Poselství Svatého Otce Benedikta XVI., které pronesl na Evropském kongresu účastníkům pastorace povolání v Římě, osloví jistě i další, protože nabízí mnoho povzbudivých a podstatných skutečností.
V sobotu 4. července ve 12:15 hodin přijal Svatý Otec Benedikt XVI. při audienci v Klementinském sále účastníky Evropského kongresu o pastoraci povolání. Téma kongresu bylo:
„Rozsévači evangelia o povolání“: Slovo, které povolává a posílá (Řím, 2-5 července 2009). Účastníky kongresu byli zodpovědní za povolání ze 34 evropských biskupských konferencí.
V následujícím textu citujeme proslov, kterým se papež obrátil k účastníkům kurzu, kteří přišli na audienci.
Drazí bratři a sestry!
Setkávám se s vámi s opravdovou radostí. Myslím na cennou pastorační službu, kterou konáte v oblasti podporování, oživování a rozlišování povolání. Přišli jste do Říma, abyste se účastnili setkání při reflexi, konfrontaci a sdílení mezi evropskými církvemi; setkání, jehož tématem je: „Rozsévači evangelia o povolání“: Slovo, které povolává a posílá, a které má být novým impulsem pro vaše úsilí, ve prospěch povolání. Péče o povolání zaujímá v každé diecézi jednu z pastoračních priorit a v kontextu s právě započatým Rokem kněží je o to cennější. Srdečně tedy zdravím biskupy pověřené různými biskupskými konferencemi pastorací povolání, jakož i ředitele Národních center pro povolání, jejich spolupracovníky i vás všechny přítomné.
Do středu svého zájmu jste postavili evangelijní podobenství o rozsévači. Pán rozsévá semeno Božího slova v hojnosti a zdarma, přestože ví, že může narazit na nevhodnou půdu, která kvůli své vyprahlosti nedovolí, aby uzrálo, nebo ho udusí trnitými keři a zničí tak jeho životní sílu. Rozsévač přesto nemalomyslní, protože ví, že část toho semene je určena k tomu, aby nalezla „dobrou půdu“, čili planoucí srdce, která jsou schopna ochotně slovo přijmout, vytrvale je nechat uzrát a velkoryse darovat jeho plody k užitku mnohých.
Obraz půdy může připomínat skutečnost rodiny, více či méně dobrou, která je mnohdy vyprahlým prostředím, vyžadujícím tvrdou práci a představuje dny utrpení a pláče. Půdou je především srdce každého člověka, zvláště mladých, k nimž vy zaměřujete svou službu naslouchání a doprovázení. Je to srdce, které je často zmatené a dezorientované, avšak přesto schopné do sebe pojmout nečekanou sílu sebedarování; srdce pohotové k rozvinutí poupat života stráveného láskou k Ježíši; schopné jej zcela následovat s jistotou, že nalezlo ten největší poklad, který může člověk ve svém životě nalézt. Ten, kdo zasévá do srdce člověka je vždycky a jedině Pán. Pouze po hojné a velkorysé setbě Božího Slova je možné se vydat po stezkách doprovázení a výchovy, formace a rozlišování. To vše souvisí s oním malým semínkem, tajemným darem Boží Prozřetelnosti, která ze sebe uvolňuje mimořádnou sílu. Je to vskutku Boží Slovo, které samo o sobě účinně působí, co říká a chce.
Je ještě jiné Ježíšovo slovo, které používá obraz semena, a které je blízké podobenství o rozsévači: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek“ (Jan 12, 24). Pán zde naléhavě poukazuje na vztah, který je mezi zánikem semena a „mnohým užitkem“, které přinese. Pšeničné semeno je On – Ježíš. Plodem (užitkem) je „život v hojnosti“ (Jan 10, 10), který pro nás získal svým křížem. To je také logikou a pravou plodností každé pastorace povolání v Církvi. Její představitelé musejí být tak jako Kristus, kněz a oživovatel, „pšeničným zrnem“, které se zříká sebe sama, aby konalo vůli Otce; které dokáže žít skryté před hlukem a rozruchem; které se zříká hledání onoho zviditelnění a velké prestiže, které se dnes často stávají kritérii a dokonce i smyslem života velké části naší kultury a okouzlují mnohé mladé lidi.
Drazí přátelé, buďte rozsévači důvěry a naděje. Dnešní mládež často zakouší vskutku hluboký pocit strachu. Lidská slova jsou nezřídka zbaveny budoucnosti a perspektivy, jsou zbavena také smyslu a moudrosti. Šíří se postoj zběsilé netrpělivosti a neschopnost prožívat dobu očekávání. A přece, právě toto může být Boží chvíle. Jeho povolání, zprostředkované silou a účinností Slova, vytváří cestu naděje směrem k plnosti života. Boží slovo se může stát skutečně světlem a silou, pramenem naděje; může vytyčit směr cesty, která vede skrze Ježíše, „cestu“ a „dveře“, skrze jeho Kříž, který je plností lásky. To je také poselstvím, které nám zanechal Rok sv. Pavla, který právě skončil. Svatý Pavel, jehož si Kristus získal, byl vzbuzovatelem a formátorem povolání, jak je to zřejmé z pozdravů v jeho dopisech, kde se objevují desítky vlastních jmen, čili tváří mužů a žen, kteří s ním spolupracovali ve službě evangeliu. To je také poselstvím právě započatého Roku kněží. Svatý farář arský Jan Maria Vianney, který je „majákem“ tohoto nového duchovního směru, byl knězem, který věnoval svůj život duchovnímu vedení osob a který s pokorou a jednoduchostí „zakoušel a viděl“ Boží dobrotu v běžných situacích. Projevil se tím jako opravdový učitel služby útěchy a doprovázení povolání.
Rok kněží tudíž nabízí výbornou příležitost k nalezení hlubokého smyslu pastorace povolání, jakož i základní volbu její metody. Je jí prosté a věrohodné svědectví; vzájemné společenství, které jde cestami sdílenými místní Církví a v souladu s ní; každodennost, která vede k následování Pána po všechny dny života; naslouchání, vedené Duchem svatým, které má zaměřit mladé lidi k hledání Boha a pravého štěstí; a nakonec pravdivost, která jediná může přivést k vnitřní svobodě.
Drazí bratři a sestry, kéž se v každém z vás stane Boží slovo pramenem požehnání, útěchy a nové důvěry, abyste byli schopni pomáhat mnohým „vidět“ a „dotýkat se“ toho Ježíše, kterého přijali jako Mistra. Nechť ve vás Pánovo slovo stále přebývá, ať obnovuje ve vašich srdcích světlo, lásku, pokoj, které může darovat jedině Bůh, a nechť vás uschopní vydávat svědectví a zvěstovat evangelium, které je pramenem vzájemného společenství a lásky. S tímto přáním, které svěřuji přímluvě nejsvětější Panny Marie, vám všem uděluji ze srdce apoštolské požehnání.
Benedictus PP XVI
