Můžete své děti posílat do náboženství, můžete jim říkat, co chcte. Pokud jim však nebudete příkladem a prvními svědky víry, pokud na vás neuvidí, jak vám na ní záleží a že se nejedná o pouhý soubor informací a pouček, pokud z vašeho příkladu nepoznají, že víra je především životodárný VZTAH S JEŽÍŠEM, který je třeba budovat, pokud nepoznají důležitost setkání s Ním, potom svým dětem víru určitě nepředáte...
Plesová sezóna aneb jak nepředat víru
Babička se s vnoučkem vydala do kostela
a venku je zima, krajina celá bílá.
Už kostelní zvony vyzvání na mši svatou,
v posteli však spí si maminka i s tátou.
Spí jen krátkou dobu, přišli domů k ránu.
Neplánují vstávat, jít vzdávat chválu Pánu.
Neví, že mše svatá má nevýslovnou cenu,
že pokání je nutné, provést života změnu.
Prý milovat Boha, jen však odtud potud,
víc než Bohu věří v magii a v osud.
A přitom na křtu dítka, není dlouho tomu,
vyznávali víru a slibovali k tomu:
Že budou svému dítku prvními svědky víry.
Však jakými jsou svědky? Jak pád do černé díry!
Jak to dítě pozná milost, lásku Boží,
když v životě má přednost ples, či jiné zboží?
Vždyť otázka víry je otázkou vztahu.
A v tom vztahu láska má největší váhu.
Jak milovat Boha, když nemohou ho poznat,
když nevedou je k němu - pak není co dodat.
Tak nemohou víru předávat svým dětem.
Pak nemůžem se divit, že zlo vládne světem.
Když odmítají lidé Boha, jeho lásku,
Boha, jež sám je Láska! Štěstí dávají v sázku.
Tato báseň byla napsána (před lety) se smutkem jednu neděli po plese. Je součástí mé druhé (dosud nevydané) sbírky básní s názvem "Vyzvání na mši".
(Na Fatym.com vydáno už dřív/ 7407 přečtení)
