Skála lásky

Není většího bohatství a moci než sám Bůh.

V zápisu o druhém zázračném rybolovu v podání apoštola Jana, který je znám svým důkladným a podrobným zápisem osobního svědectví, máme tedy autentickou zprávu o definitivní intronizaci prvního papeže, kterého si nezvolili kardinálové, ale osobně sám Boží Syn. Ze zachovaných zpráv o dalších událostech víme zcela jasně, že sbor apoštolů i první obec křesťanů tuto Boží volbu plně akceptovali a respektovali. To je pro nás velice důležité a potěšující, protože se to týká nejen tohoto sympatického galilejského rybáře, ale vůbec nejvyššího pastýřského úřadu, bez kterého a mimo který není a nemůže být pravé Kristovy apoštolské Církve.

V podobné situaci jako apoštolové byli i jejich nástupci. Také oni si nade všechno cenili skutečnosti, že mohli přejímat pravou nauku a autentické zřízení přímo od těch, kteří ještě osobně znali Božského Mistra a žili od prvopočátku po jeho boku. A tak jako Ježíš Kristus na apoštoly dechl a řekl jim zcela jednoznačně: „Já vás posílám, jděte do celého světa!“ – tak i oni zcela zřetelně a jmenovitě vkládáním rukou delegovali své nástupce a předali jim stejné plné moci a poslání, které od Pána přijali. Jen si vzpomeňme, jak pečlivě postupovali apoštolové, když se jednalo o to, zacelit mezeru po nešťastníkovi, který zradil. Přitom však také zřetelně označovali a odsuzovali ty, kteří se pokoušeli vystupovat také jako Boží vyslanci, ale toto poslání od nikoho nepřijali, nýbrž delegovali se sami z vlastní vůle. Není to tedy náš výmysl ani náš „kapric“, že se „držíme“ římského papeže. Přejímáme tak spolehlivé autentické dědictví, které se opírá o jediný pravý začátek pravé Kristovy Církve.

Církev je božská instituce a my potřebujeme viditelnou a hmatatelnou záruku jejího božského původu. O tento božský původ se nemůže opřít žádný jiný začátek a žádný jiný zakladatel, i kdyby ho lidé zde na zemi sebevíce oslavovali, ať už je to mnich, který se oženil s jeptiškou, nebo král, který měnil ženy jako košile. Všechna odloučená křesťanská společenství, oslavující své „zakladatele“, kteří zahájili něco, co tu nebylo od začátku, a současně zrušili něco podstatného, co tu od začátku existovalo, už nestojí na té božské skále, na které svou Církev postavil Pán, ale dávají přednost nové základně, která není od Boha, ale od lidí. Jakékoliv ústupky a kompromisy v této věci neznamenají vstřícnost, ale ztrátu naší jistoty o bezpečném spojení s Božským Zakladatelem.

Zatím je ještě situace taková, že jsme se v převážné většině bez vlastní zásluhy v této skutečně Kristově Církvi narodili. Jelikož však je to nesmírný a nedocenitelný Boží dar, nemůžeme se s touto skutečností prostě spokojit jako s hotovou věcí, ale právě proto, že vidíme kolem sebe tolik různých jiných vyznání a náboženství, je naší povinností nepřenechávat nic náhodě a nesetrvávat v lhostejnosti, nýbrž skutečně se ujistit, že vyznáváme právě to náboženství, které nám zjevil sám Nejvyšší a které plně odpovídá jeho vůli. My nemůžeme spoléhat jen na to, co se nám líbí, na co jsme si zvykli a v čem jsme se zabydleli, protože pak by momentální spokojenost ateisty s jeho světonázorem musela být důkazem, že Bůh neexistuje. Bylo by to navíc nedůstojné zesměšnění Boha, kdybychom se domnívali, že je mu zcela lhostejné, jak ho lidé uctívají, kdyby to měl být Bůh, který jedněm říká to a druhým ono a zavdává tak sám příčinu k různicím a rozporům často velmi závažného charakteru. Takový osobní Bůh by byl naprosto absurdní a museli by mít pravdu ti, kteří ho popírají. My však máme pevnou záruku pravosti jediné zjevené víry, kterou vyznáváme, a tou je právě Petr a apoštolové, které si vyvolil sám Pán. Kdo s nimi ztratí spojení, nejde po Božích, ale po vlastních cestách.

To je důležité poznání, k němuž docházejí konvertité. Je zajímavé, jak málo se v rámci ekumenických snah hovoří o těch (původně nekatolících), kteří po dlouhém vlastním a často bolestném hledání dospěli na základě nesporných důkazů k jednoznačnému závěru, že tou jedině pravou, Kristem založenou Církví je ta, v jejímž čele stojí jako hlava biskup onoho Města, kde svůj život ukončil galilejský rybář, kterému Pán dal jméno Petr – Skála a osobně mu svěřil klíče od nebeského království. Přitom cesta konvertitů je ve skutečnosti nejpřirozenější a nejlogičtější cestou návratu ke skutečné jednotě, kterou je třeba všemožně podporovat, především ustavičnou modlitbou.

Jeli dnes např. v Německu na 300 někdejších protestantských teologů, kteří po studiu a hledání nakonec zakotvili v katolické církvi, je to pro ostatní pastory velká výzva, aby sebekriticky zhodnotili své dosavadní poznání, názory a postoje. Jsou nám přece známá Kristova slova: „Kdo by změnil jedno, třeba i nejmenší přikázání a vyučil tak lidi, ten bude v Božím království nejmenší.“ A na jiném místě varuje: „Tento lid mě ctí ústy, ale jejich srdce je daleko ode mne. Nadarmo mě ctí, protože učí lidským naukám.“ Bohužel, najdou se i mezi katolíky takoví, kteří nad konvertity kroutí hlavou. (Kéž na ně padne stín svatého Petra!) Můžeme se proto právem těšit na blahořečení jednoho z největších konvertitů, kardinála Newmana.

Bude to velmi pozitivní argument pro skutečně božský původ jediné Kristovy Církve, neboť tím je právě ovoce svatosti. Svatí jsou lidé, kteří svým životem zpřítomňují Boha mezi lidmi, anebo jinak řečeno, jsou to lidé, kteří dovolili Bohu, aby nám v nich ukázal svou tvář. Svatí jsou živými důkazy skutečnosti, že Bůh je mezi námi a tak jako nám Bůh svými divy a zázraky potvrdil svůj příchod a svou osobní přítomnost mezi námi i své božské záměry a učení, stejně tak svými divy a zázraky potvrzuje i to, že přijímá ovoce svatosti, jaké přináší důsledný život podle víry a podle jeho přikázání. Zázrakem Boží lásky zde na zemi je už samotný život světců mezi lidmi tohoto světa. Janu Pavlu II. někteří vytýkali, že zahájil inflaci světců. Není tomu ve skutečnosti tak, že tato „inflace“ světců nám konkretizuje apoštolův příslib o ještě větším rozhojnění milosti tam, kde se rozhojnil hřích? „Inflace“ svatých v posledních desetiletích by nebyla možná bez „inflace“ milostí a zázraků, které nám hmatatelně dokládají, že Ježíš je skutečně s námi po všechny dny až do skonání světa. Svatý život křesťanů je oním konkrétním způsobem, jak Duch obnovuje tvářnost země. Bez živého a stále rostoucího společenství svatých je náboženský život šedou poutí pod oblohou bez hvězd i bez blankytu. Náboženství, které nemá přímo ve svém programu vést lidi ke svatosti, je ve skutečnosti pseudonáboženství. Svět, který je doslova v situaci Sodomy, světce naléhavě potřebuje. Opravdové úsilí o osobní svatost jakožto „totožnost s Bohem“ je ve skutečnosti největším dobrodiním, které může každý jednotlivec prokázat lidstvu, a současně je i pro něho samého zárukou největšího bohatství a největší moci, jaké člověk může dosáhnout: není většího bohatství a moci než sám Bůh. Kéž by o tom všichni křesťané byli konečně hluboce přesvědčeni a obrátili všechnu svou pozornost k tomuto jedinému smyslu svého života.

Jak nám svým příkladem dosvědčuje pravoslavný mnich Sampson, svatost má své dva nezbytné kořeny: Eucharistii a Neposkvrněnou Pannu. Návrat k těmto pravým zdrojům milosti a svatosti je také skutečný návrat k opravdové jednotě (a to i uvnitř samotné Církve).

Sdílet

| Zdroj: Světlo 26. číslo/2008

Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:

www.TV-MIS.cz

::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-středa (kázání z 20.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-uterý (kázání z 19.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-pondělí (kázání z 18.11.2024)
::	Kázání z Vranova nad Dyjí 17.11.2024 (33. neděle mezidobí)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024 I. (kázání z 10.11.2024)