Ze všech japonských mučedníků 17. století zná Církev na 3000 jmenovitě. Odhaduje se,
že do začátku 18. století bylo v Japonsku zavražděno na 200 tisíc křesťanů.
Křesťanství
v zemi samurajů
Počátky evangelizace Japonska
jsou spojeny s činností svatého
Františka Xaverského. Tento
jezuita dorazil na ostrovní říši
v roce 1549. V jednom z dopisů
z roku 1550 vyjadřuje svůj obdiv
k Japoncům, kteří přijímali
křesťanství:
„Viděl jsem, jak se radovali
z našeho úspěchu a osvědčovali
velkou horlivost v šíření víry
a v tom, že přiváděli ke křtu pohany,
které sami obrátili.“ V roce
1576 byl v Japonsku vysvěcen
první katolický kostel.
Až do roku 1578 probíhal rozvoj
křesťanství především díky jezuitům
systematicky a bez větších
problémů. Do té doby společenství
křesťanů vzrostlo na více
než 200 000 osob. V roce 1587
dvě křesťanky odmítly stát se
souložnicemi šóguna Taicosama
(všemocného správce slábnoucí
císařské vlády). Začalo propouštění
křesťanů z úřadů a z armády.
Jezuité obdrželi zákaz šířit křesťanství
a bylo spáleno na 200 katolických
kostelů.
V pronásledování sehrály
svou roli nejen uražené ambice
šóguna, ale rovněž zájmy bonzů,
buddhistických duchovních, kteří
měli především v provin ciích
silný vliv. Je třeba také připomenout
neblahý vliv protestantů,
kteří přicházeli na ostrov jako
holandští a angličtí kupci.
Aby získali obchodní koncese,
aktivně se účastnili pronásledování
katolíků a udávali pronásledovatelům
místa, kde se katolíci
shromažďovali a ukrývali. Angličtí
a holandští kupci dali japonským
vládcům dokonce návod,
jak identifikovat katolické
misionáře, kteří se skrývali mezi
cizinci, přijíždějícími do Japonska:
podezřelí lidé měli dostat
příkaz, aby pošlapali oltářní
kříž. Oni sami jako odpůrci „papistických
bludů“ ochotně podstoupili
tuto zkoušku.
V roce 1587 začala celá série
pronásledování s cílem zcela
potřít katolickou církev v Japonsku.
Jedním z velkých center
katolíků v Japonsku bylo Nagasaki.
Místo, které dříve, než se
stalo v roce 1945 cílem tragického
svržení atomové bomby,
zapsalo se do dějin jako mučednická
aréna japonských katolíků.
V roce 1597 na rozkaz šóguna
Hideyošiho bylo na návrší
za městem ukřižováno 26 katolíků.
Byli mezi nimi také jezuitští
a františkánští misionáři i laici.
Jedním z nich sv. Pavel Miki.
Mezi popravenými byly i děti ve
věku 12 a 13 let.
Další vlna pronásledování
začala v roce 1614. Šógun Daifusama
nařídil zbourat všechny
zbývající svatyně v zemi. Misionáři
a katolíci z významných japonských
rodin byli vyhnáni ze
země. Pronásledování katolíků
v Japonsku trvalo celé sedmnácté
století. V září 1622 bylo
na hranici upáleno 25 katolíků,
z toho 9 jezuitů, 6 dominikánů
a 4 františkáni. Před svou popravou
se museli dívat, jak bylo
sťato 30 jiných křesťanů. Japonský
mořeplavec Richard Cocs
byl svědkem mučednické smrti
55 katolíků, mezi kterými byly
pětileté a šestileté děti. Oběti
byly upáleny na hranici v náručí
svých matek a volaly: „Ježíši,
přijmi naše duše.“
Ze všech mučedníků 17. století
zná Církev na 3000 jmen.
Odhaduje se, že do začátku
18. století zahynulo v Japonsku
mučednickou smrtí kolem
200 000 věřících. Obtíž zachovat
úplné martyrologium spočívá
v tom, že v polovině 17. století
zahynuli všichni misionáři,
kteří pracovali v zemi kvetoucích
višní.
Hrdinství víry vítězí
nad nenávistí
Pronásledování křesťanů v Japonsku
se vyznačovalo jednak
systematičností, jednak obzvláštní
krutostí. Pronásledovatelé používali
zvláště rafinovanou a krutou
torturu, aby křesťany přiměli
k odpadu od víry. Byli nejen
křižováni a spalováni, ale mučeni
také tak, že je ponořili na několik
hodin do jam, ze kterých
vycházely horké jedovaté páry.
Tak byl mučen např. augustinián
Bartoloměj Gutierreza.
Jeho mučení trvalo téměř rok
od prosince 1631 do září 1632.
Aby prodloužili jeho mučení,
povolávali lékaře, kteří měli vyléčit
popáleniny, aby pak byl vystaven
novému mučení. 3. září
1632 byl tento misionář upálen
na hranici. V roce 1867 je spolu
s jinými dvěma sty japonských
mučedníků prohlásil Pius IX. za
blahoslavené.
Svatý František Xaverský,
který zahájil v Japonsku misijní
činnost, napsal: Zdá se mi,
že nikde nenajdu národ, který
by se vyrovnal Japoncům. Tato
jeho slova našla zvláštní potvr-
zení v období dlouhotrvajících
pronásledování církve v Japonsku.
Očití svědkové potvrzovali
neobyčejnou statečnost a dokonce
touhu po mučednictví,
s jakou obětovali svůj život japonští
svědkové víry.
Mezi ukřižovanými katolíky
v Nagasaki v roce 1597 byl také
13letý Tomáš Kosaki. Před svou
smrtí napsal své matce list na
rozloučenou, ve kterém jsou také
tato slova: Díky milosti našeho
Pána píšu Ti, maminko, tento
dopis. Podle rozsudku budeme
všichni, i padres, ukřižováni v Nagasaki.
Je nás dvacet šest. Prosím,
netrap se kvůli otci a kvůli mně,
protože Tě budeme čekat v nebi.
Kdybys nemohla najít padre,
který by Ti udělil poslední pomazání,
pamatuj na lítost za hříchy
a chraň víru. Pamatuj na nesčetné
milosti plynoucí od Pána Ježíše.
Když je možno zde na zemi
všechno rychle ztratit, i kdyby ses
stala žebračkou, prosím Tě, abys
neztratila nebeskou slávu. Nezáleží
na tom, co řeknou lidé, snášej
to všechno s trpělivostí a láskou.
Prosím Tě, modli se za nás
všechny. A ještě o jedno Tě prosím:
ponoř své srdce do lítosti nad hříchy.
Pán Bůh ať Tě chrání.
V roce 1862 byl autor těchto
slov prohlášen Piem IX. za svatého
spolu se svými 25 druhy. Jejich
památka se slaví 6. února.
Dějiny mučedníků japonské
církve mají i své dramatické příběhy.
Jedním, který v 17. století
zradil, byl jezuita P. Ferrara.
V roce 1634 nevydržel mučení,
zřekl se víry a pošlapal kříž.
V následujících letech byl svědkem
mučednické smrti dalších
jezuitských misionářů, kteří přicházeli
do Japonska i proto, aby
zachránili duši otce Ferrary.
V roce 1643 z pověření úřadů
předsedal tribunálu, který měl
soudit nedávno zatčených pět
jezuitských misionářů. Na jeho
výzvu, aby se zřekli víry, odpověděl
jménem všech otec Rubini:
Řekni to zbabělcům, které
chceš zahanbit. Doufáme, že máme
dost odvahy, abychom zemřeli
jako křesťané a kněží.
Ta slova na něho zapůsobila
jako rána bičem. Utekl ze svého
místa. Boží milost ho nakonec
v roce 1652 přivedla jako
80letého před soudce v Nagasaki.
Když se ho soudce ptal
na totožnost, odpověděl: Jsem
ten, který zhřešil proti Králi nebe
a země. Zradil jsem ho ze strachu
před smrtí. Jsem křesťan,
jsem jezuita.
Po těch slovech byl na 60 hodin
ponořen do jámy s jedovatými
výpary. Tentokrát vydržel
až do konce.
Jeden z misionářů, který byl
svědkem mučednictví křesťanů
v Nagasaki v roce 1597, napsal:
Udivující ovoce této štědré oběti
našich dvaceti šesti mučedníků
spočívá v tom, jak křesťané nedávno
obrácení, tak ti, kteří už
mají zralou víru, byli utvrzeni ve
víře a v naději na věčnou spásu.
Rozhodli se obětovat svůj život pro
Krista. I samotní pohané, kteří byli
svědky mučednictví, byli uchváceni
radostí těch blahoslavených,
kteří trpěli na křížích, i odvahou,
s jakou šli vstříc smrti.
Toto hrdinství víry, které převyšovalo
krutost pronásledovatelů,
nebylo poslední skvělou
stránkou dějin japonské církve.
Po krutém pronásledování
v 17. století sestoupila japonská
církev do podzemí. Byla to církev
zbavená kněží, a tím všech
svátostí s výjimkou křtu. Ten jim
ve spojení s ústní katechezí nakonec
vystačil. Křesťané, kteří zůstali
na živu, setrvávali na modlitbách
a čekali na „někoho, kdo
přijde z Říma“. Autentičnost tohoto
svědka měl doložit obrázek
Matky Boží.
Období katakomb japonské
Církve trvalo téměř 200 let. Na
počátku 60. let 19. století skončilo
období izolace Japonska od
okolního světa. Vraceli se rovněž
misionáři (tentokrát se připojili
i protestanti). Panoval názor,
že bude třeba začít od nuly.
Nikdo nevěřil, že by od poloviny
17. století, kdy zahynuli poslední
kněží, kteří v Japonsku působili,
mohli v této zemi nějací katolíci
přetrvat.
V roce 1865 P. Petitjean, francouzský
katolický misionář, postavil
v Nagasaki malou kapličku.
Mnoho dní do ní přicházeli
jen kněží. Ale jednoho dne vedle
kněze poklekly dvě Japonky.
Zeptaly se ho: Máš papeže?
Když obdržely kladnou odpověď,
položily mu další otázku:
Modlíš se k blahoslavené Panně?
Když uslyšely souhlas i na tuto
otázku, měly ještě jeden dotaz:
Jsi ženatý? Když uslyšely zápornou
odpověď, řekly: Jsi tedy křesťan
jako my.
Někdo z Říma nakonec přijel.
Ukázalo se, že v Nagasaki a okolí
přetrvalo po celá staletí na 2500
katolíků a v celém Japonsku činil
tento počet 50 tisíc osob. Pius IX.
byl skutečností přetrvání křesťanské
obce v Japonsku i přes kruté
pronásledování a dlouhou dobu
bez kněží tak dojat, že vyhlásil
17. březen za svátek „Nalezení
křesťanů“. (Pro srovnání: v komunistickém
Rusku byli věřící bez
kněží maximálně 70 let.)
Z Miłujcie się 5/2008
přeložil -lš-