Od roku 1989 byly dvě ze tří potratových
klinik v USA zavřeny.
V roce 1979 zesnulý biskup
Fulton J. Sheen jednou konstatoval:
„Je to znamení úpadku,
rozpadající se civilizace, že široké
vrstvy obyvatelstva nechápou
svoji tragédii. Společnost nacházející
se v krizi je necitlivá k tomu,
jak vážná je doba, ve které
žije. Lidé opravdu nechtějí uvěřit,
že doba je zlá, a to zčásti proto,
že se neřídí žádným nadřazeným
měřítkem, které umožňuje
hodnotit skutečné dění. Jestliže
neexistuje jednoznačná představa
o spravedlnosti, jak chtějí lidé
pochopit, že spravedlnost je porušována?
Jen ten, kdo žije z víry,
ví skutečně, co se na světě děje.
Široké masy ztratily ze zřetele,
z jaké výšky spadly.“
Jedna země za druhou legalizuje
antikoncepční prostředky,
které přinášejí potrat, eutanazii,
embryonální výzkum,
tera peutické klonování, tedy
strukturu hříchů proti životu.
Organizace jako EU a OSN tvoří
dodatečný problém, místo aby
tvořily protiváhu. Upsaly se totiž
vlivným osobám a skupinám,
které jimi manipulují a předepisují
kulturu smrti. A tak mnoha
nevinným lidem hasne v USA
a v západní Evropě světlo života,
aniž by se proti tomu u většiny
obyvatelstva pozvedl protest.
Světlo už hasne tak dlouho, že
mnozí si toho nevšímají, už si
zvykli na to, žít v morální temnotě.
Jiní ztrácejí naději na nové
svítání. Ti, kteří se do této temnoty
narodili, berou ji jako normální
stav.
Kam a na koho se mají lidé
tohoto světa obrátit, aby našli vizi,
naději, světlo pro tento svět
a pro lidi?
K tomu jedna moje zkušenost:
Od roku 1967 do října 1989
jsem se účastnil všech aspektů
Hnutí Pro život v Americe.
Ale náš rozhodující úspěch byl
zatemňován poznatky, které až
do roku 1989 přinášely všechny
průzkumy veřejného mínění:
většina Američanů ve svém
myšlení a jednání byla pro potraty,
odpůrci potratů byli v menšině.
A síly zla pracovaly s rozhodností
a s úspěchem na tom,
aby se propotratové chování rozšířilo
po celém světě. Všechno
lidské úsilí ve vědě, v médiích,
v zákonodárství postavit se proti
vlně smrti, která ohrožuje lidstvo,
se buď zpožďovalo, nebo
bylo neúspěšné.
Ale místo abychom tonuli
ve smutku a beznaději, nabídl
nám Duch Svatý, jeho duchovní
moc, svou pomoc mimo lidské
možnosti. A tak jsme s ohledem
na 22letou bezmocnost aktivity
Pro život vzali do rukou růžence
a začali jsem se před největší
potratovou klinikou v New Yorku
7. října 1989 na svátek Panny
Marie Vítězné modlit růženec.
Od té doby se začala situace měnit
k lepšímu.
Pod ochranou a díky přímluvě
Panny Marie hnutí „Božích pomocníků
drahocenných dětí“
v posledních 21 letech požehnaně
rozkvetlo. Strom života, který
byl v roce 1989 zasazen v Brooklynu,
zapustil během jednoho
roku rychle kořeny v USA a rozvětvil
se do celého světa. Modlitebních
růžencových bdění
se účastnili kardinálové Mahoney
v Los Angeles, O’Connor
v New Yorku, George v Chicagu,
Bevilacqua ve Philadelphii,
Keeler v Baltimoru a 100 dalších
biskupů.
Program modlitebního bdění
je záměrně jednoduchý, takže
se může snadno šířit: biskup
nebo kněz vystaví po mši svaté
Nejsvětější svátost. Růženec začíná
tedy před vystavenou Nejsvětější
svátostí. Pod vedením
biskupa nebo kněze vyjdou lidé
za stálé modlitby z chrámu.
Mezi desátky zpívají písně. Někteří
setrvají v adoraci v kostele,
až se ostatní vrátí. Cestou k potratové
klinice nebo k nemocnici
a při návratu do kostela se modlíme.
V kostele je pak svátostné
požehnání. Vše se děje pod dohledem
policie.
V roce 1989 bylo v USA
2200 potratových klinik. Dnes
po 21 letech je jich jen 700. To
znamená že dvě ze tří byly zavřeny.
„Pomocníci“ se domnívají, že
modlitba růžence před klinikami
sehrála velkou roli. Boj o život sice
dále pokračuje, ale nyní víme,
co přináší vítězství.
Když kardinál Francis George
zavedl modlitební bdění před
potratovou klinikou v Humboldt-
-Parku, napsal jednoduchou odpověď
na otázku, proč se modlitby
účastnil:
„Je to normální pastorační
činnost. Církev vždy doprovázela
umírající modlitbou. A v potratové
klinice umírají lidé. Je dobré
se také modlit za pozůstalé. Dále
je dobré se modlit, když jsme
konfrontováni s tragédií: konečně
zjišťují lidé, a to i ti, kteří připouštějí
potraty jako nutné zlo,
že je to tragédie.“
Často jsem dostal dotaz:
„Proč jste tady?“ Byl jsem tam
proto, že budu neúnavně opakovat,
že naše společnost nemůže
donekonečna prosazovat svobodu
matky za cenu smrti dítěte.
Jednou se země nutně zhroutí.
A konečně jsem tam byl proto,
protože neexistuje žádný argument,
ať se zdá jakkoliv přesvědčivý,
který by mě přesvědčil, že
existuje právo utratit dítě. Co
nám zbývá vedle pokojné diskuse
na veřejnosti, je modlitba,
vhod či nevhod.
Konečně bych chtěl také vyprávět
příběh o Joeyovi, který
podle mého názoru ilustruje
cíl a výzvu „Pomocníků“, kteří
se před potratovou klinikou
a poradnou modlí. Když byl Joey
při jedné misii zázračně zachráněn
ze života, ve kterém propadl
beznadějné vášni, stal se láskyplným
služebníkem všech,
kteří do misie přišli. Jednou večer
při adoraci přišel jeden opilý
muž až k oltáři, klekl si a volal
Boha o pomoc: „Ó Bože, pomoz
mi být jako Joey! Pomoz mi být
jako Joey!“ Jeden kněz se k němu
sklonil a řekl: „Nebylo by lepší,
kdyby ses modlil: Pomoz mi
být jako Ježíš?“ Muž se na něho
podíval a řekl: „A je Ježíš jako
Joey?“
Záležitostí pomocníků je pohnout
srdcem lidí, kteří přicházejí
k potratu, a umožnit jim, aby
v nás viděli Ježíše. (...) Jsme pověřeni
od Boha být věrohodnými
představiteli milosrdné Kristovy
lásky pro všechny, kteří přicházejí
ke Golgotě potratových
míst. Když se nás žena po potratu
ptá: „Může mě Bůh ještě milovat?“,
naše odpověď je krátká
a pádná: „Maminko, Bůh vás nikdy
nepřestal milovat.“
Chtěl bych skončit slovy kardinála
Terence Cooka: „Z hloubi
duše a s největší naléhavostí vás
prosím, odstraňte ze života dětem,
životu a lidem nepřátelské
postoje a postavte se se vší rozhodností
proti smrtelným technikám,
které ničí život. Vedou
zcela jistě každý den ke smrti
nevinných a bezmocných. Musíme
hledat cesty, jak prosadit
toto přesvědčení ve veřejnosti
a v institucích. Nesmíme přitom
ztrácet odvahu a vzdát se.
(…) Kéž nikdy nepropadneme
lhostejnosti a neodvoláváme
se na svou bezmocnost, když je
ohrožen nevinný život nebo je
třeba hájit lidská práva.“
Předneseno při Světovém
kongresu modlitby za život v Římě
5.–10. října 2010.
Z VISION 2000 – 6/2010
přeložil -lš-
Mons. Philip Reilly
