Ježíš napomíná plačící ženy
Za ním šel velký zástup lidu, i ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi“ (Lk 23,27-28).
Na rozdíl od svých současníků se Ježíš choval k ženám velmi laskavě a pozorně. V jeho blízkosti se cítily doceněny a v bezpečí. Jejich děti brával do náručí a žehnal jim (srov.Mk 10,16). Ženy mu rády naslouchaly a věřily jeho slovům. Nyní se však nedokázaly smířit s jeho údělem a projevovaly mu svůj soucit. Ten však Ježíše neposílil tolik jako účast jeho matky. Neztotožňoval se s jejich zoufalým pohledem a beznadějí Věděl, že jde cestou podle Otcovy vůle, že jde správnou cestou, i když velmi náročnou. Raději by je viděl, jak prosí za odpuštění svých hříchů a hříchů svých dětí. Dost možná, že právě jejich mužové a i některé děti před několika hodinami volali: „Ukřižuj!“
Snášet trpělivě utrpení je těžké pro každého a muselo to být těžké i pro Ježíše. Ale zoufalství a beznaděj je ještě mnohem horší než jakékoliv tělesné trápení, protože je slepou uličkou. Ježíš se však nenechal zlákat k sebelítosti, trpitelství a beznaději, která se tak snadno nabízela. V té chvíli zřejmě nevěděl, co přijde za okamžik a jak vše bude pokračovat. Nezoufal si však, protože důvěřoval svému Otci.
Prosím tě, Pane, dopřej mi setrvat v důvěře až do konce mé životní cesty. Pomoz mi, abych neztrácel naději ve chvílích, kdy nevidím na krok dopředu a mám pocit, že žádné řešení neexistuje.
Poznal jsem tě jako Boha, který miluje lidi, který vyvádí ze smrti do života, který dává na poušti vykvést stromům a vytrysknout pramenům na pustině. Nedopusť, abych někdy propadl zoufalství. Věřím, že když ty budeš se mnou, bude mít smysl i všechno těžké, co prožívám.