Před časem mě na stránkách
www.vira.cz oslovil jeden velmi zajímavý článek, který nesl název: "Bez volných chvil je člověk neúplný".Ráda bych se o obsah článku ráda podělila s vámi.
Dovolená: Čas pro volné chvíle, klid a tělesný a duševní odpočinek. Psychika ale přesto mnohdy zůstává ošizena, bez odpočinku. Aby si celý člověk mohl odpočinut, to potřebuje svůj čas. V hlavě nelze jednoduše něco přepnout a změnit životní rytmus. Dovolenou máme mnohdy přesně naplánovanou měsíce předem a po konci dovolené se mnozí musí z dovolené zotavovat.
Umí dnes člověk vůbec odpočívat, skutečně přepnout? Dopřeje si dnes člověk okamžiky, kdy se nechá „políbit“ volnou chvílí? Volnou chvílí, která znamená „nemít žádnou práci“, což ale neznamená nicnedělání, nuda, lenošení...
Volnou chvíli znamenající více „přebývání na slunci“, než „opalování se“. Volnou chvíli znamenající „něco nemuset“. Volnou chvíli vychutnávající plynoucí okamžik a uvolnění se. Volný čas znamená být volný od toho "něco muset", od výkonnosti a něčích požadavků, volný od toho, být neustále ve střehu a k dispozici jak to bývá v zaměstnání, volný od tlaku různých úkolů, či nadřízeného.
Je to "přijití k sobě", "přebývání u sebe a se sebou". Je to opak rozptýlení a neustálého odvádění pozornosti.
Je dobré ve volných chvílích na svou duši, která zůstala někde ve světě hektiky, povinností a plánování, počkat a "nechat ji k sobě přijít“. Volný čas je jedinou cestou k sobě samému, do svého nitra.....
Ve zklidnění a uvolnění je člověk otevřen pro zcela nové zkušenosti, vnímá vědoměji své já, své tělo, dech, tlukot srdce, sluneční paprsky, ale i blahodárnost stínu. Člověk vidí kolem sebe věci, které jinak ve spěchu přehlédne. K tomuto často nepotřebujeme ani zrak a sluch, toto vše lze totiž vnímat a pozorovat i neúmyslně, bez zacílení... Jednoduše srdcem...
Teolog Romano Guardini jednou řekl: "Bez volných chvil je člověk neúplný a na části rozkouskovaný". Ve volném čase můžeme přijít k sobě, ke smyslu našeho konání, našeho života, můžeme přijít ke druhým a v neposledku k Bohu... Neboť vždy, když člověk proniká do hloubky svého já, do hloubky věcí, začíná žasnout nad sebou, nad celým světem...
Kdo si umí dopřát volné chvíle a pokouší se hledět srdcem, pro toho se otevírá cesta z tohoto světa do světa Božího... Střed: Místo pro spočinutí.
Kolo je jedním z největších lidských vynálezů. Obrovské kamenné kvádry pro stavbu pyramid musely být kilometry daleko dopravovány na válcích, které se neustále pod kvádry podkládaly. Pak přišlo kolo. Revoluční na něm je to, že jeho střed tvoří něco zcela nepohyblivého: osa, kolem které se kolo otáčí. Tak je možno naložit náklad, který sám nepohnutě leží, ale přesto je přepravován vpřed.
Tak také život člověka potřebuje nosný, nepohyblivý střed, osu, která vše drží, ale okolo které se vše otáčí...
A právě skrze odpočinek má člověk možnost navrátit se k sobě samému, kde čeká Bůh.
Čas odpočinku proto není žádným luxusem, žádným promarněním času, není útěkem od reality a od všedního života. Naopak: čas odpočinku umožňuje člověku navrátit se do všedního života posilněn a s větším elánem.
Střed života, ke kterému vše směřuje a ze kterého vše vychází: Ježíš Kristus - on je středem i osou vesmíru a každého člověka, ale i místem spočinutí.
