Ne méně, ale více katolické sexuální morálky

Mons. Andreas Laun, světící biskup ze Salcburku, se zamýšlí nad tím, proč jsou útoky proti Církvi v otázce zneužívání dětí tak jednostranné a intenzivní.





Katolická církev stojí, alespoň v Evropě a v USA, jako v šoku tváří v tvář takřka denním hlášením o zneužívání dětí kněžími a jinými pracovníky církve. S tím je spojeno tvrzení, že až na malé výjimky to chce církev jen „ututlat“.
Je zklamáním, co se stalo, ať už šlo o zneužití nebo o snahu „to ututlat“. Papež Benedikt XVI. se sám kvůli obzvlášť otřesnému případu Irska setkal s tamními biskupy. A sotva někdo věřil, že církev bude nějak hájit to, co je neobhajitelné. To nemůže a také nesmí být, jenže hlubší analýza problému je něco jiného.
V tomto smyslu tedy: Nemálo těch, kteří církev kvůli zneužívání pranýřují, jsou pokrytci. Využívají toho, aby církev obvinili, o obětech není vůbec řeč, konkrétně o tom, jak jim účinně pomoci a jak by měla fungovat dobrá prevence. Nápadné také je, že se mluví prakticky pouze o katolických pachatelích a vůbec ne o těch, kteří pocházejí z jiných náboženských komunit a o těch, kteří se rekrutují ze všech jiných vrstev společnosti.
Postupuje se tak, jako by se nevědělo, že sexuální zneužívání existovalo ve všech dobách dějin křížem krážem všemi vrstvami společnosti a existuje i dnes. Proto je na místě otázka: Proč jsou zajímaví jenom katoličtí pachatelé? Co s těmi jinými a především: Co s obětmi těch jiných než katolických pachatelů? Ty si zaslouží menší nebo vůbec žádný soucit?
Před lety odhalila policie tři pachatele, kteří rozšiřovali na internetu dětskou pornografii: jeden byl kněz, druhý soudce, třetí úředník nějaké instituce. V novinách psali jenom o knězi. Proč asi? Jen výjimečně se objevují zprávy jako např. tato: V USA jeden dětský lékař zneužil více než 100 dětí a nahrál to na video. Především je třeba napadnout „strategii“, z níž je zřejmé, že jistí lidé jsou zainteresováni nikoli na odstranění tohoto zločinu, ale na pošpinění církve. Tím nechávají oběti na holičkách. V jednom prominentním rakouském časopise stálo v těchto dnech na první straně: „Zamyslete se konečně už jednou nad svojí sexuální morálkou!“ Celé to zneužívání je po dle autora výzvou katolické církvi: Jejím „obrovským“ problémem je prý „potlačování pudu“. A jaké by mělo být řešení? Uvolnění všech pudů? „Kdyby sexuální revoluce zasáhla také církev, nebylo by v ní snad tolik sexuálně narušených jedinců, kteří zneužívají důvěřivé děti a tak ventilují svůj potlačený pud.“ Dále je autor „otřesen, s jakou tvrdošíjností se mužové v Římě brání názoru, že sexualita patří do konceptu stvoření, a proto je pozitivní“. Nad utrpením, které tím vzniká, by měl prý Vatikán podle autora konečně vážně uvažovat. Ví autor skutečně tak málo o nauce církve, nedal si námahu aspoň trochu ji poznat? A tolik vábivá „sexuální revoluce“ – jak vypadá její „morálka“? V tak zvaném „sexuálním kufru“, kte- rý je dnes předkládán v rakouských školách mládeži v hodinách „sexuální výchovy“, jsou obsaženy tři základní „normy sexuální morálky“: Nepočít žádné nechtěné dítě; nedostat žádnou sexuálně přenosnou nemoc; nespáchat žádný trestný sexuální čin. To je všechno, jinak je vše v pořádku, to znamená dovolené, a dokonce i doporučované – snad jako „pudový ventil“ k uspokojení „přirozených pudů“. O tom, jak je zvládnout, se nesmí vůbec mluvit. Vystačí pouze motivace strachu: nechtěné dítě, nemoc, trest? Je toto základ nějaké obdivuhodné morálky jako plodu sexuální revoluce? Jak neúčinná je morálka motivovaná čistě strachem, by mělo být dostatečně známo. Bylo by třeba rozlišit ovládání pudů a jejich potlačení. To není jedno a totéž. Otázka zní: Co by měla církev ve smyslu sexuální revoluce „změnit“? Své Ne k sexuálnímu životu s různými partnery, své Ne k pornografii? A dále: Mohla by církev svou morálku „změnit“, kdyby se nad ní podle citovaného autora „nově zamyslela“? Věří snad vážně někdo, že by tím na světě ubylo sexuálního zneužívání?
Aby bylo jasno: Církev učí Boží přikázání, nemá proto žádnou kompetenci je měnit, protože to jsou Boží přikázání, ne její. A jestliže se někdo domnívá, že tato přikázání Boží, vložená každému člověku do srdce, jsou od Církve falešně intepretována, tak by musel doložit, že církevní nauku opravdu zná, všechno ostatní není seriózní.
Proto má pravdu augsburský biskup Mixa, když říká, že tato od sexuální revoluce přesexualizovaná společnost zlo sexuálního zneužívání nejenom nepotlačuje, nýbrž naopak ještě posiluje a rozmnožuje, a to i v církvi, kam pronikl tento duch a infikoval též křesťany.
Co potřebujeme, není méně katolické sexuální morálky, ale naopak více: Na jedné straně ve formě jejího lepšího zprostředkování, na druhé straně ve snaze pomoci lidem, kteří v dětech vidí sexuální objekt, ovládnout své pudy, jejich zvrácený sklon včas rozpoznat a držet je zpovzdálí od povolání, která nabízejí „příležitost“: Chránit před nimi děti a také je před sebou samými. Napadání nauky církve kvůli případům zneužívání se podobá požadavku zrušit hasičský sbor proto, poněvadž jeden z jeho členů založil požár nebo proto, že hasiči na hlášení o požáru nereagovali. Ne, co my potřebujeme, to je hluboká analýza problému, při níž je třeba se ptát po příčinách, po nebezpečných skupinách pachatelů, po nebezpečných ideologiích, po možnostech prevence, po pomoci obětem a také jak s pachateli naložit.
Jednostranný útok na církev žádnému dítěti nepomůže, nota bene když katolická církev jako snad žádná jiná instituce nebo náboženství se k tomuto problému staví čelem: s hlubokým studem nad tím, co někteří její členové spáchali nebo kryli, ale také s rozhodnou vůlí postarat se o lepší budoucnost. Kdo mluví jen o katolících a odvádí pozornost pouze k nim, ten odvádí pozornost od mnoha jiných hanebných skutků a jejich pachatelů v řadách nekatolíků a ateistů, napomáhá jejich tutlání a krytí. Nutno sáhnout ke strategii „Zastavte zloděje!“. Nikdo, žádné náboženství, žádný stát, a žádná jiná lidská zařízení nejsou schopna zabránit, aby se nevyskytovali v populaci lidé s pedofilními sklony a také ne, aby si své pudy neukájeli na dětech. Cílem všech lidí jasného vědomí a dobré vůle musí ale být, aby toto zlo, jakož i všechny ostatní hříchy a zločiny, byly výrazně umenšeny prevencí, hrozbou trestu a pravdivou morální naukou. To je sice méně, než by si mnozí přáli, ale též jediné v rámci možností a také jediné, co je naší povinností vůči Bohu a našemu svědomí.

www.kath.net 28. 2. 2010,
přeložil -rm-