V září bude Benediktem XVI. blahořečen kardinál J. H. Newmann. Velmi obohacující pohled na celou událost nám zaslal P. Bösner od Tří dubů.
Je možné obejít se v dalším „roce kněží“ bez patrona?
Teologické úvahy o tom, proč není svatý farář Arský jediným patronem všech kněží
Podle mého mínění je nanejvýš vhodné věnovat mimořádnou pozornost tomu, co řekl svatý otec Bendikt XVI. na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova 11. června 2010 při ukončení „roku kněží“ na Svatopetrském náměstí. Šestnácti tisícům koncelebrujících biskupů a kněží mimo jiné zmínil, že „rok kněží a jejich posvěcování“ by neměl skončit, ale pokračovat.
V radostném očekávání beatifikace kardinála Newmana v Anglii bych chtěl vyslovit domněnku, že tento nový blahoslavený katolické církve by se mohl stát dobrým patronem dalšího „roku kněží“. 19. září 2010, asi tři měsíce po ukončení „annus sacerdotalis“, prohlásí v Birminghamu papež Benedikt XVI. při své státní návštěvě Anglie za blahoslaveného kněze a teologického profesora Johna Henryho Newmana, kterého papež Leo XIII. jmenoval kardinálem.
Víme-li, s jakou důkladností papežský úřad „Kongregace pro blahoslovení a svatořečení“ vede proces beatifikace (jemuž předchází podle pevně stanovených pravidel přípravný proces na úrovni diecéze), potom se nám musí nabízet otázka, jak a čím může přispět osoba „jen“ blahoslaveného (z anglikánské církve konvertovaného kněze a teologického profesora) k patronátu sv. faráře Arského, Jeana Marie Vianneye.
Ke konci již zmíněného „roku kněží“ byl všem farářům – ne kněžím – za vzor a za patrona představen opět právě on - svatý farář Arský. Ptám se tedy, jaký význam by eventuelně mohla mít postava blahoslaveného kardinála Newmana pro všechny kněze?! Touto otázkou se chci zabývat v dalších úvahách.
Oba kněží, Vianney z první poloviny, Newman z druhé poloviny 19. století, by mohli působit jako současníci či kolegové. A přece, jak rozdílné měli cesty…
Vianney přichází po hrůzách francouzské revoluce z tradice „École Francaise“, katolické obnovy 17. a 18. století, ve které se na ‚Církev’ pohlíželo spíše z konfesně-politického úhlu pohledu. Nikdo se neptal po základní identitě kněží. Jednoduše platilo: Kdo byl zbožný věřící a odmítal Napoleonovu plně světskou představu o společnosti a Církvi a zároveň se věrně hlásil k papeži, toho tehdejší vláda považovala za volnomyšlenkáře. Takový člověk riskoval svůj život. Na druhou stranu byli příkladní kněží povzbuzením pro všechny věrné katolíky, kteří se nacházeli ve stejně riskantní situaci, pokud se otevřeně přiznali ke své víře. V takové době vyrůstal Vianney a stopy této doby nesl v sobě.
Později, po náročných letech studia, se jemu – biskupem povolanému faráři – začalo dařit lépe. Jeho ochota riskovat pramenila ze starosti o svěřenou obec a z úsilí stát se svatým. Církev, a to věděli i jednoduší katolíci, byla podle civilní koncepce “Code Napoléon” chápána jako “část” světského státu a ne jako “nevěsta Páně”, kterou vede papež.
Newman přichází z tzv. anglikánského, reformního „Oxfordského hnutí“, které usiluje na pozadí různých forem protestantských a evangelických obrazů Církve, o „pravou Církev“, jejíž charakter by věrně odpovídal Kristově zakladatelské představě. Uznávaný anglikánský profesor teologie a pozdější kardinál Newman usiloval o to, jak skrze studium dějin Církve a její hierarchické struktury, nalézt odpověď na otázku: jak vytvořit „pravou Kristovu Církev“, která by věrně odpovídala jeho zakladatelské vůli. A výsledek? Objevil takové souvislosti, které mu poskytly zcela jinou odpověď, než očekával. Historická fakta ho vedla – chtě nechtě – ke katolické církvi.
S velkou intelektuální důsledností vyvodil z nových zjištění pro svoji osobu duchovně-praktické důsledky. Po důkladných studiích musel své dosavadní teorie zavrhnout - např. nárok anglikánské církve na post „via media“ (mezi pozdně barokní, „zastaralou“ římsko-katolickou a racionalizmu propadlou, evangelickou církví). Rozhodně nebylo snadné toto přiznat a následně konvertovat.
V knize „Apologia pro vita mea“ se musel bránit proti silným útokům jeho dřívějších přátel z anglikánské církve, protože to byli právě oni, kdo ho většinou negativně hodnotili a úmyslně chybně vykládali jeho poznatky.
„Když jsem byl v anglikánské církvi, měl jsem mnoho přátel, ale ne (pozn. ekleziologickou) pravdu. V katolické církvi jsem měl (ekleziologickou) pravdu, ale žádné přátele.„ Těmito slovy ukázal na některé dobrovolně konvertované katolické horlivce z Anglie, kteří ho kvůli mimořádnému teologickému vzdělání nemohli vystát. S podezřením, že se za katolíka pouze vydává, ho v Římě hodnotili negativně (kardinál Mnning). Teprve poté, co ho papež Leo XIII. jmenoval kardinálem („il mio cardinale!“), se situace změnila. Jak řekl, „do té doby nade mnou v Římě visel černý mrak”.
Během života v katolické církvi mu leželo na srdci, vytvořit a uskutečnit společenskou strukturu pro kněžský život ve vztahu k biskupovi a jeho spolupracovníkům v presbyteriu – tedy ve „fraternitas sacramentalis“.
Po návratu z Říma založil v Birminghamu s pomocí dalších kněží první „Oratoř podle pokynů sv. Filipa Neri“. V tomto starém duchovním institutu došlo k naplnění části jeho ideálu.
Není tedy náhodou, že se právě v Birminghamu uskuteční slavnost blahoslavení kardinála Newmana, zastánce jediné, svaté, katolické a apoštolské Církve, o které učí 2. vatikánský koncil, že je „consistit in ecclesia catholica“.
Ten, kdo prostudoval dogmatickou konstituci o Církvi (Lumen Gentium), dektret o službě a životě kněží (Presbyterorum ordinis) a dekret o misijní činnosti Církve (Dekret Ad Gentes), pozná, že to, co učil kardinál Newman a to, co hlásá 2. vatikánský koncil o katolické církvi a jejím tajemství, je naprosto slučitelné.
Kněžské posvěcování spočívá mimo jiné (spirituální, asketická a disciplinární příkladnost, zprostředkování svátostí) v tom, že se uskutečňuje v pastoračním společenství Kristových následovníků jako „tělo Kristovo“ při koncelebrování s příslušným biskupem a členy jeho presbyteria. Jedním z důležitých předpokladů je však jednotná diecéze.
Ve spolupráci s biskupem a jeho presbyteriem se kněží musí osvědčit také v tom, že slouží s „pastorační láskou“ nejvyššímu knězi Ježíši Kristu a jeho tajemnému tělu mezi lidmi. Skrze hlásání evangelia a křest je stále více přivádět k „tělu Kristovu“, a to až k plnému nasazení.
Přitom se může stát, že jako věrní služebníci Páně - tedy pastýře, „který dá za své ovce i život!“ – budou povoláni k jeho následování i na této cestě (viz blahoslavený farář Otto Neururer z Götzens, Tirolsko v Rakousku).
Tato stránka kněžského poslání nevychází z tendencí „Ecole francaise“ a jeho misijního úsilí o obnovení křesťanského života (ačkoliv jim neodporuje!), protože zde stojí v popředí duchovně prospěšný jednotlivec „homo apostolicus“ (sv. Alfons z Liguori), dokonce i když pracuje ve společenství (např. národní misie).
Apoštolský vzor pro kněžské poslání se nehledá snadno ani dnes – v době Církve obměkčené individualizmem. Nynější situace je výsledkem zestátnění Církve, které provedl Josef II. cca před 250 lety).
Kromě toho existuje spousta návyků na partikulární „Consuetudines“ a na „vlastní diecézní praktiky“, které byly kdysi v historii potřebné (École francaise), nicméně po letech volají po doplnění.
Za porovnání stojí také rozdělení východní a západní tradice ve středomoří, které vedlo k prvnímu velkému schizmatu. Stejně tak vývoj renesance a její individualizmus v umění a životním způsobu, který požadoval po duchovním životě „hmatatelné“ stopy. Tento postoj vedl za přispění Dr. Martina Luthera ke druhému velkému schizmatu.
Tato individualistická touha po zážitku se stále víc zmocňuje veškerého veřejného života v průmyslových zemích. Existuje riziko, že toto civilní smýšlení pronikne do kruhu věřících.
Vybere Svatý Otec pro další „rok kněží“ jako symbol katolického znovuuvědomění Božího služebníka, kardinála Newmana? Snad!
Newman žil – stejně jako my dnes – ve ,vážené´ Církvi, na které se časem ukázalo, že není imunní proti moderním vlivům, jako např. zrušení tradiční morálky, viz. Lambethova konference kolem roku 1920 a její propaganda ohledně antikoncepce, interrupce, eutanazie atd.
Reakcí katolického učitelského úřadu byla nauka o „Casti connubii“, „Humanae vitae“ a dnes „Evangelium vitae“. Také diskuze o platnosti svěcení za papeže Lea XIII. a jejich neuznání katolickou církví později ukázaly, že se v anglikánské církvi zavedla svěcení žen do kněžského a později také biskupského úřadu i přes mnoho rozporů – údajně jako nerozporuplná k Ježíšově apoštolské zakladatelské vůli, z čehož plyne stále větší riziko rozdělení anglikánského společenství.
Jak už bylo řečeno, kardinál Newman se intelektuálně i duchovně oprostil od anglikánského pojetí Církve, stal se představitelem apoštolské víry a dozrál v lásce k Církvi katolické.
Pro nás katolické kněze může být život kardinála Newmana zajímavý v tom, s jakým mimořádným nasazením studoval dějiny Církve a jak svým dřívějším anglikánským přátelům objasnil sporné otázky ohledně „navázání“ na období apoštolů po založení Ježíšovy Církve katolické, nikoliv anglikánské. Po konvertování žil příkladným způsobem v katolickém „Oratoriu sv. Filipa Neri“ v protestantské Anglii (Birmingham). Kardinál Newman nám tak opravdově přiblížil učení 2. Vatikánského koncilu o pravé Církvi a jejím apoštolském kněžském sboru.
Na některé otázky se v době J. H. Newmana nahlíželo z jiného úhlu pohledu než dnes. Uprostřed současného ekumenického klimatu je skoro „neslušné“ zasazovat se o obnovení vlastní konfese. Jak překvapující je pak zjištění, že konciliární a Newmanovské názory vzájemně konvergují.
Kromě toho může osoba kardinála Newmana sloužit při hledání vlastní diecézně-kněžské identity, neboť všechna koncilem zavedená obnovení nejsou nařízena jako morální imperativy, které vychází z cizí – spíš řádové – spirituality. Jsou to apely vycházející z rozvinutí „nového křesťanství“, jež jsou hluboce zakořeněné v církevních dějinách spásy.
Účast ve společenství apoštolského kněžského úřadu v jednotě s biskupem jako nástupcem apoštolů, povolání ke svatosti v Církvi, Církev putující do nebeského Jeruzaléma a odmítnutí zlých mocí opravňují, protože spása celému světu v Ježíši Kristu již přišla. Je třeba ji hlásat, tak jak to Pán chtěl, skrze apoštolskou Církev. Tyto skutečnosti zároveň volají po odhodlání vést život podle evangelia, stejně jako po službě a životě v různých typech „vita communis“. Nejedná se o znovuzavedení dřívějších tendencí, které chtěly z kněží udělat řeholníky a nakonec vedly k pocitu odcizení.
Johne Henry Newmane, služebníku Boží, pros za nás všechny!
KR. lic.theol. P. Robert Bösner OSB, poutní rektor v Maria Dreieichen
P. Robert Bösner OSB je poutním rektorem v Maria Dreieichen, www.maria-dreieichen.at
Tento text je se svolením autora publikován na: www.stjosef.at
Důležitá poznámka: Kath.net organizuje od 16. do 20. září 2010 cestu do Anglie na papežskou návštěvu!
Odlety z Frankfurtu, Mnichova, Vídně - s Leem Maasburgem, národním ředitelem papežských misijních činností – MOŽNOST NAHLÁSIT SE je prodloužena do 9. srpna! Bližší informace na: http://kath.net/detail.php?id=27394
