Bůh může spasit každého člověka, očekává od něj však spolupráci.
Zavedli mě do pokoje nemocného,
který byl exkomunikován
kvůli ohavným sektářským kampaním.
Ach, jak strašným překvapením
bylo pro něho, když
spatřil vedle sebe kněze! „Jděte
odtud,“ křičel, „okamžitě vypadněte
ze dveří!“
„Neodejdu, dokud vám nedám
rozhřešení ve jménu Ježíšova
Srdce.“
„Nemluvte mi o tom,“ křičel
ještě hlasitěji, „rychle odejděte!
Nevíte, s kým mluvíte!“
„Vím, byl jste Ježíšův nepřítel,
zranil jste jeho Srdce, ale tato
rána se pro vás stala branou
odpuštění a nebe. Právě toto
Srdce mě posílá, abych vás připravil
přijmout jeho odpuštění.“
„To nikdy, nikdy!“ křičel.
„Odejděte!“
Ale já rozhodnutý, že tohoto
nemocného chci mít jako zázrak
Božího milosrdenství, dále jsem
ho prosil:
„Vy ho nenávidíte, a on vás
miluje... Jen žádný strach. Řekněte
se mnou: »Ježíši, miluji tě,
miluji tě, protože jsi Ježíš!...«“
Na jeho jízlivé a jedovaté
odpovědi jsem opakoval se stále
větší naléhavostí: „Řekněte
po mně: »Miluji tě, Ježíši, protože
jsi Ježíš!«“ Říkal jsem tuto
střelnou modlitbu desetkrát, dvacetkrát,
možná padesátkrát, protože
má zázračnou sílu, a zdálo
se mi, že proniká i přes jeho
odpor až do nitra duše nemocného.
Cítil jsem, že se ho zmocňuje
pohnutí, již nikoli nenávist
a zlost. Proto jsem naléhal: „Řekněte
se mnou: »Miluji tě, Ježíši,
protože jsi Ježíš.«“
Asi po půlhodině, po dlouhém
mlčení, když se zvedl a upřel
na mě pohled, viděl jsem, že má
v očích slzy. Milost si razila cestu
a já jsem toho využil, abych
ještě jednou pronesl spásné zvolání:
„Řekněte se mnou: »Ježíši,
miluji tě, protože jsi Ježíš!«“
Ještě chvíle mlčení, vnitřního
a rozhodujícího boje, a pak mě
vzal za ruku a se vzlykem zvolal:
„Ó ano, miluji... protože on
mě miluje!...“
Stržen láskou Ježíšova Srdce
tiskl jsem ho do své náruče. Nakonec
po malé chvíli se ptal jako
Saul: „Co mám dělat?“
„Vyzpovídejte se, já vám pomůžu...“
Za hodinu a půl s rozzářenou
tváří volá svou manželku nekatoličku,
své tři nepokřtěné syny
a vyzývá je, aby následovali jeho
příkladu.
A nyní doslov, kde najdete
lekci a důvod pro moji tezi: Kde
hoří betlémská sláma, svatá duše,
ať je jakkoliv maličká, tam
je pramen plodnosti, která vede
až k zázraku. Chcete vědět,
kdo vzkřísil, abych použil slova
onoho dobrého faráře, hřbitov
této rodiny?
Asi za měsíc jsem z pověření
biskupa sloužil mši svatou v pokoji
tohoto vzkříšeného Lazara.
Po jeho boku stáli tři synové
a manželka, nyní již pokřtění.
Všichni jsme spolu zpívali Christus
vincit. Jak to bylo krásné
a pravdivé! Po zpěvu následovala
intronizace Božského Srdce.
A pak jedna chudá stařenka,
která zatím jenom stále plakala
a modlila se skrčená v koutě pokoje,
přiblížila se k nemocnému
a řekla s velkým dojetím: „Drahý
pane, dovolíte mi nyní, abych
vás objala?“
A zatímco on, neméně dojatý,
k ní natahoval své ruce, ona řekla:
„Jsem už 25 let u vás služkou
a obětovala jsem všechny modlitby,
všechno utrpení, všechna každodenní
svatá přijímání a všechny
své noční adorace... všechno
Ježíšovu Srdci s prosbou o jednu
jedinou milost: aby mi nedal zemřít,
aby mi nedal nebe, dokud
neuvidím nebe ve vaší rodině...
Dobře, Božské Srdce zvítězilo.
Nyní mohu zemřít. Moje poslání
je skončeno!“
