V letech 1961–1965, právě v průběhu II. Vatikánského koncilu, se v zapadlé španělské horské vesnici San Sebastián de Garabandal mnohokrát zjevila čtyřem dívkám Panna Maria a sdělila světu důležitá poselství a předpovědi.
Garabandalské události popsal P. Eusebio García de Pesquera OFM v knize „GARABANDAL – UDÁLOSTI A DATA“ (český překlad Iwona Juchelko, vydala Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999). Není-li uvedeno jinak, vycházíme i zde z tohoto zdroje.
Římsko-katolická církev se dosud ke zjevením oficiálně nevyjádřila. (viz Stanovisko církve).
Konečné a rozhodující stanovisko k těmto událostem patří výhradně Magisteriu Církve. Toto rozhodnutí akceptujeme bez výhrad od okamžiku, kdy bude vyhlášeno.
Zjevení Panny Marie v Garabandalu
Začátek
San Sebastián de Garabandal (zkráceně Garabandal) je malá vesnička v severním Španělsku, v přímořské provincii Kantabria. Leží na nádherném místě 600 m nad mořem, blízko hor Pena Sagra. Žije zde asi 300 obyvatel.
Večer v neděli 18. června 1961 si na okraji této vesnice hrály čtyři dívky: Conchita /čti: končita/ Gonzales, Maria Dolores (Mari-Loli nebo jen Loli) Mazon, Jacinta /čti:chacinta/ Gonzales a Maria Cruz (Mari-Cruz) /čti:kruz/ Gonzales. (Nejsou příbuznými, i když tři z nich mají stejná příjmení.) Maria Cruz měla v té době jedenáct, ostatním bylo dvanáct let a všechny pocházejí z chudých rodin.
Najednou uslyšely silný hřmot, něco jako bouřku, a viděly před sebou zářivou postavu, jež zjevně nepocházela z tohoto světa, kterou podle dětí nemohl být nikdo jiný než anděl. (Později se ukázalo, že to byl sv. archanděl Michael.)
V následující dny, vždy kvečeru, se šly dívky pomodlit na místo zjevení růženec. Třetí den se anděl zjevil znovu a pak se déle než týden jeho příchod opakoval skoro denně. S děvčaty, která upadala do extáze (viz Extáze), rozmlouval.
V sobotu 1. července jim oznámil, že následujícího dne je navštíví Panna Maria.
Zpráva se rychle rozšířila po celém regionu.
2. červenec byla neděle a vesnice byla nabitá. Byli tam snad všichni místní a mnoho cizích lidí, mezi nimi několik lékařů a kněží. V šest hodin večer šly dívky na místo, kde se jim zjevoval anděl, a tam upadly do extáze (viz Extáze).
Zjevila se jim Panna Maria doprovázená dvěma anděly - jeden z nich byl archanděl Michael, druhý (jak se později dozvěděly) archanděl Gabriel.
Conchita popisuje ve svém Deníku zjev Panny Marie takto:
„Panna přichází v bílých šatech, s korunkou z malých zlatých hvězd. Nejsou jí vidět nohy … Na pravé ruce nosí škapulíř hnědé barvy. Má dlouhé, vlnité, tmavě hnědé vlasy … oválný obličej, dlouhý, něžný nos, moc krásná ústa s úzkými rty. Pleť má do zlatova … kouzelný hlas. Je to nedostižný hlas, který neumím popsat. ŽÁDNÁ ŽENA SE NEPODOBÁ PANNĚ MARII ani hlasem, ani v žádném jiném ohledu!“
(Jak sdělila Conchita při jiné příležitosti paní Marii Herrerové z Gallarda, je při zjeveních Panna Maria zpravidla zahalena přes bílé šaty do modrého pláště.)
Panna Maria se dětem představila jako Panna Maria Karmelská. Děvčata s ní hovořila s úplnou přirozeností. Conchita píše:
„Vypravovaly jsme jí o všem. Říkaly jsme například, že chodíme na pole, že jsme opálené, že shrabujeme seno. Ona se všemu smála! Tolik věcí jsme jí vypravovaly!...“
A Deník pokračuje:
„Modlily jsme se růženec - a ona spolu s námi, aby nám ukázala, jak se máme správně modlit. Na konci růžence řekla, že už půjde. Poprosily jsme ji, aby zůstala ještě alespoň chviličku, že s námi byla tak krátce. Usmívala se a řekla, že v pondělí přijde opět. Když se vzdálila, bylo nám velmi smutno. … Po jejím odchodu nás lidé obstoupili, aby slyšeli, co nám řekla. … Někteří tomu však nevěřili.“
Zjevení do ledna 1963
Po prvním zjevení následovalo mnoho dalších. Během let 1961 a 1962 se Panna Maria zjevovala každý týden několikrát. Místem zjevení byla nejčastěji malá čtvercová plocha (nazývaná Cuadro /čti:kuadro/) u kamenité cesty stoupající vzhůru od vesnice k návrší se skupinou borovic. Později se zjevení uskutečňovala převážně na tomto návrší (na místě zvaném Borovice).
Panna Maria se nezjevila všem čtyřem děvčatům vždy současně. Někdy měla zjevení jen jedna, jindy dvě nebo tři. Také to nebylo vždy ve stejnou dobu. Panna Maria se mnohokrát zjevila v noci nebo brzy ráno. Děvčata však přesto vstávala následující den stejně jako obvykle a pracovala na poli, nosila trávu a dříví nebo se starala o dobytek a ovce bez jakékoli známky únavy.
Vždy před zjevením pocítila děvčata v duchu (beze slov) jakési volání, které se opakovalo vždy třikrát, v určitém časovém odstupu.
Hned následující den po svém prvním zjevení, tj. v pondělí 3. července 1961, Panna Maria opět přišla, ve stejnou podvečerní dobu jako minulý den. Conchita v Deníku píše:
„Když jsme přišly do Cuadra, Panna Maria se nám zjevila s malým Ježíškem. Andělé nebyli přítomni. … Panna Maria byla velice usměvavá, maličký Ježíš také. Napřed jsme se zeptaly, kde je svatý Michael a ten druhý anděl. Ona se nad tím usmívala ještě víc. Laici i kněží, kteří tam byli, nám podávali předměty, abychom je nechaly Pannou Marií políbit. Ona je všechny políbila. Říkala nám hodně věcí, ale nedovolila nám o tom mluvit.“
V Conchitině Deníku dále čteme, co se událo v úterý 4. července:
„V sedm hodin večer se věřící modlili ve farním kostele růženec a my jsme pocítily volání. Kostel byl nabitý lidmi. U hlavního oltáře bylo asi dvanáct kněží. Fotografové brali záběry. Na konci růžence jsme pocítily druhé volání. Rozeběhly jsme se do Cuadra. Lidé utíkali za námi. Mari-Cruz a já jsme se zastavily ve vytržení o něco výš než Loli a Jacinta: my dvě v Cuadru a ony mimo něj. Lidé potom říkali, že přes takový běh jsme nebyly udýchané. Přitom oni se zpotili a doběhli všichni zchváceni. Jim to přišlo divné, ale nám to připadalo, jako by nás Panna Maria nesla. … Panna Maria se usmívala jako předešle. … Řekla nám: 'Sdělím vám teď poselství, a vy je budete veřejně opakovat 18. října.' “ Panna Maria pak toto své první poselství, určené ke zveřejnění ve stanovený čas, sdělila. A v několika dalších zjeveních je potom postupně dále vysvětlovala, jak to děvčata řekla místnímu faráři Donu Valentinovi.
V červenci se děvčatům kromě Panny Marie opět ukázal také archanděl Michael a objevily se další mimořádné jevy (viz Nové úkazy a Zázraky se Sv. hostií).
V téže době započalo oficiální církevní zkoumání garabandalských jevů (viz Stanovisko Církve). V této souvislosti odjela Conchita s matkou do Santanderu - hlavního města provincie a sídla diecézního biskupa. Tam před kostelem Matky Útěchy upadla kvečeru 27. července - přesně ve stejnou dobu jako ostatní děvčata v 90 km vzdáleném Garabandalu - do extáze a rozmlouvala s Pannou Marií.
Mezi četnými dalšími zjeveními (někdy i vícekrát denně), zaujímá významné místo událost z 8. 8. popsaná zde na jiném místě (viz P. Luis Andreu).
Na svátek Panny Marie Růžencové 7. října 1961 přicestoval do Garabandalu vážený a vyhledávaný lékař ze Santanderu MUDr. Celestin Ortiz s manželkou. Tento lékař - jako jeden z mnoha lékařů, kteří postupně přijížděli na místo zjevení - co nejpečlivěji zkoumal po delší dobu nastalé podivuhodné jevy a jednoznačně konstatoval, že je nelze vysvětlit přirozeně. (viz Vědecký pohled).
Přiblížil se 18. říjen - den v němž měly dívky podle přání Panny Marie sdělit světu poselství. Podle Conchitina Deníku řekla Panna Maria 4. července dívkám, aby zjevené poselství sdělily 18. října u vchodu do kostela faráři Donu Valentinovi a ten aby je potom zopakoval v půl jedenácté večer u Borovic.
V tento den lilo jako z konve. Odpoledne dokonce vypukla bouře se sněhem. Od Cosia /čti:kosia/, kam bylo možno ještě dojet automobilem, stoupali mnozí poutníci pět strastiplných kilometrů pěšky. Bylo slyšet skupinky hovořící různými jazyky, z nichž samozřejmě převládala španělština.
Do Garabandalu dorazili také někteří členové diecézní komise.Ti autoritativně přikázali Donu Valentinovi, aby vše zjednodušil a urychlil. Proto namísto ke kostelu přesunuli se všichni shromáždění přímo k Borovicím. Mezitím bouře ustala, objevil se měsíc a přítomní rozsvítili velké množství baterek. Děvčata podala Donu Valentinovi kousek papíru, na němž byl jimi podepsaný text poselství. Farář však pokynul dívkám, aby ho přečetly samy. Conchita četla, ale její slabý hlas nebyl slyšet. Proto poselství nakonec přečetli dva z přítomných mužů. Bylo to několik jasných a jednoduchých slov, která nic moc neříkala duším složitým a ješitným, ale oslovila srdce pokorná a upřímná (viz Poselství z 18. října 1961).
Po 18. říjnu zjevení pokračovala denně až do 18. listopadu, kdy Panna Maria dívkám sdělila, že ji budou vídat řidčeji a ne vždy všechny společně - každé z nich také již sdělila datum dalšího setkání.
Z následujících zjevení uveďme např. že na den Neposkvrněného početí večer pogratulovala Panna Maria Conchitě k jejímu svátku, dlouho s ní rozmlouvala a oznámila, že ji příště navštíví 27. ledna.
V zimních extázích 1961/1962 chodily dívky - někdy samy, jindy společně - často po vesnici, navštěvovaly nemocné a v největších mrazech se modlily v Cuadru i jinde ve sněhu na kolenou. (Viz Extáze, Pozorovatelé a Nové úkazy.) Na přání Panny Marie se modlily k Božímu Milosrdenství za ubohé hříšníky, za nemocné, ale také za nové, svaté kněze a za ty kněze, kteří chtějí odejít, aby v kněžství vytrvali. Při těchto extázích tedy chodila Panna Maria s děvčaty po Garabandalu.
Pak se zjevení vracela postupně k rytmu před 18. listopadem.
Pozoruhodný průběh měl svátek Zvěstování 25. března, který v roce 1962 připadl na neděli. Conchita, Jacinta a Mari-Loli měly večer v půl desáté zjevení a Panna Maria jim sdělila, že si přeje, aby tentokrát růženec celý zazpívaly - a s nimi všichni přítomní. Početný zpívající zástup šel nejprve na hřbitov a pak zpět do vesnice. Před půlnocí se zpívalo Salve Regina a další nábožné písně. A děvčata říkala: “Panna Maria vypadá velmi spokojeně. ...Usmívá se. … Na všechny se dívá!“
Požehnané bylo také prožití Velikonočních svátků v Garabandalu. Před slavnostní velikonoční vigilií došlo k několika extatickým pochodům čtveřice dívek, které zavěšeny do sebe tanečním krokem proběhly všechny uličky (viz Nové úkazy). Za nimi s baterkami spěchal dav modlících se a zpívajících lidí. Po vigilii v brzkých ranních hodinách největšího svátku v roce se všichni modlili růženec a při třetím desátku oznámila Mari-Loli přítomné markýze Rosarii ze Santa Maria odpověď Panny Marie na její otázku z velkopátečního večera - že její tragicky zemřelý syn je spasen a je každý den se svou matkou. (Panna Maria sdělila odpověď Mari-Loli již v pátek, s tím, že má markýze tuto radostnou zprávu předat až ve slavný den Vzkříšení.) Ve stejných dnech prožil v Garabandalu své vnitřní obrácení lékař Don Josego de la Vega z města Victoria - a následně své dojmy popsal 27. 4. 1962 v deníku „El pensamiento Alavés“.
25. dubna 1962 v pět hodin ráno se dívkám opět po delší době zjevil archanděl Michael a podal jim sv. přijímání, což se pak často opakovalo. Tak lze garabandalské události těchto měsíců charakterizovat jako plynulé přecházení od mariánské k eucharistické úctě a naopak. Nejvýznamnějším pak bylo zázračné svaté přijímání 18. července 1962, kdy přítomní spatřili, jak se na jazyku Conchity objevila Sv. hostie (viz Zázraky se Sv. hostií).
Mezitím, před svátkem Těla a Krve Páně, připadajícím v roce 1962 na čtvrtek 21. června, prožil Garabandal dvě noci označované jako „noci výkřiků“. Bylo to bezprostředně po výročí prvního zjevení. V první z těchto nocí obdržely dívky prostřednictvím archanděla Michaela druhé poselství Panny Marie světu (viz Poselství z 19. června 1962). Právě v souvislosti s obsahem tohoto druhého poselství - tentokrát z úst anděla - a v souvislosti s první předpovědí tzv. varováním (viz Předpověď varování) se vizionářky dozvěděly tak závažné skutečnosti, že na ně reagovaly bolestnými výkřiky. Na otázku, co dívky viděly, odpověděla Mari-Loli: „Ach, to vypadalo hrozně! Byly jsme zděšeny. … Nenacházím slova, abych popsala, co jsme viděly. Viděly jsme například řeky, které se měnily v krev, oheň padající z nebe … a něco ještě horšího, co teď nemůžu prozradit. Poselství, které jsme předaly, hovořilo o tom, že lidé nečekají trest, ale on, i když netušený, přece přijde. ...“
V sobotu 23. června bylo pak děvčatům předáno na dotvrzení předchozího ještě další obdobné poselství světu (viz Poselství z 23. června 1962).
V noci 4. září 1962 prožila Conchita dlouhou extázi – procházela uličkami obce, navštívila hřbitov, zpívala a modlila se. Vrátila se domů ve vytržení a začala mluvit: Ohlašovala poprvé velký zázrak (viz Předpověď velkého zázraku).
V září 1962 se sjížděli účastníci II. vatikánského koncilu do Říma a někteří z těch, kteří projížděli Španělskem, se též zastavili v Garabandalu. Tam se po mnoho týdnů vznášely k nebi modlitby, aby bylo úsilí koncilu korunováno zdarem pro dobro církve i světa.
Bohužel jeden z účastníků koncilu - santanderský biskup Don Eugenio Beitia Aldazabal - před opuštěním svého paláce podepsal 7. října, přímo na svátek Panny Marie růžencové, komisí vypracovanou nótu, diskvalifikující garabandalské události (viz Stanovisko Církve).
Pro jednu ze čtveřice vizionářek - Mari-Cruz - skončila dnem 18. září 1962 zjevení. Ostatním děvčatům se Panna Maria zjevovala nadále až do ledna 1963, kdy došlo k přerušení těchto zjevení.
Extáze
Vždy, když došlo ke zjevení, padla děvčata okamžitě na kolena, třeba na ostré kameny - s takovým hlukem, že to až nahánělo hrůzu, přesto bez jakéhokoli poranění. Výraz jejich tváří se náhle proměnil. Byl krásnější, sladší, hluboce mystický. Tuto změnu nelze popsat slovy. Děvčata byla v naprostém vytržení a nevnímala nikoho a nic kolem, jen sebe navzájem. Nereagovala na píchání, pálení nebo údery. Jakékoli pokusy o jejich vytržení z extáze byly neúspěšné. Zamířili na ně paprsky silného světla, ale jejich oči se ani nezachvěly, ani se nezdálo, že by jim to vadilo. Naopak oči zůstaly široce otevřené a vyjadřovaly obrovskou radost. Když se však děvčata vrátila do normálního stavu, okamžitě si před tím ostrým světlem zakryla oči.
Během těchto extází, které trvaly několik minut, někdy několik hodin, se zdálo, že se čas zastavil. Děvčata zůstala často nehybná, krásná jako sochy, většinou s hlavou zakloněnou dozadu, oči obráceny vzhůru. Klečela na kamenech nebo bosa ve sněhu. Na konci extáze neukazovala žádné známky vzrušení nebo nervozity, jen hluboký klid a radost.
Mnoho návštěvníků a vesničanů dávalo děvčatům různé předměty - Bible, růžence, škapulíře, medailky, křížky, svatební presteny atd., aby je Panna Maria políbila. Potom je dívky, vedeny Pannou Marií, vrátily majitelům - dokonce i v případech, kdy je osoba svěřila někomu jinému, takže dítě nevědělo, kdo je skutečný majitel. Věci políbené Pannou Marií byly předmětem zvláštní přízně. V některých případech vydávaly záhadnou vůni, jako růže. „Panna Maria říká“, napsala Conchita v Deníku, „že Ježíš udělá skrze ně zázraky. Ti, kteří je mají u sebe nebo je nosí s vírou a důvěrou, vytrpí očistec již zde na zemi.“
Když byla děvčata v extázi, často nesla v rukou kříž, který Panna Maria políbila a, jak ona nařídila, předávala jej okolostojícím, aby jej políbili, a přitom je křížem žehnala. Když okolostojící viděli, že se k nim děvčata blíží, mnozí zakoušeli takové obrovské duchovní probuzení, že to v nich vyvolalo hluboké vnitřní pohnutí. Nestyděli se za slzy a přiznali nadpřirozenost toho, co viděli, slyšeli a pociťovali - skutečnou přítomnost Matky Boží. Docházelo k obrácení nevěřících a jinověrců i duší trpících lhostejností ve víře a k obrácení mnoha hříšníků, z nichž všichni zakusili prohloubení víry, naděje a lásky.
Brzy - od července 1961 - se začaly objevovat další mimořádné úkazy.
Byla to především chůze v extázi - tzv. extatické pochody: Děvčata procházela celou vesnicí - nahoru a dolů, po schodech, v kteroukoli denní nebo noční dobu, vyhýbala se překážkám aniž by zakopla, vedena pouze zjevením. Často utíkala rychle dolů po příkrém svahu, dokonce pozpátku, takže užaslí přihlížející je nemohli následovat. Jejich těla jakoby nepodléhala zákonům zemské gravitace, ale byla obdařena jakýmsi druhem duchovní čilosti.
Když děvčata utíkala, předměty, které jim byly svěřeny, se někdy ztratily. Když však Pannu Marii opět uviděly, zeptaly se na ně, a ona jim řekla, kde je najdou.
Zázraky se Sv. hostií
„Jednoho dne“ , píše Conchita v Deníku, „se nám u Borovic zjevil anděl se zlatým kalichem. Řekl nám, abychom se pomodlili Vyznání víry a pak nám dal sv. přijímání.“ Toto zvláštní vyznamenání se stalo mnohokrát - poprvé 11. července 1961. Bylo to vždy v době, kdy farář ze sousední vesnice Cosio nemohl přijet do Garabandalu. Některá z těchto přijímání bylo možno nafilmovat za použití jasného světla. Pohyby rtů a jazyka děvčat daly jasnou představu opravdového přijímání.
5. května 1962 řekl archanděl Michael Conchitě, že Bůh udělá takový zázrak, aby všichni lidé uvěřili: uvidí Sv. hostii na jejím jazyku v okamžiku přijímání.
Stalo se to v noci 18. července 1962, kdy byla vesnice plná návštěvníků. Conchita zůstala doma a její dům byl obklopen mnoha lidmi. O půlnoci se dostala do extáze a vyšla ven na ulici. Nedaleko od domu padla uprostřed davu na kolena. Zamířili na ni lampy. Všichni mohli vidět, že na jazyku neměla nic. Za několik okamžiků se na jejím jazyku objevila bílá hostie a několik minut na něm zůstala.
Jednomu obchodníkovi z Barcelony, Donu Alejandro Damiansovi, který stál blízko Conchity, se podařilo udělat velice pěkné fotografie. Na filmu bylo 79 snímků tohoto neobyčejného výjevu. Tentýž svědek napsal zprávu, kterou předal biskupovi ze Santanderu spolu s kopií filmu.
Počet svědků při této události byl velký. Byli to lidé z různých sociálních skupin.
Don Benjamin Gomez, farmář z Potes, napsal:
„Stál jsem blízko u děvčete. Viděl jsem dobře, že na jazyku neměla nic. Děvče se nehýbalo. Najednou se jí na jazyku objevila sv. hostie – bílá, zářivá, svítící. Připomínala sníh, když na něj svítí slunce svými oslnivými paprsky. Tvář děvčete byla přeměněna v nebeské extázi, byla andělská. Mohu dosvědčit, že se děvče nehýbalo, nehýbalo ani rukama ani jazykem. V tomto nehybném postoji obdržela Sv. hostii. Měli jsme dost času, abychom sledovali tento nádherný úkaz bez spěchu a bylo nás hodně, kteří jsme to viděli. Až do toho dne jsem byl nevěřící. Nejsem katolík, který by podléhal halucinacím nebo představám. O Boha jsem se do té doby nezajímal, spíše jsem ho urážel. V dubnu jsem šel ke zpovědi, ale předtím jsem u zpovědi nebyl třiadvacet let.“
Zázrak s hostií je potvrzením zjevení Panny Marie v Garabandalu a potvrzením pravdivosti jejích poselství (viz Poselství světu). Byl však slíben ještě velký zázrak (viz Poselství z 18. června 1965).
Jediná další osoba, která viděla Pannu Marii v Garabandalu, byl osmatřicetiletý španělský kněz, jezuita, otec Luis Marie Andreu.
8. srpna 1961 byl mezi pozorovateli u Borovic, když se náhle stal účastníkem dění v Garabandalu. Bylo slyšet jak říká: „Zázrak! Zázrak!“. Nejen že viděl Pannu Marii, viděl i budoucí velký zázrak (viz Předpověď velkého zázraku). Děvčata v extázi rozuměla, jak mu Panna Maria říká: „Brzy budeš se mnou.“
Ačkoli nikdy nebyl vážně nemocen, zemřel P. Andreu v tu noc. Jeho poslední slova byla:
„Ach! Jak sladkou a krásnou Matku máme v nebi … Jak jsem šťasten … Jakou milost mi Panna Maria udělila. Jaké je to pro nás štěstí, že máme v nebi takovou matku. Není důvod obávat se nadpřirozeného života. Děvčata nám dala příklad, jak máme jednat s Pannou Marií. Nepochybuji o tom, že vše, co se týká děvčat, je pravdivé. Proč by Panna Maria měla vybrat nás? To je nejšťastnější den mého života.“
S těmito slovy sklonil otec Andreu hlavu a zemřel.
Panna Maria řekla, že „v den po velkém zázraku bude jeho tělo nalezeno neporušené“.
Panna Maria projevila zvláštní pozornost a starost o kněze a opakovaně žádala, aby přicházeli do Garabandalu. Dala děvčatům schopnost rozpoznat kněze, i když přišli oblečeni jako laici, a poznat stav jejich duše. Poučila je, že kněží jsou ještě důležitější než andělé, protože svým posvěcením mají moc proměňovat chléb a víno v Tělo a Krev Krista při nejsvětější oběti.
Po posledních zjeveních v lednu 1963 nastalo období, v němž již neupadaly dívky do extáze, ale občas měly namísto dřívějších zjevení vnitřní vize, přesněji řečeno vnitřní slyšení.
Většinou to byly soukromé rozhovory s vizionářkami, ale občas něco z těchto slyšení děvčata vyjevila i veřejně. Šlo zejména o připomínání budoucího velkého zázraku - konkrétně např. 10. července 1963 sdělil Pán Conchitě, že přijde onen velký zázrak kvůli obrácení celého světa, především Ruska. (Viz Předpověď velkého zázraku)
Jindy hovořil Pán o potřebě modlit se za kněze, aby byli svatí a věrně plnili své povinnosti - aby se díky nim ostatní stávali lepšími. Mari-Loli píše 13. října v dopise P. Retenagovi:
"Panna Maria mi dává poznat, když se kněz nachází v hříchu. Pomohla mi uvědomit si, že potřebuje mnoho modliteb a obětí. Též mi dala pochopit Ukřižovaného během mše sv. - od té doby jsem chápala pokoru a ochotu obětovat se pro celý svět. Rozmlouvala jsem s Pannou Marií a požádala jsem ji, aby mi dala kříž trpět za kněze. Řekla mi, abych všechno snášela s trpělivostí a pokorou, protože toto nejvíc potěší Boha. A já jsem jí řekla: 'Umřu brzy?' A ona mi odpověděla: 'Ne, musíš zůstat trpět ve světě. Kdekoli na světě budeš, budeš trpět.' Též mi řekla: 'Každý den se modli růženec. Modli se za kněze, protože je tam stále hodně takových, za něž je třeba každý den hodně obětovat.'"
Rok 1963 uzavřela návštěva Panny Marie, která přišla pouze za Conchitou 8. prosince na její svátek v půl šesté ráno, kdy Conchita upadla před vchodem do kostela dokonce výjimečně do extáze.
V roce 1964 vizionářky nadále neměly zjevení. A vnitřní slyšení měly pouze - a to jen zřídka - Conchita a Mari-Loli.
Jedinou výjimkou opět bylo zjevení a Conchitina extáze 8. prosince 1964. Conchita o tom napsala P. Laffineurovi: „Na Neposkvrněné početí mi Panna Maria popřála u příležitosti mého svátku a řekla, že 18. června následujícího roku znovu uvidím svatého archanděla Michaela.“
Poté se množily dohady, neboť archanděl zpravidla nezasahuje, když jde pouze o maličkosti.
1. ledna 1965 se Conchitě zjevila Panna Maria a řekla jí, že 18. června, v den čtvrtého výročí 1. zjevení, obdrží další poselství.
Již 17. června, na slavnost Božího Těla, se v Garabandalu shromáždilo více než dva tisíce lidí - kromě Španělů též Francouzi, Němci, Angličané, Italové, Američané a Poláci. Nejvíce bylo Francouzů. Byli tam žurnalisté a kamery španělské a italské televize.
Conchita odešla z domu o půl dvanácté večer a šla směrem k Borovicím, k místu zvanému Cuadro. Tam upadla po půlnoci do extáze, která trvala 16 minut. Zjevil se jí archanděl Michael a dal jí poselství od Panny Marie, které pak bylo dopoledne oznámeno veřejně (viz Poselství z 18. června 1965).
V sobotu 13. listopadu 1965 měla Conchita poslední zjevení. Podrobně to popisuje v dopise. Toto je jeho doslovný překlad:
„Jednoho dne mi Panna Maria v kostele řekla, že ji uvidím v sobotu 13. listopadu u Borovic. Bude to speciální zjevení, při kterém políbí náboženské předměty, abych je pak mohla rozdat. Nemohla jsem se dočkat, až ten den přijde, abych mohla opět uvidět Pannu Marii s dítětem Ježíšem, kteří do mého života zasadili semínko pravého štěstí.
Pršelo, ale mně to nevadilo. Šla jsem k Borovicím a nesla s sebou to množství růženců, které mi dali lidé, abych je rozdala... Když jsem stoupala nahoru, mluvila jsem sama k sobě, litovala jsem své chyby a přála si, abych do nich znovu neupadala, protože mě trápilo, že se objevím před Matkou Boží, aniž bych je odstranila.
Když jsem přišla k Borovicím, začala jsem vytahovat růžence a uslyšela sladký hlas, hlas Panny Marie, který je vždy snadno rozeznat od ostatních, jak mne volá jménem. Odpověděla jsem jí: 'Tady jsem.' V tom okamžiku jsem ji uviděla s Dítětem v náručí. Byla oblečena jako obvykle a usmívala se. Řekla jsem jí: 'Přišla jsem, abych Ti přinesla růžence k políbení.' Řekla mi: 'Vidím je.' Žvýkala jsem žvýkačku, ale když jsem ji uviděla, nežvýkala jsem. Dala jsem si žvýkačku na zub. Musela si toho všimnout, protože řekla: 'Conchito, proč nedáš tu žvýkačku pryč a nepřineseš to jako oběť ke slávě mého Syna?' Zastyděla jsem se, vytáhla žvýkačku a hodila ji na zem. Pak řekla: 'Vzpomínáš, co jsem ti řekla v den tvého svátku - že budeš na zemi hodně trpět? … Teď ti to říkám opět. Důvěřuj nám. Všechno obětuj našim Srdcím pro dobro svých bratří, a tehdy budeš cítit naši blízkost.' Já jsem potom dodala: 'Matko, jsem tak nehodna všech těch milostí, které od vás dostávám, a ještě přicházíte, abyste mi ulehčili ten maličký kříž, který právě nesu' Ona řekla: 'Conchito, nepřicházím jen kvůli tobě, ale kvůli všem svým dětem a toužím je přivést blíže k našim Srdcím.'
Požádala o věci, které jsem nesla: 'Dej mi je, abych je mohla políbit.' Já jsem jí je všechny dala. Také jsem měla křížek a dala jsem jí ho k políbení. Políbila ho a řekla: 'Dej ho Ježíši do rukou.' Já jsem to udělala. On neřekl nic. Řekla jsem: 'Ten kříž si chci vzít s sebou, až půjdu do kláštera.' Ale On neodpověděl. Když všechny věci políbila, řekla: 'Můj Syn udělá skrze toto políbení zázraky. Rozděl je ostatním …' Odpověděla jsem: 'Samozřejmě, že to udělám.'
Potom mě požádala, abych jí řekla všechny prosby za ostatní, které jsem obdržela. Řekla: 'Conchito, vyprávěj mi o mých dětech. Všechny jsou ukryty pod mým pláštěm.' Já jsem namítla: 'Je příliš malý a není tam místo pro nás všechny.' Tomu se usmála.
'Víš, Conchito, proč jsem nepřišla osobně 18. června a nepředala ti poselství adresované světu? (Viz Poselství z 18. června 1965) Protože mě bolelo, když jsem to měla říci sama, ale já to musím říci tobě pro tvoje dobro a když to splníš, pro Boží slávu. - Mám vás moc ráda a přeji si, abyste byli spaseni. Chtěla bych vás všechny shromáždit u Boha Otce, Syna a svatého Ducha. Conchito, neodpovíš na to?' Řekla jsem: 'Kdybych vás mohla stále vidět, pak ano; ale jinak nemohu, protože nejsem hodná …' Odpověděla mi: 'Dělej, co jsi schopna dělat, a my ti pomůžeme, i mým dětem Loli, Jacintě a Mari-Cruz …'
Nezůstala u mne dlouho. Také řekla: 'Toto je naposled, kdy mne tady vidíš, ale já budu se svými dětmi stále.' Pak dodala: 'Conchito, proč nenavštěvuješ častěji mého Syna v Nejsvětější svátosti? Proč dovolíš, aby nad tebou zvítězila lenost a nejdeš navštívit Toho, který na tebe čeká ve dne i v noci?'
Jak jsem již napsala dříve, silně pršelo. Panna Maria a Dítě nebyly mokří. Já jsem déšť nevnímala, dokud jsem je viděla, ale když jsem je neviděla, byla jsem promočená.
Také jsem jí řekla: 'Jak jsem šťastná, když vás vidím. Proč mě nevezmete s sebou ihned?' Ona odpověděla: 'Vzpomeň si, co jsem ti řekla v den tvého svátku: Když chceš přijít k Bohu, musíš mu ukázat, že máš ruce plné dobrých skutků, které jsi udělala pro své bližní a ke slávě Boží. Teď máš ruce prázdné.'
To je všechno. Strávila jsem šťastné chvíle se svou nebeskou Matkou, mou nejlepší přítelkyní a s Dítětem Ježíšem. Už jsem je neviděla, ale cítila jsem jejich blízkost. Zaseli mi do duše pokoj, radost a touhu překonat své nedostatky, abych mohla milovat nade vše Ježíšovo a Mariino Srdce, která nás tak milují …“
Při některých zjeveních v letech 1961 a 1962 a zejména při zjevení 18. října 1961 a 18. června 1965 byla dívkám sdělena důležitá poselství celému světu a předpovědi.
V těchto poselstvích a předpovědích je třeba spatřovat hlavní smysl garabandalských událostí a jejich trvalý odkaz.
Poselství z 18. října 1961
Panna Maria dívkám řekla, že
je třeba přinášet mnoho obětí, činit pokání, často navštěvovat Nejsvětější Svátost,
především je však třeba, abychom byli velmi dobří,
nesplníme-li to, přijde potrestání, kalich se již naplňuje a nezměníme-li se, přijde na nás velký trest.
Těchto několik vět neuspokojilo zvědavce ani nevyvolalo rozruch. Proto pro mnohé znamenají tak málo. A přesto jsou novou a náročnou „SPASITELNOU výzvou“, spasitelnou v biblickém slova smyslu.
Pro ty, kteří by chtěli poznat hlouběji biblický smysl těchto slov, uvádí P. Eusebio Garcia de Pesquera OFM ve své knize „Spěchala do hor“ těchto několik myšlenek:
Přinášet mnoho obětí a činit pokání … - Tato slova odkazují k tajemství kříže (srov. 1 Kor 1,18). Kristus nám řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě.“ (Luk 9,23).
Navštěvovat Nejsvětější Svátost … - Toto vyslovila Maria na počátku velké krize víry v eucharistickou Kristovu přítomnost, která by měla být centrem křesťanského života. Ježíšova věta „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ (Mat 28,20) nemá pouze symbolický význam, který jí přisuzují někteří „racionální“ teologové.
Je třeba být dobrý … - To je skutečnost tak dobře známá, ale tolik opomíjená (srov Gal 5,17, Řím 8,12-13). Boží vůle je, abychom směřovali k dokonalosti, a tak následovali jeho Syna a byli jeho obrazem.
Nezměníme-li se, přijde trest … - Bůh je trpělivý, ale jeho trpělivost má hranice. Poselství z Garabandalu nás varuje před velkým trestem, který postihne lidstvo, neboť Bůh, přestože má úctu k naší svobodě, vyžádá si od nás účty z našeho života.
Kalich se naplňuje ... - Tajemný kalich symbolizuje Boží trpělivost s neposlušnými tvory. Není toto varování ozvěnou prorockých slov Apokalypsy (Zjev 15,6-7, 17-21)? Od večera 18. října 1961 začal Garabandal projevovat svůj nesmírný prorocký rozměr. Blížíme se k vážné době a Bůh nám dává výstrahu, abychom se vyhnuli hrozícímu trestu. Už Ježíš nás varoval v Evangeliu: „Když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.“ (srov. Luk 13, 1-5).
Poselství z 19. června 1962
Panna Maria sdělila dívkám prostřednictvím archanděla Michaela, že
tím, jak žijeme, ignorujeme její první poselství,
svět se nejen nezměnil, ale je stále horší,
je zapotřebí, aby se lidé změnili,
je třeba se připravit, zpovídat se,
pokud se svět nezmění, brzy přijde moc velký trest.
Poselství z 23. června 1962
Panna Maria dívkám řekla, že
svět se vůbec nemění,
nebude mnoho těch, kdo spatří Boha, což Marii působí bolest,
kalich se naplňuje a potrestání se blíží,
je zapotřebí, aby se dobří modlili za zlé a prosili Boha za svět, za ty, kteří ho neznají,
máme být všichni dobří, velmZjevení Panny Marie v Garabandalu
Poselství z 18. června 1965
Archanděl Michael tlumočil dívkám toto poselství Panny Marie:
„Jelikož mé poselství z 18. října 1961 nebylo vyslyšeno a nevešlo ve všeobecnou známost , říkám vám, že toto posleství je již poslední. Dříve se kalich naplňoval, nyní přetéká. Mnozí kněží, biskupové a kardinálové jdou po cestě záhuby a strhávají za sebou mnoho duší. Stále menší význam se přikládá Eucharistii. Musíte se vynasnažit stát se lepšími, abyste se vyhnuli Božímu hněvu. Odpustí vám, poprosíte-li ho upřímně za odpuštění. Já, vaše Matka, vám chci prostřednictvím svatého Michaela říci, abyste se polepšili. ŽIJETE V DOBĚ POSLEDNÍCH VAROVÁNÍ. Velmi vás miluji a nepřeji si vaše zavržení. Proste nás upřímně, a my vás vyslyšíme. Měli byste se více obětovat. Myslete na Ježíšovo utrpení.“
Poselství není dlouhé, ale velmi obsažné. Člověk, který je čte z pouhé zvědavosti, si z něj nic neodnese. Je třeba o něm meditovat. Nacházíme v něm:
Pravdu o katastrofálním morálním a duchovním stavu světa.
Varování před tím, co nám hrozí, nezměníme-li se.
Napomenutí, abychom se polepšili, dokud je čas.
Reakce na poselství z 18. června 1965 byly různorodé. Mnohým se potvrdily jejich předtuchy. Jiní byli spasitelně pohnuti. Lidé s negativními postoji a skeptici nadále o zjeveních pochybovali, popírali je a bojovali proti všemu, co se zjeveními souviselo, ostatně jako to činili již dříve. Věta o kněžích, biskupech a kardinálech jdoucích do záhuby vyvolala v některých církevních kruzích bouři.
Předpověď varování
Panna Maria předpověděla a postupně sdělila děvčatům, že Bůh sešle lidstvu varování viditelné na celém světě. Toto sdělování zřejmě započalo 19. nebo 20. června 1962 Jacintě a Mari-Loli (ke které Panna Maria hovořila o varování několikrát). Nejpodrobnějšího sdělení se však dostalo Conchitě 1. ledna 1965, když byla sama u Borovic, jak dosvědčuje v dopise z 2. června téhož roku a mluví o tom vícekráte i později.
Conchita napsala: „Varování, které nám sešle Panna Maria, bude něco jako trest, aby se dobří více přiblížili Bohu a ostatní aby dostali výstrahu. Nesmím prozradit, v čem bude spočívat varování. Panna Maria mi neříkala, abych o tom hovořila. To je vše. Bůh si přeje, abychom se díky tomuto varování polepšili a páchali proti němu méně hříchů.“
Později postupně upřesnila: „Varování přijde přímo od Boha. Uvidí ho všichni lidé, kdekoliv se budou nacházet. Bude to jakoby vnitřní zjevení našich hříchů. Uvidí a pocítí to věřící i nevěřící, lidé všech vyznání. Varování bude jakoby očištění před zázrakem, něco jako katastrofa. Přiměje nás k tomu, abychom mysleli na smrt. To znamená, že bychom raději umřeli, než toto prožili. … Varování je něco velmi děsivého! Tisíckrát horšího než zemětřesení. … Odehraje se na nebi. … To bude jako oheň. Nespálí naše tělo, ale pocítíme ho fyzicky i duchovně … Dokonce když se schováš do svého pokoje a zavřeš okenice, neunikneš - pocítíš a uvidíš to. Ano je to tak. Nejsvětější Panna pojmenovala tento jev: Jeho název existuje ve španělštině a začíná písmenem 'A'. Neřekla mi však, abych o tom mluvila, ani abych mlčela. … POZNÁME, ŽE VAROVÁNÍ PŘIŠLO KVŮLI NAŠIM HŘÍCHŮM.“... Zázrak na sebe nenechá dlouho čekat. … Měli bychom být vždy připraveni, uchovávat si v duši pokoj a příliš se nepřipoutávat k tomuto světu. Místo toho musíme často myslet na to, že jsme tu proto, abychom dosáhli svatosti a přišli do nebe.“
Mari-Loli v rozhovoru pro americký časopis NEEDLES na podzim 1975 potvrdila, že zná rok, v němž dojde k varování. A že za necelý rok po varování dojde k velkému zázraku (viz Předpověď velkého zázraku). Mari-Loli též mj. uvedla, že se při varování „zastaví všechny motory a stroje“. Na otázku, jak se mají lidé na tuto událost připravit odpověděla: „Konat hodně pokání, přinášet oběti, nakolik je to možné denně navštěvovat Nejsvětější Svátost a každý den se modlit růženec.“
Jacinta pro tentýž časopis v zimě 1976 popisuje předpovězené varování takto: „Bude nejprve viděno ve vzduchu, všude na světě, a okamžitě se to přenese do nitra našich duší. Nebude to trvat dlouho, ale bude se to zdát velmi dlouhé kvůli tomu, jak to na nás zapůsobí. Bude to k dobru našich duší, abychom uviděli v nás, v našem svědomí … dobro a zlo, které jsme způsobili. Tehdy pocítíme velikou lásku k našim nebeským rodičům (k Bohu, našemu Otci, a k Marii, naší Matce) a budeme prosit o odpuštění za všechny urážky. …“
19. října 1982 se uskutečnil rozhovor s Mari-Loli pro časopis GARABANDAL INTERNATIONAL, v němž byla vizionářce položena mj. otázka, zda jí Panna Maria výslovně řekla, aby neprozrazovala rok, kdy dojde k varování. Mari-Loli odpověděla: „Nikdy mi to nezakázala, jenom cítím, že bych to neměla dělat.“
Předpověď velkého zázraku
Podle záznamů faráře Dona Valentina prožívala v noci ze 4. na 5. září 1962 kolem 2.45 hod. Conchita sama extázi a uslyšela od Panny Marie o velkém zázraku. Kromě ní sdělila Panna Maria tuto skutečnost také Mari-Loli, a to včetně upřesnění, že k velkému zázraku dojde do jednoho roku po varování (viz Předpověď varování), jak o tom Mari-Loli hovoří v rozhovoru pro americký časopis NEEDLES na podzim 1975.
V léte 1974 sdělila v rozhovoru pro tentýž časopis Conchita mj., že zázrak můžeme očekávat v období od března do května … že jej má ohlásit světu osm dní předem a že to udělá tím nejlepším způsobem, aby všichni, kteří tam budou moci přijet, o tom věděli. Řekla také, že zná den, měsíc i rok, kdy k velkému zázraku dojde.
Conchita v rozhovoru též citovala slova Panny Marie o těch, kdo uvidí zázrak:
„Nemocní se uzdraví a hříšníci se obrátí.“
Na otázku „Jaký bude zázrak?“ odpověděla Conchita: „I kdybych se pokusila to vysvětlit, nedokázala bych to. Bude lepší, když počkáte, a uvidíte to.“
Conchita také řekla, že „papež uvidí zázrak tam, kde se bude nacházet“.
Podle zprávy o událostech v Garabandalu, kterou sepsal v dubnu 1963 Don Luis Lopez Retenaga, řekla Conchita mj., že se má stát ve čtvrtek, který bude eucharistickým dnem (snad svátkem světce, který má velkou úctu k Eucharistii) v půl deváté večer a potrvá asi čtvrt hodiny. V ten den se má nejprve odehrát nějaká důležitá událost v církvi.
V některých pramenech se také uvádí, že velký zázrak by se měl uskutečnit 8. až 16. den v měsíci (patrně dubnu), že bude nad Borovicemi a že bude viděn ze všech okolních kopců, které budou sloužit jako přírodní „amfiteátr“, do něhož se vejdou statisíce lidí.
Předpověď trvalého znamení
Podle některých pramenů zůstane v Garabandalu u Borovic trvalé znamení na památku velkého zázraku - jako viditelný důkaz lásky Panny Marie ke všem lidem. Conchita říká, že „znamení, které zůstane, bude možno vidět, bude možno je fotografovat, přenášet televizí, ale nebude možno se ho dotknout. Bude zřejmé, že není z tohoto světa, ale od Boha.“
Předpověď podmíněného trestu
Poslední předpovědí Panny Marie v Garabandalu je předpověď podmíněného trestu, který Bůh sešle, pokud nebude lidstvo dbát poselství Panny Marie - a to ani po varování a velkém zázraku.
Tato předpověď vyvolala u dívek hrůzu a slzy. Pokud se uskuteční, bude to mnohem strašnější, než cokoli si dovedeme představit. Nebude to mít nic společného s válkou, revolucí nebo tvrdostí lidských srdcí.
Když Panna Maria mluvila k dívkám o potrestání, její tvář vyjadřovala velký smutek.
Conchita napsala: „Nemohu prozradit o jaké potrestání jde, kromě toho, že to bude výsledek přímého zásahu Boha, a tím se toto potrestání stává hroznější a strašnější, než cokoli, co bychom si mohli představit. Pro nevinné děti bude méně bolestné, když zemřou přirozenou smrtí, než když zemřou následkem tohoto potrestání. Všichni by měli činit pokání za své hříchy a katolíci by se měli zpovídat. Když jsem to potrestání viděla, cítila jsem veliký strach, i když jsem přitom viděla Pannu Marii. Jestliže potrestání přijde, bude následovat po velkém zázraku.“
