Dobrá manželství a spokojené rodiny vznikají z odhodlání zasadit se o lásku, o její růst, o vůli vytrvat až do konce. Toto odhodlání musí být naší dobrovolnou a vědomou volbou.
Odhodlání zasadit se o lásku
Láska je naší volbou, rozhodnutím, a ne jen mohutným pocitem. Samozřejmě že k lásce pocity patří. Obohacují ji a prohlubují. Láska je však rozhodnutím, ke kterému patří vůle posvěcovat druhého člověka a žít s ním ve společenství. Láska znamená chtít žít s tímto člověkem v krásném vztahu a radovat se z něj.
Lásku jsme schopni ovlivňovat. Nejsme tedy jen pouhou pasivní obětí našich emocí. Je sice pravda, že způsob, jakým ten druhý reaguje, může náš citový život ulehčit nebo ztížit. Ale láska je přece odhodláním zasadit se o ni. Ve své nejdokonalejší podobě je bezpodmínečná. Příkladem takové bezpodmínečné lásky je nám Ježíš. Pavel říká: „ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“(Řím 8,39). Každodenní problémy a krize našeho života představují příležitost k prohlubování lásky – ale jen pokud máme odhodlání pro lásku něco udělat, zasadit se o ni.
Láska je dobro, které usiluje o blaho druhého člověka. V prvním listu Korinťanům 13,4-7 se dočteme, jak taková láska jedná. „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“
Odhodlání zasadit se o růst
Dobrý vztah musí růst. Nemůže ustrnout. Zastavit se znamená vracet se zpět. Aby vztah mohl růst, je důležité, abychom denně činili nová rozhodnutí a byli ochotni se znovu a znovu angažovat. Samotné rozhodnutí, které učiníme při zasnoubení či svatbě, ještě není zárukou trvalé lásky. Růst vyžaduje změnu, vzájemnou ochotu na sobě pracovat, posouvat se směrem k lepšímu. K jednomu z nejsmutnějších konců manželství patří, když se dva rozvedou kvůli tomu, že jeden nestačil držet krok s růstem lásky toho druhého a nedokázal se na něm podílet. Pevné rodinné vztahy se zakládají na odhodlání podílet se na společném růstu. To vyžaduje vůli na tomto vztahu dennodenně a neustále pracovat.
Odhodlání vytrvat
V manželském slibu pronášíme slova „a ponesu s tebou všechno dobré i zlé až do smrti“. Je to posvátný slib, který v sobě obsahuje Boží úmysly i se všemi požadavky. Tento slib není zárukou toho, že se nevyskytnou obtíže, nedorozumění a těžkosti. Manželským slibem se před Bohem a přítomnými svědky zavazujeme k osobnímu nasazení při společném řešení problémů. „Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“
Je to odhodlání aktivně se podílet na odstraňování těžkostí, ne před nimi utíkat nebo zavírat oči v domnění, že se jich tak snadno zbavíme. Toto angažování se znamená mít jeden o druhého starost, stát proti sobě otevřeně a s láskou. Znamená to také v případě nutnosti vyhledat pomoc kněze nebo dobrého přítele.
Moje žena a já se často neshodujeme. Někdy dokonce velmi. Přesto jsme odhodláni naše problémy a rozdíly řešit a zůstat spolu. Takto jsme se rozhodli před mnoha lety a toto rozhodnutí zvláštním způsobem obnovujeme vždy, když se nějaké problémy vyskytnou.
Pavel říká: „Láska nepomíjí“. Považovat lásku za pouhý pocit by znamenalo, že se Pavel mílí, protože ne vždy pociťujeme ke svým bližním vřelý vztah. Pokud k lásce přistupujeme jako k bezpodmínečnému úkolu zasadit se o ni, potom je to ujištění ve skutečnosti a ve víře. Ve skutečnosti, že jsme se zavázali milovat a máme v úmyslu vytrvat. Ve víře, že „kde je vůle, existuje také cesta“.
„Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Flp 4,13)
Naděje a síla našich manželství a rodin pramení z odhodlání: odhodlání milovat a společně růst v lásce až do smrti.
Přeloženo z německého katolického měsíčníku HEROLD Seines Kommens, září 2007, http://www.herold-schriftenmission.de/de/cms/index.php?id=53, autor článku: D. W. Mann
