Uvědomujeme si, jakou milost od Boha dostáváme v osobě kněze?
Během komunistického pronásledování
Anna Stangová
mnoho vytrpěla a podobně jako
jiné ženy v takových podmínkách
obětovala všechno za kněze.
Ve stáří se sama stala osobou
s kněžskou duší.
Anna se narodila v roce 1909
v německé oblasti u Volhy v početné
katolické rodině. Měla
teprve devět let, když zakusila
počátky pronásledování. Napsala
o tom:
…V roce 1918 ve druhé třídě
jsme se na začátku vyučování ještě
modlili Otče náš. Rok nato už
to bylo zakázané a kněz již nesměl
do školy vstoupit. Vysmívali
se nám, že jsme křesťané, kněží
už nebyli v úctě a semináře byly
rozpuštěny.
Když jí bylo 11 let, ztratila
otce, několik bratrů a sester, kteří
umřeli na následky cholery.
Později zemřela i matka a ona
jako 18-ti letá se starala o mladší
bratry a sestry. Nejen že už neměla
rodiče, ale … i náš farář zemřel
a mnoho kněží bylo uvězněno.
Tak jsme zůstali bez pastýřů.
Byla to tvrdá rána. Kostel ve vedlejší
farnosti byl ještě otevřen, ale
ani tam už nebyl kněz. Věřící se
scházeli sami k modlitbě, ale bez
kněze byl kostel opuštěný. Plakala
jsem a nebyla jsem k utišení. Kolik
modliteb a zpěvů naplňovalo
kdysi tento kostel, a nyní se zdálo,
že je všechno mrtvé.
Ve škole tohoto hlubokého
utrpení se začala Anna zvláštním
způsobem modlit za kněze
a misionáře: Pane, dej nám znovu
kněze, dej nám svaté přijímání!
Všechno ráda snáším z lásky k Tobě,
Nejsvětější Srdce Ježíšovo!
Anna obětovala za kněze
všechno utrpení, zvláštním způsobem
také to, které ji potkalo
v roce 1938, kdy byl její manžel
a bratr uvězněni a už se nikdy nevrátili.
Se svým manželem prožila
jen sedm šťastných let.
Zasvěcení kněžské službě
V roce 1942 byla vdova Anna
se svými třemi dětmi deportována
do Kazachstánu.
Bylo velmi tvrdé snášet tamní
zimu, ale pak přišlo jaro. V té
době jsem mnoho plakala, ale
také jsem se modlila. Měla jsem
stále dojem, že mě někdo drží
za ruku.
Ve městě Sirjanovsk jsem našla
několik katolických žen. Scházely
jsme se tajně každou neděli
a ve svátky, zpívaly jsme a modlily
jsme se růženec. Často jsem
se modlila: – Maria, naše drahá
Matko, pohleď na nás, jak jsme
ubozí. Dej nám znovu kněze, učitele
a pastýře!
V roce 1965 se pronásledování
poněkud zmírnilo. Jednou za
rok mohla Anna zajít do hlavního
města Kazachstánu, kde byl
jeden katolický kněz v exilu.
Když byl v Biskeku zřízen kostel,
chodila jsem tam s Viktorií,
svou známou, abychom se zúčastnily
mše svaté. Cesta byla daleká,
více než 1000 km, ale pro nás to
byla velká radost. Více než 20 let
jsme neviděly kněze ani zpovědnici!
Pastýřem v tom městě byl stařec
a více než 10 let byl ve vězení
kvůli své víře. Když jsme tam
přišly, dostala jsem klíče od kostela
a mohla jsem v noci konat
dlouhé adorace. Nikdy jsem si
nemyslela, že bych mohla být někdy
tak blízko svatostánku. Klečela
jsem před ním plná radosti,
a líbala jsem ho.
Dřív než odjela, dostala povolení
zanést svaté přijímání starým
lidem ve městě, kteří nemohli
jít do kostela. Z pověření
kněze jsem pak ve svém městě
křtila děti i dospělé, připravovala
jsem snoubence na svátost manželství
a konala jsem pohřby, dokud
mi to zdraví dovolovalo. Pak
už jsem tuto službu nemohla vykonávat.
Skryté modlitby za příchod kněze
Nikdo si neumí představit
radost, jakou měla Anna, když
v roce 1995 potkala prvního kněze
misionáře. Plakala radostí
a zvolala: Přišel Ježíš, Velekněz!
Celá desetiletí se modlila za příchod
kněze do města, ale když
už jí bylo 86 let, ztratila naději,
že na vlastní oči uvidí uskutečnění
tohoto hlubokého přání.
Mše svatá se sloužila v jejím
bytě a tato obdivuhodná žena
s kněžskou duší mohla opět
přijmout svaté přijímání. Celý
den již nic jiného nejedla, aby
tak projevila svou hlubokou úctu
a radost.
