Oficiálně bylo v Lurdech uznáno jen 67 zázračných uzdravení.
Ve skutečnosti jsou tyto případy mnohem četnější. Následující
vyprávění líčí jeden takový případ, který se do oficiálního
seznamu nedostal.
U černé kávy mi vyprávěl
jeden 53letý muž
o své obdivuhodné
životní cestě a jejích zvratech.
Na počátku stojí něžný Boží
dotek, který zažil ve svých sedmi
letech při výuce katechismu
a otázce: „Proč Pán Bůh stvořil
svět a každého z vás?“ A odpověď
kněze: „Protože vás miluje.“
„On mě miluje! Tato věta
mnou doslova projela. Od
té doby mě provází toto přesvědčení.“
Od mládí v něm koexistuje
hluboká víra spolu s pocitem
nesmírné únavy a celkového nedostatku
tělesné síly k pohybu.
Tyto, zpočátku nijak bolestné, příznaky
postupem doby zesilovaly,
až se vyvinuly do blíže nedefinovatelného
svalového onemocnění.
Dostavovaly se chronické
stavy vyčerpanosti. Fyzické
síly se vytrácely do té míry, že
Nadin nakonec prožíval své tělo
jako bolestivou a ochrnutou
tupou masu.
Ve 33 letech musel přestat
pracovat. Tomuto stavu se 16 let
přizpůsobovala matka dvou dětí
a pokoušeli se to přežít. „Žil
jsem ze dne na den, v tempu zpomaleného
filmu, boj s těžkostmi
byl stále namáhavější, ale to
všechno bez revoltování – ve víře
a v odevzdanosti,“ dodává tichým
hlasem.
Od roku 1994 byl odkázán
na invalidní vozík, který musel
být nahrazen vozítkem s elektrickým
pohonem, protože nebyl
schopen pohybovat se vlastní silou.
Bolesti svalů zachvátily brzy
celou kostru a její údy, dokonce
i obličej. Na úsměv se vždy připravoval
s velkou bolestí. Od roku
2004 se ploužil mezi vozíkem
a lůžkem a nebyl schopen ani doma
vůbec nic vykonat.
Nicméně dále se modlil a obětoval.
Byl členem modlitební
skupiny, a když objevil Terezii
z Lisieux, začaly jeho kontakty
s místním Karmelem. Důvěrným
průvodcem se mu stalo zasvěcení
podle Ludvíka Marii Grigniona
z Montfortu podle příkladu
Jana Pavla II.: „Volím si Tě,
ó Maria, za svou Matku a Královnu...
zasvěcuji své tělo a svou
duši...“ „Ještě jsem nevěděl, co
Maria s mými slovy udělá,“ dodává
a pokračuje ve vypravování.
„V tomto postoji důvěry jsem
v červnu 2004 přijel do Lurd.
Evangelium v první mši svaté
bylo o ženě, která trpěla krvotokem
a dotkla se Ježíšova roucha.
Toto evangelium jsem slyšel
i před odjezdem.
Během pouti jsem se sám
odebral do stanu adorací. Chtěl
jsem být v Ježíšově společnosti.
Před eucharistickým průvodem
v 17 hodin odnesli dva
kněží monstranci. Jel jsem za
nimi na svém elektrickém vozíku
a neztrácel jsem Pána z očí.
Přitom jsem mu řekl: »Můj pohled
je upřen na Tebe v Hostii.
Je to jako dotek, kterým se
tě dotkla žena. Dotýkám se Tě
zrakem, Ježíši.« Byl jsem šťastný,
provázel jsem ho a byl jsem
mu docela blízko.
Po návratu domů jsem 5. července
ještě v 8 hodin ležel v posteli.
Vzal jsem misálek, abych
si přečetl evangelium toho dne.
Opět to byla zpráva o uzdravení
ženy trpící krvotokem! Pomyslel
jsem si: Co to má znamenat? Tato
žena mě už několik dní pronásleduje.
Tak jsem text opět přečetl.
Konečně jsem pochopil:
Tuto ženu žene tak velká touha
po uzdravení, že mohla překonat
všechen strach. V gestu nekonečné
důvěry vložila svůj život do Ježíšových
rukou. Ve velké pokoře
a bezmezné odevzdanosti prosila
o své uzdravení.
Tu mi bylo náhle jasné, že
jsem ještě nikdy neprosil o své
uzdravení, vždy jsem prosil jen
za druhé. Sobě jsem vyprošoval
duševní sílu, víru a vytrvalost...
Ale nebyl to nakonec nedostatek
důvěry v Boží všemohoucnost,
omezovat se pouze na své
oblasti? Má být Bůh všemohoucí,
jen pokud jde o duše, nikoliv
však i o těla? Když stvořil hmotu
a všechen svět, není to pro něho
docela jednoduché, »spravit« moje
tělo, tento maličký atom v jeho
stvoření?
Zkrátka, posadil jsem se na
lůžku, podíval jsem se na obraz
Panny Marie Lurdské, jako bych
byl v jeskyni, a zašeptal jsem:
»Maria, jsem připraven, popros
svého Syna, aby mě uzdravil, je-li
to jeho vůle.« A pak jsem vstal,
lehce a rychle. Zpozoroval jsem,
že necítím žádné bolesti. Svoje
tělo jsem necítil jako tupé, moje
páteř se zdála zcela narovnaná.
Stál jsem rovně jako svíce. Začal
jsem vykonávat domácí činnosti,
starat se o jídlo a o nákup.
Zkrátka, začal jsem zcela normální
život, ale to všechno jsem
15 let nemohl dělat. Od rána do
večera, bez únavy jsem pracoval.
Síla se opět vrátila, a to natrvalo.
Pocítil jsem nevýslovnou radost,
pocit štěstí, který nebyl
z tohoto světa! Bůh to připustil,
abych prosil o uzdravení svého
těla, a já jsem věděl s jistotou, že
mě uzdravil.
Od té doby mě naplňuje úžas,
žiji v ustavičném díkůvzdání s vědomím,
že všechno se rozhoduje
v obrácení. Tělo se nakonec
rozpadne na prach, nesmrtelná
je jen duše.
Přesto ne všechno bylo hned
lehké. I když uzdravení znamenalo
velké štěstí, tento velký zlom
byl také zdrojem stresu, především
pokud se týká druhých. Po
několika dnech jsem začal pociťovat
určité pocity viny. Proč právě
já, když osoby mně blízké trpí
tolika bolestmi srdce? Jak mám
tuto milost pochopit?
Mohl jsem své štěstí sdílet
s dalšími, ale narazil jsem na nepochopení,
na pochybnosti, na
podezírání, osamocenost, dokonce
i uvnitř Církve. Zázrak vyvolává
i odpor. Když se mě na to
někdo ptá, odpovídám, že je to
znamení: znamení naší budoucí
slávy, když budeme všichni spolu
u Ježíše.
Nechtěl bych, abych byl označen
za zázračné uzdravení. To
slovo působí trochu s nádechem
senzace, obrací pohled na osobu,
jako by byla významná. Dávám
však raději svědectví o tom, že
mě Bůh uzdravil a že toto uzdravení
je zázrak. O tom nemám ani
nejmenší pochybnosti. Není třeba
se dívat na mne, nýbrž na Toho,
kdo zázrak způsobil: na Ježíše
Krista, který na přímluvu své
Matky uzdravuje a zachraňuje.“
Famille Chrétienne
7.–13. 2. 2009
