Každé povolání je zázrakem Boží milosti

Každý člověk má svoji životní cestu a Bůh má pro každého originální plán. Současně jsme ale všichni povoláni ke svatosti.





20. srpna 2008 se v klášteře Božího milosrdenství v Nových Hradech na jihu Čech sešlo mnoho vzácných hostí, aby byli přítomni obřadu, při kterém pět sester Rodiny Panny Marie složilo své řeholní sliby.


Jaká byla dosud jejich cesta k Bohu a jak prožívaly svoje hledání povolání a rozhodování?
Vydávají o sobě tato svědectví:

Sestra Ester Franková z Donaueschingen (Německo)

Na pokraji Černého lesa v malé městské části Donaueschingenu jsem se svými dvěma sestrami vyrůstala ve věřící rodině. S vděčností vzpomínám i na svého bratra Ondřeje, který se jako dvouletý utopil. I když jsem ho nikdy nepoznala, jsem přesvědčena, že se pro moje povolání stal hořčičným zrnkem, které padlo do země a odumřelo, aby přineslo ovoce. Pokud si dobře vzpomínám, bylo mi asi devět, když mě poprvé napadla myšlenka: Kdoví, možná, že budu jednou sestrou! Ale jak rychle tato myšlenka přišla, tak rychle jsem na ni zase zapomněla. A přece si myslím, že už tehdy mě Panna Maria nenápadně vzala za ruku. Když jsem totiž měla 12 let, přivedlo mě schönstattské hnutí k zasvěcení Panně Marii. I když jsem tehdy všechno nechápala, přece jsem cítila, že se mám modlit toto krátké zasvěcení. Od té doby se zásvětná modlitba a Zdrávas staly mými nejoblíbenějšími modlitbami a nezanedbávala jsem je nikdy, ani v těžkých obdobích.
V následujících letech se ve mně rozpoutal silný duchovní boj a ve věku 13 let mě svět neodolatelně přitahoval všemi svými lákadly. Tak moje jediná prosba při biřmování zněla: Ježíši, udělej můj život zajímavějším! V určitém smyslu se to uskutečnilo. Celé hodiny jsem poslouchala hudbu dream dance a nořila jsem se do vysněného a nereálného světa, který si mě zcela podmanil. Hltala jsem knihy, které pro mne nebyly vhodné, začala jsem kouřit a pít alkohol. Stále častěji jsem se setkávala se staršími chlapci a lichotilo mi, že se jim líbím. Právě v tomto směru vidím zpětně ochranu Panny Marie, která měla stále svoje místo v mém srdci. Protože jsem tehdy nechápala, proč by si děvče mělo uchovat čistotu, byla to zřejmě ona, která mě chránila před neuváženými kroky. I když se moje svědomí ozývalo a vlastně jsem jasně věděla, že nejsem na správné cestě, zůstávaly diskotéky, tanec, flirt i nadále mým víkendovým programem.
Jako 15letá jsem za žádnou cenu nechtěla zůstat o prázdninách doma. Dokonce jsem souhlasila, že budu dva týdny vypomáhat v Schönstattu. K mému překvapení se mi to dokonce líbilo. Na učila jsem se vážit si ticha, na které jsem nebyla zvyklá, a denně mě to lákalo poklonit se před Nejsvětější svátostí. Tam mi dal Ježíš poznat, že mám patřit jen jemu. Od té chvíle mě začala trápit rozpolcenost: na jedné straně bylo toto Boží volání, které nebylo možno přeslechnout, a na druhé straně byl svět, který jsem i nadále chtěla vychutnávat a nechtěla jsem se ho vzdát. Právě to se mi hodilo, protože v té době jsem se vážně zamilovala. Abych nemusela myslet na povolání, vynechávala jsem v modlitbě bratra Klause, kterou jsem se často modlila, poslední prosbu, která zní: Odejmi mě sobě samé a vezmi si mě zcela do svého vlastnictví. V této rozpolcenosti jsem se dostala takřka do deprese. V takovém stavu jsem se zúčastnila v roce 2004 duchovní obnovy v mé nynější duchovní rodině. Námětem bylo Boží milosrdenství. Tehdy se mě Boží milost dotkla tak silně, že jsem se v hluboké lítosti pevně rozhodla zcela změnit svůj život. Ze dne na den jsem měla náhle sílu věrně se modlit růženec, denně navštěvovat mši svatou a každý týden se zpovídat. Vnitřně jsem totiž cítila, že se mám modlit za kněze, i když jsem nevěděla, že právě to patří k poslání sester Rodiny Panny Marie. Nejdůležitější však bylo, že jsem dokázala vyslovit své dobrovolné a svobodné Ano Ježíši. Byla jsem přesvědčena: To je společnost pro mne! Za půl roku jsem přišla do mateřského domu a mohu říct: Ježíš vyslyšel moji prosbu ze dne biřmování tím nejlepším způsobem – můj život misionářky je nyní více než zajímavý.


Sestra Kamila Amannová z Buchenbergu (Německo)

Spolu se svými čtyřmi sestrami a dvěma bratry jsem prožila v Buchenbergu šťastné dětství. Mohu bez přehánění říct, že základem naší rodiny byla společná modlitba růžence a mše svatá, na kterou jsme denně chodili společně. Velmi dobře si pamatuji, že všechno, co souviselo s Bohem, mě už jako dítě velmi přitahovalo. V této atmosféře jsem již jako 15letá pochopila, že mě Ježíš chce zcela pro sebe. Když jsem potom na jaře 2005 poznala jako studentka Rodinu Panny Marie, Ježíšovo volání bylo stále naléhavější. Cítila jsem, že nyní nadešel můj čas, abych šla za svým povoláním. Zároveň se však v mém nitru proti „teď hned“ postavila nepřekonatelná hradba. Ptala jsem se sebe samé, proč bych měla odejít právě nyní, když se v mém životě všechno vyvíjí přesně tak, jak jsem si to vždy přála: studium pedagogiky, přátelé, modlitební skupina, mládežnické hnutí Jugend 2000 a moje „svoboda studentky“.
V této bolestné rozpolcenosti jsem si vzpomněla na radu Matky Terezy, kterou jsem jednou slyšela: Běž na 24 hodin před Nejsvětější svátost oltářní a Bůh ti dá světlo o tvém povolání. Ve volném čase jsem odjela do kláštera františkánek Maria Stern v Augsburgu. V klášterním kostele jsem při tiché adoraci opětovně prosila o jistotu v tomto úmyslu. To bylo pro mne nakonec řešení, ne sice po 24 hodinách, ale až po týdnech, vlastně po měsících se tato moje vnitřní hradba postupně zhroutila, až se zdálo, jako by to bylo proti mé vůli. Moje mysl a moje srdce dostaly v tomto čase radostnou jistotu: kvůli povolání jsem dokázala všechno opustit a ani jsem si neuměla představit, že bych tento krok měla odsunout na jindy.
Abych se zbavila posledního náznaku pochybností, prosila jsem Ježíše o potvrzení z Písma svatého. Otevřela jsem náhodně Písmo svaté a můj prst padl na slova, která nemohla být zřetelnější: Když Ježíš procházel okolo, viděl na celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: Pojď za mnou. A on vstal a šel za ním (srov. Mt 9,9). Tak jsem ve svém pěkném domově v oblasti Allgäu sbalila 5. října své věci a odcestovala do mateřince na Slovensku.
Zpětně jsem si jistá: za sílu vstát a následovat Ježíše vděčím svému drahému otci, kterého si Pán deset dní po mém příchodu do mateřského domu povolal k sobě po těžké nemoci.


Sestra Marie Dominika Tischlerová ze Schwoichu (Rakousko)

Když rodiče putovali v únoru 1988 do Medžugorje, moje maminka mě právě čekala. I když oba chodili v naší tyrolské farnosti na mši svatou a někdy se spolu modlili, nebyli ještě ve víře hluboce zakořeněni. Ale během této pouti mne, ještě nenarozenou, v mateřském lůně zasvětili Panně Marii a po návratu dokonce založili modlitební skupinu. Od té doby k nám pravidelně přichází několik žen a spolu s mými rodiči se modlí růženec za duchovní povolání. Tento rok slaví tato modlitební skupina 20 let svého trvání a já vnímám jako ovoce modlitby těchto milých matek, že právě v tomto 20. jubilejním roce jejich skupiny jsem mohla složit slavnostní slib jako apoštolská sestra.
Cesta k tomu ovšem nebyla vždy jednoduchá. Až do dvanácti let mi ani na mysl nepřišlo, že bych se mohla stát sestrou, i když jsem měla stále před očima své dvě tety, sestru Michaelu a sestru Floridu, jako šťastné misionářky Rodiny Panny Marie. Můj postoj se změnil, když jsem v roce 2001 navštívila sestru Floridu v tehdejší misijní stanici v Nitře. Nejdříve jsem tam s rodiči ani nechtěla jet a myslela jsem si: Na to se nedávej, celý den se modlit. To nezvládneš. Jen z lásky k sestře Floridě, která byla vždy mojí přítelkyní, jsem nakonec přece jela a nelitovala jsem toho. Byla jsem mile překvapená a konstatovala jsem: Vždyť ty sestry jsou „docela normální“, přirozené a veselé, dokonce mě naučily hrát volejbal novým způsobem. Pak nastal čas modlitby, šla jsem s nimi do kaple, i když jsem již před lety přestala s modlitbou. Tehdy mě poprvé napadla myšlenka: Být sestrou přece jen není tak zlé. Tak začalo zcela nenápadně moje obrácení.
Doma jsem si potom (bylo mi 12) určila pravidelný čas k modlitbě: ráno jsem začala zasvěcením Panně Marii, odpoledne po škole a po obědě jsem se modlila růženec. Obojí jsem dělala sama v tichosti v pokoji. Tam jsem si zřídila kout s obrazem Panny Marie a milosrdného Ježíše a vyzdobila jsem ho květy a svíčkou. Stále častěji jsem chodila během týdne na večerní mši svatou, na kterou jsem se u svého oltáříku chystala četbou Písma svatého a třemi desátky růžence. Dnes se divím tomu, jak jsem dokázala ve věku dospívání být v tom věrná.
V mém nitru se uskutečnila citelná změna. Po roce jako 13letá jsem byla pevně rozhodnuta, že se stanu sestrou. Samozřejmě muselo ve mně ještě mnohé dozrát. Ale jako 16letá jsem po ukončení školy mohla výjimečně s písemným souhlasem rodičů odejít do mateřského domu jako kandidátka o dva roky dříve, než je běžné. Strávila jsem zde čtyři krásné roky formace. I teď se ještě mohu vrátit do mateřince a těším se, že budu moci vypomáhat při různých aktivitách.


Sestra Judita Schelsová z Perletzhofenu (Německo)

Mnohá setkání, rozhovory na setkáních mládeže, tiché hodiny adorace, poutě, katecheze, několik Světových dnů mládeže a mnoho jiného se na cestě mého povolání spojuje jako obraz z kaménků v mozaice. Po pěti letech zaměstnání jsem začala se studiem cizích jazyků. V tom čase jsem cítila potřebu více se modlit a někdy se i postit, abych si ujasnila svou budoucnost, svou budoucí životní cestu. A tak jsem před vyučováním chodívala stále častěji do blízkého kostela s ustavičnou adorací, abych celý svůj den vložila do Ježíšových rukou.
Během volných hodin jsem ráda chodívala na mši svatou a začala jsem Pannu Marii konkrétně prosit, aby mi dala poznat mé povolání a dala mi také sílu je přijmout. Poprvé jsem si tehdy uvědomila, že v podstatě ještě nejsem připravená následovat Ježíše, protože jsem si stále myslela: Z domu nemůžeš odejít! Byla tu přece moje rodina, přátelé a naše hospodářství. Kromě toho každý den jsem vyřizovala něco pro naši mládežnickou organizaci, hodně jsem cestovala, byla jsem zástupcem mladých ve farní radě a členkou Jugend 2000 v diecézi Řezno a také jsem chodila do dětského pěveckého sboru. Byla jsem prostě ráda mezi lidmi, ať už starými, nebo mladými. Přitom jsem se vědomě snažila podávat svědectví víry, ať už když jsem byla zvolena „královnou našeho kraje“ za město Řezno, nebo když jsem se dostala na kandidátku do městské rady. Pak v srpnu 2004 – právě jsme nesli pěšky kříž SDM do Altötingu a pomáhali na mezinárodním víkendu adorace – jsem se cítila velmi svobodná. Cítila jsem, že se mohu rozhodnout pro cestu zasvěceného života nebo pro manželství. Když jsem tehdy psala zápis do deníku, přidala jsem větu: Ježíši, mám jen jedno přání – vybrat si to, co jsi pro mne určil ty. Kéž bych splnila tvou svatou vůli!
Tuto upřímnou touhu Pán záhy odměnil vnitřní jistotou. A tak jsem se o dva měsíce později nevydala, jak to bylo původně plánováno, do Kolína nad Rýnem, ale už v říjnu jsem byla na cestě do mateřského domu našeho společenství, které jsem poznala na SDM v Paříži v roce 1997. Rozloučení s maminkou, bratry a přáteli se neobešlo bez slz. Ale byly to slzy radosti a vděčnosti, že za dar svého povolání vděčím v neposlední řadě životní oběti mně velmi drahých lidí, a to mého otce, který zemřel na rakovinu, když jsem měla16 let, a mému bratrovi, který zemřel o 14 měsíců později při dopravní nehodě. Kromě toho jsem si vědoma, že za moje povolání se modlili a obětovali i mnozí neznámí.


Sestra Marie Lisa Haimová z Kolsassu v Tyrolsku (Rakousko)
Když má člověk napsat příběh vlastního povolání, málem by si přál pořádné obrácení, až takové jako u svatého Pavla. Ale v mém životě se nic podobného nestalo. Moje duchovní cesta navenek neprobíhala nijak výjimečně, řekla bych, že byla skoro až všední.
Matka po smrti své sestry našla hlubší vztah k víře, a tak u nás doma patřilo k dennímu pořádku, že jsme se s mými dvěma bratry a matkou společně modlívali. Přitom nám vyprávěla o Ježíši, Panně Marii a svatých. Tehdy bylo pro nás přirozené chodit s rodiči pravidelně na mši svatou. Když maminka poznala v roce 1992 Rodinu Panny Marie, měla jsem 5 let. Každý rok jsme se účastnili duchovních cvičení tohoto společenství a vzniklo z toho srdečné přátelství s bratry a sestrami. Měla jsem už tehdy úžasné přátele a vzory pro svůj křesťanský život.
V den prvního svatého přijímání jsem poprvé pocítila v srdci touhu stát se sestrou. Nebyl to ani hlas, ani citelné Boží objetí. Ale přesto jsem v nitru cítila jasně, že chci zcela patřit Ježíši. Tak jsem, nakolik to osmileté děvče dokáže, dala Ježíši ve skrytosti a tichu své první Ano. Vím ještě přesně, jak vážně jsem brala tento slib. I když mi později na gymnáziu svět víry zprostředkovaný společenstvím a duchovním vůdcem P. Pavlem byl blízký, nebylo vždy jednoduché zůstat věrná Ježíši především v modlitbě. Stálo mě to často přemáhání odejít do pokoje na společnou modlitbu. Ale maminka nás uměla naučit samostatnému rozhodování z lásky k Ježíši. Když jsem jednou chtěla odejít večer s přítelkyněmi – měla jsem 12 roků – a kvůli tomu jsem s ní měla ostrou diskusi, maminka mi řekla: Ježíš a ty se máte velmi rádi. Zeptej se jeho, co by ti na to řekl, a pak se rozhodni. Málo potěšena tímto návrhem jsem zůstala doma, protože jsem věděla, co by Ježíš řekl. Takové a podobné oběti mi velmi pomohly darovat mu větší oběti z lásky, např. když jsem jako dospívající přemýšlela, zda bych nemohla mít pěkný život jako matka rodiny. Ale na duchovních cvičeních v roce 2001 jsem jako 14letá znovu poznala: své štěstí nenajdu ve světě! S radostí a novým elánem jsem se ještě hlouběji rozhodla pro povolání.
Ale čekaly mě 4 roky gymnázia, velmi důležité, aby moje rozhodnutí mohlo dozrát. Často to byl vnitřní zápas. I proto jsem se rozhodla pro každodenní mši svatou. On mi přitom vždy dal mír a útěchu. Dnes jsem si jistá: především každodennímu svatému přijímání vděčím za to, že i přes „vlažná období“ jsem měla sílu vytrvat na cestě, po které jsem v hloubi srdce vždy chtěla jít.
V 16 letech jsem kromě lásky ke koním, horolezectví a lyžování, tenisu a volejbalu objevila novou vášeň: tanec. Vícekrát týdně jsem chodila tančit a o víkendech jsem chodila na taneční party. Postupně jsem si uvědomovala, že mě Ježíš prosí, abych mu tento tanec darovala. Upřímně řečeno, byla to těžká oběť, ale dnes zpětně vidím, jak důležitá. Když jsem se svěřila otci, že bych se chtěla stát sestrou, v prvním okamžiku nebylo jasné, jak by to přijal. Když jsem si toho všimla, váhavě jsem se ho zeptala: Máš něco proti? Jeho odpověď si dodnes pamatuji tak dobře, jako by to bylo včera: Víš, Lízo, já chci jen to, abys byla šťastná, a když to je tvoje štěstí, tak je to i moje.
Velmi dobře si vzpomínám na svůj poslední rok ve světě, na maturitní rok, protože to bylo snad nejnebezpečnější období, pokud jde o cestu mého povolání. Škola mě velice zaměstnávala a po úspěšné maturitě se ve mně náhle probudila touha po svobodě. Myslela jsem si: Celý svět je pro mne otevřený, abych si svůj život zařídila podle svého. Dostala jsem se do svého posledního zápasu o životní rozhodnutí a já jsem se rozptylovala: byli tu přátelé, sport, televize – všechno mi vyhovovalo, ale každodenní mši svaté jsem zůstala věrná.
V polovině srpna 2005 byl v sousední obci každoroční hudební festival. I náš volejbalový klub tam měl svůj bar a velmi mě bavilo tam pomáhat. Zdálo se, že to bude perfektní večer. Hned se objevili dva ctitelé a já jsem se jako 18letá cítila přece jen poctěná. Všichni už spali, jen v mém pokojíku se svítilo. Tu mi Bůh daroval velkou milost. Můj pohled padl na milosrdného Ježíše a v jediném okamžiku se celý večer propadl do nicoty a zanechal ve mně jen prázdnotu. Jako nikdy předtím jsem pochopila: Nikdo mě nikdy nebude moci naplnit štěstím, jen Ježíš sám. Za několik měsíců v říjnu 2005 jsem šla s rodiči do mateřského domu ve Staré Haliči a dodnes jsem ani jednou nepochybovala o správné volbě své cesty.

Z Víťazstvo srdca 65/2008
přeložil -lš