Pro chvíle volna nabízíme zamyšlení nad tím, jak prožíváme čas, který nám byl dán. Nemá ho každý tolik, kolik je opravdu potřeba?
„A nyní vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!
Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.“ (Jak 4,13-17)
Délka našeho života je omezená. Tím samozřejmě neříkám nic nového. Všichni o tom víme, ale ne vždy podle toho žijeme. Zamysleme se tedy nad tím, jaký zaujímáme postoj k času.
Anglosasové někdy říkají „time is money“, my Češi používáme české „čas jsou peníze“. Zde se nabízí otázka: čas jsou peníze - a nic víc? Ale ano, čas je dokonce o mnoho víc! Nejsou to jen peníze, čas znamená přece život! Čas představuje něco nesrovnatelně cenného, v podstatě to nejcennější, co máme. Čas sice můžeme proměnit v peníze, ale nikdy naopak!
Alžběta I. (1533 – 1603) prý nabízela na smrtelném loži „miliony za jednu jedinou minutu“. O bohatém A. Voltaireovi (1694 – 1778) se říká, že byl ochoten dát svému lékaři za prodloužení života polovičku svého jmění. Ale čas se koupit nedá, a proto je škoda ho promarnit, natož ho chtít „zabít“. Jak hrozně zní slovní spojení „zabít čas“.
Napřed si ujasněme, co je vlastně čas? Definici vlastně ani neznám. Pro nás je ale podstatné, že se dělí na tři části: minulost, přítomnost a budoucnost.
Minulost ani budoucnost nám nepatří. Jediným skutečně naším okamžikem je přítomnost. Každý z nás sice občas řekne, že do nějakého termínu nám zbývá ještě několik dní nebo třeba roků. Striktně vzato to ale není správně, protože nikdo z nás neví, co bude zítra, natož za rok. Nikdy nemáme k dispozici časovým rozsah, vždy jen daný okamžik – přítomnost, tj. bod, „průsečík“ mezi minulostí a budoucností. Proces plynutí času probíhá tak rychle, že než se nadějeme, z budoucnosti je minulost.
Nyní se zamyslíme nad tím, jaký zaujímáme postoj k:
• minulosti
• budoucnosti
• přítomnosti
M i n u l o s t
Nejsme pány naší minulosti, protože už nám nepatří. Už nikdy nezměníme to, co jsme vykonali a nevynahradíme promarněné příležitosti. To znamená, že na některé věci už je příliš pozdě. Uvedu drobný příklad. Jak rád bych se dnes zeptal svých rodičů, prarodičů, tetiček a strýců na některé otázky z historie naší rodiny, ale už to nejde, protože jsem kdysi promarnil svoji příležitost.
Už nikdy nezměníme to, co jsme vykonali. Nikdy nevymažeme se své minulosti ani jediný hřích, ať už nás bolí jakkoliv. Co se stalo, stalo se a jinak tomu není. Zavírání očí je jen zdánlivým řešením, protože naše paměť ukládá téměř všechno. Co neuchová paměť, to se uloží do podvědomí. Jednou se skutek z hlubiny naší duše vynoří a je opět zde. Nemilé, ale pravdivé: paměť má schopnost převézt skutky z dávné minulosti do přítomnosti. Svědčí o tom výpovědi lidí, kteří se ocitli na pokraji smrti. Informovali o tom, že se jim v mžiku promítl zrychlený film o celém jejich životě.
Pozemské trestní právo zná pojem „promlčení“, ale naše svědomí nikoliv. Ani Bůh ani naše svědomí nepromlčí vůbec nic.
Musíme tedy vláčet za sebou naše hříchy až do konce života? Chvála Bohu, ne! Naši minulost smíme odevzdat i se všemi selháními, chybami i promarněnými příležitostmi Synu Boha. Vždyť Ježíš pro nás svou nevinnou smrtí na kříži získal odpuštění. Díky němu jsme zase volní. S ním můžeme začít znovu žít. Je ale důležité si uvědomit, že odpuštění není samozřejmostí. Očištění naší minulosti není záležitostí jen fantazie. Bez toho, že bychom si jasně uvědomili vinu, nemůže k odpuštění nikdy dojít. Vyznáme-li se však před Bohem a lidmi, nejen že dojde k očištění naší minulosti, ale zároveň se otevře brána naší budoucnosti.
B u d o u c n o s t
Jaký zaujímáme postoj k naší budoucnosti? Zodpovězení této otázky je velmi důležité. Dokonce veledůležité, protože „smrt nečeká“. Před ní neutečeme. Ona si nás najde, ať chceme nebo nechceme.
Ježíš v horském kázání říká „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ (Mt 6,27). K dispozici máme stále jen ten jediný okamžik. A protože tomu tak je, mohou se naše plány uskutečnit pouze pod podmínkou, kterou nám ve svém listu připomíná Jakub (Jak 4,15): Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“
Naše plány uskutečníme, jen bude-li Pán chtít. Před naší budoucností leží neproniknutelný závoj. Naše všetečnost, zvědavost, někdy obava, by tento závoj rády poodkryly. Občas se v nás ozve otázka: Co bude dál? Je jasné, že bychom rádi pociťovali jistotu. Ale varujme se touhy nakouknout za závoj budoucnosti. Začínat si s pověrami nám Pán času přece přísně zakázal (Lv 19,31 Lv 20,27 Nm 23,23 Dt 18,11).
Věštby, ať už v jakékoliv podobě, spadají do oblasti magie a tu Bůh svému národu výslovně zakázal (2 Král 9,22 a Gal 5,20 a Zj 9,21). Kdo tuto Bohem stanovenou hranici překročil, neměl by to brát na lehkou váhu.
Někdo může namítat: „A na co vy hned nemyslíte! Víte, já na tyhle věštby stejně tak úplně nevěřím. Ale ten můj denní horoskůpek, ten si rád/a přečtu, ten už mi několikrát vyšel.“ Horoskopy bývají formulovány tak, že není divu, že občas vyjdou. Lidé někdy říkají: „Víte, já to čtu jen tak pro zábavu.“ Jenže to, co považujeme za neškodné, se může časem projevit jako nebezpečné, zvlášť stane-li se ze zvyku návyk, kterého nejsme schopni se zbavit. To už je pak příležitost pro ďábla.
Ještě se pozastavme nad otázkou, proč nám vlastně Bůh budoucnost zahalil. Určitě ne proto, aby nás trápil. Chtěl nám zachovat svobodu rozhodování při plné závislosti na něm. Tato závislost, jako jediná svého druhu, představuje pravou svobodu. Kdo se naopak zaplete s věštbami a horoskopy, o svoji svobodu přijde. Budu-li si neustále připomínat, co mi vyšlo a co mě nemine, nebudu schopen se dál svobodně rozhodovat.
Ačkoliv budeme v našem životě i nadále plánovat a starat se o vše možné, musíme se smířit s tím, že nad námi zůstává viset nejistota, se kterou nic nenaděláme. Co si tedy počít? Nejlepším řešením je vzít vážně to, že jsme děti Boží. Dovolme, aby se o nás ve jménu Ježíše Krista postaral náš nebeský Otec. Důvěřujme mu! Proměňme naše starosti v modlitbu! K tomu nás povzbuzuje Petr v jeho prvním dopisu (1 Petr 5,7): „Všechnu svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží.“ A nebeský Otec nás bude chránit před všemi eventualitami, které se vymykají naší kontrole.
P ř í t o m n o s t
V pojednání o přítomnosti bych se chtěl nejprve zastavit u slavení neděle. Ke správnému zacházení s časem totiž patří, to čemu ortodoxní Židé říkají „hawdala“, tj. jasné rozlišování mezi všedním dnem a svátkem/šabatem. Zeptejme se sami sebe: „jak slavíme neděli - den vzkříšení našeho Pána?“ Zkusili jsme si už někdy představit, jak bezútěšný by byl náš život bez nedělního odpočinku? My ho sice k dispozici máme – ale využíváme jej správně? Vskutku politováníhodný ten, kdo chce v neděli hodně stihnout: umýt auto, vyžehlit hromadu prádla… Ale ani vytrvalé sezení před televizní obrazovkou není odpočinkem, kterým nás Bůh chtěl obdařit.
V neděli posilujeme svoje duševní síly pro potřeby všedních dní. To je sice pravda, ale čas pro Boha bychom si měli najít i jindy. Totiž čas, který věnujeme při modlitbě Bohu, není nikdy promarněný. V jedné německé básni se píše:
Dlaně své když k modlitbě složím,
On příjme je a k další práci pozve;
Dál co dlaněmi tvořím,
On potěšen dobrým nazve.
Žít cílevědomě – žít tak, jako by každý den byl tím posledním. To je neutuchající výzva.
„Jaký je tvůj život, záleží na tobě, rozhodnutí, jak bude dlouhý, přenechej nebi.“ Jinými slovy, nejde o to chtít přidat životu léta, ale létům více života. Jak naložím s časem, který mi Bůh vymezil? Tato otázka stojí před každým z nás.
Čtěme Bibli, dokud nám to zrak dovolí! Navštěvujme bohoslužby a náboženské kurzy, dokud nás nohy nesou! Poslouchejme nedělní modlitby, dokud nám sluch slouží! A máme-li prosit o odpuštění či zjednat jinou nápravu, neodsouvejme to na později!
Kdo dosud vědomě neodevzdal život Božímu Synu, neměl by déle otálet! Neboť na otázku, komu náš život patří, musíme znát v okamžiku smrti odpověď.
Přeloženo z německého katolického měsíčníku HEROLD Seines Kommens, květen 2008, http://www.herold-schriftenmission.de/de/cms/index.php?id=53, autor článku: H. J. Reimers
Unser Verhältnis zur Zeit
»Wohlan nun, ihr, die ihr sagt: Heute oder morgen wollen wir gehen in die oder die Stadt, wollen ein Jahr dort zubringen, Handel treiben und Gewinn machen,
ihr, die ihr doch nicht einmal wisst, was morgen sein wird. Denn was ist euer Leben? Ein Dampf seid ihr, der eine kleine Zeit währt, danach aber verschwindet.
Stattdessen solltet ihr sagen: Wenn der Herr will, dann werden wir leben und dies oder das tun. Nun aber rühmt ihr euch in eurem Übermut. All solches Rühmen ist böse. Wer nun weiß Gutes zu tun, und tut’s nicht, dem ist es Sünde.«
(Jakobus 4:13-17)
Unsere Lebenszeit ist begrenzt. Damit sage ich uns nichts Neues. Wir wissen es alle, nur leben wir nicht immer entsprechend. Grund genug also, unser Verhältnis zur Zeit zu überdenken.
»Time is money« sagen die Angelsachsen. »Zeit ist Geld« sprechen wir Deutschen es ihnen nach. Ich aber frage: Zeit ist Geld – mehr nicht? Ich antworte: Doch, durchaus, Zeit ist ungleich mehr: Zeit ist nicht nur Geld, Zeit ist Leben! Zeit ist also etwas unvergleichlich Kostbares, das Kostbarste, das Wertvollste, das wir haben.
Wir können zwar aus Zeit Geld machen, aber nie und nimmer aus Geld Zeit.
»Millionen für eine Minute!« soll Elisabeth die Erste von England (1533-1603) auf ihrem Sterbebett gefleht haben.
Von dem reichen Spötter Arouet Voltaire (1694-1778) heißt es, er habe dem Arzt sein halbes Vermögen geboten, wenn er ihm seine Erdentage um ein halbes Jahr verlängern könne. Zeit lässt sich nicht kaufen, auch nicht für alle Schätze dieser Welt.
Darum ist Zeit einfach zu schade, um verschlafen, verträumt, vertrödelt, vergammelt, vertan oder zerschwätzt zu werden.
Noch schlimmer die Redewendung »Zeit totschlagen!« Bedauernswert, wer meint, seine Zeit totschlagen zu müssen.
Doch klären wir zunächst einmal: Was ist eigentlich Zeit? Ich weiß es nicht. So viel allerdings lässt sich sagen: Unsere Zeit ist dreigeteilt: Zeit teilt sich grundsätzlich in Vergangenheit, Gegenwart und Zukunft.
Die Vergangenheit gehört uns nicht mehr, die Zukunft gehört uns noch nicht. Was uns gehört, ist die Gegenwart. Was aber ist Gegenwart? Antwort: Immer nur der jeweilige Augenblick. Wir sagen zwar: Wir haben bis zu diesem oder jenem Termin noch soundso viele Stunden, Tage, Wochen oder Monate Zeit. Doch strenggenommen ist das nicht korrekt, denn niemand von uns weiß, was morgen ist, geschweige denn in einem Jahr. Wirklich verfügen können wir nie über eine Zeitstrecke, sondern immer nur über den jeweiligen Zeitpunkt. Die Gegenwart ist immer nur ein Punkt, und zwar der Schnittpunkt zwischen Vergangenheit und Zukunft. Blitzschnell, ehe wir es uns versehen, geht die Vergangenheit in die Zukunft über.
Ich möchte jetzt mit Ihnen untersuchen:
• Wie verhalten wir uns zu unserer Vergangenheit?
• Welche Haltung nehmen wir ein gegenüber unserer Zukunft?
• Was machen wir mit unserer Gegenwart?
Mit der Vergangenheit beginne ich. Ich sagte: Die Vergangenheit gehört uns nicht mehr. Wir sind nicht mehr Herr über das, was vergangen ist. Wir sind auch nicht mehr Herr dessen, was wir getan bzw. unterlassen haben. Das hat zwei sehr unangenehme Folgen, die eine ist die: Es gibt ein Zu-spät. Dafür ein Beispiel: Wie gern würde ich heute noch Eltern, Großeltern, Onkel und Tanten nach diesem oder jenem in unserer Familiengeschichte fragen, aber es geht nicht mehr. Versäumte Gelegenheiten.
Und damit bin ich bei der anderen Folge. Sie lautet: Wir können keine einzige Sünde ungeschehen machen. So peinlich uns ein Fehltritt auch sein mag. Was geschehen ist, ist geschehen. Ungeschehen machen ist unmöglich. Verdrängen aber ist nur eine Verlegenheitslösung, eine Scheinlösung; denn unsere Erinnerung speichert so ziemlich alles. Und was die Erinnerung nicht aufbewahrt, das lagert sich doch ab in unserem Unterbewusstsein. Und irgendwann taucht die Tat bzw. Unterlassung aus der Tiefe unserer Seele wieder auf und ist präsent. Unheimlich, aber wahr: Unser Gedächtnis vermag längst Vergangenes wieder gegenwärtig werden zu lassen, und zwar bedrängend gegenwärtig. Menschen, die in Todesgefahr schwebten, berichten, dass in Sekundenschnelle ihr ganzes bisheriges Leben im Zeitraffertempo wie ein Film an ihnen vorüberzog.
Die irdische Strafjustiz kennt den Begriff der Verjährung. Für unser Gewissen verjährt nichts. Und bei dem Herrscher der Ewigkeit schon gar nicht.
Aber müssen wir denn nun ein Leben lang unsere Schuld mit uns herumschleppen? Gott sei Preis und Dank: Nein! Wir dürfen dem Sohn Gottes unsere Vergangenheit übergeben, unsere Vergangenheit mit all unserem Versagen, all unseren Verfehlungen und Versäumnissen. Denn Jesus hat uns mit Seinem unschuldigen Sterben am Kreuz die Vergebung erworben. Durch Ihn bekommen wir den Rücken frei. Mit Ihm kann das Leben noch einmal beginnen. Aber ich betone: Das ist kein Automatismus. In die bereinigte Vergangenheit können wir uns nicht hineinträumen. Ohne ein klares Schuldbekenntnis bekommen wir keine Vergebung. Wenn wir aber Schuld vor Gott oder Menschen bekannt haben, dann haben wir nicht nur bereinigte Vergangenheit. Mit bereinigter Vergangenheit haben wir auch eröffnete Zukunft.
Wie verhalten wir uns gegenüber unserer Zukunft?
Damit sind wir bei unserer zweiten Frage. Die Beantwortung dieser Frage ist wichtig, unendlich wichtig; denn:
Gevatter Tod ist ein schneller Reiter. Vor ihm können wir nicht davonlaufen. Er kann uns überall einholen. Wie sagt der Bergprediger (Matthäus 6:27): »Ihr könnt euerm Leben keine Elle zusetzen, so sehr ihr euch auch darum bemüht.« Wir verfügen – wie gesagt – immer nur über den jeweiligen Moment. Weil das so ist, können alle unsere Planungen nur geschehen unter einem Vorbehalt. Diesen Vorbehalt legt Jakobus uns in seinem Brief ans Herz (Jakobus 4:15): »Wenn Gott will, dann werden wir leben und dieses oder jenes tun.«
Wenn der Herr der Zeit Gnade gibt, dann können wir in der nahen oder ferneren Zukunft dieses oder jenes Projekt realisieren. Vor unserer Zukunft liegt ein undurchdringlicher Schleier. Vorwitz und Neugier möchten diesen Schleier nur allzu gern lüften. Manchmal allerdings ist es auch nur Sorge oder gar blanke Angst, Angst vor der Zukunft. Bewegt uns nicht alle gelegentlich die bange Frage: Wie soll es weitergehen? Was wird sein? Verständlich, dass wir oft gern Sicherheit hätten. Doch hüten wir uns, diesem Verlangen nachzugeben, um einen Blick hinter den Vorhang zu werfen. Der Herr der Zeit hat uns streng verboten, uns auf das Gebiet des Aberglaubens zu begeben (3. Mose 19:31 und 3. Mose 20:27 sowie 4. Mose 23:23 = 5. Mose 18:11).
Wahrsagen (in welcher Form auch immer) gehört in den Bereich der Zauberei. Zaubereisünden aber hat der Gott der Bibel Seinem Volk strikt untersagt (2. Könige 9:22 und Galater 5:20 und Offenbarung 9:21). Wer diese gottgesetzte Grenze überschritten hat, darf das nicht auf die leichte Schulter nehmen.
Nun entgegnet vielleicht jemand: »Wo Sie auch immer gleich hindenken. Wissen Sie, ich glaube nicht an solchen Hokuspokus. Aber mein Tages-Horoskop – das lass ich mir nicht nehmen. Das hat schon so oft gestimmt.«
Nun, so allgemein wie Horoskope formuliert sind, sind Zufallstreffer programmiert. Jemand anderes sagt vielleicht: »Ach wissen Sie, ich lese das auch nur zum S p a ß.« Ich antworte darauf: Was wir für harmlos halten, ist dennoch gefährlich. Auch durch eine solche Angewohnheit kann uns der Teufel einfangen. Denn irgendwann kann ich die Gewohnheit nicht mehr lassen.
Fragen wir uns doch einmal: Warum wohl hat Gott die Zukunft vor uns verborgen? Ganz bestimmt nicht aus Schikane. Gott möchte uns die Entscheidungsfreiheit erhalten. Gott will aber auch, dass wir abhängig bleiben, abhängig von Ihm, dem Herrn über Leben und Tod. Die Abhängigkeit von Gott aber ist die wahre Freiheit. Wer sich hingegen von Wahrsagerei und Horoskopen abhängig macht, wird unfrei.
Wenn mir immer vor Augen schwebt, was mir vorausgesagt ist, kann ich nicht mehr frei entscheiden. Ich bin befangen.
Wir müssen uns damit abfinden: Wir können noch so viel vorsorgen und planen. Es bleiben Unsicherheitsfaktoren, die wir nicht in den Griff bekommen. Weil dem so ist, können wir nichts Besseres tun, als die Gotteskindschaft ernst zu nehmen. Lassen wir im Namen des Sohnes den Vater im Himmel für uns sorgen. Vertrauen wir Ihm! Machen wir aus Sorgen ein Gebet! Dazu ermutigt uns Petrus in seinem ersten Brief. Dort heißt es: »Alle eure Sorge werft auf ihn, denn er sorgt für euch« (1.Petrus 5:7). Bei dem Vater im Himmel sind wir geborgen auch angesichts aller Eventualitäten, die unserer Kontrolle entzogen sind. Richten wir nun unsere Aufmerksamkeit auf die Frage:
Was machen wir mit unserer Gegenwart?
Beginnen möchte ich mit der Rubrik Sonntagsheiligung. Zum rechten Umgang mit der Zeit gehört nämlich auch das, was die orthodoxen Juden die Hawdala nennen, die saubere Trennung zwischen Alltag und Shabbat. Entsprechend lautet für die Gemeinde des Neuen Bundes die Frage: Wie halten wir es mit dem Sonntag, dem Auferstehungstag unseres Erlösers? Haben wir uns schon einmal vorgestellt, wie trostlos unser Leben wäre ohne den wöchentlichen Ruhetag? Doch nun ist uns im Siebentages-Rhythmus der Feiertag gegeben. Was machen wir damit? Arm dran, wer mit dem Sonntag nichts Besseres anzufangen weiß, als sein Auto zu waschen. Beklagenswert die Hausfrau, die sonntags Wäsche aufhängen oder am Bügelbrett stehen muss. Aber den Sonntag stundenlang nur vor dem Fernseher zu verbringen ist auch nicht die Erholung, die Gott uns zugedacht hat.
Am Sonntag werden die Weichen für den Montag gestellt. Aber auch an einem ganz normalen Wochentag sollten wir Zeit für Gott und mit Gott reservieren. Zeit, die wir Gott im Gebet widmen, ist nie und nimmer verlorene Zeit. Jochen Klepper (1903-42) trifft den Nagel auf den Kopf mit dem Vierzeiler:
»Die Hände, die zum Beten ruh’n,
die macht ER stark zur Tat;
und was der Beter Hände tun,
geschieht nach seinem Rat.«
Bewusst leben – versuchen, an jedem Tag so zu leben, als ob es unser letzter wäre. Das ist eine lebenslange Aufgabe, eine Aufgabe, die sich uns jeden Tag neu stellt.
Wie treffend ist der Zweizeiler:
»Wie gut dein Leben, liegt in deiner Hand, wie lang, musst du dem Himmel überlassen.«
Anders ausgedrückt: »Es geht nicht darum, dem Leben mehr Jahre zu geben, sondern den Jahren mehr Leben.«
Wir alle sind gefragt: Was mache ich mit meinem Leben? Was mache ich aus der Spanne Lebenszeit, die der Herr der Zeit mir noch gewährt?
Lesen wir unsere Bibel, solange unser Augenlicht es uns noch erlaubt!
Besuchen wir die Gottesdienste und Bibelstunden, solange unsere Füße uns noch tragen!
Hören wir die Sonntagspredigt, solange unser Gehör noch funktioniert.
Und wer jemand um Vergebung zu bitten oder sonst etwas zu bereinigen hat, sollte das nicht auf die lange Bank schieben.
Und wer bisher sein Leben nicht bewusst dem Sohn Gottes übergeben hat, sollte damit nicht länger warten; denn: Wenn wir sterben, dann muss die Eigentumsfrage geklärt sein.
HEROLD Seines Kommens, Mai 2008, http://www.herold-schriftenmission.de/de/cms/index.php?id=53, H. J. Reimers
