Ježíš je svlečen ze šatů
Zevlují, pasou se pohledem na mě, dělí se o můj oděv, losují o můj šat (Žl 22,18-19).
Vystaven pohledu zevlujícího davu zůstal obnažený Pán obraný o vše. Jak mu asi bylo, když se ho pokusili vystavit hanbě a ponížit jeho lidskou důstojnost? Bylo nutné, aby podstoupil i toto zneuctění? Asi ano, když vše, co prožil, prožil kvůli nám, když na sebe chtěl vzít všechny naše lidské bolesti.
Každý z nás má tajnou komůrku svého srdce, skutečnosti, které druhým neodkrývá. Jsou jeho tajemstvím. A nemusí jít vůbec o něco, za co by se musel stydět, někdy právě naopak. Mnozí si ale uvnitř nesou věci zatížené pocitem hanby. Nechtěli by v tomto ohledu odkrýt druhým svoji nahotu, svoje ponížení, některé temné chvíle své osobní historie. Někteří prožili násilné překročení hranic svého soukromí, cítili se zneuctěni chováním nebo řečmi druhých. Jiní dokonce v různé podobě zažili fyzické násilí. A snad ještě bolestnější než znásilnění těla je násilí na duši, manipulace a vydírání, ironie, zesměšnění a zneužití moci. Zřejmě právě kvůli těm, kteří na sobě prožili tyto pocity násilí a bezmocného ponížení, Pán podstoupil i toto zastavení na své křížové cestě, aby se s nimi mohl vnitřně spojit a mohl jim také přinést uzdravení a osvobození z následku prožitého násilí.
Pane, prosím za sebe a za všechny své blízké, aby ses nás ujal i v těchto pro nás tak trapných a citlivých traumatech, abys nás z nich uzdravil. Prosíme tě, přikryj nás svým šatem úcty a milosti. Chceme zachytit pohled tvých očí, kterými se na nás díváš s úctou a láskou. Odevzdáváme ti ty nejintimnější oblasti svého života a prosíme tě, abys nám vrátil ztracenou důstojnost děti Božích, abys narovnal, co je zkřiveno, abys pozvedl, co bylo pošlapáno.