P. Max Gietzinger nám může být vzorem víry a modlitby. Zaujala nás událost z jeho života, která se stala za války.
Ještě dnes vzpomínají na P. Maxe Konráda Gietzingera
(1912–1987) z Unterechingu (farnost St. Georgen v salc burské
oblasti) jeho spolubratři z misijního společenství z Marianhill,
i kněží, příbuzní a věřící z jeho vlasti a dokonce i někteří
z jeho dosud žijících kamarádů z války jako na pozoruhodnou
osobnost, jako na pozoruhodného kněze.
Sotva byl v roce 1939 vysvěcen
na kněze, musel
za několik měsíců
narukovat a odejít jako mladý
kaplan a sanitář na frontu do
Francie, Ruska a na Balkán. Salcburský
novokněz, člověk modlitby,
ochotný vždy pomáhat, byl
mezi všemi vojenskými druhy
tak oblíbený, že později jeden
z nich, kněz Josef Keryi z Freiburgu
i. B. o něm napsal: Ty jsi
byl nejlepší a nejnezištnější ošetřovatel
v celé horské divizi a pro
tebe nikdy nebyla žádná oběť příliš
veliká. Pro mnohé ses stal pomocníkem
a zachráncem. Pomáhal
jsi tělu i duši, ale především
jsi pomáhal s růžencem v ruce.
Ano, právě tím.
O moci růžence mluví také
zpráva, kterou poslal duchovní
Herbert Kessel z Türkheimu
v roce 1987 Marianhillským misionářům
u příležitosti úmrtí svého
druha. Farář Kessel hovoří
s vděčností o Maxi Gietzingerovi
jako o růžencovém muži, který
se o něho v roce 1943 staral
a který je hoden toho, abychom
na něho nikdy nezapomněli.
Nedaleko vesnice Petrovskaja
bylo v německé rotě 20 těžce raněných
vojáků, a protože se Rusové
přibližovali, jedinou záchranou
bylo dát se na ústup a stáhnout
se co nejdříve. Velitel, který
byl zároveň i lékařem, stál před
těžkým rozhodnutím: buď se
stáhnout spolu s raněnými, což
by samozřejmě ústup zpomalilo
a pro některé by to znamenalo
i smrt, zajetí nebo deportaci,
anebo opustit 20 zraněných,
aby se ostatních 200 mužů mohlo
rychlým ústupem zachránit.
Stmívalo se a čas kvapil.
Důstojník tedy rozkázal vojákům
nastoupit a celé rotě oznámil,
že se s těžkým srdcem rozhodl
pro druhou možnost –
opustit raněné a odejít bez nich,
aby se ostatní zachránili. V případě,
že by někdo dobrovolně
chtěl zůstat s raněnými, má jeho
povolení. Mezi vojáky zavládlo
hrobové ticho! Potom náhle
vystoupil bledý sanitář svobodník
Max Gietzinger, mladý kaplan
ze Salcburku, a třesoucím se
hlasem prohlásit, že chce zůstat
s raněnými druhy. I přes upozornění,
že v tomto případě musí
počítat s takřka jistou smrtí a že
by mu nikdo nezazlíval, kdyby
své rozhodnutí vzal zpět, kaplan
na svém úmyslu trval. Vzápětí
přemístili raněné do největšího
domu na hlavní ulici uprostřed
vesnice. Potom se ostatní stáhli
ze vsi Petrovskaja, aby se zachránili
před nepřítelem.
V noci se stalo to rozhodující:
Rusové vtáhli na hlavní ulici
a obsazovali jeden dům za druhým.
Zdálo se, že zcela přehlédli
ten největší uprostřed, kde leželo
20 zraněných německých vojáků.
Mladý kněz klečel s růžencem
uprostřed nich. Gietzinger
se spolehl jen na modlitbu svatého
růžence a s modlitbou na
rtech ošetřoval jednoho zraněného
za druhým. Jen tu a tam
se ustaraně podíval přes okno
na ulici, kde mezi ruskými vojáky
panoval ruch a shon. Nato
ještě rozhodněji stiskl růženec
v rukou. Zcela nepochopitelné
bylo, že žádný z nepřátelských
vojáků nevstoupil právě do toho
velkého domu, kde byli ranění
vojáci. A nejen to! Ráno se německá
armáda pokusila o protiútok
a podařilo se jí osvobodit
20 zraněných vojáků i jejich
zdravotníka, který se stále ještě
modlil. Všichni byli přesvědčeni:
Maria je zachránila!
Jistě to nebyla náhoda, že
Max Gietzinger se na konci války
vrátil domů právě 31. května
1945, aby ještě právě včas stihl
poslední májovou pobožnost.
V září 1945 se Max Gietzinger
stal kaplanem v Zillertal,
v kraji bl. Engelberta Kollandy.
Tam v něm dozrála touha dodržet
slib z válečných let a jít na
misie k pohanským národům.
Od roku 1950 působil jako marianhillský
misionář 37 let v Jižní
Americe. V roce 1987 se nemocný
vrátil domů a na podzim
podlehl rakovině. Pochován byl
23. října 1987 v Oberechingu.
Z Víťazstvo srdca 3/2008
