PST!

Ve Slavkově u Brna proběhla 19. 4. 2008 duchovní obnova pro děvčata od 14ti let na téma PST! Co tato zkratka připomíná a jak děvčata tento den prožila, si můžete přečíst v následujícím článku. Myšlenky zde uvedené mohou povzbudit nejen děvčata...





Dnes budeme zase prožívat duchovní obnovu, znáte to?
Duchovní obnova má totiž takový záměr, je to na to abychom se vraceli domů povzbuzení, že chceme ten náš život prožívat ještě víc s Pánem Ježíšem a ještě víc správně. Téma té dnešní obnovy je, jak? PST.

Začnu takovým jedním malým příběhem. Do jedné pohraniční farnosti byl poslán mladý jáhen. Víte, co to je jáhen. Je to takový první stupeň kněžství, má první svěcení. Jáhen může křtít, žehnat, ale nemůže zpovídat ani nemůže sloužit mši svatou. Tak takový jáhen byl jednou poslán do pohraniční farnosti a pan farář se zaradoval, že má pomocníka. Posílal ho do některých vesnic, kam dřív jezdil sám a říká: „Budeš tam mít bohoslužbu slova.“ Jenomže jáhen, který byl z velmi živé farnosti, byl překvapen. Přijel do jednoho kostelíka, kde měl mít bohoslužbu slova a byla tam jenom tři babičky. Říká těm babičkám: „Jé, nezavřeme to tady?“ Když přijel do dalších míst, nebylo jich tam o moc více, tak pak říká tomu panu faráři: „Otče, mně se tam nechce jezdit kvůli těm třem babičkám.“ A dokonce jednou o tom mluvil i před panem děkanem. Pan děkan mu povídá: “Podívej, i kvůli těm třem to stojí za to tam jet. Dám ti dobrou radu: když jich tam máš málo, těch babiček, tak se tím posvěcuj ty sám. Když sloužíš bohoslužbu, můžeš být blízko Pánu Bohu i ty. Řekl mu: „posvěcuj se tím“. PST.

Někteří lidé hledají, co Pán po nich chce. Chce Pán Bůh, abych teď udělala ten a ten dobrý skutek, nebo chce Pán Bůh, abych se rozhodla, že půjdu zrovna na tuto školu nebo jinam? Pán Bůh většinou chce jedno, abychom čím dál víc byli lidmi, kteří ho mají rádi a kteří se svým životem posvěcují.





Boží vůle je naše posvěcení. Řeknete, je to je teda něco vzdáleného. Není to tak, protože všechno, co nám Pán Bůh dává, je proto, abychom byli čím dál svatější. My jsme teď chystali nejnovější číslo časopisu „Milujte se“, je tam také jeden článek - promluva arcibiskupa Graubnera, a ten říká: „Kdo se nestane svatým, ten svůj život zbabral.“ Někdo by si mohl říci: „Já přece, jak se můžu stát svatou, vždyť jsem některé věci pokazila a ani nejsem tak dobrá jak byla Kateřina Sienská, která měla zjevení ani nejsem tak dobrá jako svatá Zdislava, která založila dokonce nemocnici, ani nejsem možná tak dobrá jako některé jiné, ale každý z nás jdeme svou vlastní cestou a každý a každá z nás se můžeme posvěcovat, stávat čím dál více lidmi, kteří k Pánu Bohu směřují. A i když někdo třeba hodně pokazil, tak to neznamená, že už by ho Pán Bůh odepsal. Kdyby ho odepsal, tak by šel rovnou do pekla a to se nestalo. Ještě žijeme, takže nám věří a to je velká šance, že se můžeme postupně dopracovat ještě víc na té cestě k Pánu Bohu.

Děvčata, to, co vám teď říkám a říkat budu, jste už asi mnohokrát slyšeli a není to nic nového. Na druhou stranu jsou to věci, které je potřeba slyšet. To, že někdo něco zná, to je dobře ale je otázka: projevuje se to ve tvém životě? Je to poznat, že to bereš vážně? Je to poznat, že z toho žiješ? A i kdybychom už něco znali, tak to potřebujeme slyšet i padesátkrát, abychom to začali víc vidět. PST.

Vy asi nebudete jezdit dělat bohoslužby slova do nějakých vesnic z pohraničí, ale můžete se posvěcovat něčím jiným, například: všechno, co děláme, můžeme dělat jenom tak, aby to bylo hotovo, anebo že to uděláme tak, abychom se tím posvěcovali. Uvedu příklad: ráno se modlím. Předpokládám, že každá se modlíte. Takové zbožné děvče se ráno modlí, teď jaký bude výsledek té modlitby. Udělá si čárku – splnila jsem anebo též kvůli té modlitbě bude víc posvěcená, bude mít blíž k Pánu Bohu. Jak se dá modlitbou posvěcovat? Že do toho dám celé srdce. Že si uvědomím: Pane, já Ti chci udělat radost. Já Tě mám ráda. Že to nebudou jenom kecy, ale že to bude něco, co jde ze srdce. „Pane, ale dneska se mi nechce modlit“. To tím spíš. Tím to bude za víc bodů, když se pomodlíš. Chápeme? PST! Někdo se může skutečně pomodlit dobře „Otče náš“, a když do toho dá celé srdce, tak bych řekl, jakoby udělal deset kroků blíž k Pánu Bohu. A někdo se pomodlí „Otče náš“ hala bala a zůstane na místě. Vůbec se nehne kupředu. Vůbec se tou modlitbou neposvětí. A někdo dokonce při modlitbě ještě záměrně je roztržitý, myslí na kdeco, někdy dokonce i špatného a jakoby ta modlitba vůbec nepřispěla k posvěcení ale naopak, byl to promeškaný čas. Tím neříkám, že když přijdou roztržitosti, že je to hned hřích. Dokud s tím bojujeme, tak to hřích není. Ale, když přestaneme bojovat, když se do toho vědomě zavrtáváme, tak se stává něco zlého. PST.
No a člověk se nemodlí jenom ráno, že? Modlí se většinou před jídlem, modlí se po jídle, člověk se modlí i během dne své vlastní modlitby (je dobře, aby si na to našel čas). Člověk prožívá mši svatou, doufám, že ano. Tou mší svatou se může posvěcovat. Když do toho vložíme svoje srdce, tak to má velký dopad. Samozřejmě se můžeme posvěcovat i večerní modlitbou. Ta modlitba může přispět k tomu, že se hodně stáváme svatějšími. Člověk si nemůže říci: já jsem teďka svatější, ale snažím se o to. PST.





Sv. Pavel píše v jednom ze svých listů: „Boží vůle je vaše posvěcení“. Teď si představte, člověk se během dne jenom nemodlí, že? Také třeba chodí do školy. Také třeba vaří, nebo se o někoho stará. Například takové hodné děvče se také učí. Dá se vztáhnout tato rada na to učení PST? Kdy se děvče může učením posvětit? Když to dělá z lásky k Pánu Bohu. Předtím než se začne učit, řekne: „Pane, já Ti chci tím udělat radost“. Když se třeba učí tak, aby to mělo nějaký účel, aby se nepromeškal čas, který dostala. I učením se dá posvěcovat. Teď si představte maminku, která se stará o dítě. Dá se i tím posvěcovat? Určitě. Ta maminka se posvěcuje tím, že pro to dítě ráda, s láskou všechno chystá, že je na to dítě trpělivá, že s tím dítětem zachází tak, aby to dítě bylo pokojné, pěkné. Když to maminka dělá s tím záměrem, když to chce dělat z lásky, chce to dělat pro Pána Boha, pro to dítě, tak se najednou stává kvůli tomu svatější.

A kdy se člověk neposvěcuje?
Jsou chvíle, kdy se neposvěcujeme, např. říkali jedni rodiče: „Ta naše holka je taková ubrblaná“. My jí řekneme: „Ukliď si to“ a ona má tisíc řečí. Jindy řekneme: „Pojď, nachystej toto a pomůžeš nám“ a ona zase brblá. Cokoliv, kdy se po té holce chce, tak vždycky brblá. Doufám, že to nemůže říct nikdo z vašich rodičů takto, že u vás je to naopak. Když někdo brblá, nadává, tak se tím moc neposvěcuje i když to nakonec udělá. Když to například uklidí, ale je to s brbláním, tak asi Pán Bůh z toho velkou radost nemá a ani to děvče se tím moc neposvětí. To znamená neposvěcujeme se, když reptáme, když brbláme.

Kdy se ještě neposvěcujeme? Když máme špatné úmysly, např. děvče jde pomoci na faru ale má úmysl ten: aby mne za to chválili. Tak je to dobře, že pomohla, ale kdyby to dělala tak jako Panna Maria, že nečeká nějakou pochvalu i když ta pochvala nějaká přijde, tak je to ještě lepší. Máme totiž všechno dělat s úmyslem, který nám nepokazí to, co dobrého děláme.
Čím se ještě dá něco pokazit? Tím, že to, co děláme, flákáme. Když třeba taková slečna píše úlohu doma, a řekne: však co, já to odfláknu, tak možná že za to nedostane žádnou špatnou známku ve škole, ale mohla to udělat ještě lépe. Před Pánem Bohem, kdyby to udělala pořádně, tak by obrazně řečeno, mohla dostat větší body, větší zásluhu než za to, že to odpinkla. Člověk se naučí flákat něco malého, pak časem odflákne něco většího, a ono to postupně začne padat. Neposvěcujeme se tehdy, když něco flinkáme.
Neposvěcujeme se ani tehdy, když žijeme v přetvářce. Když navenek dáváme najevo, že chceme dělat dobro, ale ve skutečnosti nám jde o to nějakým způsobem jednat jinak.
Neposvěcujeme se, když se nechceme posvěcovat. Naschvál chci dělat věci tak, aby se to Pánu Bohu nelíbilo. To si myslím, že by ani neměl být náš příklad. PST. Dovolil bych si říci, že tak jak Pán Bůh je všemohoucí, tak úplně všechno, co prožíváme, chystá jako šanci, abychom se tím mohli posvěcovat. Pán Bůh vám dal takové rodiče jaké vám dal, abyste se mohli skrze ně posvětit. Pán Bůh nám dal ty a ty sourozence, abyste se mohly skrze ně posvěcovat. Dal vám ty a ty spolužáky, abyste se mohly skrze ně posvěcovat. Dal vám ten a ten vzhled, abyste se skrze to mohly posvěcovat. Pán Bůh vám dal ty a ty dary, abyste se mohly skrze ně posvěcovat. Pán Bůh nám dal ty a ty neschopnosti, abyste se i přesto mohly posvěcovat. Všechno, co je kolem nás, všichni kdo jsou kolem nás, jsou nám dáni, abychom se kvůli tomu mohli posvětit.
Ten, kdo to takto vidí, prožívá jedno velké dobrodružství. Pán Bůh nám dává jednu přihrávku za druhou a my můžeme kvůli tomu pracovat na svém posvěcení.
Setkal jsem se s případem, kdy jedno děvče mluvilo o tom, jak její brácha ji dokáže vždycky vytočit. Ten brácha ji věčně provokuje, věčně jí na něco hrabe, s něčím vrtá, a ona když už ho vidí, už to v ní vře, protože ví, že musí hned od začátku šlehnout nějakou drsnou řeč, anebo mu bude muset dokonce vypálit. A ona se kvůli tomu bráchovi moc neposvěcuje, ba naopak, ona na něm ztrácí ty body. Přehlédla jedno důležité, že ten brácha je dar od Pána Boha. Ona ho má ráda, ano. Ale on ji vždycky vyprovokuje a ona ho přehlédla jako velký dar od Pána Boha. Pán Bůh jí ho dává jako trenéra, aby dorůstala ke ctnostem. Na takového bráchu musí mít velkou trpělivost. Pro takového bráchu musí mít velkou lásku. Když má malou, tak jí to vždycky vytočí a už jde do něj. Za takového bráchu se musí častěji modlit, aby to zvládla. Pán Bůh jí dal takového trenéra, aby dorůstala ke svatosti. Ona to ve skutečnosti neprokoukla a je na toho bráchu často zlá. Co to znamená? Uvědomit si: Pán Bůh to se mnou myslí dobře a chce, abych se pocvičila v pokoře, lásce, trpělivosti a proto mi tohoto bráchu dal. Tak, kdykoli mám bráchu potkat, tak se mám vždycky zklidnit, nachystat na to, že se nedám vyprovokovat, že se budu tím posvěcovat, když toho brachu potkám. Jak to vidí Pán Bůh? Pán Bůh to vidí takto: tady toto děvče, na něm mi hodně záleží. Chtěl bych, aby vyrostla k velkému stupni svatosti. Dám jí špičkového trenéra, který ji bude trénovat v tom, aby zůstala klidná, v tom, aby dokázala být trpělivá, laskavá. Ten špičkový trenér, to bude její brácha. On jí bude různě vstupovat do života, ale ona díky tomu, že bude vědět: To je můj trenér, a tak nasbírá velké milosti k růstu ve svatosti.

Ještě jsem přišel na takový jeden zajímavý pojem: úhlavní dobrodinec. Je to člověk, který nám komplikuje život. Pro někoho je úhlavní dobrodinec třeba paní učitelka, pro někoho někdo z rodičů, pro někoho to může být spolužák, který nás svým způsobem pořádně ponižuje. Nebo to může být někdo, kdo nás pomlouvá. Pán Bůh posílá takového úhlavního dobrodince do života. Je to někdo, kdo nám třeba hodně ublíží, kvůli kterému máme chuť se vším seknout a všechno vzdát. Takový úhlavní dobrodinec ten vlastně přesně ví, jak nám nejvíce uškodit. Když my to správně vychytíme, tak nám to neublíží, ale naopak, před Bohem díky tomu získáme. Kdy člověk toho úhlavního dobrodince rozpozná, tak asi nebude jásat radosti ale řekne si: Pane Bože, kvůli tomuto člověku já musím zůstat klidný, nebudu se mstít, vydržím. Kvůli tomu úhlavnímu dobrodinci můžeme hodně udělat pokrok směrem k Pánu Bohu.
Některá si řekne, achá, tak já budu dělat ÚD třeba svým rodičům. To by bylo špatně. Doufám, že žádná s vás není pro nikoho ÚD. Pokud je, tak rychle z toho ven. To totiž je taková služba, která před Pánem Bohem není moc dobrá. Naopak, když někdo je naším ÚD, tak to může být pro nás velké dobrodiní. Většinou to člověk moc nepřijímá, řekne: tady tohoto člověka bych už nechtěl ani vidět. Právě tento člověk je pro nás největším darem. PST. Znamená to v každé chvíli pamatovat na to, že Pán Bůh dává šanci všechno správně využít. Vším se posvěcovat. Ať už zpíváme, píšeme, hrajeme si, nebo se modlíme, všechno je možné uchopit tak, abych kvůli tomu byla blíž k Pánu Bohu.

Máme Pánu Bohu důvěřovat, že on to s námi myslí dobře. I to, co je jinak, než si představujeme, nám přihrává, abychom se tím posvětili. PST.

A zvlášť když přijde něco úplně jinak než jsme čekali, tak nemáme zpanikařit, nějaké tvrdé, vulgární slovo říci, kdepak, ale máme si uvědomit, co mi to připomíná PST, teď musím být chvilku v tichu a pak musím najít, jak se i tím mohu posvětit. Jak tuto drastickou situaci vzít tak, aby Pán Bůh ze mě mohl mít radost. PST.

Kdyby se nám podařili takto žít, že budeme to PST vkládat do každé chvíle svého života, tak to bude radost. My se můžeme posvěcovat i tehdy, když je nám dobře, i tehdy, když je to těžké. Pán Bůh totiž každou situaci pro nás nachystal k našemu dobru. A máme Pánu Bohu hodně důvěřovat, natolik, že budeme vědět: On mne má rád, On by nedopustil nic, čím se nemůžu posvětit. Když mi Pán Bůh něco bere, tak On ví líp než já, že to nepotřebuji. Mne sice mrzí, že umřela babička, ale Pán Bůh ví, že už ji nepotřebuji a že se tím můžu posvětit, že mu budu děkovat za to, že jsem ji mohla mít.

Když mi Pán Bůh něco nedává, třeba děvče se modlí: „Pane Bože, dej mi tohoto borce“, Pán Bůh ti ho nedává, Pán Bůh ví lépe, že ho nepotřebuji, že by to nebylo k mému posvěcení. Posvěcuji se tím, že říkám: „Pane Bože beru to, přijímám to“. Když mi Pán Bůh přihrává nějakou těžkost, např. zase ten a ten člověk na mne není dobrý, zase ta a ta nemoc, zase ten a ten jiný problém, když mi přihrává něco, to dává mi v tom posvěcení a sílu, abych to dokázala unést. Kdo takto důvěřuje Pánu Bohu, ten pak ve všech okolnostech se může posvěcovat a stává se čím dál více člověkem, který roste tím Božím směrem.

Po každé přednášce bude mlčení. To znamená, že se vůbec nebude mluvit, nebude se mobilovat, nebude se esemeskovat, nebude se ani nějak posunkovat, ale bude se mlčet a rozmlouvat s PJ. Každá si někde zalezte nebo pohodujte, tak nějak se skliďte a v duchu si to, o čem byla řeč prodiskutujte sami o sobě. Pane, jak já se můžu posvěcovat s těmito rodiči? Jak já se můžu posvěcovat tím, co mne čeká zítra? Jak se můžu posvěcovat tím, co jsem doposud nezvládala? Většinou Pán Bůh to, co jsme nezvládli, tak nám přihraje znovu, abychom se příště už tím mohli posvětit. Někdo opakovaně dostává pořád stejný problém zpátky, protože se ještě tím nezačal posvěcovat. Mlčet a rozmlouvat v duchu s Pánem Ježíšem. Proto duchovní obnova, abychom nechali Pána Ježíše promluvit do toho, co prožíváme. To mlčení ať je prosyceno rozhovorem s PJ.

PST – posvěcuj se tím – ať přijde cokoliv ne že nás to bude iritovat, rozesmutňovat, ale že se budeme tím posvěcovat.





DĚLAT DOBRO DOBŘE!
Každá s vás určitě chce, aby to, co dělá, bylo k dobrému. Abyste druhým dobře pomáhaly, aby doma s vás mohli mít radost, aby to, co děláte, jste dělaly tak, aby to bylo pro Pána Boha dobře. Jenomže ono je to někdy složitější. Tak bych vyjmenoval pár skutečnosti, které mohou to ovlivnit:
Např. děvče se rozhodne, že v neděli uvaří oběd pro celou rodinu. Pustí se do toho, vaří, vaří, smaží, peče, a teď to může dopadnout různě: může tam být zakouřeno, může tam být dokonce připáleno, může to být výborné, celá rodina díky tomu může být nadšená, jak krásný oběd přispěl k tomu, že je doma pěkná atmosféra, může to být sice výborné jídlo, ale kvůli té slečně kuchařce může být doma velmi dusno atd. Je potřeba dobro dělat dobře.

Uvedu několik takových postřehů, co by takový člověk, který chce dobro dělat dobře neměl přehlédnout:

1. Ať už děláme cokoliv, je třeba být v milosti posvěcující.
Co to znamená ta milost posvěcující? To znamená, že nemáme v srdci vážný hřích. V milosti posvěcující jsme po křtu. No ale i když některé byly pokřtěny až později, tak přece už je to chvilka od toho křtu, že, a do té milosti posvěcující se vždycky vracíme při svaté zpovědi. Když něco děláme a máme v duši milost posvěcující, tak to znamená, že se to může líbit Pánu Bohu, to co děláme. Např. když se zbožně pomodlíme růženec a máme milost posvěcující, tak před Pánem bychom jako bychom získali 1000 bodů. Když se růženec pomodlíme zbožně, ale nejsme v milosti posvěcující, tak to před Pánem Bohem také má hodnotu dejme tomu třeba jen půl bodu. Je to rozdíl, že? Rozhodně to Pán Bůh nepočítá takhle na body, ale na druhou stranu chci vyjádřit, že je veliký rozdíl, jestli děláme něco v milosti posvěcující nebo bez ní. Jsou lidé, kteří nad tím mávnou rukou a řeknou: já ke zpovědi nepůjdu. Zapomínají na to, že to dobro, co konají, je umenšeno, že to mohlo mít větší dopad, větší užitečnost před Pánem. To má být naše starost: trvale žít v milosti posvěcující. Svatá zpověď není jenom na to, abychom tam vyznali hříchy, ale také na to, abychom to, co děláme, mohlo být hodně užitečné před Pánem Bohem.
Děvče třeba „jenom“ umývá nádobí (taková drobnost) a před Pánem Bohem to může mít obrovskou hodnotu, když to dělá v milosti posvěcující. To je ohromné!
Druhý příklad: jede nákladní auto a ujede cestu z Prahy do Brna. Je otázka jestli něco naloží nebo pojede naprázdno. Nádrže jsou to stejné, ale užitek z toho, jestli má něco naloženo nebo nemá. Tak je to zrovna s tou milosti posvěcující. To je první předpoklad: jestli něco děláme v milosti posvěcující, tak ty naše skutky jsou pak záslužné pro věčnost. Někdo by z toho mohl dojít k mylnému závěru: když mám vážný hřích, tak už ani nemusím dělat žádné dobro, to stejně před Pánem Bohem nemá žádnou cenu. Není to pravda, i když někdo má v srdci těžký hřích, tak je dobře, aby dělal dobré skutky, protože ty sice nebudou mít takový dopad před Pánem Bohem pro věčnost, ale díky tomu, že dělá toto dobro, tak Pán Bůh má dá časem milost, aby se do té milosti posvěcující mohl dostat. Dobro dělat vždycky, ideálnější je, když je můžeme dělat v milosti posvěcující, ale pokud náhodou někdo v milosti není (třeba znáte nějakou kámošku, nebo někoho z rodiny, tak mu neřeknete: tys už dlouho nebyl u svaté zpovědi, tak ty se stejně nechytáš, ty už ani nemusíš dělat žádné dobro, naopak, dělej dobro, protože díky tomu, Pán Bůh ti dá milost, aby ses mohl k té milosti posvěcující dostat.

2. Dělat jen to, co je dovoleno. Uvedu příklad: jestliže mi jde o něco dobrého, ale třeba bych k tomu musela použít lež, tak to je věc, která není dovolena před Pánem Bohem. Lhát není v pořádku. Máme být lidmi, kteří mají být pravdiví. Dělat jen ty věci, které jsou dovolené.

3. Dělat všechno s dobrým úmyslem – z lásky k Pánu Bohu a z lásky k bližním. Je třeba často kontrolovat ten dobrý úmysl, protože někdy se do toho zamíchá, že dělám to, aby mě druzí chválili, nebo dělám to kvůli penězům, nebo dobro dělám proto, aby se ukázalo, jak ti druzí jsou neschopní, jindy že člověk to dělá jenom proto, aby se zviditelnil a ne proto, aby z toho měl radost Pán Bůh. Dobro máme dělat s dobrým úmyslem.

4. Dělat dobro ve správnou dobu. Např. když je maturita na podzim, někdo si řekne, nepovedlo se to v řádném termínu, tak to bude v mimořádném, je lepší, když se udělá všechno proto, když se to dělá ve správnou dobu.

5. Dělat dobro přesně a dokonale. Děvče vyšívá nějakou dečku, a teď má dvě možnosti: dělat to co nejsvižněji, a je jedno jak to dopadne, nebo dá do toho všechno svoje umění, všechnu svou pečlivost a udělá to tak nejlépe jak je schopná. Ta druhá varianta je správná. Protože až někdo tu dečku bude vidět, tak se nebude ptát: A ona měla málo času a ještě ji prosil někdo o něco jiného, zrovna ji bolela noha … nebude se ptát na to, zdá jsme měli ideální podmínky, když jsme to dělali, ale bude se ptát: je to kvalitní? Ne, že z nás budou perfekcionisté, že budeme lpět na detailech, ale že to uděláme tak dobře, jak jsme toho schopní.

6. Aby naše dobro skutečně za něco stálo, je třeba dělat pilně, ochotně a vzorně.

7. To, co děláme máme dělat klidně a skromně. Ne tak, že se budeme všude chválit, že budeme u toho nervózní, mohli bychom to pokazit!

8. Dělat všechno z odevzdanosti do vůle Boží. Pane Bože, já ti to svěřuji.

Dobro dělat dobře. Jestliže děláme dobro dobře, před Pánem Bohem to může mít velký účinek, i když se nám to nepovede přesně tak, jak jsme se snažili. Pán Bůh už je schopen to ovlivnit, aby ten výsledek před Bohem – ty zásluhy jsme skutečně mohli mít. Než začneme, je potřeba vzbudit v sobě takovou touhu: „Pane, to co budu dělat, chci dělat správně“. Například jdu upéct buchtu. Ještě než zadělám: „Pane Bože, chci to dělat správně, abys z toho mohl mít radost a aby to také těm druhým chutnalo“. Pak je dobře začínat s modlitbou na rtech. Všimli jste si, že když se rozkrajuje chleba, tak je takovým starým dobrým zvykem, ten chleba přežehnat. To není nějaký magický úkon, ale je to modlitba, se kterou začínáme. Dřív to bylo ještě víc rozšířeno. Sedlák jel na pole a než začal, udělal bičem kříž a pomodlil se, aby všechno, co dělá, bylo ve spojení s Pánem Bohem.

Pak jde o to dobro rozdrobit na malé kousky. Dejme tomu děvče nastoupí na střední školu, kde ji čekají čtyři roky, kdy musí zabrat, „to bude otrava na dlouho“. Ne ne, takhle ne. Rozdrobím si to na malé kousky, každý den je šance udělat kus dobra, každý den mohu být blíž k Pánu Bohu. Kdyby si někdo řekl: „čtyři roky musím zde trčet, tak mu to vezme sílu, postupně ho to vykolejí, že ten člověk ztratí odvahu proměnit to ve velký zisk.

Větší úkoly rozměnit na malé kousky a ty malé kousky předkládat Bohu s velkou láskou. Dneska do toho, co budu ve škole prožívat, doma prožívat, chci dát tak velkou lásku, aby z toho Pán Bůh mohl mít radost.

Dělat to s vědomím, že Pán je se mnou. Myslet na něj. Myslet na to, že On je tady přítomen. Dělat to s vědomím Boží přítomnosti. Jak to můžu dělat s vědomím Boží přítomnosti, kdy mi tu naplno hraje nějaké CD? Ono to nejde sloužit dvěma pánům, že jo? Je to třeba postupně uhladit tak, abychom to, co děláme, dělali pro jednoho pána. A to si ani nemůžu pustit CD? Ale jo, můžeš, ale pusť si ho tak, aby to mohl poslouchat i Pán Bůh! Pusť si takové CD, které tě k němu přibližuje a ne od Něho vzdaluje.
Teď si představme, že už jsme u konce toho díla. Na začátku totiž se dá hodně ovlivnit, během toho díla se dá hodně ovlivnit a na konci se dá všechno korunovat nebo pokazit. Někdo třeba udělal velmi dobrou věc a pak to nakonec úplně pokazil. Proto je dobře hned na začátku mít touhu dělat to pro Pána Boha, modlit se, pracovat s vědomím Boží přítomnosti a na konci je také třeba se k tomu správně postavit. Jak? Jsou dvě možnosti. Skončil jsem dílo, buď se to podařilo nebo nepodařilo. Uvařila jsem nedělní oběd, podařilo se - nepodařilo se? KDYŽ SE PODAŘILO, tak hrozí jedno velké nebezpečí, kterým by se to dalo celé pokazit: že budu pyšná. Hmm, to jsem udělala já, vidíte jak jsem dobrá? Teď se ty zásluhy, které mohly být před Pánem Bohem vyplýtvají tím, že se budu před jinými chlubit. Pozor tedy, když se nám něco podaří, nemáme naletět na to, že bychom byli kvůli tomu pyšní. Podařilo se to, mám z toho radost, ale nedělám to kvůli tomu, aby mě druzí chválili, ale dělám to, abych mohla dělat radost Pánu Bohu a aby ti druzí měli z toho také radost. Když se něco podaří, je třeba dát si pozor na tu pýchu a hned je třeba poděkovat Pánu Bohu, protože podařilo by se to zvládnout, kdyby on mi nedal svoji sílu? Kdyby On mi k tomu nepožehnal? Že bych já sama to tak upekla? On mi k tomu dal ty schopnosti, že to dovedu … Stejně je to s písemkou. Například strašně těžká písemka a dostávám jedničku. „Pane Bože, to není proto, abych se vytahovala před ostatními, ale na to, abych Ti děkovala. Díky za to, žes mi v tom pomohl.“ To jsou tyto dvě věci, když se dílo podaří: 1) nebýt kvůli tomu pyšná, 2) poděkovat Pánu Bohu. Všechno je totiž Boží dar.

Teď pozor, jsme u druhé varianty: NEPOVEDLO SE. Oběd připálený, pětka z písemky, … Když se to nepodařilo, jsou ještě dvě varianty: buď se to nepodařilo mou vinou – já jsem tam něco podstatného pokazila, anebo se to nepodařilo, ale bez mé viny. Nemohla jsem za to, ale dopadlo to špatně.
Když se to nepodaří, že jsem v tom měla vinu – vařila jsem oběd a mezi tím jsem si na počítači hrála nějakou hru, hra mně zaujala natolik, že jsem oběd nechala připálit. Nebo psala jsem písemku a nepodařilo se to mou vinou, protože zrovna jsem se moc neučila. Pak je třeba 1) vzbudit postoj pokory – přiznat: ano, je to moje chyba (někdy se shazuje vinu na druhé); 2) poprosit o odpuštění: „Pane Bože odpusť, že jsem se víc nesnažila. Odpusť, že jsem to nevzala za ten správný konec. Odpusť, že jsem to pokazila svým lajdáctvím.“ Zároveň, když odprošujeme, je třeba odprosit i ty, kterým jsme ublížili. Rodiče to určitě zamrzelo. 3) je třeba se poučit z chyby: příště si dám větší pozor a zvládnu to.

Někteří lidé, když se jejich chybou něco pokazí, začnou být nevrlí na druhé, začnou si nevěřit, začnou to vzdávat, začnou říkat: „Já stejně nikdy nic nedokážu“, „nebude to lepší“, ale z toho má radost ten zlý, protože nás uvrtal do takového poraženeckého pohledu. Pán Bůh to vidí jinak. Dopustí, aby se to tomuto děvčeti nepodařilo, aby ona se z toho poučila a o to víc se snažila a prosila o moje požehnání a příště to bude lepší. Druhá varianta, že se to nezdařilo, ale není to moje chyba. Například vaří se oběd a najednou zazvoní sousedka a chce několik vajíček půjčit. Běžíš pro ně do sklepa a když se vrátíš, je všechno připáleno. Je to tvoje chyba? Ne. Nepodařilo se to bez mé viny. Co je třeba udělat? 1) Vzbudit pokoru: „Pane, Tys to dopustil, tak to pokorně přijímám“. Odevzdat to Pánu Bohu. 2) nezačít někoho obviňovat. Možná, že na tom ta sousedka má podíl. Řeknu si: „kdyby neotravovala“, a tím se to začíná kazit. Nehledat chybu u druhých, nechat to tak… 3) nenechat se nachytat na smutek. „Tolik jsem se snažila a zase to nevyšlo“. Ten smutek by mohl vést k pokušení sama sebe litovat. „Pane Bože, já to mám těžké“. Houby! 4) chválit Pána Boha. Sice jsem se před ostatníma shodila, že to nebude tak dobré, ale já Tě mám přesto ráda, i v této situaci Tě chválím.

Pán Bůh nám dává, abychom se mohli posvěcovat skrze všechno. Skrze úspěch i skrze neúspěch. Skrze neúspěch zaviněný i nezaviněný. Ten zlý nás vždycky pokouší. Něco se podaří „buď pyšná“, „říkej si, že za to můžeš jen ty sama“, „nechval Pána Boha teďka, zapomeň na něj“. Když se něco pokazí, tak říká: „buď vzteklá, buď smutná, už se o nic nesnaž, najdi viníka“. Když se něco pokazí bez naši viny, tak ten zlý řekne: „Vidíš, vidíš, každé dobro musí být potrestáno, nevyplatí se být dobrým, dělej radši zlo.“
Dobro dělat dobře! Tady ten strejda je Abraham. (na obrázku) Abraham naslouchá Pánu Bohu. Má ruce otevřené a tím naznačuje: „Pane, přijímám věci tak, jak mi je dáváš a chci, abys Ty mohl z toho mít radost.“ Takový postoj máme mít my všichni.

Powell: „Mladost nebyla stvořena pro potěšení, ale pro hrdinství“. Zapamatujme si to. Mnozí mladí si myslí: „Já si chci užít“, ale pro to mládí nebylo stvořeno. Mládí bylo stvořeno pro hrdinství, abych něco dobrého udělal pro druhé a pro Pána Boha.





Některé ohlasy:

Jsem moc ráda, že otec Marek nám připomněl, že je důležité dělat dobro a také dělat ne to, co my chceme, ale to co chce Pán Bůh. Také nám kladl na srdce, abychom se ptali Pána Boha na svou cestu; ať už v manželství nebo v zasvěceném životě. Je důležité chtít vědět, kam jdeme. A to on nám připomněl. Díky! K.S.

Moc děkuju za to, že jsem zde mohla být, stálo to za to!
Chvíle ticha byly pro mě chvílemi v blízkosti P. Ježíše, přemýšlení. Jsem obohacena o mnoho duchovní posily, kterou člověk tolik potřebuje. Budu se těšit příště! Díky všem. Na duchovní obnovu ráda jedu vždy znovu.
Přednášky jsou poučné a party lidí nerozlučné. Velký dík též patří všem a v modlitbě pamatujem U naší nebeské Matičky – prosí neposedné dětičky.
Lida K.

Chtěla bych otci Markovi poděkovat za nové impulzy a povzbuzení pro mou životní cestu. Jsem opět duchovně obnovena a jsem ráda, že mám tu možnost jezdit na tyto obnovy. Také chci poděkovat sestrám za jejich pohostinnost a úžasné zážitky. Ještě jednou moc děkuji.
Michaela

Mně se tady líbilo vše. Nejlepší bylo jak jsem se honila s panem farářem.
Anička M.

Chtěla bych moc poděkovat za tuto duch. obnovu otci Markovi, sestřičkám a samozřejmě našemu nebeskému Taťkovi!!! Nejen proto, že to tu bylo jako vždy – strašně super, ale také proto, že mi moc pomohla. Dlouhou dobu jsem se totiž pohybovala v začarovaném kruhu otázek, na které nikdo nepodal (pro mě dostačující) odpovědi. A právě tato obnova byla jako trefa do černého – a mě byla dána milost, já mohla otevřít oči a podívat se na svět jinak…. Božíma očima. Také osobní promluva s otcem pro mě byla nesmírně obohacující. Je vidět, že jeho víra je stále živá – a to by myslím mělo být poznat na každém z nás. Navíc – teď, když můžeme vidět, že se tak dá opravdu žít. Měli bychom to, co děláme, dělat dobře, s dobrým úmyslem, v dobrou dobu a nezapomínat, že náš dobrý nebeský Taťka je s námi, a i když něco zpackáme, může to proměnit v dobrou věc.
J.K.

Všem moc děkuji za krásné setkání a společenství. Tato obnova mi hodně dala. Ze všeho nejvíce mě asi zasáhla myšlenka:“Jak by to dnes dělala Panna Maria?“

Velmi si mi dnes líbilo, protože P. Marek dokázal shrnout vše podstatné do několika velmi jednoduchých, ale podstatných vět. Dobře se vše pamatovalo. Děkuji. Otec Marek príma klouček, kolem něho holek hlouček. Sedí ani nedutají, jenom tiše poslouchají.
Lenka