Dostal jsem zprávu, o kterou se s dovolením autorky, rád podělím i s ostatními. Mám totiž za to, že takto mohu povzbudit i mnohé další...
Otče, musím Vám napsat jednu příhodu, mám z toho radost, tak se chci podělit.
V kostele v lavici se mnou sedává celkem pravidělně jedna babička, v obličeji je vážná, neusměje se, taková uzavřená do sebe, při podávání rukou a přání si pokoje se ani na mě nepodívá, kouká do země.
No před svátky, jsem si na ni v modlitbě vzpomněla a řekla jsem Ježíši, že by bylo moc krásný ji vidět se smát a něco v tom smyslu, aby měla opravdovou radost v Kristu...
Minulý týden na mši se při podávání ruky na mě usmála!!!! Byla jsem v příjemném šoku, ale řekla jsem si, že je to možná těmi svátky...
No včera, byla jsem v kostele brzy před mší, míří do "naší" lavice usměvavá babička s hůlkou, tak jsem se na ni usmála a najednou mám opravdový šok - to byla ta babička!!!
Já v průběhu mše se na ni pořád koukala a zkoumala jestli je to opravdu ona, tahle babička byla jak z pohádky, usměvavá, radostná...
Ale proč to píšu, chci tím říct, že jak měla radost a úsměv v tváři, ona otče nešla napoprvé vůbec poznat, ten obličej byl změněný... Jak to dělá strašně moc, měl by jste ji "znát" před tím, to se nedá vůbec srovnat...
Tak se taky snažím teď o to víc usmívat, protože důvod tu je vždy i přes ty lidské bolesti a myslím, že takový úsměv někomu moc dlužíme...Mám takový pocit, že to pro mě bylo takové pěkné ponaučení a připomenutí.
