Když jednou opustíme tento svět, nic si nemůžeme tak přát,
jako aby za naši duši byla sloužena mše svatá. Oběť na oltáři je totiž nesmírná pomoc a daleko překračuje všechny modlitby,
pokání a dobré skutky.
Nemělo by to být pro nás těžké k pochopení,
když pomyslíme na to, že mše svatá je stejná oběť, kterou Ježíš přinesl, a má svou obrovskou smírnou cenu. Obětovaný Ježíš je „pravá oběť na smíření našich hříchů“ (1 Jan 2,2) a božská krev se vylévá „na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28). Mši svaté se
absolutně nic nevyrovná a ovoce této Oběti se může rozšířit na neomezený počet duší. Jednou během slavení mše svaté v kostele sv. Pavla u Tří pramenů v Římě viděl svatý Bernard nekonečný žebřík, který sahal až k nebi. Mnoho andělů
po něm ustavičně sestupovalo a odnášeli do nebe duše z očistce osvobozené Ježíšovou obětí, kterou kněží obnovují na oltářích světa.
Když tedy zemře některý z našich rodičů, starejme se o to, aby byly slouženy mše svaté a účastněme se jich, a to více než o květiny a pohřební průvod.
Když se blahoslavený Jan z Avily nacházel na smrtelné posteli, tázali se ho bratři, co si nejvíce přeje po své smrti. Blahoslavený odpověděl. „Mše!... Mše!...
Nic jiného než mše!...“
O P. Piovi z Pietrelciny se vypráví, že měl mnoho zjevení duší, které přicházely požádat o pomoc mší svatých, aby mohly opustit očistec. Jednou sloužil
mši svatou za otce jednoho spolubratra. Na konci mše svaté
řekl P. Pio spolubratrovi: „Dnes ráno vstoupila duše tvého otce
do nebe.“ Spolubratr měl z toho velikou radost, ale řekl P. Piovi:
„Můj otec zemřel před dvaatřiceti roky!“ „Můj synu,“ odpověděl
P. Pio, „před Bohem se za všechno platí!“ A je to mše svatá,
která nám zajišťuje cenu nekonečné hodnoty: Tělo a Krev
Ježíše, neposkvrněného Beránka (Zj 5,12).
V jednom svém kázání uvedl svatý farář Arský příklad kněze,
který sloužil mši svatou za svého zemřelého přítele a po pozdvihování
se takto modlil: „Otče svatý a věčný, udělejme výměnu:
Ty máš v očistci duši mého přítele, a já mám ve svých rukou
tělo Tvého Syna. Vysvoboď mého přítele, a já ti obětuji Tvého
Syna se všemi zásluhami jeho umučení a smrti.“
Připomeňme si, že všechny prosby jsou dobrá a doporučeníhodná
věc, ale pokud můžeme, dejme především sloužit mši svatou (třeba i 30 gregoriánských mší) za duše v očistci nám drahé.
V životě bl. Jindřicha Suso čteme, že již v mládí uzavřel
se svým spolubratrem tuto smlouvu: „Kdo z nás přežije toho
druhého, uspíší příchod do nebe toho, kdo odešel na věčnost,
tím, že za něho bude sloužit každý týden mši svatou.“
Druh bl. Jindřicha zemřel v misiích jako první. Blahoslavený
si vzpomněl na slib o něco později. Protože byl zavalen intencemi, nahrazoval týdenní mše modlitbou a kajícími skutky. Ale přítel se mu zjevil a vytkl mu to: „Nestačí mi tvoje modlitby a pokání. Potřebuji Ježíšovu krev, protože
naše dluhy a naše viny splácíme Ježíšovou krví“ (Kol 1,14).
Také velký svatý Jeroným napsal, že s každou zbožně slouženou mší svatou vychází mnoho duší z očistce a spějí do nebe. Totéž je možno říct o mších, kterých
se zbožně účastníme.
Svatá Magdaléna de Pazzi, slavná karmelitánská mystička, měla ve zvyku obětovat Ježíšovu krev za duše v očistci a v jedné extázi jí Ježíš ukázal, kolik duší je opravdu
vysvobozeno obětí božské krve. Ani tomu nemůže být jinak, protože – jak učí svatý Tomáš Akvinský – jedna kapka Ježíšovy krve může spasit od každého
hříchu celý svět. Modleme se za duše v očistci
a vysvobozujme je z jejich trestu
tím, že za ně dáváme sloužit
mnoho mší svatých a také se jich
účastněme. „Všechny dobré skutky
dohromady nemohou vynahradit
jednu mši svatou, protože
ony jsou dílem lidským, zatímco
mše svatá je dílem Božím,“
říkal sv. farář Arský.
| Zdroj: Světlo č. 26/2008