V tomto článku se seznámíme se zvláštním příběhem jednoho žalářníka z Filip. Je malou ukázkou toho, jak Bůh usiluje osobně o každého člověka, a jak nám svojí láskou vychází vstříc. Co se tedy vlastně tenkrát stalo…?
Pavel a jeho společníci se vydali kolem roku 50 po Kristu na druhou misijní cestu. Původně měli v plánu navštívit severovýchodní část Malé Asie, ale Bůh je zavedl na západ – až do Evropy. Na evropskou půdu vstoupili v Neapoli, v přístavním městě Filip, které tehdy patřilo k nejdůležitějším městům této části Makedonie.
Pavel a jeho společník Silas ve Filipi potkali otrokyni, která měla schopnost předvídat budoucnost. Pavel z ní vymítil věšteckého ducha, a přivedl tak sebe i společníka Silase do potíží, protože připravil její pány o zdroj příjmu. Pavel a Silas byli odvlečeni před městskou správu. Soudcové z nich dali strhat šaty a nechali je zbičovat. Co následovalo, se dočteme ve Skutcích apoštolů 16, 23-34.
Je to pozoruhodný příběh. V dalším textu se zaměříme na osobu žalářníka, který měl Pavla a Silase na starost. Během jejich pobytu ve vězení prošel následujícím vývojem: hlubokým otřesením, hledáním odpovědi na nejdůležitější otázku a nalezením nového života.
1.
Hluboké otřesení
Jednoho odpoledne žalářníkovi přivedli dva muže – prý dva obzvlášť těžké zločince. Ať se o ně postará, jak se patří! Žalářník vsadil Pavla a Silase do nejhorší cely a nohy jim upevnil do klády, aby se nemohli hýbat. Při práci si všiml, že se ti dva chovají jinak než ostatní vězni – neklejí ani nevyhrožují, jen tiše snáší příkoří. Zvláštní hoši…
Žalářník se o ně postaral tak, jak mu povinnost ukládala, a jak se vězni chovali, mu bylo v podstatě jedno. Hlavně že nemohli utéci. Toho večera šel spát s dobrým pocitem, že vše vykonal podle svého nejlepšího svědomí.
Po několikahodinovém spánku ho cosi vzbudilo. Co je to, ptal se sám sebe? Jeho postel jako by se třásla. Když se vzpamatoval, zjistil, že nastalo zemětřesení.
V ten okamžik vyskočil a chopil se svého meče, který vždy ležel poblíž. Jako svědomitý správce myslel v první řadě na to, co se asi děje ve vězení. Co když se někomu podaří utéci?
Sotva vyběhl ven, uviděl, co se stalo. Otřesy uvolnily zámky a dveře vězení se otevřely. A stal se ještě jeden, větší zázrak. Všem vězňům spadla pouta. Žalářník pochopil, že žádné zemětřesení samo o sobě nemohlo způsobit takové věci. To mohl dokázat jedině Bůh.
Žalářníka se zmocnila hrůza. „Dveře dokořán? Vězni jistě utekli! Co mám dělat? Nadřízení mě obviní, že jsem řádně nezamkl dveře! Nebo si budou myslet, že jsem se nechal podplatit!? Jako čestný člověk už nemohu dál žít. Nezbývá mi, než zemřít!“ Žalářník vytáhl meč a chtěl si vzít život.
Vnější otřesení se změnilo v otřesení vnitřní. Žalářník stále ještě spokojen sám se sebou, dospěl k závěru, že nemůže dál žít.
Bůh někdy otřásá také našimi životy. Často se zapotácíme, když nám zemře blízká osoba, když jsme připoutáni na lůžko, když se dostaneme do vážných finančních problémů nebo když hrozí rozpad rodiny. Naše „vzdušné zámky“ leží v troskách a my cítíme, že je vše ztraceno.
O tom, jak Bůh v zákulisí pracoval na žalářníkově proměně, můžeme jen spekulovat. Jedno je však jasné. Díky zemětřesení žalářník pocítil ohromnou Boží moc, moc, která může v jediném okamžiku zničit všechny lidské plány. Uvědomil si svoji nicotnost a zranitelnost.
Podobné Boží zemětřesení, které vyvrací z kořenů naši samolibost, sobectví a lhostejnost, nepřináší zkázu, ale požehnání.
2.
Hledání odpovědi na nejdůležitější otázku
V okamžiku, kdy si žalářník chtěl vzít život, Pavel hlasitě vykřikl: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“. (Sk 16,28) A skutečně, během toho zvláštního zemětřesení nikdo z vězňů neutekl. Bůh tomu zabránil. Co tedy vlastně bylo větším zázrakem – otevření dveří a osvobození vězňů z pout, nebo fakt, že nikdo neutekl?
Pavlovo zvolání vzbudilo v žalářníkovi novou naději. „Je to skutečně pravda?“ Nechal si podat lampu a osobně se přesvědčil, že je vše v pořádku. Ještě před chvílí byl zoufalý a nyní taková radost. Jaký náhlý obrat …
Pavel zachránil žalářníkovi život. Byl to ten stejný Pavel, ke kterému se on choval tak hrubě a nelidsky. Roztřásl se, padl na kolena a pak oba vězně vyvedl z vězení. Položil jim nejdůležitější otázku:
„Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“(Sk 16,30)
Jak svou otázku žalářník myslel, se už asi nedozvíme. Slovo „zachráněn“ totiž můžeme vyložit dvěma způsoby podle toho, co je třeba zachránit – zda tělo nebo duši. Ať už v té chvíli uvažoval jakkoliv, důležité je, že šlo o věčnou záchranu tohoto vězeňského správce, jeho blízkých i nás všech. Šlo o nalezení odpovědi na nejdůležitější otázku: „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“. Každý, kdo se tak ptá a myslí to vážně, musel dojít ke zjištění, že je bez pomoci ztracen.
V Ježíše nevěříme proto, aby nám život zpříjemňoval. Ostatně, Pavlovo a Silasovo zatčení svědčí o opaku. V Ježíše věříme proto, že díky jeho oběti můžeme
získat nový život. Bez něj zůstanou naše dny nenaplněny. A nejen to. Bez znovuzrození jsme navždy ztraceni. Bible v tomto případě mluví jasně: buď patříme Bohu, nebo ďáblu. Žalářníkova otázka je proto ta nejdůležitější ze všech: „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“
Pavel odpověděl slovy:
„Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“(Sk 16,31) Věř, to je všechno? Je to skutečně tak jednoduché? Ano. Ale co vlastně znamená „věřit“?
Věřit znamená zcela se spolehnout na Ježíše Krista. On položil život a vstal z mrtvých kvůli všem lidem. Ano, tak věř, že jeho zástupná oběť byla vykonána také kvůli tobě.
Věřit znamená chtít Krista následovat. Náš život se může ubírat správnou cestou jen, pokud se oddáme jeho vůli. Věřit tedy znamená mnohem víc než „považovat za pravdu“ to, co učí Bible. Přijetím víry v Ježíše Krista vstupujeme s Bohem do blízkého vztahu.
Žalářník nikdy před tím o Ježíši neslyšel, a tak mu Pavel se Silasem o Pánu pověděli. Kristův příběh ho zaujal natolik, že nechal svolat ostatní obyvatele domu, aby si také oni mohli poslechnout slova věčného života. Všichni novozákonnímu příběhu uvěřili a svěřili se do Kristových rukou.
A jak jsme se zachovali my? Žalářníkovi blízcí se tenkrát dozvěděli, jen to co jim Pavel se Silasem pověděli, a přesto hned víru přijali. My o Ježíši víme daleko víc, ale dovolili jsme mu vstoupit do našeho života?
3.
Nový život
Pavel a Silas zvěstovali v žalářníkově domě Boží slovo. Všichni ho přijali a uvěřili.
Je zřejmé, že Bůh žalářníka proměnil. Jako bývalý římský voják byl mužem činu, což se také hned projevilo v jeho dalších skutcích. „Ještě v tu noční chvíli se Pavla a Silase ujal a očistil jim rány.“ (Sk 16,33) Jak je možné, že se tak zachoval člověk, který vězně před několika hodinami připoutal do klády bez toho, že by si všiml jejich bolesti? Byl to ten stejný člověk? Ano i ne. Tělo sice zůstalo stejné, ale duše se proměnila.
Každý člověk, který příjme víru, se změní. Pavel říká: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2Kor 5,17).
Nový život je tedy prvním důležitým znakem víry.
Žalářníkův příběh pokračuje tak, že se dal se všemi svými lidmi pokřtít.
Ohlédněme se ještě jednou za tím, co jeho křtu předcházelo:
1. Žalářník si uvědomil, že je ztracen.
2. Hledal záchranu.
3. Dostal radu, aby uvěřil.
4. Nechal se poučit o víře.
5. Uvěřil v Ježíše Krista.
6. Vyvodil důsledky a tím potvrdil svoje obrácení.
7. Nechal se pokřtít.
Tímto vývojem musí projít každý, kdo se chce stát pravým křesťanem.
Žalářníka už nezajímalo, co na jeho víru budou říkat ostatní lidé, ale ptal se jasně: „Pane, co chceš, abych udělal?“. Evangelista Marek píše: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16,16) Křest nám sám o sobě spásu nezaručí, ale je jednou z podmínek. Víra a křest jdou ruku v ruce. Proto také Petr vybízí: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“ (Sk 2,38). Rozhodnutím nechat se pokřtít oficiálně vyjádříme vnitřní postoj, že stojíme o odpuštění a toužíme po novém životě.
Přijetí křtu je tedy dalším důležitým znakem víry.
Pavel mluví o křtu v Listu Římanům. Říká, že při křtu jsme s Kristem umřeli hříchu, abychom s ním zmrtvýchvstalým vedli nový život. Tento postoj přijala také žalářníkova rodina. Z lásky k Ježíši se zřekli hříchu i sami sebe.
Třetím důležitým znakem nového života je
láska k bližnímu. Nyní se podívejme, jak příběh pokračoval. Žalářníka napadlo, že Pavel a Silas musí mít hlad, a tak se postaral o to, aby se mohli najíst. „Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.“ (Sk 16, 34) Jaká by to byla víra bez lásky k bližnímu? Apoštol Jan píše: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.“ (1Jan 3,14) Láska k lidem tedy nechyběla ani v příběhu žalářníka z Filip. Nechybí náhodou v životě někoho z nás?
Posledním znakem života z víry, kterému se zde budeme věnovat, je
radost. Závěrem žalářníkova příběhu se dozvídáme, že se on i jeho blízcí radovali. Měli radost z toho, že uvěřili. Jaká by to byla víra bez radosti? Jaký by to byl nový život bez radosti? Ano, víra a radost k sobě patří a nelze je od sebe oddělit. Důvodů k radosti máme skrze víru mnoho. A tak se radujme, z nového života s Bohem, z odpuštění hříchů, a těšme se na otevřenou Boží náruč.
Přeloženo z německého katolického měsíčníku HEROLD Seines Kommens, 54. ročník, číslo 1 (637), leden 2010, autor článku Udo H. Schmidt
Text ke stažení zde!
