: Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému (Řím 8, 28)
Jestliže se už teď ptáš, za jakých podmínek lze z manželství odejít, obávám se, že vaše budoucí manželství má už teď neviditelné trhliny v základech.
Proč máte tak urputně dbát o předmanželskou zdrženlivost? Protože ložnice v domě, kde nejsou s trpělivou důsledností vybudované základy, bude po první bouři plavat na otevřeném moři jako skořápka od ořechu. Skoro to už dnes vypadá, že stavění domů od ložnice je úplně normální věc. A pak se všichni diví, že ty domy padají jak domečky z karet.
Neochabne tvůj vztah k budoucímu partnerovi, když udělá něco, co se ti nelíbí? Jak snášíš, když udělá trapas nebo ostudu? Na tom poznáš, jestli miluješ opravdu reálnou osobu anebo je to láska jen k nějaké ideální představě.
Jestli se nenaučíte společně modlit před uzavřením manželství, obávám se, že vás to pak naučí jen velmi velké těžkosti.
Manželství na zkoušku je jeden velký podvod. A navíc to dusí opravdovou lásku.
Sexualita má podle Božího řádu v rámci manželství jasně vymezené místo. Pokud se začnou hranice posouvat, stane se sex ničící silou. Nejdřív se ztratí posvátnost setkání a pak se vytratí úcta jednoho k druhému, bez které nemůže existovat opravdová láska.
Doprovázení – zasvěcený život
Nenech oslabovat své touhy tím myslným přesvědčením, které dnes panuje, že život zcela zasvěcený Bohu v panenství není více, než život v manželství. Ale je také pravda, že při hledání Boží vůle v osobním životě je třeba vědět, že někdy méně znamená více.
Akt zasvěcení se Bohu je aktem víry. Nemysli si tedy, že budeš mít o svém povolání někdy úplnou jistotu.
V plnosti začneš své sliby žít, až když začneš bojovat s pochybnostmi. To, že pochybnosti přijdou, není pro zpochybnění tvého životního rozhodnutí, ale velkou příležitostí pro vyznání ještě větší víry, ještě větší naděje, ještě větší lásky Kristu.
Už jsem ti nejednou řekl, že jsi stvořena pro radost. Život se sliby bez prožívání radosti je vysokohorskou túrou slepce, který sice s pomocí druhých jde, ale nevidí to, kvůli čemu jde.
Žít v zasvěcené čistotě je něco mimo běžný, přirozený řád věcí. Je to něco mimořádného. Souvisí to s nadpřirozeným určením člověka. K životu v této mimořádnosti je třeba mimořádných prostředků. Jakmile začneš žít příliš normálně, počítej s tím, že nejdřív ztratíš vnímavost pro vznešenost svého povolání, a pak už bude jen krůček k úplné nevěře.
Ptáš se, jestli je třeba, aby lidé věděli o tvém zasvěcení. Je třeba, aby lidé vnímali, že Někomu patříš. A pokud se v jejich srdci zrodí otázka, která je otevře vyšší skutečnosti, otázka vyvolaná tím neviditelným tajemstvím, které prožíváš, bude to ideální.
Kdosi řekl: „Není šťastnějšího člověka na světě než kněze, který žije své kněžství naplno. A není nešťastnějšího člověka na světě než kněze, který žije své kněžství napolo.“ Myslím, že toto platí o všech Bohu zasvěcených osobách.
Jestli v hloubi srdce nevěříš, že Bůh ti může zjevovat svou vůli i přes špatné, nespravedlivé a nepříjemné představené, tvoje řeholní povolání je ještě neživotaschopným semínkem.
Jestli k prožívání svého vztahu k Bohu potřebuješ pocit, že máš zajištěné uspokojení všech svých spravedlivých potřeb, a cítíš se vyrovnaně, jen když máš ve všem dostatečnou rezervu, neskládej zatím slib chudoby.
Doprovázení – láska
Ptáš se na definici lásky? Jeden duchovní autor říká: „Láska je to, co činil Kristus, když chodil po zemi.“ Proto se dívej na Ježíše. Snaž se být Ježíšem, aby Ježíš mohl být v tobě a ty jsi mohla žít jeho životem a jeho láskou.
Láska bez obětavosti je jen chimérou a přeludem. Obětavost bez lásky je buldozer, který dokáže zbořit i vše krásné a pravdivé.
„Láska – páska, kytka – lopata,“ řekl Neználek a myslel, že mluví ve verších. I my často skloňujeme lásku ve všech pádech a domníváme se, že prospíváme světu. Pros Ducha Svatého, ať se víc z lásky skláníš, než lásku skloňuješ.
Na opravdové lásce je nejtěžší to, že zdaleka ne všichni ji oplácejí stejnou mincí.
„Víš, jak je možné projevovat lásku, i když k těm druhým zrovna necítíš tu hřejivou náklonnost, aniž bys musel nasazovat ten povinný láskyplný výraz?“ zeptal se mě jeden kněz a hned odpověděl: „Projevovat lásku za takového toho běžného životního provozu znamená prostě projevovat zájem. Vždyť pro projevení zájmu o druhého, o jeho starosti, bolesti, o jeho vítězství nepotřebuješ čekat na nějakou duševní náklonnost. Projevit zájem patří mezi velmi jednoduché a čitelné způsoby, jak dát zakusit lásku, kterou nám vybojoval Ježíš.“
Není pravda, že máš potlačovat lásku k sobě samé. Naopak, máš ji jen zpevnit a zbavit vzduchových bublin, aby se mohla stát pevným základem pro lásku k Bohu a lidem. Jestliže nepřijmeš v lásce sebe samu, budeš stále podvědomě vyčítat Bohu, proč zrovna tebe stvořil takovou a takovou, do těch a těch podmínek..., a lidem budeš nenápadně závidět jejich životní štěstí. V tom je opravdu chabý základ. Kéž ti svatá zpověď pomůže obnovit lásku na všechny strany (a to i směrem k sobě samé).
Tolikrát už jsi slyšela, že na konci života budeme souzeni podle naší lásky, a přesto se vždycky rozlítíš, když někdo zkazí hmatatelné výsledky tvého úsilí, anebo se rozpláčeš, když se sesune to, co jsi s takovou námahou budovala. Je to pochopitelné, ale zkus příště využít takového neúspěšného konce k projevení ještě větší lásky a shovívavosti. Slibuji ti, že zažiješ kousek nebe na zemi.
Doprovázení – tajemství
Jestliže ve věcech víry vyžaduješ na všechno jasnou odpověď, je to známka toho, že hledáš víc sebe než Boha.
Bůh přebývá v tajemství. Bůh je tajemství. Bůh čeká víc na tvou víru, na tvou lásku, na porozumění lásky, než na porozumění rozumem.
V době Ježíšově také všichni hledali svou spásu v poznání. Ať u těch, co byli přívrženci gnóze a u jejich osvícených „pravou naukou“, ať u farizeů, kteří vytyčovali cestu pomocí nezpochybnitelných pravidel rádoby vycházejících ze Zákona, ať u těch, kteří si vybírali mezi těmi nesčetnými mutacemi důmyslných filozofií. A do toho přichází Ježíš se svou nepochopitelnou, nevypočitatelnou láskou. Nejednou se zdá, že jeho odpovědi jsou vzhledem k otázkám nelogické a zastřené. Vyžaduje víru. Vyžaduje lásku. Porozumění slibuje až těm, kdo přijmou Ducha Svatého. Řekni mi, existuje větší tajemství, než je Duch Svatý?
Milovat je víc než rozumět.
Proniknout do tajemství neznamená tajemství rozpitvat, ale nechat se jím prostoupit. To platí zvlášť o tajemství Božího života.
Ve chvíli, kdy to, co jsi zažila ve svém vztahu k Bohu, přestane být tajemství, přestane to být také Božím dotekem.
Neříkám, že se nemáš snažit tajemství uchopit, ale nesmíš ho roztrhat na kusy.
Úcta k tajemství je známkou šlechetnosti duše.
To, že nemusíš hned všechno do puntíku vědět, signalizuje, že už v tobě roste ta vnitřní síla, která je potřebná pro duchovní dospělost a moudrost.
Doprovázení – odpuštění
Nezapomeň, že je vždy nutné odpustit ve „třech směrech“, aby se díky průsečíku těchto tří souřadnic objevilo místo, kde má vytrysknout pramen víry, naděje a lásky. První směr je odpustit bližním, druhý Bohu a třetí sama sobě.
Vím, že se neptáš poprvé, jak poznáš, že jsi opravdu odpustila svým bližním. Poznáš to podle hlasu ve svém srdci, který se začne modlit: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí,“ a bytostně pochopíš, že otázka viny je tajemstvím přísně rezervovaným Bohu.
Také vím, že je těžké odhalit, že něco Bohu zazlívám. A přitom se podvědomá nevděčnost vůči Bohu a jeho obviňování často skrývají v nepřijetí vlastní existence, vzhledu či životního údělu. Až budeš vděčná a budeš se radovat z toho, že vůbec jsi na světě, mohu ti říci: ano, odpuštění proniklo už i do vztahu mezi tebou a Bohem.
Ano, pro většinu lidí je nejtěžší odpustit sám sobě. Člověk si zazlívá své činy i rozhodnutí. Člověk si do hloubi srdce nechá pronikat zdrcující výčitky z toho, co by tak rád chtěl vzít zpátky. Nevím, jestli ti pomůže, když ti k tomu řeknu to, co zvolal svatý Jan: „Bůh je větší než naše svědomí (srdce)!“ (srov. 1 Jan 3,20)
Velký španělský svatý našeho věku Josemaría Escrivá de Balaguer krásně vyjádřil v přirovnání ke stromu a shnilému ovoci, že se hříchy skrze lítost a svatou zpověď mohou a mají proměnit v dobré hnojivo pro tvůj další růst tím, že „odmítnutím“ spadnou pod strom. Nejde tedy jen o to hříchy odstranit a zapomenout, ale využít je k dobrému. Právě lítost a svátostné rozhřešení z nich dělají výborný, výživný či stavební materiál.
Doprovázení – vnitřní svoboda
Církevní otcové ztotožňovali nabytí vnitřní svobody s návratem do ráje. Nech ve svém srdci procházet Hospodina, neschovávej se před ním, procházej se spolu s ním, a budeš duchovně silná, odolná a krásná.
Neříkej mi, že nemáš alespoň nějakou představu o ráji – a tak to má vypadat ve tvém srdci. Žádný svár, žádná džungle, žádné hromy, žádné strachy, žádný jed, žádná zloba, žádný hřích.
Ano, pokušení v tvém srdci stále budou, i když se ti v něm podaří obnovit ráj Boží blízkosti. Stačí, když se nebudeš bát a řekneš pokušiteli třeba: „Hade jeden, kdybys měl uši, tak tě za ně vytahám, až zbledneš.“ Vysměj se mu, a on zaleze.
Vím, že ti to bude znít nezvykle, ale předpokladem prohlubování duchovního života není hodně modlitby, ta je spíš jeho důsledkem. Předpokladem pro duchovní růst je vnitřní svoboda. Vnitřní svoboda od všech těch strachů, závislostí a představ, které ochromují tvou důvěru v Boha.
Meditace, kterou neskončíš svobodnější a naplněna důvěrou v Ježíšovu moc, nebyla asi z Ducha Svatého.
Tak dlouho hledej na stránkách Písma, dokud nenajdeš slovo, které tě osvobodí právě od toho strachu, který ti v této životní etapě způsobuje nejvíce zasmušilosti a neklidu.
Vnější vyřešení problémů ti moc nepomůže, dokud budeš vnitřně nesvobodná. Naopak, vnitřní osvobození je tím nejúčinnějším klíčem k vyřešení všeho toho, co tě drtí zvenčí.
Co je vlastně předmětem velikonočních oslav? No přece osvobození. Ale neoslavujeme už Mojžíše, ale Ježíše. Už nejde o osvobození z politického otroctví, ale o tvé nitro. Ano, jde o tvé nitro, tak pořád nečekej na to, až se změní to či ono kolem tebe a konečně se neboj otevřít Ježíšovu Duchu.
Kdyby šlo o to, bezvadně plnit Boží pokyny, stačila by víra, poznání a dobrá vůle. Jenže jde o společenství srdcí, jde o niterný vztah mezi tebou a Bohem – k tomu je třeba, aby tvé srdce dokázalo být věrné. A to nelze bez vnitřního pokoje, který zprostředkovává svoboda beze strachu.
Doprovázení – odevzdanost
Vím, že jsem ti neukázal příliš způsobů, jak nabýt vnitřní svobodu, a naplnit se tak Boží mocí, láskou a moudrostí. Jedna cesta, jak k tomuto dojít, je odevzdanost do Boží vůle – do té řeky, která tajemně a jistě proudí k svému cíli. Tvé srdce se má stát jejím korytem.
Neviděl jsem šťastnější a pokojnější lidi než ty, kteří se bytostně odevzdali Bohu skrze důvěru, že to, co Ježíš říká v Písmu, je pravda.
Často si pokládej otázku: „A nepřeceňuji svoje představy o tom, co je správné, co je užitečné, vhodné, o tom, co pomůže?“ a nezapomeň, že Bůh vidí mnohem dál, než naše duchovní krátkozrakost.
Nedávno jsem slyšel zajímavé podobenství o šachách. Život v něm byl přirovnán k šachům. My jsme hráči, kteří jsou schopni vidět jen pár tahů dopředu. Bůh vidí nekonečně daleko. Není tedy bláznovstvím nechat se oslňovat částečnými vítězstvími nebo se nechat deptat momentálním prohráváním? Vždyť tyto mezistavy nemusí vůbec nic znamenat. Držet se Boží taktiky, dbát Božích rad a nechat se vést Božím Duchem je jistou cestou ke konečnému vítězství, i když ho předchází částečné prohry.
Je pravda, že Bůh s námi musí bojovat někdy dost tvrdě. Jde mu o to, abychom se mu konečně vzdali, a od toho vzdání se vyrostlo naše odevzdání. Je to opravdu veliká milost, když si tě Bůh vyhlédne, aby tě takto porazil, a ty jsi mohla z této smrti vstát k novému životu.
Asi už také víš, že není na světě nic pevnějšího a sladšího než milost důvěrného odevzdání se Bohu. A přitom se stejně zase a zase sháníme po omamujících opěrách tohoto světa, i když nám Ježíš znovu a znovu opakuje, že máme mnohem větší hodnotu než vrabci, že jsme v jeho očích víc než polní lilie, že ani padající vlas z naší hlavy neunikne Boží pozornosti... Alespoň vidíš, co v nás způsobuje hřích, a jakým směrem je tedy třeba udělat potřebný krok.
Nechci ti říci, že máš zanedbávat své úkoly a povinnosti, ale jsem přesvědčen, že důvěrné a pokojné odevzdání se Boží všemohoucnosti je tak důležitá a veliká věc, že stojí i za ten risk, že něco neuděláš „tip-ťop“ anebo něco prošvihneš.
Důvěrné odevzdání se Boží Prozřetelnosti celou hloubkou své bytosti je potřebnější a důležitější, než abys dobyla celý svět pro Krista.
Doprovázení – zpytování svědomí
U jednoho zpovědního zrcadla jsem četl pokyny k použití. Hned ten první byl velmi vtipný, ale zároveň smrtelně vážný: Pamatujte, že máte zpytovat svoje svědomí, a ne svědomí souseda.
Taky už jsi si všimla, že to, co tě nejvíce rozčiluje na druhých, bývá právě tvým vlastním problémem?
Zpytuj nejen svoje činy a důsledky svého jednání, ale i své touhy. Touhy totiž rozhodují o stavu tvého srdce.
Kdybych ti měl stručně a prakticky říci, co je cílem zpytování svědomí, řekl bych: najít to, na čem jsi závislá. Protože cokoli umenšuje tvou vnitřní svobodu, je překážkou pro Boží působení v tvém životě.
Dobře. Uvedu ti alespoň několik příkladů toho, co může umenšovat tvou vnitřní svobodu: strach z budoucnosti..., touha po uznání..., lpění na řešeních, která považuješ za jediná správná..., obava, že ztratíš přízeň nebo dobrý vztah určitého člověka..., strach, že zklameš ty, na jejichž názoru ti tolik záleží..., obava, že nebudeš moci dělat to, co tolik miluješ a považuješ za správné...
Věř mi, vždycky když se ti podaří zbavit se tvých neopodstatněných obav a strachů, tak se neuvěřitelně přiblížíš k Bohu.
Co je potřeba objevit při zpytování svědomí? Ne to, kolikrát si škobrtla, kolikrát si nejednala podle svých představ nebo ti to prostě ujelo. Je důležité, abys našla to, v čem se cítíš jako ryba ve vodě. To ti pravdivě ukáže, jak na tom jsi a kam směřuješ.
Samozřejmě je důležité vyslovit ve zpovědi to, co jsi spáchala. Je to totiž způsob, jak hřích uchopit a vložit do náruče Božího milosrdenství. Ale pamatuj, že důležitější není to, co bylo, ale to, co bude. Soustřeď se tedy při přípravě ke zpovědi především na cestu lásky, která má po zpovědi následovat.
Doprovázení – zpověď
Jestliže se bojíš, že zklameš nebo pohoršíš kněze, když vyznáš i ty hříchy, které tě nejvíce ponižují, mohu tě ujistit, že naopak vzbudíš úctu a obdiv. Ten, kdo se rozhodne přiznat a pojmenovat i to živočišné, co zůstává v každém člověku, vzbuzuje přímo posvátnou úctu pro přítomnost milosti, bez které by vyznání v takové pokoře nebylo možné.
Doufám, že už jsi také objevila, že právě ty zpovědi, ke kterým jsi přistupovala s největšími obavami nebo nechutí, byly nejplodnější.
Vždycky si připomeň, že omlouváním a přilepšováním se při svaté zpovědi se ochuzuješ o velké milosti.
Pamatuj, že Bůh opravdu vidí do každého srdce. Vstoupit tam se svou uzdravující silou však může jen na základě tvé touhy, tvého pozvání, tvého svolení.
I v oblasti svátosti pokání platí to, co v lékařské praxi: Nejtěžší pacient je ten, který ztratil víru ve své uzdravení. Nejhorší je ale asi to, když si pacient myslí, že mu nic není a žádnou léčbu nepotřebuje, a všechno ignoruje.
