Politika EU ohledně rovnosti mužů a žen, její (ne)soulad s evangeliem

V tomto příspěvku přináším informaci o strategii EU ohledně rovnosti mužů a žen a dopis Jana Petra, ve kterém vysvětluje, že takový pohled na muže a ženu, který převrací jejich tradiční role a je v rozporu s jejich přirozeným posláním, není slučitelný s křesťanským učením a morálkou.

Nová strategie EU pro rovnost žen a mužů

V úterý 21. září představila komisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství Viviane Reding novou strategii EU pro rovnost mužů a žen, navrženou na pětileté období 2010–2015.
Hlavním cílem je „lépe využít potenciálu žen a přispět tak k dosahování celkových ekonomických a sociálních cílů EU“.
Strategie je ale předmětem kritiky, mj. proto, že vnucuje ženám roli pracujících na úkor péče o rodinu. Řešení jak docenit ženu nemá podle kritiků strategie spočívat v nabídce kariéry mimo domov, ale v posílení její úlohy v rodině, jež by měla být uznána jako plnoprávná profese.
Přestože všichni pediatři poukazují na skutečnost, že dítě do tří let potřebuje ke svému zdravému psychickému vývoji především matku, prosazuje EU kariérní rovnost a stanovuje absurdní cíl: požaduje, aby do konce pětiletky „minimálně 90 % dětí od tří let chodilo na plný úvazek do školky a 33 % do jeslí“.
RC, AT
Převzato z RC Monitor č.30/2010, str.3

--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Opravdu není „nový pohled“ na muže a ženu v rozporu s křesťanstvím?

Jan Petr

V nedávné době jsem v soukromém dopise (podepsaném však ještě několika přáteli) redakci KT reagoval na dva články týkající se umělého oplodnění a pohledu na praktikovanou homosexualitu (KT č. 30 a 31). Z této reakce se rozvinula krátká výměna názorů s vedoucím redakce KT Macháněm, v níž jsem ho mj. upozornil, že nemám výhrady pouze k těmto dvěma článkům, nýbrž i k několika dalším. Protože reakce p. Macháněho na naše připomínky byla sice relativně zdvořilá, nicméně naprosto nevěcná, rozhodl jsem se tentokrát polemiku s dalším článkem publikovaným v KT zveřejnit. Tímto tak činím, a to ve dvou formách: první je tento článek, který problematiku uvádí do širších společenských souvislostí a aktuálních politických okolností, druhou je poněkud obsáhlejší analýza problematiky genderových teorií, která si klade nárok naplnit jistá kritéria odborného pojednání.

V letošním 34. čísle Katolického týdeníku byla zveřejněna odpověď autora Pavla Motyčky na dotaz čtenářky(1), která se ptala, zda je pohled genderových teorií slučitelný s křesťanstvím. Byť jsem si vědom toho, že autor odpovědi byl velmi limitován prostorem pro analýzu této problematiky, přesto závěr, který ze svého pojednání vyvozuje, považuji za naprosto zavádějící a chybný. Jeho snaha o konsensuálnost (nebo spíše přepjatá snaha přijmout z dobového světského myšlení maximum) ve svém důsledku vede až k absurdním závěrům. Na prostou otázku zmíněnou výše se nepoučený čtenář (a pro ně je tato rubrika určena) v oficiálním listu ČBK dozví závěr, že: „Nový pohled na muže a ženu tedy není v rozporu s křesťanskými hodnotami, pokud respektuje jejich stejnou lidskou důstojnost. Jistě nespějí k zatracení manželé, když „hlavou rodiny“ je žena, a ne muž – což dnes není nic neobvyklého ani ve věřících rodinách. Vztah mezi mužem a ženou by však neměl být založen na dominanci a převaze, ale na vzájemném dialogu, respektu, úctě, důvěře, opravdové lásce a vzájemném doplňování. Takové jednání pak může být jednou z cest, jak se stát Božím obrazem.“(2) Což je konkluze obsáhlejšího článku, v němž jsou sice správně, byť jakoby velmi lehce, zmíněny i jisté výhrady autora k některým prvkům genderové teorie a praxe (kritéria rovnoprávnosti, popírání biologického základu odlišnosti muže a ženy apod.). K nim je však poněkud nelogicky připojen výše uvedený závěr, se kterým zásadně nemůžu souhlasit, což by nebylo samo o sobě pro čtenáře tohoto příspěvku nijak zajímavé, zajímavější však již je, nebo by mělo být – alespoň pro katolíka – to, že s tímto závěrem nesouhlasí ani dokumenty Magisteria Církve(3)!

Na úvod bych rád ještě uvedl, že původně můj článek měl mít v názvu „Co v KT nezaznělo“, nicméně v čísle 39 byla celá problematika alespoň částečně napravena otištěním dopisu čtenáře p. Cigánka, který velmi správně, bohužel však velmi stručně (což lze vzhledem k formátu dopisu pochopit) uvádí některé věci na pravou míru. Já se o to pokusím poněkud obsáhleji (zejména ve výše avizované analýze, kterou bych rád zveřejnil do konce listopadu).

Mám za to, že prohlásit, že genderový pohled na muže a ženu není rozporný s křesťanstvím za předpokladu, že respektuje stejnou lidskou důstojnost muže a ženy, aniž definujeme, co se myslí „stejnou lidskou důstojností“, je hrubě zavádějící. Žádná, ani ta nejradikálnější feministická teorie totiž stejnou důstojnost mužů a žen nezpochybňuje, znamená to tedy snad, že všechny jejich teorie jsou slučitelné s křesťanstvím? Je to stejná logika, jako kdybychom řekli: marxismus sice vychází z ateismu, podceňuje některé morální aspekty, které zakazují použít špatných prostředků k dosažení dobra, značně přehnaně akcentuje materiální složku člověka a společnosti a jeho cíle jsou poněkud problematické, ale v zásadě tato teorie je slučitelná s křesťanstvím, pokud usiluje o společenskou a ekonomickou spravedlnost. Že se jedná o naprosto nepřijatelnou teorii právě pro ty předpoklady, prostředky i cíle, o tom by se mlčelo, nebo by se to přecházelo jen jakýmsi nemastným neslaným výrokem „o pochybných kritériích“ a „podcenění některých skutečností“.

V tomto světle se pak jeví jistým podceněním právě opomíjení těchto prostředků, kritérií i východisek, ze kterých genderové teorie vycházejí, i cílů, ke kterým mají vést (viz níže). Přitom mnou kritizovaný závěr by mohl být pravdivý pouze v případě, že by byla k němu připojena podmínka v následujícím smyslu: „Je slučitelný jen do té míry, nakolik usiluje o lidskou důstojnost, a to ještě lidskou důstojnost tak, jak ji chápe křesťanství.“

Nicméně základním gnoseologickým předpokladem je, že rozdíl mezi lží a pravdou lze definovat, pokud vycházíme nikoliv z toho, co je společné, nýbrž co je rozdílné. Lež (nebo omyl, nepravda) má totiž některé prvky, které obsahuje i pravda, vždycky, lží je proto, že to není pravda celá, úplná, nebo naopak je k ní něco přidáno, takže ve výsledku nevede k Pravdě, ale jinam. Bohužel tento omyl v základním předpokladu je v současných postmoderních debatách velmi častý a mám za to, že v církevním prostředí v jádru vychází z nesprávného chápání nauky Druhého vatikánského koncilu, respektive z jisté tendence (za určitých okolností jinak správné) hledat pouze to, co spojuje, co je ve dvou rozdílných přístupech shodné, a nevidět rozdíly. Toto v důsledku vede k hledání nejnižšího společného jmenovatele dvou rozdílných posuzovaných myšlenek nebo tvrzení, čímž se participace na Pravdě nutně zmenšuje. Analogický projev této tendence na poli ekumenického hnutí a mezináboženského dialogu kritizuje např. v knize Duše poutníka i kardinál Špidlík (na str. 115–119).

Jinými slovy mám za to, že mnohem adekvátnější odpověď na výše položenou otázku by měla znít: „Ano, genderové teorie jsou jistou formou reakce na některé aktuální skutečné nebo i domnělé problémy ve vztahu mezi muži a ženami, nicméně předpoklady, prostředky i závěry, ke kterým dochází, jsou většinou v přímém rozporu s pojetím rodiny, manželství a důstojnosti člověka (muže a ženy) v učení katolické církve, její tradici i explicitních výrocích Magisteria (viz výše zmiňované dokumenty Magisteria), ale v případě radikálního feminismu dokonce i v rozporu se zdravým rozumem a poznatky biologie a psychologie.“

Konkrétně se jedná zejména o tyto problematické aspekty:

1. Axiomatický radikální relativismus a z toho plynoucí odmítání objektivního přirozeného řádu.

2. Většinou (kromě tzv. diferenčního feminismu) i sociální konstruktivismus, s tím bývá spojena často apriorní marginalizace až popírání biologických základů rozdílnosti mužů a žen.

3. Většinou vychází z konfliktuálního modelu vztahu mezi muži a ženami a interpretace tohoto vztahu v kategoriích moci a sebeprosazení.

4. Často postuluje a reprodukuje radikální individualismus, kdy je dítě považováno za přítěž (S. de Beauvoir: „parazit“), tento radikální individualismus v sexuální oblasti vede k programovému odtržení intimního styku od jeho plodivého účelu a v praxi je jednou z hlavních příčin demografické krize Západu.

5. Dalšími praktickými sociálně-politickými implikacemi těchto teorií je pak boj proti heterosexuální normativitě, prosazování maximální zaměstnanosti žen, institucionální výchovy dětí už ve velmi nízkém věku a maximální vměšování státních institucí do soukromí rodin (mj. i např. prostřednictvím tzv. sexuální výchovy apod.), ale dokonce i pokusů o konstruování tzv. práva na potrat jako základního lidského (ženského) práva.

V tomto smyslu podaným vysvětlením (byť třeba jazykem více přizpůsobeným běžnému čtenáři KT) by byl zachován požadovaný formát odpovědi a odpověď by odpovídala biblickému požadavku „Ať je vaše řeč ano, ano – ne, ne: co je navíc, pochází od Zlého“ (Mat 5, 37), příčila by se však jinému požadavku, požadavku módní korektnosti, která čím dál více zachvacuje i církevní prostředí na Západě a která ve svém důsledku zabraňuje jakémukoliv rozlišování mezi dobrem a zlem.

Tento postoj vlažnosti je bohužel skutečnou nemocí současné společnosti, potažmo i mnohých členů Církve, která jim zabraňuje aktivně vstupovat do společenských a politických debat a ovlivňovat dění dle Boží vůle.

Je opravdu až s podivem, že zatímco jsme svědky soustředěného útoku různých neomarxistů, relativistů a existencialistů na tradiční hodnoty západní společnosti, ti, kteří by je měli bránit, se chovají, mírně řečeno, velmi bezstarostně a naivně. Nebo zbaběle?

V našich podmínkách je signifikantním příkladem KDU-ČSL a činnost mnoha křesťanů publikujících v oficiálních křesťanských médiích. Autor článku má vlastní zkušenost z osobní korespondence a rozhovorů s několika čelnými představiteli lidové strany na dané téma, v nichž tito zastávali v lepším případě postoj mlčení o sporných bioetických a morálních tématech (Cyril Svoboda), nebo dokonce v podstatě přebírali argumenty a rétoriku západních socialistů o diskriminaci žen v zaměstnání – poměřováno výší mzdy a podobně (Zuzana Roithová). Do naznačené linie zapadá aktuálně i nabídka, vyslovená úřadující předsedkyní strany Michaelou Šojdrovou v létě letošního roku, na spolupráci se Stranou zelených (která má ve skutečnosti ve většině morálně-kulturních otázek radikálně rozdílný až opačný názor, než je názor křesťanský, a díky podceňování této problematiky ze strany konzervativní reprezentace jej velmi úspěšně prosazuje). Koneckonců, i autora kritizovaného článku Pavla Motyčku lze přiřadit do této plejády, neboť sám byl lídrem kandidátky za KDU-ČSL do obecních voleb v Kroměříži a spoluautorem příručky pro nově zaváděnou etickou výchovu do našich škol.

POZNÁMKY:

(1) Ve škole jsem slyšela o novém, tzv. genderovém pohledu na rozdílnost muže a ženy, který obrací jejich tradiční role. Něco se mi na tom líbilo, něco ne. Může se ale podobná teorie slučovat s křesťanskými hodnotami? M. J., pražská arcidiecéze.
(2) http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=7316&webSSID=18f1597ac17dde891cf04dc4f6ee335d
(3) Viz dokumenty: Rodina manželství a „fakticky existující soužití“, vydaný Papežskou radou pro rodinu, dostupné jako dokument č. 14 na http://www.cirkev.cz/cirkev-ve-svete/dokumenty/cervena-rada/, a List biskupům Katolické církve o spolupráci mužů a žen v církvi a ve světě, vydaný Kongregací pro nauku víry, dostupné tamtéž jako dokument č. 29.

Tento článek je převzatý z http://www.sklenenykostel.net/j15/
a naleznete ho ZDE

obrazek id="7455" zarovnani="nastred" nahled="ne">

Sdílet

| Zdroj: RC Monitor 30/2010, www.sklenenykostel.net/j15/

Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:

www.TV-MIS.cz

::	Kázání z Vranova nad Dyjí 26.12.2024 (Svátek sv. Štěpána)
::	Kázání z Vranova nad Dyjí 25.12.2024 (Boží Hod Vánoční)
::	Kázání z Vranova nad Dyjí 24.12.2024 (Půlnoční)
::	Prof. Dr. Jiří Skoblík - Promluvy 2016 část 12. ()
::	P. Josef Jahoda - Promluvy 6 (1996) (záznam promluv)