Je vlastně překvapující, jak málo toho u nás o zjevení Panny Marie v Guadalupe v Mexiku víme. Přitom tato "tmavá Panna" je v Mexiku a v celé latinské Americe všudypřítomná.
Obraz Panny Marie Guadalupské ke stažení zde!
Její obrazy a sošky obklopené květinami zdobí luxusní byty právě tak, jako chudé chatrče. Její obrazy najdeme i všude na veřejných prostorách, v restauracích, na nádražích, v továrnách a dílnách, nebo třeba na zpětném zrcátku soukromých automobilů. Taxikáři ji prosí o ochranu při svém povolání. Rodiče pojmenovávají po ní své děti Lupa, Lupina, Guadalupina.
Kdo je tedy tato Svatá Panna z Guadalupe a proč vzbuzuje neustále tolik pozornosti a je předmětem uctívání natolik, že byla v roce 1945 prohlášena Svatým stolcem patronkou a ochránkyní Ameriky?
Dějinné pozadí událostí v Mexiku
22. 4. 1519 přistál u města Veracruz Hernán Cortés a s 500 vojáky, 14 děly a indiánskými pomocnými sbory započal dobývání Mexika s jeho tehdejšími 8 milióny obyvatel. Po dvou letech urputných a velmi krvavých bojů se Aztékové Španělům podrobili. Tím se zhroutil nejen jejich dobře organizovaný svět, ale i cyklus ritů, při kterém bylo ročně obětováno 20.000 lidí včetně dětí. Přes záporné rysy své ctižádostivé povahy přišel Cortés s čestným úmyslem "vyhladit starou modloslužbu, přinést obyvatelům víru v jediného pravého Boha a podporovat šíření katolické víry". V jeho doprovodu byli ovšem jen dva kněží a teprve v roce 1523 přišli první tři františkáni
z Gentu. O rok později přibylo dalších 12 a roku 1526 první skupina dominikánů. Jejich prvými učiteli neznámé domorodé řeči Aztéků byly indiánské děti, které rychle pochopili posunčinu a pak pomáhali jako katecheti ve svých rodinách a vesnicích.
Těžké škody misijnímu dílu zasadili vysoce postavení španělští úředníci počínaje Nunou de Guzmán, kteří v rozporu s císařovými instrukcemi nakládali s indiány pro osobní obohacení jako s otroky.
Změna nastala teprve, když do Mexika přišel prvý Římem jmenovaný biskup Fray Juan de Zamárraga OFM, kterému císař Karel V. před odjezdem propůjčil titul "Ochránce indiánů". Tomuto titulu biskup skutečně dělal čest. Okamžitě po svém nástupu do funkce informoval císaře o zločinech jeho úředníků a neváhal nad nimi vyslovit také exkomunikaci, která měla tehdy těžké následky i v civilní oblasti.Tímto krokem byl vytvořen důležitý předpoklad pro zdar misijního díla, zvláště když mniši i biskupové spojovali zvěstování evangelia s kulturním vzděláváním a sociální ochranou indiánů.
Že radostná zvěst zapustila jako taková již velmi brzy kořeny v srdcích indiánů, vděčí Mexiko událostem v Guadalupe, které se datují od 9. prosince 1531.
Historie zjevení
V prosinci roku 1531 šel sedmapadesátiletý prostý indián Juan Diego ze své vesnice Tulpetlác do města Mexika na mši a k výuce katechismu. Na cestě se mu na úpatí kopce Tepeyac zjevila překrásná dívka indiánského vzezření a tmavé pleti a požádala ho, aby vyřídil biskupovi, že jí
má na tomto místě postavit kostel, aby zde mohla ukázat svůj soucit, dobrotu a pomoc. Biskup ovšem historce od příslušníka méněcenného národa neuvěřil.
Dívka proto v novém zjevení požádala Juana, aby biskupovi na důkaz pravdivosti přinesl růže, které natrhá na místě prvního zjevení. Když pomineme to, že na dotyčném kopci rostly jen kaktusy, byl právě prosinec, tedy absurdní doba pro kvetoucí růže! Juan Diego našel ale kopec přímo porostlý kvetoucími růžemi, a tak jich natrhal tolik, kolik se mu jich vešlo do jeho pláště, indiánské tilmy. Když je před biskupem z pláště vysypal, vytvořil se na vnitřní straně pláště přímo před užaslými svědky obraz dívky - Panny Marie. Biskup byl okamžitě přesvědčen a na místě zjevení dal hned postavit kostel. Na žádost Panny Marie bylo toto místo nazváno Guadalupe .Toto jméno nemá nic společného se španělštinou a je možné je odvodit z aztéckého slova "Coatlaxôpeuh", které znamená "Rozšlápla jsem hada".
Mnohý dnešní člověk si snad řekne: středověká legenda, jakých tou dobou bylo. Ale věc není zase tak jednoduchá. Panně z Guadalupe se také někdy říká politická svatá v nepolitickém rouše. Svým zjevením totiž uskutečnila dvě veliké věci. Zaprvé přesvědčila Španěly, že indiáni asi nebudou tak méněcenní, když se jim zjevuje Matka Boží. A přesvědčila je vskutku důkladně. Všimli jste si někdy toho, že v latinské Americe není a nikdy nebyl problém rasismu, čehož důkazem je i to, že v žilách příslušníků nejvznešenějších španělských rodin v latinské Americe koluje indiánská krev? Zvláštní, že? A za druhé, dosáhla toho, oč se marně snažily pluky misionářů. Za několik let po zjevení prakticky celé Mexiko přistoupilo ke křesťanství, ne tedy jen města, ve kterých měla katolická církev jasně navrch, ale nejzapadlejší samoty a osady, kam církev nemohla pronikat. (A ta víra pronikla Mexičany tak pevně, že se ji nepodařilo dodnes vyvrátit ani svobodným zednářům, ani nejzarytějším marxistům vyzbrojeným porevolučními proticírkevními zákony.) Tak se zde Panna Maria stala Přímluvkyní ubohých a chudých. I její tmavá pleť byla znakem účasti, a tak se stala pro indiány stálicí na obzoru naděje. Současně španělské a indiánské rysy jejího obličeje výmluvně říkají:
"Jsem Matkou všech, Indiánů i Španělů."
Dnes ovšem žijeme v době techniky, a tak nemáme tolik smyslu pro tajuplné středověké události. Je to ale paradoxně právě technika, která po více než 400 letech od zjevení nečekaně jeho pravost podpořila.Především byly provedeny výzkumy pláště ( tilmy ) s obrazem Madony.
Plášť ze XVI. století z agávové látky, který se nejpozději za 40 let rozpadá,je naprosto zachovalý. Obraz na něm nenese žádné stopy tahů štětce, je barevný a svěží, ale barviva se nedaří identifikovat, nepodobají se ničemu, co se v malířské technice používá. Barvy podobně jako perleť mění svůj odstín podle toho, z jaké vzdálenosti a pod jakým úhlem obraz pozorujeme. Technika zobrazení v lecčems připomíná obraz naTurínském plátně. Kresba je zde také pouze na povrchu, nevpitá dovnitř.
V roce 1951 obraz fotografoval jeden fotograf z Mexika a přitom udělal také velkou zvětšeninu tváře. Při sledování lupou si všiml v očních pupilách obrysů tváře. Biskupem následně sestavená komise zjistila, že se jedná se vší určitostí o Juana Diega, jehož dobový portrét se zachoval. A to je umístěno v oku o velikosti špendlíkové hlavičky! Zajímavé je, že se obraz "zrcadlí"na pupile, když na ni dopadá světlo, obdobně jako u živých lidí, fotografie tuto vlastnost nemají.
Oči na obraze se proto do určité míry chovají jako oči živého člověka.Obraz v očích má dokonce sférické zkreslení, jaké musí mít, když se zobrazuje na kulové ploše. Výzkum v roce 1962 za použití dokonalejší techniky a většího zvětšení pak odhalil v očích Panny Marie ještě další dvě postavy. Obraz je tak perfektní, že je možno identifikovat celou situaci. Jedna postava se dívá na Juana, druhá se mu dívá přes rameno. Ve druhé postavě byl (rovněž dle dobového obrazu) identifikován překladatel Juan Gonzales, který tenkrát stál vedle Diega. Třetí postava je nezřetelná, ale zřejmě to bude světicí biskup Ramirez y Fuenleal., který byl při Diegově audienci také přítomen.
Uvědomíme-li si, že obraz vznikl při Diegově audienci před biskupem, vyplyne nám z toho, že zobrazuje scénu při vysypání květů z pláště. Protože se scéna zobrazuje v oku Panny Marie, ozřejmuje se nám nejen, že byla vzniku obrazu přítomná, ale také, že stála vedle biskupa Zumarrágy aniž ji ovšem kdokoli viděl. Plášť se pak z neznámých důvodů zachoval jako inverzní barevný film ve fotoaparátu a neviditelnou Madonu zachytil. Tento závěr podpořil i zástupce firmy Kodak v Mexiku, který v roce 1963 prohlásil, že obraz na plášti se svou podstatou podobá mnohem více fotografii než namalovanému obrazu.
Po tomto zjištění byl proveden vědecký výzkum pláště profesory univerzity na Floridě. V roce 1979 dospěla komise k závěru, že obraz na plášti z roku 1531 není možno vědecky vysvětlit. Infračervené zkoušky prováděné fyzikem Phillem Callahanem z NASA potvrdily, že na obrazu neexistuje podmalba ani podklad ("grundýrování"). Na obraze není také ochranná laková vrstva. Bez podkladu by se ale tilma musela už před staletími rozpadnout a bez ochranné vrchní vrstvy by se už obraz musel dávno zničit, protože byl velmi dlouho vystaven kouři svíček,dotekům zbožných poutníků a dalším znečištěním. Obraz si přesto zachoval svou původní svěžest. Je dokonce vytvořen tak, že využívá hrubý vzor tkaniny k docílení prostorové hloubky obličeje. Na rozdíl od Turínského plátna, které se vystavuje jen zřídka a při významných příležitostech, je tilma s obrazem Madony neustále vystavena za hlavním oltářem, a může ji tedy vidět každý návštěvník. Aby se zvládl obrovský počet poutníků, který jde o výročí zjevení do miliónů (v roce 1989 tři milióny), je za oltářem vybudována soustava pohyblivých chodníků podobně jako v metru, takže se k obrazu každý poutník dostane po přesně vymezenou dobu jedné minuty. Jedině tak je možné ten obrovský nápor lidí zvládnout. Zvláštní techniku zobrazení jako na Turínském plátně je možné najít i na Tilmě z Guadalupe staré 400 let, která měla být už dávno rozpadlá a která místo toho uchovává v očích Panny Marie trojrozměrný obraz historické události při předávání důkazu Její přítomnosti.
Marcela Králová
AMCICO AIG Life
ilustrační foto
