Zamyšlení nad situací současné doby nám zaslal P. Petr Dokládal.
Často si říkám zda má ještě smysl něco psát. Myslím tím opravdu smysluplného a dotýkající se jádra věci. Mám dojem, že velká většina článků, úvah, rozhovorů se točí kolem problémů, ale podstatu neodhaluje. Když jsem nyní v poslední době četl o policejní razii v Belgii, tak jsem zřetelně poznal, že v dané situaci již nelze mlčet a tvářit se láskyplně, hovořit o demokracii a myslet si, že tyto „výstřelky“ jsou ojedinělé a náhodné. Nebo dokonce, že jsou pouze reakcí na pedofilní skandály, které je přece nutné v rámci spravedlnosti vyšetřit. Jistě ano, ale způsob, který byl zvolen v zemi, v jejímž hlavním městě je centrum Evropské unie, je bez jakýchkoliv pochyb skandální.
Naprosto přesně jen kardinál Tarsicio Bertone přirovnal ke komunistickému pronásledování Církve. Je nemálo jistě i dobrých a poctivých věřících, kteří rádi používají fráze: „padla železná opona, proběhla „sametová“ revoluce, máme svobodu. Jistě, je to pravda, ale mně se vždy vybaví příběh sadaře, který pěstoval ovocné stromy, ty nesly bohatou úrodu ale pak začaly usychat a plody nenesly. On se je snažil hnojit, kultivovat, ale nic nepomáhalo. Pak objevil, že zloduch leje do jejich kořenů kyselinu. Měl by vynakládat ještě více úsilí o jejich kultivaci nebo jednoduše zloducha vyhnat a zničit? Svobodná Církev má jistě obrovské pole působnosti, má biskupy, staví kostely, koná velmi zajímavé akce jakou je nyní třeba CHARISMATICKÁ OBNOVA a těší se jistě u mnohých velkého respektu. Nemohu si ale pomoci, jsou zde stále mnohé neuralgické body, které svou závažností vyžadují jen JEDNO : MODLITBU a PŮST.
Jeden příklad za všechny. Největší hodnotou je bezesporu lidský život. Je nutno jej bránit od početí do přirozené smrti. Všichni to víme, jistě se za to, aby nedocházelo k vraždám nevinných, modlíme, ale otázkou je jak. Když modlitby dovedou nějakého statečného bojovníka k činům a ten je ochoten riskovat svou čest, dobré jméno a někdy i fyzické zdraví, tak se ozvou hlasy nebádající k opatrnosti s poukazem, že by to mohlo spíše uškodit. Jistě, nic není zcela transparentní a je možno udělat chyby v projevu v neodhadnutí situace, ale v každém případě se vždy jedná o informovanost a právu na informace. Námitka, že každý člověk má přece možnost všechny informace získat, je pravdivá jen částečně, protože je vždy počítáno s pohodlností a leností průměrného člověka, který se dívá na televizi, čte bulvár a nechá se ovlivňovat reklamou. Je až neuvěřitelné, jak dokáží být lidé stádní, užiji-li termínu spisovatele Hermanna Hesseho. Zcela plasticky to vidíme nyní kolem sebe na příkladech davové hysterie kolem fotbalu ale nejen kolem něho. Je potom jasné, že takto manipulovatelní lidé dokážou měnit své názory a přijímat zákony, které jsou zcela protipřirozené a proti Bohu. Je těžko pochopitelné, že člověk křesťan, který zná zákony Boží může mlčet k registrovanému partnerství, potratům, eutanasii nebo i k tak absurdním výstřelkům, jakým je třeba snaha jisté švýcarské feministky, aby se zrušilo slovo MATKA a bylo nahrazeno termínem rodič 1, 2.
Ve spojení s další absurditou, kterou je vážně míněný soud, zda mají nebo nemají být kříže na veřejných místech ve školách a zařízeních, kde vždy byly, je viditelný zcela jasný a dnes už naprosto neskrývaný boj proti Církvi, papeži a Bohu vůbec. Počítá se s tím, že zmanipulované masy, které po odstranění umělé překážky oddělující východ a západ, kde nebylo možno takto zasahovat do podstaty svobody, která je především vnitřní, byly profesionálně znemravňovány a decimovány zvláště v oblasti sexu, nemají sílu k nějakému odporu. A satan se vždy umí postarat, aby odpor byl ještě strašnější, proto máme co do činění s nebývalou agresí, ať je to v nejvyšší podobě terorizmus nebo v nižších rovinách domácí násilí, šikana anebo šílenství na silnicích. Přitom je doslova ignorován pohled na nejrůznější duchovní a modlitební akce, které ale nejsou bohužel masivní, takže jsou pokládány za okrajové. Vzhledem k pokračujícímu vývoji, kdy Panna Maria jasně hovoří o malém stádci, jsme vyzýváni k modlitbě a k tichému nesení kříže. Ona tichost však neznamená mlčenlivost. Je třeba poukazovat a odhalovat zlo a bezpráví, protože mnoho lidí vůbec neví, o co jde. Jistě je dobré zohlednit, kdo a jak může informace šířit a jakým způsobem. Velmi mne vždy bolí občasný striktně zelotský přístup, kdy někdo ve spalující horlivosti ve snaze ukázat pravdu dokáže vystoupit proti Církvi, exkomunikovat její členy a přesvědčovat o své výlučné pravověrnosti. Je dost silně subjektivních postojů v oficiální rovině, které ale mají také svůj původ někdy v neoprávněné obavě, že radikální postoj by mohl způsobit ještě větší zlo. Proto je vždy zásadně nutné mít na zřeteli učitelský úřad Církve. Nikdy nebyl prohlašován hřích za dobro a pokud bylo přijato stanovisko zdrženlivosti například k mimořádným zásahům nebe, mimořádným zjevením a podobně, vždy je nutno respektovat stanovisko Církve, ale pokračovat a modlitbách a obětech. Pán nenechá Boží lid bez odezvy a jistě vzbudí i v srdcích vysokých představitelů, jako to udělal na sklonku roku 2OO9, kdy povolal do Medjugorje kardinála Christopha Schönborna, aby dal příležitost k prověření srdcí a někdy i v konfrontačních pohledech vzbudil diskuzi.
Bylo by chybou nechat tyto projevy bez odezvy a nechat se zmást vznikajícím odporem, který může být velmi blahodárný. Napadá mne další krásný příklad o poutníkovi, který našel v lese studánku s čirou studenou vodou, shýbl se aby s napil, když tu někdo hodil do ní kámen. Voda se zřečila, usazené bahno vyplulo na povrch a napít se už nešlo. Nebo když lékař vidí ránu, ale obává se udělat zákrok a ošetřuje ránu tak dlouho, až se objeví flegmona. Pak je nutná amputace. Chápu, že je těžké v dnešní době, kdy jasně cítíme metastázi, která je dosud neviditelná, ale bují, volit nějaká razantní řešení. Nikdo je po nikom nemůže vyžadovat. Ale bolí mne, když se objeví stateční lidé, kteří pracují v intenci Církve, nevolí žádné nátlakové akce, ale jsou skrytě umlčováni. Vím o čem mluvím a je to naprosto to nejtěžší v kněžském životě.
Jistě je řešením pokračuj a pracuj, jenže to vyžaduje buď sladkou nevědomost a únik před realitou nebo radikální svatost. K té ale většinou zrajeme a málokdo je tak duchovně silný, aby mlčky přihlížel k projevům, kdy je Bůh a Církev tupen, kdy jsou vedeny útoky proti papeži, kdy jsou vážně míněny postupy proti Církvi. Jistě je snadné za nepředstavitelné peníze daňových poplatníků stanovovat zákony o žárovkách, hračkách, velikostech klosetů apod. Nikdo z prostých lidí nemůže očekávat, že budoucnost bude pro něho „růžová a světlá“. Tyto fráze zde už dávno byly. Odchod do důchodu pro např. zedníka v 7O letech je jistě z oblasti sci-fi, budiž každý se presentuje tím, čím je.
Vše pokročilo hodně do oblastí, kdy již brzy nebudeme setrvávat jen při takových zákonech, ale budou se realizovat. Zkusím si představit mladého kněze ve městské farnosti, za nímž přijdou dva muži nebo dvě ženy se žádostí o církevní sňatek. V daném vývoji to není nic absurdního. Anebo za nějakou dobu, kdy nám budou nadiktovány kvóty k přijetí určitého počtu muslimů, kteří pak demokraticky ustanoví své zákony v dané lokalitě a křesťané na tom budou v Evropě jako dnes někde v Iráku nebo Pakistánu (to je prosím tkzv. Demokratická země).
Jaké je řešení? Vývoj zastavit nelze, obyvatelé „svobodných „ zemí si volí svobodně svou budoucnost. Zvolili si ji nyní třeba i Polsku. Optimisté jsou jistě pobouřeni takovými názory, které jsem zde vyslovil. Nejsem cynik a nechci zavírat oči před tímto vývojem, neříkám já děti nemám, jsem už starý, ale cítím s těmi, kteří jsou mladí a jsou dětmi. Co je asi čeká v takovém vývoji? Myslím zde nejen na naši zemi, kterou miluji, ale také na celou Evropu. A proto VNÍMÁM JEDINOU NADĚJI! O ní stále jasněji hovoří papež, navazují biskupové a vedou k DUCHOVNÍMU ŽIVOTU. Zde je každý za SEBE, ZDE MAJÍ OBROVSKOU ODPOVĚDNOST RODIČE. Domnívat se, že školy, které jsou a budou pod diktátem EU a všem formám tzv. „SEXUÁLNÍ VÝCHOVY“ budou garantem správné výchovy je velmi utopické. VÍRA JE PŘEDEVŠÍM NADPŘIROZENÁ, ZJEVENÁ, Bůh přišel k člověku a dal mu ZÁKONY. Pokud se nedodržují anebo jsou znehodnocovány lidskými ustanoveními, tak se Církev postupně proměňuje jen v jakési lidské charitativní a společenské seskupení, kde je patrný spíše protestantský model a je jasné, že postupně ztrácí.
Děje se to pomalu a postupným snižováním počtu věřících, úbytkem povolání ke kněžskému a řeholnímu stavu a postupným pronikáním jiných vlivů do těla Církve. Následkem toho je pak na Církev vyvíjen tlak a postupně se prosazují zákony tak, jak staří pamatují v 5O. letech. V té době zde bylo ale nemálo hluboce věřících křesťanů, jejichž příklad mobilizoval a utrpením a pronásledováním byl nastřádán silný kredit. Z něho dodnes čerpáme a žijeme. Proto je důležité, aby i současná mladá generace měla odvahu BÝT CÍRKVÍ, přestala si mnohdy jen hrát, protože oni budou v budoucí Církvi, která buď BUDE CHARISMATICKÁ NEBO NEBUDE VŮBEC…
Historie nás učí a je dobré se nechat vést. Jde tedy o VNITŘNÍ JISTOTU a VĚDOMÍ, ŽE JSEM KŘESŤAN. To je věc osobní. Nikdo nemůže nikoho k ničemu nutit, ty to musíš udělat, ale také NIKDO NESMÍ BRÁNIT NIKOMU, aby svůj názor vyslovil. Ten je buď přijat, nebo odmítnut, případně lépe formulován. Když se staví dům, kopou se nejprve základy, pak se staví zdi a nakonec se místnosti omítají a vybavují nábytkem. Vše je propojeno. V Bibli také stojí, že je čas stavět a bourat. Dnes ta doba je zde, vše se ale děje s Církví. Když jedinec vidí, že se nic neděje, má jít do své komůrky a tam se modlit a prosit. Pak dostane třeba inspiraci a vyjádří svůj názor. Nemusí se stydět, že bude označen za hlupáka, neměl by se bát, bude-li označen za nevyrovnaného fundamentalistu. To je okrajové. On je zde, on je dítě Boží, kterého Pán vede, Maria provází a chrání. To je pak zásadní, kdy dotyčný VNÍMÁ: NEBOJTE SE! Já jsem s vámi! Přiznám se, že si musím sám opakovat tato slova a jsem nesmírně vděčný za modlitby. Prosím moc za modlitby za Svatého Otce, za biskupy, kněze a je-li to možné ať denně nechybí svatý růženec!
Program je NAPROSTO JASNĚ UKÁZÁN V POSELSTVÍ FATIMY! Všechny akce misijního, kontemplativního a jiného zaměření, ať jsou v souladu s magisteriem. To je výsada a dar katolické církve. Není třeba pohlížet jinam a hledat zde zrnka pravdy, zde je plná pravda! Zjevená Kristem daná na kříži Marii a Janovi. Je třeba o ní mluvit vhod a nevhod! A prosme za všechny, kteří mají obavy promluvit, mohou ztratit jen svou prestiž ale ne VNITŘNÍ SVOBODU ke které jsme byli povoláni.
Omlouvám se všem, které jsem já ubožák a hříšník pobouřil svými myšlenkami, místopřísežně zde prohlašuji, že je myslím upřímně. JSME TEDY VE VÁLCE, KTERÁ JE DOSUD SKRYTÁ, KDE NEPŘÍTEL POUŽÍVÁ ZATÍM JINÉ PROSTŘEDKY a připravuje společnost postupným rozkladem, který není vnímán, protože je ukazována prosperita a věci pod zorným úhlem dobra jako v minulosti již tolikrát. Je přehlížena morálka a zákon Boží, Evropa nepřijala Boha jako základ své existence a lidé jsou formováni bezbožectvím. Maska křesťanství a etiky je strhávána těmi, kteří vnímají podstatu spirituálně a tito jedinci se stávají cílem útoků , papeže nevyjímaje. Málokdo je schopen si připustit, že u dnešní člověk je schopen zvěrstev, která minulost pamatuje a že často stačí jiskra, aby se obrátila zloba proti Církvi v plnosti. Nemusí se tak stát, pokud bude Bůh chtít.
V opačném případě nejsou samozřejmě vyloučeny události, o kterých nehovoří jen omilostnění vizionáři, ale o kterých čteme v Písmu svatém, v APOKALYPSE! Oblečte si tedy duchovní ZBROJ, jak čteme v 6. kapitole listu Efesanům. BOJ JE DUCHOVNÍ MEZI MOCNOSTMI TEMNOT a SVĚTLA. Jde o boj o každou jednotlivou duši a proto je důležité držet pospolu, modlit se a čerpat síly. Všímat si slabších a těch, kteří odpadají. Milovat nepřátele a dělat dobro těm, kdo nám ubližují. To není přirozený požadavek, to je MILOST. A ta je ke spáse nevyhnutelně třeba. OTEVÍREJME KATECHISMUS. KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE. Hodně se filozofuje a to dráždí radikály víry, takže do jednoho pytle háží třeba i Historicko-kritickou metodu.
Učme se od papeže, on je poslán do čela Církve jako její zástupce. Sledujme jeho postoje, jak například uděluje svátosti, poslouchejme jeho promluvy, PRÁVĚ NYNÍ VYCHÁZÍ NOVÝ ČASOPIS, který pojednává o dění ve Vatikánu. Církev je naší MATKOU. Je zraněna a Pán chce aby byla JEDNOTNÁ, ale jak ON CHCE! To vyžaduje znalost a svatost, dnes to není výzva jen pro klerus, ale pro všechny. Radujme se, protože můžeme získat velké, zásluhy a odprošťujme se od všeho, co nás brzdí. Od toho, co způsobuje obavy. Děkujme za dar víry. Rád bych pokračoval, ale nechci již mnohé opakovat, byť jsou to věci prosté a samozřejmé.
Ze srdce všem žehnám a děkuji P. Petr Dokládal v den sv. Cyrila a Medoděje