Není většího bohatství a moci než sám Bůh.
V zápisu o druhém zázračném
rybolovu v podání apoštola
Jana, který je znám svým důkladným
a podrobným zápisem osobního
svědectví, máme tedy autentickou
zprávu o definitivní intronizaci
prvního papeže, kterého si
nezvolili kardinálové, ale osobně
sám Boží Syn. Ze zachovaných
zpráv o dalších událostech víme
zcela jasně, že sbor apoštolů i první
obec křesťanů tuto Boží volbu
plně akceptovali a respektovali. To
je pro nás velice důležité a potěšující,
protože se to týká nejen tohoto
sympatického galilejského rybáře,
ale vůbec nejvyššího pastýřského
úřadu, bez kterého a mimo který
není a nemůže být pravé Kristovy
apoštolské Církve.
V podobné situaci jako apoštolové
byli i jejich nástupci. Také oni
si nade všechno cenili skutečnosti,
že mohli přejímat pravou nauku
a autentické zřízení přímo od
těch, kteří ještě osobně znali Božského
Mistra a žili od prvopočátku
po jeho boku. A tak jako Ježíš
Kristus na apoštoly dechl a řekl
jim zcela jednoznačně: „Já vás
posílám, jděte do celého světa!“
– tak i oni zcela zřetelně a jmenovitě
vkládáním rukou delegovali
své nástupce a předali jim stejné
plné moci a poslání, které od Pána
přijali. Jen si vzpomeňme, jak
pečlivě postupovali apoštolové,
když se jednalo o to, zacelit mezeru
po nešťastníkovi, který zradil.
Přitom však také zřetelně označovali
a odsuzovali ty, kteří se pokoušeli
vystupovat také jako Boží vyslanci,
ale toto poslání od nikoho
nepřijali, nýbrž delegovali se sami
z vlastní vůle. Není to tedy náš výmysl
ani náš „kapric“, že se „držíme“
římského papeže. Přejímáme
tak spolehlivé autentické dědictví,
které se opírá o jediný pravý začátek
pravé Kristovy Církve.
Církev je božská instituce a my potřebujeme
viditelnou a hmatatelnou
záruku jejího božského původu.
O tento božský původ se nemůže
opřít žádný jiný začátek a žádný
jiný zakladatel, i kdyby ho lidé
zde na zemi sebevíce oslavovali,
ať už je to mnich, který se oženil
s jeptiškou, nebo král, který měnil
ženy jako košile. Všechna odloučená
křesťanská společenství,
oslavující své „zakladatele“, kteří
zahájili něco, co tu nebylo od začátku,
a současně zrušili něco podstatného,
co tu od začátku existovalo,
už nestojí na té božské skále,
na které svou Církev postavil
Pán, ale dávají přednost nové základně,
která není od Boha, ale
od lidí. Jakékoliv ústupky a kompromisy
v této věci neznamenají
vstřícnost, ale ztrátu naší jistoty
o bezpečném spojení s Božským
Zakladatelem.
Zatím je ještě situace taková,
že jsme se v převážné většině
bez vlastní zásluhy v této skutečně
Kristově Církvi narodili. Jelikož
však je to nesmírný a nedocenitelný
Boží dar, nemůžeme se
s touto skutečností prostě spokojit
jako s hotovou věcí, ale právě
proto, že vidíme kolem sebe tolik
různých jiných vyznání a náboženství,
je naší povinností nepřenechávat
nic náhodě a nesetrvávat
v lhostejnosti, nýbrž skutečně
se ujistit, že vyznáváme právě
to náboženství, které nám zjevil
sám Nejvyšší a které plně odpovídá
jeho vůli. My nemůžeme
spoléhat jen na to, co se nám líbí,
na co jsme si zvykli a v čem
jsme se zabydleli, protože pak by
momentální spokojenost ateisty
s jeho světonázorem musela být
důkazem, že Bůh neexistuje. Bylo
by to navíc nedůstojné zesměšnění
Boha, kdybychom se domnívali,
že je mu zcela lhostejné, jak
ho lidé uctívají, kdyby to měl být
Bůh, který jedněm říká to a druhým
ono a zavdává tak sám příčinu
k různicím a rozporům často
velmi závažného charakteru. Takový
osobní Bůh by byl naprosto
absurdní a museli by mít pravdu
ti, kteří ho popírají. My však máme
pevnou záruku pravosti jediné
zjevené víry, kterou vyznáváme,
a tou je právě Petr a apoštolové,
které si vyvolil sám Pán. Kdo s nimi
ztratí spojení, nejde po Božích,
ale po vlastních cestách.
To je důležité poznání, k němuž
docházejí konvertité. Je zajímavé,
jak málo se v rámci ekumenických
snah hovoří o těch
(původně nekatolících), kteří po
dlouhém vlastním a často bolestném
hledání dospěli na základě
nesporných důkazů k jednoznačnému
závěru, že tou jedině pravou,
Kristem založenou Církví je
ta, v jejímž čele stojí jako hlava biskup
onoho Města, kde svůj život
ukončil galilejský rybář, kterému
Pán dal jméno Petr – Skála a osobně
mu svěřil klíče od nebeského
království. Přitom cesta konvertitů
je ve skutečnosti nejpřirozenější
a nejlogičtější cestou návratu
ke skutečné jednotě, kterou je
třeba všemožně podporovat, především
ustavičnou modlitbou.
Jeli
dnes např. v Německu na 300
někdejších protestantských teologů,
kteří po studiu a hledání nakonec
zakotvili v katolické církvi,
je to pro ostatní pastory velká
výzva, aby sebekriticky zhodnotili
své dosavadní poznání, názory
a postoje. Jsou nám přece známá
Kristova slova: „Kdo by změnil
jedno, třeba i nejmenší přikázání
a vyučil tak lidi, ten bude v Božím
království nejmenší.“ A na jiném
místě varuje: „Tento lid mě
ctí ústy, ale jejich srdce je daleko
ode mne. Nadarmo mě ctí, protože
učí lidským naukám.“ Bohužel,
najdou se i mezi katolíky
takoví, kteří nad konvertity kroutí
hlavou. (Kéž na ně padne stín
svatého Petra!) Můžeme se proto
právem těšit na blahořečení jednoho
z největších konvertitů, kardinála
Newmana.
Bude to velmi pozitivní argument
pro skutečně božský původ
jediné Kristovy Církve, neboť tím
je právě ovoce svatosti. Svatí jsou
lidé, kteří svým životem zpřítomňují
Boha mezi lidmi, anebo jinak
řečeno, jsou to lidé, kteří dovolili
Bohu, aby nám v nich ukázal
svou tvář. Svatí jsou živými důkazy
skutečnosti, že Bůh je mezi
námi a tak jako nám Bůh svými
divy a zázraky potvrdil svůj
příchod a svou osobní přítomnost
mezi námi i své božské záměry
a učení, stejně tak svými divy
a zázraky potvrzuje i to, že přijímá
ovoce svatosti, jaké přináší
důsledný život podle víry a podle
jeho přikázání. Zázrakem Boží
lásky zde na zemi je už samotný
život světců mezi lidmi tohoto
světa. Janu Pavlu II. někteří vytýkali,
že zahájil inflaci světců. Není
tomu ve skutečnosti tak, že tato
„inflace“ světců nám konkretizuje
apoštolův příslib o ještě větším
rozhojnění milosti tam, kde
se rozhojnil hřích? „Inflace“ svatých
v posledních desetiletích by
nebyla možná bez „inflace“ milostí
a zázraků, které nám hmatatelně
dokládají, že Ježíš je skutečně
s námi po všechny dny až
do skonání světa.
Svatý život křesťanů je oním
konkrétním způsobem, jak Duch
obnovuje tvářnost země. Bez živého
a stále rostoucího společenství
svatých je náboženský život šedou
poutí pod oblohou bez hvězd
i bez blankytu. Náboženství, které
nemá přímo ve svém programu
vést lidi ke svatosti, je ve skutečnosti
pseudonáboženství. Svět,
který je doslova v situaci Sodomy,
světce naléhavě potřebuje. Opravdové
úsilí o osobní svatost jakožto
„totožnost s Bohem“ je ve skutečnosti
největším dobrodiním, které
může každý jednotlivec prokázat
lidstvu, a současně je i pro něho
samého zárukou největšího bohatství
a největší moci, jaké člověk
může dosáhnout: není většího
bohatství a moci než sám Bůh.
Kéž by o tom všichni křesťané
byli konečně hluboce přesvědčeni
a obrátili všechnu svou pozornost
k tomuto jedinému smyslu
svého života.
Jak nám svým příkladem
dosvědčuje pravoslavný
mnich Sampson, svatost má své
dva nezbytné kořeny: Eucharistii
a Neposkvrněnou Pannu. Návrat
k těmto pravým zdrojům milosti
a svatosti je také skutečný návrat
k opravdové jednotě (a to i uvnitř
samotné Církve).
| Zdroj: Světlo 26. číslo/2008